Kamerá, klapká, jedém!

Tak poslední klapka, jo? Jedem! A Mekbílová se slastně protáhne na pohovce.

A je to. Koloušci jsou natočeni. Byto to děsivě náročné. V zimě, v mrazu, v holomrazu, a ještě jednou v zimě a ještě dvakrát v mrazu, a do toho ty scény na toaletě...



A ti herci! A ty herečky! Klobouk dolů, pánové, klobouk dolů, dámy. Nejen za ty herecké výkony, ale i za snášení a uklidňování rozdivočelého režiséra, a za to lítání po Praze v předvánočním čase.



Přitom se dá před Vánoci dělat taková spousta jiných věcí. Když jsem při vytváření časového harmonogramu nadával na jednu neznámou herečku, že nemá jeden den vůbec čas a druhý den "spíš ne", netušil jsem ještě, že se v tomto čase hodlá věnovat tak bohulibé činnosti, jakou je svatba.



Ty musíš? ptal jsem se pak. Ne, já chci, odpověděla vzápětí. Tak jsem se vdala, dokud vím, že to chci. Ženich byl pěkný, Jardo, možná hezčí než Jenda.



Leden bude ve znamení střihačských nůžek, a bude to k popukání. Schovám si zápalky, abych ten filmový materiál v návalu vzteku nezapálil.



~



Asi jste zvědaví, co jsem dostal od Ježíška. To je dobře.

Nehoda

Opět jsem divákem těch oblíbených silničních her. Tirák předjíždí jiný tirák, tirák předjíždí autobus, tirák předjíždí dva tiráky, dodávka se tváří, že předjíždí tirák, tirák si myslí, že předjíždí tirák, ale ten ho nechce pustit...

Já jsem si tak žila ten svůj život, a najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně takový plavec. Plavu, občas se nadechnu, občas vykouknu a někde možná vidím ten svůj cíl, ale jak vlastně plavu, kudy, to vůbec nevím.



Skončil tanec. Byla to chvilka a kolik jsem toho v té chvilce stačil! Jenom kolikrát jsem si stihl v duchu říct: A je to všechno v prdeli! Ještě chvilku čekám, snad se chci ujistit, že opravdu stojím. Vytahuju klíčky ze zapalování a lezu ven.



Prvních sto kilometrů mám nadílku všech možných počasí. Svítí sluníčko, pak fouká silný boční vítr, najednou sněží, zase sluničko, prší. A pak najednou klid. Suchá, prázdná silnice. Celých dalších 600 kilometrů.



A tak jsem si stanovila cíle. Půlroční, roční a dlouleté. A každých šest měsíců je přehodnocuju. A můžu říct, že většina těch cílů je od Boha požehnaná.



Nehoda se skládá z okamžiku, kdy bouráte, půlhodinového čekání na policajty a hodinového sepisování protokolu.



Z Jaguáru vylézá chlap a štěstím zrovna nesvítí. Volant vpravo, Brit. Umíte německy? Ne. Jaký je číslo na policajty? Zkuste 911. Kde jsme? Někde u Amberku. Vy jste Švýcar? Ne, Čech. Aha, já taky.



Auto nedrží na silnici a docházím tedy k závěru, že předjíždět sypače byla blbost. Dva už jsem předjel, solili suchou silnici. Tenhle ne. A tak jenom držím auto ve směru a čekám, až dostatečně zpomalí. A přede mnou auto.



Vyplníme tady ten formulář pro pojišťovnu, co říkáte. To je ten formulář, jak jsem si něm pořád říkal, že si jednou přeložím z francouzštiny, co se to tam vlastně vyplňuje. No, nepovedlo se.



Věříte na poštovní skřítky? Neříkáte si, a hele, zrovna teď jeden tamhle seskočil a jde se znovu povozit? Ano, já myslím, že i dnešní pošta ty poštovní skřítky potřebuje a bez nich by to nebyla pošta, jak ji známe.



Přijeli policajti. Krisgot, hábnzí gelt? Tohle vás bude stát tak sto euro. A co tu tak stojíte? Nevíte, že máte okamžitě zajet ke krajnici? Já myslel, že potřebujete vědět, jak ta auta stála. Tak nemyslete a jeďte sem.



Na německo-českých hranicích mě lifrují ke straně. Pas, techničák! Jak ten německý policajt. Šprechnzí dojč? Najn. Čechiš, na ja, moment... ha, téchnyčak!



Ale ta poetika se z toho vytrácí, ne? Všechna ta technika... Kdepak, technologie se mění, ale lidé zůstávají. A proto je pošta taková, jaká je. Naše. My jsme tu všichni Kolbabové, víte.



Tak se srazili dva Češi, co jedou "domů" na svátky. A místo klidných svátků budou běhat po servisech. Opravit? No jasně. Jo před svátky? Ha ha ha.



A za Plzní zase sněhová vánice, čtyřicítkou po dálnici, a ještě mi světlo téměř nesvítí... Posledních 240 kilometrů za 5 hodin. Rekord.



Tak se na to podíváme, říká policajt, a listuje sazebníkem. A hele, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky, 50 euro. Anebo víte co, vezmene tohle, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky za sněhu, 75 euro. A pokutu dáme, 20 euro. A administrativní poplatek, dvě šedesát. Zima, co?



Z policejního auta leze kromě dvou policajtů ještě někdo třetí. Co se stalo? Taky Čech? No jo, já boural asi půl kilometru před váma, policajti u mě zrovna byli, když je zavolali k vám, tak mě naložili, že protokol sepíšeme po cestě.



Kam jedete? Prag? A svítíte? Jo blinkr... no tak jeďte.



Šlapu na brzdu, ale nic se neděje. A ten Jaguár se tak nebezpečně přibližuje. Tak ho tedy objedu, pomalu volant doleva, výborně, a teď ho stočit zpátky. A už to vidím, jak zadek ujíždí doprava. Takže co teď?



Proč jste jel tak rychle? To jste nepoznal, že je tu led?



Ludwigu? Mńau, stěžuje si. Ale nic mu nechybí, jen ta svoboda.



Narážím do auta, to mě odmršťuje, kdybych to ještě udržel, tak by to bylo dobré. Ale auto si dělá, co chce.



To bylo krásné. A co to třeba je za cíle? No například jsem zjistila, že nemám hlavu na matematiku. Tak jsem se rozhodla, že se matematikou vůbec nebudu zabývat. Posloucháte regionální křesťanské vysílání a je čas na další písničku.



Jdu se podívat k těm svodidlům. Je na nich půl metru hluboký otisk.



Můžete nastartovat? Zkouším. Nic moc, ale najednou to chytne a děsně to bručí.



Tttt tšechiš, tady to máme, a podává mi papír s instrukcemi v češtině. Pokud zaplatíte na místě, policie se zavazuje, že upustí od trestního stíhání. Pokud nezaplatíte, policie má právo vám zabavit vozidlo nebo jiný majetek. Frštéhe? Ja, ja, volám a mávám jim stoeurovkou před očima. Je to devadesát sedm šedesát a nemám drobný, říká policajt.



A je to všechno v prdeli, to je ta věta těsně předtím, než jsem to vzal čelně do svodidel. Pak už se jen točím a točím a točím.



A až ten poštovní skřitek dostane třeba chuť na něco sladkého, tak si může oblíznout známku. Právě skončil pořad o pošťácích. Posloucháte Český rozhlas 2.

Vánoční dárky

Začněte mluvit, o čem chcete. Nakonec stejně skončíte u koček.

Ne, to nevyhazuj, brání mi Ludwig, abych ty chuchvalce chlupů, které z něj padají, hodil do koše. Dáme to Ufounovi k Vánocům...



Nejkrásnější dárek jsem již dostal. Nadělit jsem si jej musel pochopitelně sám. Určitě jste už viděli v profesionálních barech taková ta zařízení, ve kterých jsou lahve tvrdého alkoholu dnem vzhůru, všechno je to kovové, blyštivé, a navíc to správně dávkuje. Tak to mám teď doma.



Kudy se do toho leze, ptá se Ludwig a marně pátrá mezi těmi páčkami, za co zatáhnout. Pak to vzdá a vrací se k talíři na stole. Nezůstalo tu ještě něco?



Chystám se na týden do Alp, se dvěma krásnými ženami a jedním krásným mužem. Prý nás čeká marnotratnost, smilstvo, obžerství a sodomie. A jako na potvoru není v okolí žádný katolický kostel. Na sjezdovce jsou bary, hospody, noční kluby. Můžete si vyzkoušet bobovou dráhu, nebo vás shodí do sněhu z helikoptéry. Chabá útěcha.



Koupil jsem do Alp nafukovací pneumatiku. To bude jízda! Včera jsem ji rozložil, různě jsem ji urovnával, a byla na ní nějaká boule. Podařilo se mi jí urovnat, ale objevila se o kus dál.



Nakonec jsem to vzdal a pneumatiku začal zase skládat. V tu chvíli se z ní vymotal Ludwig. To mi nemůžeš dát aspoň chvíli pokoj?



Já zapomněl na jeho lásku ke všem plastům...

Prvních patnáct

Totiž:

1. anděl
2. hvězda
3. myš
4. nohy
5. svíčka
6. louč
7. ovce
8. kočičí zadek
9. Santa Claus
10. děda
11. ruka
12. hák
13. skříňka
14. kočičí předek
15. dárek



Také máte adventní kalendář?

Já jsem Alík a mám manžetu se škabavími štětinami

Co má dívka namočit do lahve? Je devět hodin dostatečně dlouhá doba? Jak se správně škrábou záda?

Mnoho otázek, na všechny odpovídá Alík, internet pro děti od 4 do 12 let, pro všechny kluky a holčičky.



"Provozovatel tohoto portálu [...] se zavazuje ke snaze veškerým možným způsobem eliminovat výskyt nevhodného materiálu na všech úrovních portálu. Veškerá data vstupující do systému ze strany běžných uživatelů jsou filtrována na nevhodné výrazy.



Jenomže děti nejsou blbé...

Ze všeho nejhorší jsou trpaslíci. A podepisování se.

Nevědět, s kým člověk mluví, má jisté opilecké kouzlo. Opilecké, neb z něj možno vystřízlivět.

Někdy si připadám jak ten agent, který o sobě ví, že by měl být proaktivní, ale ve skutečnosti je jen reakčním hlupáčkem, který nestíhá reagovat na podněty.



Jeden z podněcujících je jIRI, říkejme mu ploše Jiří. S Jiřím jsem vedl zajímavou debatu, jenomže pak přišel pan Google, a nastalo trapné ticho.



Debata nepříliš odborná, byť odborností zavánějící, totiž o CASE nástrojích. To jsou takové ty programy, co se tváří, že vám pomáhají s tvorbou jiných programů. Realita už bývá trochu jiná, obvykle to bývá podobná bublina jako celé objektově orientované programování.



Takových debat už jsem několik vedl, a vždycky to bylo... jaké? Obohacující? No, přinejmenším udivující, nakolik se rozcházejí vlastnosti jednotlivých produktů s požadavky uživatelů. Nejzajímavější byly vždycky ty důvody, proč se rozcházejí. Katastrofické to bylo zejména v případech, kdy nástroje přešly z kategorie supervýkonných houbiček na mytí nádobí do kategorie automatických myček.



A tak i v téhle minidebatě s Jiřím jsem se zase začal dozvídat nové, zajímavé věci, co by vlastně lidi chtěli, zase jsem měl něco k přemýšlení, když tu si mě Jiří vygoogloval (ungefähr 2470), a rozhodl se diskusi ukončit.



Napsal k tomu: "Ach tak, Petr Olmer. No nic. Už mlčím. Nemá cenu ze sebe dělat idiota příliš dlouho."



A já to pochopil tak, že mě má pověst člověka, se kterým nemá cenu se bavit (no vážně, v jistých věcech jsem neoblomný), jaksi předběhla.



Skutečnost se od tohoto pochopení nemohla lišit více. Po dvou týdnech totiž Jiří dodává: "Třeba dokud jsem nevěděl, co dělá člověk, kterého jsem tu nedávno v diskusi s opravdu svatým zápalem poučoval o třídění, bylo mi nádherně. Když jsem pak lehce zagooglil a zjistil o koho jde, měl jsem zkažené celé odpoledne, že jsem ze sebe zase jednou udělal vola."



Z jedné z těch dvou tisíc čtyř set sedmdesáti stránek nějak vyplývá, že mám třídění v malíčku. Nemám, Jiří, kde by se vzalo.



A té debaty je vážně škoda.

O svobodě výrokové logiky

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého...

Petr Staníček přichází s dalším úletem, a i tentokrát to - zdá se - myslí vážně.



Ve svém článku se snaží předvést, co znamená věta Odkazy jsou odlišeny od ostatního textu, a to nikoli pouze barvou.



Dokazuje nám, laikům nedotknutým formální logikou, že to znamená, že odkazy nemusejí být odlišeny barvou, pokud jsou odlišeny jinak. Promiňte, nedokazuje, demonstruje. Proč tak děsivě komplikovaně, to se mě neptejte.



A přitom se tak hluboce mýlí. Aplikovat matematickou logiku na přirozený jazyk je tak nesoudné, zavádějící, sprosté... Matematická logika patří do matematiky, je zběsilá, ale nutná pro její formalizaci (i když - někdo je dodnes přesvědčen, že epsilon-delta prostocviky jsou nutné pro formalizaci matematické analýzy, takže nechvalme dne před večeří).



Ale aplikovat na jazyk matematickou logiku? Směšné. Považovat "blabla, a to blabla" za konjunkci? Nabubřelé.

Tři teorie

Proč se nevydařila včerejší večeře.

Aby byla včerejší m-kólie dokonalá, podařilo se mi nepodařit večeři. Zkoušel jsem nějaký pozoruhodný recept, místo abych dojedl to hovězí...



Teorií, proč se večeře nepovedla, je víc. Ta první říká, že když je v receptu napsáno 50 g cukru, tak se tam má dát opravdu cukr. To, že cukr zrovna došel, je opravdu chabá výmluva.



Druhá teorie tvrdí, že pokud jídlo spálíte, tak už je úplně jedno, jestli v něm byl nebo nebyl nějaký cukr.



A konečně třetí teorie hlásá, že osmažený sníh z bílků prostě musí být hnusný, i kdyby byl nespálený a oslazený.



~



Teaser je geniální fenomén, ve kterém reklama na produkt předbíhá výrobu samotného produktu. A tak i já mohu slavnostně uvést teaser k filmu Koloušci útočí (11 MB), přestože natáčení začne až přespříští týden. Že se tu musím pochválit sám, protože Fuka to za mě neudělá, to je asi jasné.

Vyřízli mi červa z těla

Jak je, ptala se doktorka. Jak by bylo, když má člověk jehlu v krku...

První setkání se švýcarským zdravotnictvím. Mám tady na krku takovou bouli. A roste. Zájem v očích. Prásk, prásk, natahují se gumové rukavice. Hmm... co kdybychom vám to vyřízli?



No, zapochyboval sem. Tak si lehněte, já za chvíli přijdu. A zavřela dveře. Operace, operace! Stojí na chodbě a svolává obecenstvo na tu slávu. Lidí jak o pouti. Božůr, mesjé!



Zaleskne se jehla. Nevotečete mi tu, když vás bodnu do krku? Hlava mi šrotuje, překládá, až konečně pochopím otázku. Pozdě, už ji tam mám.



Bolí? ptá se doktorka a bodá do boule. Bolí, přiznávám. Počkáme. Už nebolí, co? Tak jedem, fiky fiky.



A jste bez boule, přijďte před Vánoci, řekneme vám, co to bylo. Ale rakovina asi ne, byla by vás škoda.



~



Zemřela Zuzana Navarová a já ji ani neznal. Třeba měla taky bouli. Zemřela Z. N. a mám z toho podobně smíšené pocity jako z faktu, že se Kurt Gödel narodil v Brně.



My, pravověrní fanoušci skupiny Queen, jsme pochopitelně opovrhovali těmi rychlokvaškami, které se začaly považovat za fanoušky po onom smutném listopadu. Z toho plyne, že se už fanouškem Z. N. nikdy nestanu.



~



Kdysi jsem dostal geniální nápad, že zemřu mlád, aby mohli všichni říkat jen se podívejte, co ten měl před sebou, co ten mohl dokázat! Protože snažit se něco opravdu dokázat je občas docela těžký. Důkazy se hodně zjednodušují, pokud člověk dokáže vtipně využít vět o neúplnosti. Já tak vtipný bohužel nejsem.



~



Dostanu tedy atypický vánoční dárek: diagnózu. Kromě toho si k Vánocům kupuju lyžařskou bundu, v jakémsi bláhovém tušení, že se nám podaří najít čtvrtého zájemce o Savojské Alpy.



Dárky, které jsem letos nakoupil, jsou tradičně konvenční. Tílka, ponožky, však to znáte. A přestože mám už všechno nakoupeno, budu všechny až do třiadvacátého otravovat obligátním co chceš od Ježíška, a budu se tetelit radostí, že ten dotyčný dostane něco úplně jiného, než si přeje.



Malý dárek dostane také Chinin. Myslím, že si ho zaslouží.



~



V pondělí jsem sestříhal první trailer. Nepodařilo se mi jej uložit. V úterý jsem jej sestříhal podruhé. Uložit nejde. Tuším nějakou systémovou zradu, ale nebaví mě se v tom šťourat.



~



Pečené hovězí špikované česnekem je překvapivě dobré. Samotné mascarpone je překvapivě nedobré.



~



Opisovat můžeš, ale jenom od nejlepších. Neřekl překvapivě C. B., ale W. A.

Bezdnaděj

Čili jak se víkend podepsal na Koloušcích.

Původní plán byl jasný: O víkendu dopíši a dopiluji scénář, ať už mám klid. Místo toho jsem se kouknul asi na šest filmů - a propadl beznaději.



Jak jsem se vlastně k psaní filmu dostal? Proč? A proč jsem (přes veřejné deklarace) nezůstal jen u scénáře, k čertu s kamerou, střihem a režií!



Čeho tedy chci dosáhnout natočením filmu? Skutečně chci něco říct, někoho oslovit? A pokud ano, musím to dělat tuctovým milostným příběhem přestárlých skautíků? Nemělo by to prapůvodní východisko být zhola odlišné? Pokud by vůbec mělo být...



Nepopírám, že se při psaní scénáře bavím, a natáčení samotné by jistě také nebylo zábavyprosté. Ale stačí to? To si opravdu nekladu vyšší cíle?



Tak s čím se to tu pachtím? Scénář od nescénáristy, herectví od neherců, kamera od nekameramana... O co se tu vlastně snažím? Proč?



Vždyť mně je ten scénář úplně cizí, kde v tom jsem já? Kam patřím? Kde je v těch textech má zkušenost? Proč je to všechno tak klišoidní, kašovité, oslizlé? Je to děj bez dna, bezdnaděj.



Tak s tím jsem se celý víkend potýkal a k řešení jsem nedospěl.



Pak jsem přidal audioroli otlemeného rozhlasového moderátora a do rekvizit připsal plácačku na mouchy.



Ale bude to stačit?

Koloušci: Kontakty!

Znovu vyzývám všechny, kteří tak dosud neučinili, ozvěte se...

Ať už budete stát před kamerou nebo za kamerou, pronášet monology či kontrolovat líčení herců, potřebuji na vás emailový kontakt.



Budete využiti a zneužiti ke hledání vhodných natáčecích prostor, shánění rekvizit, ba dokonce i můžete přispět ke scénáři apod.



Čili: Kdo tak ještě neučinil, nechť se laskavě ozve. Chinin není vhodné prostředí pro diskutování filmových detailů. Děkuji!

Ztráta panictví

Kdybych už čirou náhodou před pár lety neviděl, jak se to dělá, asi bych byl bezradný...

Ale takhle, pche, kam se na mě nějaké píchlé kolo hrabe. Pěkně jsem vyndal takovej ten vercajk, co se s ním nadzvedává auto, auto jsem nadzvedl, zjistil jsem, že mám vercajk na blbým místě, položil auto, nadzvedl auto, zjistil, že šrouby nejdou povolit, když už je kolo ve vzduchu, položil auto, povolil šrouby (nohou, to je ten kumšt, to kdybych neviděl, tak je nikdy nepovolím), nadzvedl auto...



Prostě jsem to zvládl, akorát teď nevím, co mám dělat s tím píchlým kolem. Ale co, mám doma nějaké záplaty.

Ustavení rabína, kompars a tak různě

Převážně organizační issues.

Pokud to ještě nevíte, Jihočeské matky (proslavené loni akcí Jihočeské matky dětem, při které rituálně naházely do kontejneru dílo ďáblovo), se letos u příležitosti prvního všedřepíkářského sletu spojují s Pražskou obcí bloggerskou. Rituální obřad ustavení nového vůdce bude součástí filmu Koloušci útočí, a vy, milé matky, drazí sportovci a naši další příznivci, se tedy stáváte automaticky komparsisty. Nechce se od vás nic jiného, než abyste v klidu popíjeli a na daný pokyn náhle zemřeli.



Kromě toho ale ještě potřebuji takových asi pět lidí, kteří budou ve filmu déle, sehrají totiž vítání na vlakovém nádraží. Takže se prosím hlašte!



A konečně žádám představitele hlavních rolí, aby se mi, pokud tak ještě neučinili, ohlásili mailem, abychom mohli probrat podrobnosti.



Kromě herců pochopitelně přivítám i členy filmového štábu: klapku, assistant to Mr. Lobo, assistant to Miss Mekbílová, maskér/ka a další.



Z rekvizit zatím usilovně sháníme kápi a kostliveckou ruku (není potřeba celá paže).

a-k-t-u-a-l-i-t-y

Písmenko po písmenku naskakovaly na televizní obrazovce. Proč jsem se na to tehdy díval, netuším.

Po roce Vánoce - a nastal čas k aktualizaci odkazů na ostatní blogy. Kdyby se ten seznam automaticky aktualizoval podle toho, co zrovna mám či nemám ve své RSS čtečce, jistě by bylo líp. Ale to by se to muselo naprogramovat, ale ono se to zrovna nemá čas, ono to píše scénář.



Vánoce jsem ale nezmínil náhodou. Kdybyste mi snad náhodou chtěli napovědět, co bych si mohl přát k Vánocům, v komentářích je ring volný. Já pak ten seznam předám své rodině a mám vystaráno.



K odkazům tedy: Přidal jsem pár nesrozumitelných, jako je Tagblatt nebo Fiksu pojka. Charles Bacon napovídá, že tagblatt bude némlich to samý co deník, a fiksu pojka bude nějak souviset s netriviálními partiemi teorie množin, řekl bych.



A pak je tu aKB, a jako asistent, K jako Koubský, B jako Bagr, čouhající z kapsy.

Kritikou k lepším zítřkům

Zvláštní - od té doby, co jsem na jakési ředitelství EU napsal, že jsou bandou neschopných kreténů, mi sice už nikdo neodpověděl, ale přesto se cítím lépe.

Kritizovat se musí, i kdyby na chleba nebylo. A tak jsem si o víkendu přečetl svůj scénář, šel jsem do koupelny, podíval se na sebe do zrcadla a řekl si do očí: Napsal jsi sračku, kamaráde. Takže znovu a lépe.



A skutečně to vypadá lépe. Úvod už je zcela jasný, znovunapsaný, znovuzrozený, a se zbytkem se ještě poperu. Z tohoto místa, a nebo ještě raději z tohoto místa bych rád poděloval především Mekbílové a Lobovi, kteří přispěli (i když někteří z nich ne zcela chtěně) a snad ještě přispějí ke zdárné podobě tohoto veledíla.



Postava holky modrooké byla úplně vypuštěna, jinak snad ale seznam osob nedoznal závažnějších změn. Spor mezi Tou Neznámou a Enimenem, kdo bude hrát Kačenu Mývala, se snad nějak vyřeší ke spokojenosti všech. A Loba prosím, aby sobě vyhledal Janu Vanu, která s ním bude ochotna sehrát jednu naléhavě explicitní scénu.

Na pohlaví nezáleží

Bereme všechny koloušky...

Jste hodní, že se připisujete do komentářů, kdo by měl o jakou roli zájem. Již brzy si budu vybírat.



Rozepište se také o svém nadání, prosím! Mám totiž v záloze pár pěveckých a tanečních čísel.



Scénář bude přístupný pouze hercům, to snad chápete. Chinin zůstane tajemný. Střih a všechny ty postnatáčecí záležitosti proběhnou v lednu a film bude k dispozici na DVD někdy v únoru.

Jsem počítačově negramotný!

Že neumím ovládat novější mobily, na to už jsem si celkem zvykl (i když Siemens S65 mě vyvedl z míry ještě dneska), ale že už ani ten software...

Office 2003 se jmenuje ten zázrak. Málem jsem se rozplakal. Ty těžce nabyté dovednosti, a teď je to všechno fuč!



Koukám na ten nový Outlook, pochopit ho nemůžu. Co se to stalo s Wordem? Jak se sakra vyrábějí animace v Powerpointu? Jsem zmatený. Excel se zatím bojím otevřít...



Myslel jsem si, že do toho dorostu tak někdy v padesáti. O všech těch vymoženostech prohlásím, že mi nesměj do domu, budu si brumlat pod vousy, že všechny ty internety by měli zakázat, a zaměstnavateli budu vysvětlovat, že umím ovládat jenom ty starý počítače, ty s tou Javou a tak.



A budu vzpomínat, jaký to byly časy, jak se ještě skoro i programovalo, a jak lednička nehoukala, když si šel člověk v noci tajně ukrojit kus salámu.



Jenže ono to už přišlo teď. Najednou jsou tu nový systémy, který se vyvíjejí rychleji, než stačím sledovat, sotva člověk nastuduje SOA a SOAP a OLAP, už je tu zase něco jinýho. A teď už ani ten Office...

Inserát

Agentura P~O Production hledá do svého spektáklu Koloušci útočí nadějné herce a hérečky do těchto rolí:

Hlavní role:
Agáta Chrástecká, žena-vamp - obsazeno
Boždislav Němec, rabín - obsazeno
Kačena Mýval, hejsek
Křižník Potěmkin, Mývalův kamarád



Vedlejší role:
Pavlík Morozov, pianista a opilec
Jana Vana, pošťačka
Smrť Sejnočka, mystická postava a vypravěč
Helenka vod móře, barmanka
Dago Ujec, cizinec
holka Modrooká, přítelkyně na telefonu



Kompars:
lidé všech chutí pro náročné hospodské scény
dívky v krojích pro scény u vlaku
muži ocelových svalů pro scény na náměstí



Natáčení proběhne ve dnech 20. a 21. prosince 2004 v Praze.

Recitál

Kvete modře...

"To bys nevěřil, s jakou ženskou já sedím v kanclu," líčí mi David, který vypadá, že nedožije večera. "Je nachcípaná, vypadá, že nedožije večera, ale prej ne, nepůjde domu, jenom že si vezme paralen."



David vzdychne a všechno to v něm zarezonuje a já cítím, že už mi začíná být špatně. "Seber se a jdi domů, nebo mě ještě nakazíš, povídám jí, ale vona né... Naštěstí, hepčí, mě jen tak nějaká nemoc nechytne." A pokračuje: "Jsou úplně neschopný, ty ženský, nemaj úctu ke zdraví jiných! Když jsem nemocnej, hepčí, tak do práce nelezu, no ne?"



Pak mi poděkuje za lístek na recitál, který jsem mu přinesl, rozloučíme se a já pádím k lékarničce a cpu se éčkem, protože teď nedávno v novinách tvrdili, že se to nemá jíst, a novinám já nevěřim.



A druhej den mi volá, huhly huhly, že je mu tak špatně, že večer nikam nejde. A místo vedle mě je pak skutečně prázdné.



V první řadě!

A good soldier to a lady

Kdo z nás by nebyl?

Dnes odpoledne mě čekala naditá poštovní schránka s Othellem, Jindřichem, a především s Benešem a Blaženou, roztomilým to párkem pana Shakespeara.



Naposledy jsem Branaghovo Mnoho povyku pro nic viděl v roce 1994, a člověk (hle, třetí osoba) se trochu bojí, jestli to náhodou po deseti letech nebude tak zoufale k nesnesení, jako je dneska Neználek.



Ale není, Emma Thompson ukáže své opálené lýtko a už to sviští. Ta scéna od úvodních titulků k setkání na nádvoří je prostě senzační, sláva Kennethovi, a - buďme féroví - sláva Williamovi.



Navíc jsem včera viděl Jodie Fosterovou v podivném filmu Dlouhá zásnubní neděle. Tedy, ono by se jistě mnohé objasnilo, kdybych to neslyšel zrovna v originálním znění. Takhle vám můžu jenom říct, že se Jean-Pierre ve svých postupech opakuje, ale pořád je to hezké, a že je A. T. opět kouzelná, i když už ne tak okouzlující jako Amélie. Koneckonců, jmenuje se Matylda, nemá lžičku a kulhá.



A nedělejte (Lobo!), že se v těch křestních jménech ztrácíte!

To já ne, to on!

Říkali v rádiu, že takhle teda ne!

Jedině ve třetí osobě, vysvětloval ten pán a už byl docela vzteklý. Je nepřípustné, NEPŘÍPUSTNÉ!, aby se psalo v první osobě, aby byl autor zaměňován s vypravečem, to je ohavné!



Všechny velké romány byly napsány ve třetí osobě! To je umění! Balzac! Napsal snad Balzac někdy něco v první osobě? Nenapsal! To je prostě nesmysl z hlediska literárního, ontologického, narativního, kosmologického, politického, já protestuji, a protestuji se vší vážností!



A bušil u toho pěstičkou do stolu. Tak si to přeberte, a jestli máte ty kosmologický ambice nebo tak něco, přestaňte už laskavě psát v té nechutné první osobě. Koukněte, jak to pěkně jde: Jak Balzac nakupoval.

Sám já ladívám rád, jen sám

Ovšem kde jsou ty doby, kdy jsem ladil programy. Dneska to napíšu a hned to běží, napoprvé, jako Pája.

Poslední dobou se oddávám několika zcela zásadním věcem. Jednak si objednávám dévédéčka z Ameriky, a pak se raduju, jak jsem pěkně nakoupil. Včera jsem se kouknul na Marnou lásky snahu, Henry Pátý a Mnoho povyku pro nic už je na cestě, Othello už se balí do celofánu, jen ten Hamlet pořád ještě nevyšel.



Pak vymýšlím ty stanovy organizace, ve které bude Lobo rabínem. Už jsem tak daleko, že se mi i znelíbil název Pražská obec bloggerská. Měl by to být velmi vyvážený dokument, a pracuji na něm tedy dnem i nocí.



A konečně jsem se rozhodl, že jazyk francouzský se nejlépe naučím tak, když začnu do francouzštiny překládat poezii. A že z toho občas lezou věci, to vám řeknu. Francouzská metoda práce s částicemi je uchvacující.



A navíc jsem dostal chuť na bouli. Asi si o víkendu nějakou uvařím.

Bývalo jich o čtyři méně

Byly doby, kdy jsem neměl žádný mobilní telefon. Proč mám najednou čtyři?

Jeden asi věnuju kamarádovi. Siemens nebo Nokii? Ona je ta třicet tři desítka fakt docela pěkná...



Pak je tu ten starý Siemens M35 nebo kolik. Toho asi dám do bazaru, co s ním jinak. Snad kočkám na hraní? Chybí mu vzadu takový ten šroubeček.



A z těch zbylých dvou - jeden asi prodám. Nebo zahodím, kdo by dneska chtěl mobil. A zůstane mi jeden, kterým stejně nebudu telefonovat, a kdybych náhodou potřeboval, tak se rozbije.



To bude pech...

Můj listopad 89

Když ten goča tak pěkně prosí...

Byl jsem na škole v přírodě a už ani nevím, kde to bylo. Ale bylo tam pěkně. Přestali jsme se učit, protože učitelé neměli čas učit. Courali jsme tak různě venku, a večer nám třídní Ptáček dělal přednášku o minulosti, o budoucnosti, o tom, co se zrovna ten den stalo. Tak divně mu při tom svítily oči.



Jestli jsem tomu všemu rozuměl nebo ne, to už nevím. Ale chápal jsem, že už se doma nebudou vést diskuse o tom, kdo z rodičů vstoupí do strany, abych se dostal na vysokou, a že až zase jednou v hodině občanské nauky řeknu, že je dneska výročí úmrtí Jana Palacha, nebude muset tatínek do školy.



Pak jsem přijel domů, rodičům taky tak svítily oči, dali mi trikolóru, furt jsme koukali na televizi a já si v mezičase pročítal staré výtisky Svobodného slova, které snad ještě leží někde kdesi v šuplíku.



Ve škole jsme přeškrtali několik desítek stránek v učebnicích a vykašlali jsme se na ruštinu. Marně nás učitelka Paliculínová lákala na dopisy moskevských pionýrek. V září 1990 už nás učila anglicky.



A furt jsme volali to o té pravdě a lásce, utahovali si opasky, smáli se, jak je Kaiser zkoušený, a vůbec to byla taková doba, která se mi moc líbila. A když jsem pak už byl na vysoké, moc mi to chybělo.



Vynahradil jsem si to tenkrát s krizí České televize.

Mediální slovíčka

Na slovíčko, kolego...


Od té doby, co všichni známe pana poslance Kořistku, byl náš slovník obohacen o nevěrohodnost. Najednou jí mají v hubě všichni. Tenhle pán je nevěrohodný, tahle akce nevěrohodná, dokonce už se znevěrohodňuje. Už jenom zbývá, abychom přešli do domácího prostředí. Manželka ve výbuchu vzteku křičí na svého muže, že je nevěrohodný, tedy hodný nevěry, a přiznává tak nepřímo, že mu nasadila parohy.

Hermetika se skloňovala po povodních v roce 2002. Najednou se všechno hermeticky uzavíralo, někam do dveří si stoupnul esenbák a už z něj byl hermeťák. Při troše představivosti se tohle slůvko dalo naroubovat na vše. Hermeticky telefonovat, to asi bude bez odposlechů.

A konečně ještě na jedno slovo si vzpomínám. Přišlo tehdy od hada bratra Luxe. O jednom ze svých triků prohlásil, že je jistě legitimní. Najednou už se nedělily události a názory na dobré a špatné, ale na legitimní a nelegitimní, a - světe div se - legitimní byly všechny, i ty opoziční. Byli jsme jedna velká legitimní rodina. A když jsme si večer lehli do postele a nevěrohodně zavřeli oči, proběhl nám před hermeticky uzavřenýma očima celý náš legitimní život.

Amerika žije ve světě predikátové logiky prvního řádu

A proto Kerry nezvítězil...

Neboť z tvrzení "John Kerry se chce stát prezidentem USA" a "prezidentem USA je George W. Bush" plyne "John Kerry se chce stát Georgem W. Bushem". A to by mu manželka nedovolila...

Dnes ráno v rádiu

Ani slovo jsem si nevymyslel!

A po písničce tu máme další várku inzerátů. Na drátě bych měl mít Randolpha -

A tady je, hohohó! Jak se daří?

Výborně, díky. Co nabízíte, Randolphe?

Minulý týden jsem úspěšně prodal ty falešný vousy George Washingtona, Bůh mu žehnej, a dneska tu mám fajnový obrázky.

Tak obrázky...

Jo, takový fotky, hohohó. Už jsou starší, ale furt pěkný, a je na nich známý golfista z dvacátých let.

Jak se jmenuje?

Hohó, to nevím, ale jsou to fakt vydařený obrázky, takže jestli má někdo zájem, můj telefon je...

Nečekaná nabídka

Víš, mám malá prsa, řekl mi kamarád, a posmutněl. A navíc jsi stejně zadaný, dodal.


Pak si šel dát studenou sprchu. Asi mu dělá dobře na pleť. A já si vzpomněl na tu dámu, kterou jsem potkal v drogerii pod Mírákem. Do poledne zbývalo pár minut a já chtěl přijít zcela přesně...

Stála přede mnou ve frontě u pokladny, a mně na ní bylo pořád něco divné. Oči? Řasy jak mrkací panna? Ne, byl to ten šedý nádech tváří.

S vychytralou výmluvou "Netlačte se na mě tak!", kterou jsem adresoval těm za mnou, jsem se k ní přitočil - a bylo mi to jasné. Ráno se holila, ale roste to rychle. Překvapeně na mě pohlédla. Fakt, že za mnou nikdo nestál, jsem úspěšně bagatelizoval povzdechem a neutrálním pohledem na hodinky.

Díky, řekla pak ona dáma barytonem směrem k pokladní, která jí vracela drobné, a odcupitala ke dveřím.

Emrová: Hejtmani mě šikanují!

Ministryně se svěřila svým rodičům. Těm bylo již delší dobu podezřelé, že přichází z práce hladová a s modřinami.

"O přestávce do mě šťouchají, schovávají mi bačkory, musím jim dávat svou svačinu," řekla pak Emrová novinářům. Případem se již zabývá inspekce ministerstva školství.

"Jsem týraná, hluboce vyčerpaná, zubožená žena," rozplakala se ministryně na tiskové konferenci. Hejtmani vzkázali, že svou šikanu myslejí upřímně.

Proč Kerry nevyhraje

Je to všechno jenom taková bublina... až na to, že nikdy nepraskne.


- Koho budeš volit?
- Senátora Kerryho.
- A proč?
- Protože nemám rád Bushe.

A je jedno, kdo tam bude stát, a jaké bude mít vlasy. Nevolí se pro Bushe a pro Kerryho, volí se pro Bushe a proti Bushovi. A to je málo.

Kerry nabízí to, co může nabídnout každý. Kromě Bushe. Nevedl jsem národ do války. To se lehko říká, když nebyl prezidentem. Já taky nevedl národ do války.

A základem přece není svoboda nebo touha po pravdě, základem je bezpečí. A bezpečí zajistí svobodu s otisky prstů, a nastolí vyšší spravedlnost.

Když válka je mír, otroctví je svoboda a nevědomost je síla, co byste chtěli víc?

Jak se obléknout při telefonování

Znáte to - zazvoní telefon, a co teď? Co na sebe? Naše poradna poradí a inspiruje...

$$OBR13943$$ Bytelný svetr, model "Horská služba Boží Dar", po zesnulém dědečkovi, 0 Kč.

Univerzální bunda s kapucou, model "Kamarád do deště", nalezená u popelnic na Žižkově, 0 Kč.

Retro čepice, model "Michal Horáček", ušitá ze starých manšestráků, 26 Kč.

Sluneční brýle, model "Modrý blesk", koupené u Vietnamců v Holešovicích, 80 Kč.

Mobil, model "Nokia 3310", zapomenutý u McDonalda, 0 Kč.

Je třeba hubnout, hleďte, není zbytí

A kdo pozná, od koho jsem převzal titulek, je fakt machr. I vám ostatním ale prozradím druhou nejlepší dietu na světě.


Rozhodl jsem se, že skoncuji se svými tuky. Už žádné posměšky a poťouchlé narážky! Mé tělo bude pevné a pružné.

Pochopitelně jsem nejdříve přistoupil k nejlepší dietě na světě, k dietě Heleny Růžičkové: Všechen tuk se musí vymočit! Ale ani po půlhodině usilovného sezení jsem neuspěl.

Takže jinak, dietu si vymyslím vlastní, a bude tedy druhé nejlepší na světě. Dieta se skládá ze dvou částí: stravy a cvičení.

Základem stravovací části je tvrzení, že tukové buňky nejsou padlé na hlavičku. Když začnete omezovat přísun jídla, začnou se obávat třetí světové války, hladu a strádání, a protos e zabarikádují ve svých pozicích a nevyženete je ani grosskoštětem.

Taktika tedy je: Jíst hodně! Furt! Co nejvíc! Šestkrát denně. Tím tukové buňky ukolébáte a možná zmizí i po dobrém.

Omezení jídelníčku také není správné. Jíst se musí všechno. Ale když vám něco chutná a navíc je to zdravé, tak si toho prostě dejte víc. Já mám výhodu, že mi chutná skoro všechno, na svačinu si klidně vyložím ústa syrovým špenátem.

A taky se musí pít, voda je děsně užitečná. Před jídlem skleničku, v průběhu jídla další dvě.

Cvičební část pochopitelně obsahuje dřepíky. Tukové buňky, které polevily ve své ostražitosti, takovým jedním dřepíkem odpadnou tak rychle, že vás vaše okolí začne považovat za malomocné.

Program se ale asi musí trochu rozšířit, to je jasné. Rozhodl jsem se, že to bude program sedmidenní, ale zatím mám jasno jenom v pondělku.

Pondělí: Odpočinek.

Člověk jde po víkendu do práce, má toho plný zuby, takže je pondělí tím nejvhodnějším dnem k odpočinku a relaxaci. Ostatní dny ještě nemám promyšlené, ale jistě mě bude nějaký váš komentář inspirovat.

Volby v Amerikánsku

To vám povídám, že to ten Bush vyhraje.


Ne že by to bylo přeslavné vítězství, ale nějak to tam zpachtí. Však mu všichni drží palce, ne?

Chci říct tohle: Ne že bych Bushovi nějak fandil, ale že by byl Kerry nějaká výhra, o tom nijak zvlášť přesvědčený nejsem. Mám takový lehce paranoidní popis, že na tom prezidentovi nějak až tak moc nezáleží, že by se měl spíš volit ředitel CIA... (a jeden Bush už ředitelem byl, tak bacha).

A že nám není umožněno hlasovat (pche, to je nějaká demogracie?!), tak se v anketě neptám na vaše preference, ale na váš odhad.

Měsíc československo-sovětského přátelství

Návrat k tradicím.

Šimek s Grossmanem kdysi navrhovali, aby se měsíc československo-sovětského přátelství posunul na leden, abychom to měli rychle za sebou a nemuseli se těšit až do listopadu. Nebylo jim vyhověno.

Mé cíle a závazky jsou jasné. Měsíc přátelství jsem zahájil ochutnávkou jistého likéru z místa, kde byla stvrzena a podepsána dohoda o rozpadu CCCP (čtenáři s politologickým vzděláním, a těch je tu jistě většina, jistě tuší, o čem mluvím). Pak ještě - přečíst si Zločin a trest, zhlédnout Z mrtvého domu, znovu Pikovou dámu, poslechnout si všechny Čajkovského symfonie a - a to už stačí. Nic se nemá přehánět.

I vy se můžete k měsíci přátelství připojit. Stačí si vzpomenout na aspoň patnáct bývalých sovětských republik. Já znal kdysi všechny, v abecedním pořádku.

Listopad je ale i měsícem vás, čtenářů. Tak si ho pěkně užijte. Protože nic netrvá věčně.

Smutný konec měsíce

Těšil jsem se, jak tento měsíc černošských příspěvek zakončím vesele, ba i trochu pikantně. Ale není mi přáno.

Dnes ráno zemřela Larisa Reisnerová.

Za okny řádil mohutný podzim. Mlha ustoupila, na horách roztál sníh, v jednom okamžiku listí zazářilo a kleslo, a bylo pěkně a smutno.

Pustil jsem si Elgarův houslový koncert a koukal na ten smutek z okna. Snad bych tam mohl stát věky.

Co bude dál? Kdo teď přijde?

Změnit banku?

Protože mě síří?

Mít v té chvíli brýle, zamlžila by se mi skla. Za co všechno si ČSOB je schopna účtovat poplatky, to už mi zůstává rozum stát.

Vybereš peníze - poplatek. Vložíš peníze - poplatek. Nehejbneš s nima - poplatek. A do toh se chlubí tou svou úrokovou mírou v promilích.

Milá banko, kdyby se mi občas opravdu nehodila platební karta (poplatek), poslal bych tě (poplatek) do věčných lovišť. Kolega M. by to tam s tebou snad nějak skoulel.

Stanu se dědečkem!

Nebo babičkou, jestli to bude holka.


S příbuzenskými vztahy je to komplikované. Rodiče, děti a sourozence ještě dokážu popsat, ba i denotovat poměrně přesně. Ale běda, když se sestře otce nevlastního bratra narodí dítě!

A neustále jsou mi nějaké ty vztahy podsouvány. Aniž bych se o to nějak zasloužil, už jsem syn, bratr, bratranec, synovec, švagr a možná i tchán, co já vím?

Včera večer mi má sestra oznámila, že Rex už nevyhovuje všem intelektuálním nárokům, které na něj klade, a proto od pondělka nastupuje na předmatečnou dovolenou. To je taková ta dovolená, během níž se chystáte na to, že se stanete matkou. Tak jsem se začal těšit, že se stanu dědečkem, ale ouha, to už je prý zabrané!

Maximálně prý strýček na mě zbyde. Asi budu muset koupit nějaké bonbony.

A protože to bude kluk, konečně mám důvod koupit si to autíčko s radiovým ovládáním, po kterém už tak dlouho toužím. Musím si ho užít, než mi ho ten dotyčný Maxmilián rozdupe.

No jo, jsem z toho úplně rozrušený. Ale možná jsem rozrušený jen z toho, že mi uletělo letadlo. Dnešní rada zní: Na letiště se dostavte hodinu před odletem. Hodinu před příletem už je totiž pozdě.

Z připravované básně

Jsou věci, které je potřeba šířit. Jedná se zejména o různá evangelia, urban legends a hlubokomyslné chujoviny.


Dopracoval jsem se k názoru - a byla to práce nelehká -, že by každý měl mít svou připravovanou báseň. Z hlediska mravní čistoty je to dokonce ještě důležitější, než mít svou poslední vůli.

krivolaká prť je ku šťastiu
ku nešťastiu taktiež
veľmo krivolaká


z plánovanej básne Violy Vyholenej

Takhle se to dělá na Krivolaké prti. A já vyzývám všechny, kteří svůj život nechtějí jenom krájet, aby si připravili báseň.

Na Mikuláše se bude hodit.

já večeřel včera jen chléb a víno
a cítil jsem se jak mesiáš

z připravované básně Petra Olmera

Zase trochu té matematiky

Tentokrát to bude fakt jednoduché...

Když jsem po vás minule chtěl vědět, jak se Rusko odrazilo v naší kultuře, neodpověděl vůbec nikdo! A to jsem nabízel pohled z Neapole...

Dnešní úloha pro bystré hlavičky a echt mozečky je tak prostá, že ani nevím, jestli mohu udělit nějakou cenu. Uvidíme.

Tak tedy, doplňte: 96, 32, 14, ?

Sláva! Nazdar! Výletu!

Napadl sníh a je tu krásně. Ta čistá, jasně modrá obloha, ty zasněžené vrcholky hor. To byla nějaká písnička, ne? Až na vrcholky hor, zpíval někdo, a do toho šly vokály na-vr-chol-ky-hor...

O deset dní později než loni. A vůbec je letos nějak tepleji a líp, mlhy nejsou - ale možná ještě přijdou. Protože přece líp už bylo, to se ví, ne?

A já tedy vyrážím do Brna. Přes Prahu. Ne, netěšte se, zřejmě se nepotkáme, mám příliš málo času. Ale pokud na mě snad někde v centru hlavního města narazíte, stačí zřetelně zvolat heslo a já sáhnu do batůžku a podaruju vás svou loňskou knihou.

Zdá-li se vám to málo, kontaktujte mrtvého jazzmana aka křepelčího muže.

Heslo: Tady leží mrtvý dítě!

Psycho po půl roce

Po šesti měsících opět začal blogokolovat jungovský psychotest.


Za půl roku jsem se nezměnil. Introverze, intuice, myšlení, usuzování, v tom jsem silný. Chybí mi fílin', ale protože mi chybí, nevadí mi to.

Temné stránky mé osobnosti

Smyslové vjemy jsou u něj často velmi omezené a úzké, jeho názory takřka nevyvratitelné. Nerad si uvědomuje opozici, s níž se může otevřeně setkat, není
ochoten si připustit, že jeho myšlenky mohou být nedokonalé. Má sklony ignorovat pocity a názory jiných, a to jak těch, kteří by
jej mohli podpořit, tak i těch, kteří mají kritické výhrady. Vyniká v zobecňování, klasifikování, nacházení vhodných příměrů a
příkladů, a dokáže demonstrovat cokoli, o čem chce své okolí
přesvědčit. Nepokládá většinou za nutné sdělovat východiska, ze
kterých jeho závěry a soudy vycházejí.

Jeho emocionální stavy nebývají v jeho chování patrné. Dokáže být
chladný, rezervovaný, odtažitý a nepřístupný. Ve společnosti a
mezilidském styku se může chovat povýšeně až nezdvořile, ignoruje
drobné rituály, například stisk ruky, které jsou zavedené proto, aby se
druzí cítili v pohodě. Nezájem ze strany okolí nebo kritika ho nevyvádí z rovnováhy, protože
věci, které dělá, dělá proto, že je o nich vnitřně přesvědčen.

Na
první místo staví myšlení, pomocí něhož se vztahuje k ostatním lidem
a ke světu. Pokud se však jeho ego zvrtne do své temnější podoby, stává se z
něj exhibicionista, se znaky narcisismu, zaujetím pro sebe samého,
hrající si na vyvoleného a jedině povolaného.

Kritika jej zatvrzuje.

Tak co, ještě se se mnou chcete kamarádit? Nebo byste raději někoho jiného?

Světlé stránky mé osobnosti

Dokáže být pronikavým inovátorem, zejména na poli myšlenek a nápadů,
dovede se úžasně soustředit. Nejvíce ho potěší, když vidí své
představy uskutečněné v praxi, jako vítězství ducha nad hmotou. Jeho
vůle dokáže přenášet hory, nemožné se od možného liší jen tím, že trvá
déle. Nezná slovo nejde nebo nelze.

Jeho sebedůvěra pramení z bohatých vnitřních zdrojů introvertní
intuice a inspirace. Soustředí se na možnosti, uvažuje a myslí ve
formách čisté logiky a obvykle se velmi snadno rozhoduje. Mívá neobyčejný smysl pro to, věci dotahovat, a být schopen předvídat
i dlouhodobé důsledky nynějších činů. Pokud je přesvědčen, že jsou
správné a přínosné, dokáže je uvádět v život, a je-li třeba, i bez
ohledu na oběti, čas a energii.

Objevuje se v zaměstnáních, kde se teoretické modely proměňují na
skutečnost, je skvělý ve vědeckém výzkumu, v politice a také na
vysokých manažerských pozicích. Jako kolega, partner i nadřízený si potrpí na harmonii a pořádek.

Pokud si někoho oblíbí, dokáže být velmi oddaný a pozorný, bývá velmi tolerantní a nešetří podporou.

No tak ještě přemýšlejte. Ale pozor, je nás takových málo, jen 1% populace. Je to potěšující, vědět, že v tuto chvíli běhá po světě 64 milionů na vlas stejných lidí jako jsem já.

Tady je ten test.

Kouzlo nechtěného

Na severu řádí škodná, jmenuje se Robin Hood!

$$OBR12770$$ FRÝDEK-MÍSTEK
– Starosta Čeladné Pavol Lukša,
který kandiduje do Senátu, necítí potřebu vnucovat se potencionálním
voličům dlouhé týdny obřími billboardy, které jsou nejdražší reklamní
službou. Raději věnoval desetitisíce na charitu.

To byl podzim 2002. To už je minulost. Kdo hledí zpět, je zbabělec!

Dobrý den, mohu se vás zeptat, koho budete volit?

To víte, že jo! Já jsem slušnej člověk a nemám se za co stydět!

Koho budu volit? Samozřejmě našeho pana premiéra Grosse. Je to hodnej a poctivej člověk a hodněkrát už ukázal, že to s náma myslí dobře, s náma obyčejnejma lidma, víte.

Pan Gross je velkej muž a zaslouží si naší úctu, to teda jo. Co on už pro nás všechno dokázal! Podívejte, já jsem úplně normální, obyčejnej člověk, spořádanej, takovej člověk z lidu, jak my tu tak říkáme. Já chci mít klid, a vo to tu jde především. Klid doma a klid na práci.

A taky nechci žádnou tu kriminalitu, jak se vo ní furt mluví. Tu uliční. Nebo ty tuneláře. A to všechno neni, právě kvůli panu Grossovi!

Protože kdo má dneska miliony? Akorát zloději! Já tady poctivě pracuju a živim rodinu, milej zlatej. A mám snad miliony? Nemám. A když pan Gross slibuje, že všechny milionáře pozavírá, tak je to správný, protože to je nutný, všechny je pozavírat až zčernaj. Von si na ně došlápne, to se nebojte.

A ještě tohle vám řeknu. Já teda du k těm volbám, to zase jo, ale musim se ptát: Komu to jako prospěje? Ne že by volby nebyly důležitý, ale co to stojí peněz! A přece víme, že to pan Gross dělá dobře. Tak proč ho to nenecháme dělat, vést tu naši republiku, abych tak řek? Však to říkaj každej večer v televizi, že to stejně nikdo líp neumí. Šak kdyby nemusel do tý kampaně, tak se moh ještě víc opřít do toho budování, aby bylo ještě líp!

A jak to řikali v tý televizi, fungl novej stadion by se mohl postavit za ty peníze, co stojej volby! Nebo školka pro děti. A pan Gross to dycky tak pěkně říká, že předevšim těm dětem se máme věnovat, tý naší budoucnosti, že jo.

Teda jak už jsem řek, nic proti volbám, já k nim du, ale jestli my to s tou demogracií zase trochu nepřeháníme, víte?


Ne, nebojte, v Bělorusku pořád ještě nejsme...

Máme narváno!

Úspěch dne otevřených dveří je až zarážející.

K Cernu se valí autobusy, auta i chodci, ti dokonce v pětistupech, a policajti kvůli nim odklánějí dopravu (v okolí Cernu totiž nejsou chodníky). Uvnitř už je to úplně k zbláznění, vypadá to tu jak na nějakém veletrhu, všichni tu pobíhají s mapičkama a obdivují prostotu a eleganci našich budov.

V budově, ve které pracuji, je naštěstí klid. Veřejnosti vstup zakázán. V tom případě ale nevím, proč tu včera večer tak usilovně čistili podlahy.

Šokující odhalení případu Kožistka

Policie dnes vnesla zcela nové světlo do případu desetimilionového úplatku. Jedná se o svítilnu na dvě tužkové baterie.

Policie dnes přiznala, že poslanec Kožistka vlastně vůbec neexistuje. Vyšetřuje se podezření, že jde o jakousi zpravodajskou hru.

Prezident republiky ústy svého mluvčí vzkázal, že to říkal už od začátku a neexistence Kožistky ještě posiluje nedůvěryhodnost pana poslance. V následném průzkumu veřejného mínění vzrostla prezidentova obliba o dva procentní body a přehoupla se tak přes magickou hranici šedesáti dolarů za barel.

Policie byla dále nucena přiznat, že neexistuje ani žádný detektor lži. Ve skutečnosti jde o detektor kovu, běžný detekční rám, který policie levně získala z letiště Ruzyně. "Položíme otázku a čekáme, jestli rám pípne," vysvětlilo policejní tiskové mluvčí.

Večerka a Balík už nechtějí říct vůbec nic. Podle výpovědi jedné ze svědkyň, číšnice, která je inkriminovaný večer obsluhovala, byli na schůzce pouze sami dva a ožrali se jak prasata. "Tady lítaly i jinačí věci než nějaký melouny," uvedla číšnice do protokolu.

Kdo tedy měl dostat úplatek za potopení vlády? "Myslím, že bych manžela přesvědčila," říká Šárka Krosová, "deset milionu je nabídka, která se neodmítá."

Na tiskové konferenci nejsilnější opoziční strany vystoupil Ivan Lankr a vehementně požadoval odstoupení šéfa OSN Butruse Butruse Ghálího. Když mu přítomní novináři vysvětlili, že Butrus Ghálí vedl OSN jen do roku 1996, označil vše za policejní provokaci a poté se rozplakal.

CERN - den otevřených dveří

sobota 16. října 2004


No jen se přiznejte, chystá se sem někdo nebo můžu jet v klidu do centra věnovat se neřestem?

Karle?

Jeden měsíc Krivolaké prti

Krivolaká prť - nejlepší slovenské čtení, inspirující, zábavné, přemýšlivé, chytré. Krivolaké.

Jak si popovídat s deštníkem

David Duroň z Českého Telecomu.

Vytvořili jsme umbrellu, která měla formou teaseru,
nebo chcete-li traileru, uvést novou kategorii na trh, a tím jsme komunikovali jednu produktovou skupinu
rychlého internetu pod značkou Expres.


Zlatá slova, pane Duroň...

Zpráva o stavu světa, plus výzva zdarma

Nejdřív mě sem vůbec nechtěl pustit, ale nakonec jsem jej udolal argumenty.


$$OBR13773$$ Podívej se sem, zadrápnul jsem do Lidovek. Agresivní beran v Nechvalíně na
Hodonínsku vážně zranil sedmdesátiletou brigádnici ze Slovenska.
A já nesmím psát na blog?!

A tak jsem tu, mí drazí příznivci.

Samozřejmě by ode mě bylo nečestné stěžovat si na nedostatek jídla (a že ho dnes ráno bylo žalostně málo). Nedočkáte se ani zhrzeného článku o tom, jak mě Petr na týden opustí, aby se vrhnul do jakýchsi hrátek, kterým zbla nerozumím, zatímco já budu trucovat u nějakého toho jeho kamarádíčka.

Místo toho bych vám chtěl říct toto. Procházím si občas tu českou blogosféru a vidím samé nevyzrálé osoby, jednu vedle druhé, dvě vedle třetí. Výjimky se pochopitelně najdou, a právě na nich je to tak okatě vidět. Jak ti starší dokáží z převahy svých životních zkušeností psát jinak, lépe, ne tak povrchně.

A říkal jsem si, že si tedy počkám, až pěkně uzrajete, a pak se budu brodit samými perlami. Jenomže! Můj čas se chýlí. Až (jestli) dospějete, už budu mít oči slepené stařeckým hnisem.

Chtěl bych vás tedy vyzvat, abyste k blogování přivedli starší a pokročilé. Své rodiče a prarodiče, své učitele, své starší kolegy v práci. Pomozte jim a oni se vám odvděčí.

Váš Ludwig W. P.

Těžký život gymnasty

Ne, skutečně jsem nežertoval...

Ale je třeba říct, že první hodinu nám stuhy odepřeli. Prý abychom si neublížili.

Ta tělocvična, to vám má něco do sebe. Přestal jsem takováto zařízení pravidelně navštěvovat už před deseti lety, a teď se mi ty sny o červených trenýrkách a modrých kalhotkách vrátily.

A jak mě to vyčerpalo! Sotva jsem došel domů, tři dny jsem se pak hýbal jen s velkými obtížemi. Ale vydržel jsem, i když mě museli podpírat. My sportovci máme nezlomitelného ducha.

Mustafa Sandal řekl: Istersen dálar dálar, yerinden oynar oynar.

Tak kde to žijem??

Nepodezírám bláhově své čtenáře, že by to ono zaregistrovali stejně jako já, neb máme jiné zájmy. Ale k věci.

Před velmi nedávnou dobou se na českém internetu tak maličko řešilo, jak se vypořádat s různými podvůdky. Třeba se pod tímto článkem objeví komentář od Karla Gotta a já nevím - je to fakt Kája? Nebo nějaký úchyl?

A všechno to spělo k tomu, že by se měl vymyslet nějaký efektivní způsob identifikace, autentizace a dalších ací, kterých je asi pět, aby bylo jasný, že to buď je fakt Gott, nebo je to někdo jiný, a komu mám jít v tom případě rozbít hubu. Silná slova, říkáte si, ale to proto, že ještě nevíte to hlavní.

Chtěl jsem na to všechno totiž reagovat výzvou k toleranci a pohodlí. Důvěra je děsně ošemetná věc, ale přináší neuvěřitelné pohodlí. Nemusíte se ničím prokazovat, když něco řeknete, tak vám to ten druhej uvěří...

To si totiž ve Švýcarsku užívám. To pohodlí a svobodu. Že nemusím furt chodit obtěžkanej průkazkama, razítkama a notářsky ověřenejma listinama. Že si něco objednám a zaplatit můžu až poté, co to dostanu. Že když úředníkovi řeknu, kde bydlím, tak to prostě zapíše do příslušné kolonky a nechce vidět nájemní smlouvu. Že když mi kurýr přinese balík a já zrovna nejsem doma, tak mi ho může nechat přede dveřma a až přijdu z práce domů, ten balík tam bude ještě čekat, neukradenej.

To všechno jsem chtěl napsat a byl bych to napsal, kdyby mi nevykradli sklep.

Na sklepu je standardně zámek jak od kůlničky, ale co bych si pořiroval lepší, když žijeme v tý vzájemný důvěře?

A že se do sklepa vejde věcí:
- holínky, od povodní jsem je ještě nemyl
- dvě krabice zbytečností
- hodiny s jelenem a parohama, umělecká práce, bratru za tři stovky
- jízdní kolo skoro nové, netknuté
- brusle kolečkové
- brusle nožové
- lyže sjezdové
- pneumatiky zimní, 4 ks
- víno, 15 lahví

Tak si to tam spokojeně střádám a najednou tohle. A teď mi řekněte, co to bylo za zloděje? Všechno víno sebral a zbytek tam nechal! Tak kde to žijem, Karle?!

Školství za Marie Terezie

To je ta, co prý zavedla povinnou školní docházku.

"Ani úřady, pečlivě dbající na dodržování všech zákonů a předpisů, zprvu
povinnost dětí chodit do škol nijak přísně nenařizovaly. V první fázi šlo
především o to, aby školy, v nichž by se děti učily základnímu triviu - čtení,
psaní a počítání - v obcích opravdu vznikly. Teprve po jejich vzniku do nich
mohly děti chodit."

Píše dnes František Morkes v Lidovkách. Františkovi udělujeme titul Mudrc týdne.

Ládová je nastrčená figurka!

Milionový pár byl totiž už od začátku koncipován jako pornosoutěž.

"Popularita soutěže Česko hledá SuperStar dodala dravé Nově kuráž.
Televize se proto rozhodla zapojit příznivě naladěný národ do jiné,
odvážnější obdoby této reality show. Od 29. srpna začne soutěž Česko
hledá PornoStar."

To prosím psali na iDnesu už 1. 4. 2004. Moc se nespletli, že?

Pozitivismus horší autenticity

Všichni se radujeme, jací jsme dobří. Tvoříme celek, mladý, krásný,
jednolitý. Tančíme ve společném kruhu, ale každý ve své izolaci bojíme
se druhého dotknout. Bojíme se hádek, bojíme se polemik. Bojíme se žít.


Neumíme soudit, od toho tu nejsme. Radujeme se ze všeho, co je,
protože to je, i z toho, co není, protože to není. Současnost je cílem.
Běhání v kruhu, toť volání po vývoji. Vyhovuje, vždyť nebolí.


Spokojené heslo: Neubližovat! Obnažte bělobu kostí: Jsou zlomené!
Usmívat se na každého, všichni myslí dobře, však nemyslet je ještě
lépe. Neubližovat! Ta ohavnost nehodí se do radostí.


Všichni ruku v ruce, však v rukavicích kožených. Vzývání bůžků!
Být proti, žádné pomyšlení. Pro potřebu zbožštění klanět se a
přizvukovat. Bez znalostí, ej, zvrácenost myšlenek!


Revoluce rovnosti, bojujme za ni, ať nás třeba i sežere. Iluzorní
svoboda nás pohltí. V rovnosti moc i nemoc dneška. Všem rovnost, k čemu
nápady, co vybočují. Však nehanět, jen zatloukat. S úsměvem!
Možno mlčet i dělat bordel, však třeba tvořit současnost, budoucí
samo přijde, kéž bude stejné. Řekni slovo, útok na svobodu rovnosti.
Zánik bez ublížení.


Vítej, mezku! Zvětšit kruh!

Sedím si tak na poradě...

... filtruji zbytečná slova, která přerůstají do zbytečných minut a vět, když v tom:

Třeba bychom si mohli založit blog, říká šéf a všichni na něj koukají jak Neználek na auto s pohonem na sodovku se sirupem.

No vážně, pokračuje šéf, a už si není tak jistý, to by mohlo být zajímavé, ne? Je to technologie, kterou vaše děti běžně používají. Možná by se to mohlo hodit. Tak nad tím pouvažujte, a poradu ukončil.

Budu si muset promluvit se svými dětmi.

Jak je to s mapami

Slíbené se stává skutečností.


Nástroj se jmenuje TouchGraph GoogleBrowser. Zadáte adresu, zobrazí se vám mapa. Jak prosté.

Doporučuji v Advanced trochu zpřísnit kritéria, mapa se trochu pročistí. Když chcete vědět, jak je to dál, stačí dvojkliknout na nějaký vrchol grafu. Pozor, je to trochu návykové, několik hodin tím jistě strávíte.

Mapa je grafické znázornění googlovského related. Nejde tedy o to, že provázané stránky na sebe vzájemně odkazují, ale že na ně odkazují shodné stránky.

Relace nemusí být symetrická. Pokud je čára od A k B, znamená to, že hodně z těch stránek, které odkazují na A, odkazuje také na B. Ale kromě toho pochopitelně může existovat halda stránek, které odkazují na B, ale na A ne.

A pokud ztotožníme odkazování se čtením (což je tedy nechutné až hanba), tak můžeme začít mapu vykládat. Kdo čte Chinin, čte i Krysku. Kdo čte Deponyho, čte také Kombajna. Kombajna a Bennyho čtou stejní lidé. Takže kdo čte Deponyho, čte také Bennyho. A hele ji, dedukci.

Je to taková hra, však to znáte. Pijan whisky má oblíbenou barvu zelenou, majitel psa hraje na flétnu a vaším úkolem je zjistit, kdo nenosí spodní prádlo.

Anežčin návrat

$$OBR12248$$

To nám ta propaganda bují...

To mě dneska ty noviny s****...


Zpráva ČTK: "Česká republika, Polsko a Maďarsko budou moci přijmout jednotnou evropskou měnu
euro nejdříve v roce 2010 kvůli tomu, že jejich vlády nejsou ochotny rychle
snižovat rozpočtové schodky. Oznámila to dnes Evropská prognostická síť (EFN),
která je výzkumnou organizací EU. V případě, že by v českých parlamentních
volbách v roce 2006 zvítězila euroskeptická ODS, by země mohla vstoupit do
eurozóny až v roce 2011, dodala."

Rozhodla, milá ČTK, rozhodla! Ve zprávě EFN se píše, že v případě vítězství ODS by se Česká republika mohla rozhodnout přijmout euro později (než v roce 2010). To je jaksi věcí politického názoru, nikoli rozpočtového schodku.

Mimochodem, tohle je taky z té zprávy: Eurostat spočítal, že rozpočtový schodek ČR je 13,0 % HDP, zatímco Sobotka to spočítal na 5,3 %. A teď mi řekněte, kdo z nich si z nás dělá srandu.

Kouzla on-line žurnalistiky

Tentokrát o Nobelově ceně za mír, ale upřímně řečeno, děje se to dnes a denně.


Lidovky píšou: "Nositelkou Nobelovy ceny za mír pro letošní rok se zřejmě stala keňská
ekologická aktivistka Wangari Maathaiová. [...] Bývalý český prezident Václav Havel tak
zřejmě vyšel i tentokrát naprázdno."

A o pár minut později: "Nositelkou Nobelovy ceny za mír pro letošní rok se stala keňská ekologická
aktivistka Wangari Maathaiová. [...] Bývalý český prezident Václav Havel tak zřejmě vyšel i
tentokrát naprázdno."

Zřejmě ano. Leda... ledaže by se ty nobelovky tentokrát udělovaly dvě!

A o něco málo později: "Bývalý český prezident Václav Havel i papež Jan Pavel II. tak vyšli i tentokrát
naprázdno."

Seznam neúspěšných kandidátů se, zdá se, rozšiřuje... Vypadá to, že i já vyjdu tentokrát naprázdno. Nebo aspoň na vzduch.

Dodatek: iDnes obdobně: "Nobelovu cenu za mír získala čtyřiašedesátiletá keňská politička Wangari Maathaiová. [...] Pozorovatelé dávají letos největší šance Mezinárodní agentuře pro
atomovou energii a jejímu šéfovi, Egypťanovi Muhammadu Baradejovi."

Brněnská sekce

Před svou cestou do Brna jsem si pochopitelně musel udělat obrázek, kdo s kým a jak. Člověk nikdy neví, koho tam potká, že.


$$OBR11969$$ Jak je vidět, brněnská mafie má dlouhé prsty. Při podrobnější analýze jasně vidíme, že vztahy--

STOP!

Milí čtenáři, nyní již máte dostatek informací, abyste si dali pět a pět dohromady. A pokud vám vyšlo deset, máte to správně.

V pondělním Chininu vyjde podrobné vysvětlení, co zveřejněné mapy znamenají, a to včetně návodu, jak si takovou mapu můžete sami sestrojit. Nezapomeňte si proto zajistit pondělní vydání tohoto pochybného plátku! Chinin - symbol v časech hořkosti!

Sir Paul McCartney řekl: I used to be bad, but I don't have to be bad no more.

Charles Bacon k tomu dodává: Taky už by se mohl naučit pořádně anglicky, brouček.

Sedmibolestný rozhovor s Charlesem Baconem

No jo, říkala sedmivětrné, ale koho to dneska zajímá?

Zase jsem zašel s Charlesem na kafe.

- Čau, Charlesi.

- Nazdar, Puňto.

- Chtěl jsem se zeptat... totiž, říkala Mek Bílová-

- Kdo je Mek Bílová?

- Ale to je taková jedna ta... to je jedno. No prostě že jak Mittler zwischen Hirn und Händen muss das Herz sein, žes to neříkal ty.

- Však jsem to říkal, zrovna včera, ty si nevzpomínáš?

- No já vím, ale když ona... že prej to říkala Maria.

- Maria? Neznám. Proč by to měla říkat?

- Nevím, prej Frederovi.

- Jo tak, Fredera znám jednoho. Syn Joha Fredersena. Férovej chlap.

- No a co teda, říkala mu to?

- Kdepak. Jestli to je tenhle Freder, tak mu Maria říká jenom Mittler Du, bist Du endlich gekommen... A pak taky Mittler Du, zeige ihnen den Weg zueinander...

- No... tak dík...

- Počkej, a co je to zač, ta Mek Bílová?

- Ále, jedna dřepíkářka.

- Hmm hmm, vyzná se, holka. Tak si na ní dávej bacha.

Charles Bacon řekl: Pozor na dívky libující si v německých němých filmech.

Nejoblíbenější knihou je Pán prstenů

Harry Potter to není, mladý pane! Anketa Moje kniha byla totiž podvodně zneužita!


O anketě Moje kniha jsem se tu už jednou nechvalně zmínil, ovšem unikla mi jedna podstatná pikantérie.

V Pravidlech hlasování se totiž praví: "Výběr nejoblíbenější knihy není omezen žádným
literárním žánrem a každý může hlasovat pro jakýkoliv vydaný titul
beletrie, poezie či odborné literatury."

No jo, jenomže "Harry Potter", 6979 hlasů, není vydaným titulem. Existuje několik knížek o mladém Potterovi, ale každá se jmenuje jinak. Takže to máme 6979 neplatných hlasů. Organizátoři ankety jsou zřejmě padlí na hlavu, že si toho za ty měsíce nevšimli.

Pak tam máme "Pána prstenů". Tady bychom také mohli pochybovat, ale to, co obvykle vychází ve třech knihách, skutečně vyšlo i jako jeden celek pod souhrným názvem Pán prstenů. Tak akceptujme lotra ja vítěze.

Protože pokud bychom to neudělali, třetí na řadě by byla Bible. A to by byla teprve legrace...

Abych nezapomněl, organizátory už jsem kontaktoval s žádostí o nápravu. Jistě budou rádi, když učiníte totéž.

Mapa bloguje.cz

Mapa není všechno a všechno není na mapě...


$$OBR11819$$ Ty vaše k zbláznění úvahy o tom, co kde na mapě chybí, jsou, inu k zbláznění. Kvůli přehlednosti jsou zobrazeny pouze ty nejdůležitější, nejtučnější vazby. Ostatní prostě nemají nárok.

Obrázek, který přináším dnes, kromě toho, že je jen výřezem, je stále ještě značně nekompletní. Opravdu.

Charles Bacon řekl: Mittler zwischen Hirn und Händen muss das Herz sein!

A já si jdu koupit nějaké ty boty.


Botičky

Příběh s poučením.

- Ale paní Hamáčková! To jsem ráda, že vás vidím! Copak vy tak různě děláte? A jak se má Honzík?
- No, tragédie, paní Říčná, tragédie. Honzík je po smrti.
- To snad ne, proboha, co se stalo?
- Jak říkám, tragédie. Představte si, jdeme mu koupit nový boty, ty starý už mu byly malý. Zkouší si je v tom obchodě, a já mu říkám, pořádně si je vyzkoušej, obě dvě si obuj, nejsou ti malý, netlačí tě? A on pořád že ne, že je to v pořádku, že se mu líbí, že je chce. Projdi se v nich, mu povídám, ať nepřijdeme domů a nezjistíš, že tě tlačí. No nakonec jsme je, paní Říčná, koupili, přijdeme domů, a on že si je hned musí obout a chodit v nich doma. Tak tam v nich chvíli pobíhá a pak si přijde postěžovat, že prý ho tlačí! No nezabila byste ho?

I já si koupil nové boty. I já bych potřeboval zabít...

Deset nejlepších knížek

Po zhnusení výsledky ankety Moje kniha - Hledáme neoblíbenější knihu obyvatel ČR, jsem tu já se svým daleko lepším žebříčkem.

Rozhodl jsem se sestavit vlastní žebříček těch "nej" knih. Ne že bych snad neměl co na práci, ba naopak - právě proto, že toho mám na práci spoustu a samé nepříjemné úkoly, které je nutné za každou cenu oddalovat, pustil jsem se do vytváření tohoto žebříčku.

Na první pohled je to počin docela bláhový, ale jisté odůvodnění přeci jen má. Moc by mě totiž zajímalo, jestli se tento Top10, který jsem vytvořil večer 5. října 2004, bude nějak lišit od žebříčku, který (snad) sestavím v roce 2014. Že se lišit bude, v to doufám, jinak bych deset let četl nadarmo, ale jak se bude lišit?

Překvapilo mě, jak jednoduché bylo těch deset nejlepších knížek vybrat. Stanovil jsem si totiž přísná pravidla, která každá kniha nárokující si některou z prvních deseti pozic musela splňovat. Tímto velmi hustým sítem prošlo nakonec třináct titulů, ze kterých jsem pak bez uzardění smazal dva a s trochou lítosti i třetí přebývající.

Měl jsem tedy deset nejlepších knížek, leč vzájemně ještě neuspořádaných. Ani tady ale nenastal zádrhel, snad kromě jednoho případu. Ale šlo pouze o spor mezi objektivitou a subjektivitou, kdy mi rozum napovídal uspořádat knihy jinak. Objektivita tedy byla vzápětí vypráskána ze dveří, tento žebříček jest záležitostí čistě subjektivní.

Zvolená kritéria byla, jak už jsem zmínil, velmi přísná, a mnoho knih, ke kterým mám určitou specifickou vazbu (říkejme, ve značně nepřesné zkratce, že je mám rád) tato kritéria nesplnila. Mé přejícné já je oplakalo, mé přísné já švihalo bičem.

Hledal jsem knihy, ke kterým mám úctu. Které mě ovlivnily, změnily můj náhled na svět. Knihy, o kterých jsem přemýšlel, ke kterým jsem se vracel.

Kromě kuchařek, ke kterým se vracím opravdu často, nemluvě o jejich vlivu na mé stravovací návyky, jsem byl ochoten akceptovat snad téměř vše. I odbornou literaturu, i poezii, i divadelní hry.

Do první desítky se nedostali Tři mušketýři ani Hrabě Monte Christo. Přestože je mám rád, ještě dnes je jsem ochoten znovu a znovu číst, přestože ve mně vybudovali jakési těžko zachytitelné morální povědomí, nakonec se mi to zdálo málo. Knihy šly přes palubu, promiňte, Alexandře, můj Jaroslave Foglare.

Do první desítky se nedostala kniha, na kterou by mnozí, kdo mě znají, sázeli. Hugovi Bídníci, přes veškerou svou humanitu, neustáli zkoušku opakovaného čtení. Ostatně, já už stejně na humanitu nevěřím. Mimochodem, pokud se potřebujete nějakých Bídníků, nejlépe v cizím jazyce, zbavit, dejte mi vědět, sbírám! Česká vydání pouze zachovalá, ilustrovaná či nějak kuriózní.

Častokrát zmiňovaný Saturnin - v první desítce není. Je to pouze vtipné a po pátém prolistování už ani to ne. Ostatně, žádná vyloženě humoristická knížka neuspěla. Jsem zřejmě povahy melancholické.

Chybí tam Orwell, Wilde, Stendal. Napsali knížky, ke kterým se bojím vracet, protože z nich mám v hlavě hutný, přesný dojem, který by mohl být narušen. Přesností nemyslím správnost, ten dojem je špatný v tom smyslu, že ona knížka je o něčem jiném, akcentuje něco jiného, vypráví jiný příběh. Ale já cítím, že ten svůj dojem potřebuju. Takže - opět - promiňte: 1984, Obraz Doriana Graye, Lucien Leuwen.

Chybí tam knížky, před kterými se klaním, ale zatím je znám příliš krátce, než abych byl schopen je zařadit do kontextu. Nebo jsem je četl jen jednou a už jsem si nenašel čas se k nim vrátit. Něžná je noc, Pěna dní, Markéta Lazarová, Želary, Zbraně pro Erató, Pátý syn.

Chybí tam knížky, na které jsem si ve své prachsprosté zapomnětlivosti nevzpomněl, a až na ně narazím, budu se chytat za hlavu.

A konečně tam chybí knížky, kteér jsem ještě nečetl. V aktuálním pořadníku je jich asi třicet. trpělivě čekají na svou šanci.

Jak vidno, jsou tu přinejmenším tři důvody, proč by ten žebříček mohl za deset let vypadat jinak. Čtvrtým důvodem by mohlo být, že čtyři knížky z těch deseti jsem četl v posledním roce.

Dvě ze třinácti, ty, které byly vyřazeny, byly Borovičkovy Procesy, které vzrušily svět a Kouroumův Alláh není povinen. Odnesly to zejména kvůli tomu, že oceňuji vlastně pouze fakta, která jsem se dozvěděl, nikoli literární dílo. Jedenáctkou byla Lambertova Dlouhá bílá noc. Tady se nedá říct víc, než že měla prostě smůlu, asi tak velkou, jako měla o chvíli dřív štěstí, že porazila jiné dvě válečné knížky: Veterány a Johnny si vzal pušku.

O čem přesně ten žebříček vypovídá, nevím. Ale o něčem ano. Pět knížek je českých. O šesti jsem se učil ve škole. Dvě knížky od jednoho autora. Odborná knížka na prvním místě (kniha na pustý ostrov!). Werther obklíčen poezií. Nevím, možná bych měl jít na psychoanalýzu.


10 nejlepších knížek

 1. B. Balcar, P. Štěpánek: Teorie množin
 2. V. Nabokov: Lolita
 3. K. Šiktanc: Český orloj
 4. J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera
 5. V. Holan: Bolest
 6. J. W. Goethe: Faust
 7. M. Kundera: Nesmrtelnost
 8. L. Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
 9. A. Lustig: Dita Saxová
10. J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě

No a vy? Můžete mě utopit v důkazech toho, že lineární uspořádání prostě nelze sestrojit, že je potřeba vzít v potaz tolik různých, navzájem nesrovnatelných faktorů... Fajn, nic proti. Ale taky se můžete pokusit poctivě sestavit svůj žebříček. A možná se o sobě i něco dozvědět.

Ne že by snad bylo důležité, co v žebříčku je. Spíš jde o to, co v něm není a proč.

 

Skvoš? S kvošem nic nemám a mít nechci!

A přesto - sport, toť cíl mnohých. Však jen málo vyvolených má tenisky s bílou podrážkou...

A protože jsou mi míčové hry cizí, zvolil jsem gymnastiku. Dnes večer poprvé vstoupím na posvátnou půdu tělocvičny a uchopím do ruky taktovku, na jejímž konci je stuha. Á dva tři, á dva tři!

Skvoš je sportem proletariátu, bobos se věnují gymnastice!

Uvidím, jestli to budu spolu s dřepíky stíhat. Eva Pavelková (viz foto) je můj vzor! Nebo Nikola Šmídová?

Mapa podruhé

Kromě toho, že jsem upravil předchozí mapu, tak aby si ji mohli stáhnout i naši méně inteligentní spoluobčani, přicházím s další mapou a přihazuji výklad. To vše, jako obvykle, zcela zdarma.

$$OBR11687$$ Pokud zesílíme všemožné podmínky, které nemá cenu laické veřejnosti sdělovat, neb by je, podobně jako lékařskou dokumentaci, nemohla plně pochopit, získáme mapku menší a tu je již možné studovat.

Co nás zaujme na první pohled, jsou sobci, kteří nic nedávají, pouze berou a hamouní. To jsou šipky, které se směrem k hamounovi zužují. Lobo, Enimen, MekBílová. Jak typický obrázek dnešní postmoderní společnosti.

Já jsem duševně spřízněn s Kryskou a Peťulkou ("Líbám, ženy, vás tak rád..."), zatímco na mě visí Gotcha (proč??).

Jediný vzájemný prospěch ze sebe mají Gotcha a Ta Neznámá. Tady mi asi něco uniklo i mezi řádky.

Ale abych nebyl nespravedlivý. Síť pochopitelně dále pokračuje, sobci nejsou tak sobí hnusci, jak se na první pohled zdá. Proč třeba není žádná vazba mezi Lobem a Enimenem? Znamená to snad, že spolu nemluví? Nikoli, vážení. Pouze spolu nemluví o mně!

Pokud bychom třeba expandovali uzel MekBílová (ach, ten řízný vojácký jazyk), nalezneme jisté kontakty s Tou Neznámou i Peťulkou (drží pohromadě, mršky).

A expandujeme-li Enimena s Lobem, to není vazba, to je tlusté lano!

Alkohol je metla!

A metlou se metlá...

Na první fázi osvětové kampaně promptně navázala druhá.

První se jmenovala I víno je alkohol!

A dnes tu máme Ne víc než jednu láhev denně!

Autoři kampaně si evidentně kladou nemalé cíle...

V mém talíři zemřela moucha

A bylo to její vlastní rozhodnutí.

Dnešní den je jeden z těch opravdu blbých. Kam se podívám, tam mě něco... jak se
to slušně říká? Nasere.

Rozhovor s Hučínem. A vůbec celej grossinec.
Vojtěch Bednář, který má raději noviny v ruce než na Internetu, protože je může
půjčovat. František Fuka, který musí jet až do Japonska, aby objevil v hotelu
Internet přes televizi, když totéž nabízejí i v sousedním Německu.

A pak
doma sáhnu do modrého plastikového košíku, ve kterém ukládám různé sladkosti, a
vněm leží mrtvá moucha. Zemřela tam dobrovolně, košík nemá víko. Byla celá
seschlá, chudinka, nožičky už měla ulomené a vánek si s nimi
pohrával...

No dobře, košík není talíř. Ale licenci snad ještě
ctíme.

No a konečně se podívejte na tuto mapku.
Velice snadno z ní poznáte kdo s kým a proti komu. Ale za kolik, to už se
nedozvíte. Holt Čechy.

Ježíš Kristus byl černoška

Vyslechněte příběh, jak jej za drobnou odměnu vypráví bratr Jidáš Iškariotský.


Jistě to byl Kristián, kdo přišel s nápadem inscenovat muzikál Jesus Christ Superstar, ale jak jsme dospěli k tomu, že to bude zrovna Angelika a Jesus Christ Superstar, to už si nepamatuji.

Rozhodnutí ale bylo jasné: Náš muzikál skončí šťastně (totiž svatbou) a Ježíše bude hrát žena.

Stoupli jsme si tedy v době oběda na vyvýšené místo v menze a jali se bezostyšně hledět zkušeným okem producentským na obědvající dívky.

Řeknu vám, byla to bída. Jak už to tak na matfyzu bývá. Až konečně upoutala naši pozornost krásná a důstojná černoška Nkechi. Jak se později ukázalo, studentka lékařské fakulty.

Trochu nerozvážně přijala roli Ježíše a když jsme za ní po pár týdnech přišli s kopií scénáře, strašně se divila, že jsme to mysleli vážně.

Menza se stala pro muzikál osudnou, neboť právě tam se nakonec celý muzikál odehrával. Pilátův palác byl umístěn do kinosálu, poslední večeře byla v rohovém sálu atd. A když Nkechi vyhnala zlé duchy z chrámu (mááááj templ šud bí...) a usedla znaveně na židli, aby zazpívala, že jí ty tři léta připadají jako třicet roků, opravdu vypadala jako stará, osudu odevzdaná černoška, jejíž dny už jsou sečteny.

Tolik tedy Jidášovy vzpomínky. Na závěr připomeňme slova z tehdejšího programu:

Slavná severská sága o krásné Angelice byla již téměř celá zfilmována francouzskými tvůrci. Vynechána byla pouze závěrečná část, která svou ponurostí nezapadala do konceptu "žabožroutí" Angeliky. V této části se totiž Angelika vzepře mocnému králi a ten, zabývaje se se svých volných chvílích okultismem a fetišismem, zaklíná Angeliku do tajemné fanatické postavy, která musí tak dlouho bloudit dějinami, dokud ji někdo neodsoudí k smrti. Tím by kletba byla zrušena.

Postava Geoffreye de Peyrac se nám tou dobou ztrácí v mlze a není jasné, zda se ještě někdy muž s jizvou objeví po boku Angeliky. Naposledy byl spatřen na břehu moře nedaleko Kodaně, kde rozmlouval s malou mořskou vílou. Ovšem je to jen pověst.

Osudy Ježíše Krista se na první pohled zdají být vzdálené od chladného severu. Ježíš, ve své podstatě psychicky nevyrovnaný a duševně narušený, se s Angelikou nikdy nepotkává, přesto k ní chová sice platonický, ale zato tajný, vášnivý, neopětovaný a nenaplněný vnitřní citový vztah, který snad nejlépe vystihuje pojem souznění duší.

Ačkoli se jejich setkání zdá nedvratitelné, závěrečný scéna činí přítrž všem diskusím. Zhmotnění Angeliky před očima všech diváků patří mezi největší divadelní iluzionistické triky tohoto století. Tento trik je též někdy nazýván trikem melounu a biče.

Provedení muzikálu v prostorách menzy přináši zcela neobvyklé možnosti pro práci s diváky. Hlediště neexistuje a diváci tvoří dav prolínající se scénami a scenériemi. Vtáhnutí do děje je navíc umožněno nezvykle velkými prostory, ve kterých se odvíjí nit známého příběhu.

Muzikál Angelika a Jesus Christ Superstar otevírá neotřelé pohledy a ukazuje nové, dosud netušené souvislosti mezi oběma příběhy. Spojením postav, jejichž životní osudy jsou natolik silné, že vydají na desítky hodin filmových pásů, do jednoho muzikálu vznikl projekt, jehož kvalita překonává i taková díla, jako legendárního Mrazíka, poetickou Noc na Karlštejně nebo populární Vstávej, Vladimíre Iljiči, je ráno.

MČČ: Články o černoškách

V rámci měsíce černošských článek pečlivě sbíráme a vyhodnucejeme články oslavující černošky. Článka bude průběžně doplňována!

Lénoviny: D Benga boj is kámin
" Matka nechce působit za volantem jako zfetovaná roztančená černoška..."

Tatooine: Čtyři plus jeden den v Kapském městě
"...zavelela pohledná černoška."

Láska a vše kolem ní: Hledám starou tlustou lesbickou černošku
"...pokud jste stará tlustá lesbická černoška, ideálně protivná, ale schopná, hlaste se u mne o místo."

Enimen: Má identita byla zneužita
"Stejně jako bývají zneužívány černošské ženy..."

Lehkomyslné řeči stojí životy: Bohatá černošská lesbička, co byla mužem
"...chtějte být bohatá, perfektně vypadající černošká lesbička z budoucnosti..."

 

Padesát!

Do Ženevy, do Ženevy?

Někdy mám pocit, že jsou všechny ty oslavy jen kvůli mně.

Šest set padesát let Univerzity Karlovy jsem oslavil, padesát let její Matematicko-fyzikální fakulty taktéž (děkan tehdy objednal na oslavu moc pěknou povodeň), a teď - padesát let Cernu!

Všechno to tu juchá a raduje se. Nechcete se radovat i vy?

Zpáteční letenka do Ženevy už nestojí ani pět tisíc, 16. října tu máme otevřený den s padesáti různými aktivitami. A té další, stoleté oslavy, už se stejně nedožijete.

Pochopitelně kromě Hanky.

Měsíc černošských článek

Pražská obec bloggerská vyhlašuje říjen měsícem černošškých článek.


Žena je negrem tohoto světa, pravil kdysi známý levičák J. L. (40). MČČ bude měsícem oslavujícím ženy, černošky obzvláště. Během října se také mění rod slova článek na ženský.

Nejlepší články bydou vyhodnoceny a jejich autorky získají, kromě již tradičního Uznání pražské obce bloggerské, i věcnou cenu.

výbor POB

S hlavou v zadku

Je to zvláštní, to nutkání psát o stejných osobách!

O muži s koženou brašnou! O muži s čepičkou!

Napsal totiž text písně, kde jakási žena tančí s hlavou v zadku. Furt mi to bylo divný a teď už znám pravdu!

Kéž by mě přitiskla na bujná prsa
ta, která s hlavou vzad tu nejlíp trsá.

Dérs nou byznys lajk šou byznys

Tajemný východ volá... a já odpovídám... a odpověď rezonuje, rezonuje.... Brno, Brno, Brno!

Našel jsem si tam nějaký hotýlek, tisícovku za noc chtějí. Projdu se po městě, podpořím přestěhování vlakového nádraží do Frýdku-Pístku, no však to znáte. Co taky člověk může dělat v Brně jiného.

Kvalitní recept s vejci

Co potřebujeme: Tak především vejce. Jinak by naše večeře byla opravdu chudá.


Naučím vás, jak dělat nejlepší míchaná smažená vajíčka (jak se to vlastně správně jmenuje?) na světě.

Nebudu vám kecat do toho, jestli je smažíte na oleji či na másle, jestli přidáváte cibulku, jestli solíte - to je úplně jedno.

Důležité je, že na pánev nehodíte celá vejce, ale pouze bílky. Ty řádně usmažíte a ještě řádněji zamícháte, a až poté na ně nalejete žloutky a necháte je jenom prohřát, musí zůstat tekuté!

Toť vše, je to geniální, jednoduché a lahodné. K vajíčkům servírujeme čerstvý chléb, vlašské ořechy a gin&tonic, a při jídle si pobrukujeme známou píseň.

Tluče bubeníček,
tluče na buben.
A svolává hochy,
hoši, pojďte ven.
Zahrajem si na vojáky,
máme flinty a bodáky.
Hola, hola, hej,
nikdo nemeškej!

Marmeláda: EU - já 1:0 (po poločase)

Přesně půl roku trvalo evropskému direktorátu pro překlad, než vyřešil kauzu marmeláda. A podařilo se mu to vskutku brilantně.

Marmeláda útočí
A ještě jednou k evropské marmeládě
MF Marmeláda
Marmeláda útočí: Impérium vrací úder

Pochopitelně jsem musel opět urgovat. Čekal jsem, že se autor oné marmeládové směrnice ztratil nebo má výpadky paměti... kde by se vzalo!

Odpověď byla velmi stručná: Vážený pane, obávám se, že už na DGT-IGA nepracuji. S pozdravem...

To je chytré! Byla převelena jinam, rozpracované kauzy si vzala omylem s sebou, něco se ztratilo při stěhování, však to znáte...

Ale trochu mě to mátlo: Proč byla převelena tak výkonná dáma, která dokázala šest měsíců mlžit a vzdorovat mému dotazu? A pak jsem pochopil - ona byla přesunuta na helpdesk! To je skutečně až baldrickovsky vychytralé...

Ale mé obavy ze ztráty marmeládové složky se nenaplnily. Nový tým pracuje pilně a po krátkém čase mi přišla konečná odpověď:

Vážený pane,

děkujeme za Vaši zprávu a omlouváme se, že jsme Vás nekontaktovali dříve. Po důkladném prozkoumání celé záležitosti jsme došli k názoru, že jde spíše o otázku definic názvů produktů než o jazykový problém. Proto Vám doporučujeme obrátit se na Ředitelství EU pro zemědělství. Je též nutné mít na paměti, že sejedná o direktivu Evropské komise, a je to tedy EK, kdo má v užité terminologii poslední slovo.

S pozdravem...

Já vůl! Urguji špatně přeložené slovo u překladatelů! To mě mohlo napadnout hned, že mám jít k zemědělcům.

No dobře, milánkové, já se jen tak nevzdám. Velevážený pan europoslanec Zahradil se sice nenamáhal s odpovědí, takže jsem v tom pořád sám, ale teď zahájím emailový útok na dvou frontách: u zemědělců a na Komisi.

Lux mi pomáhej! Do roka a do dne! S ovocnou směsí zúčtujeme!

Muž s bruslemi

Po městě bloudí tajemný muž s bruslemi. Čeho si žádá?


Pilníčkem na nehty doladil hrany svých bruslí a vyrazil na stadion. Neboť zimní bruslení začíná! Každou čtvrteční noc možno po stadionu kroužit!

Leč - tma. Jako by snad zavřeno i bylo. Smutně si kráčí náš hrdina domů, kopeček vyšlapuje. Doma ještě jednou zádumčivě letáček zkoumá.

Aha, aha! Každou páteční noc! Tak je to tedy.

Pátek. Jediný potencionální návštěvník stadionu marně se přetahuje se vstupními dveřmi. Potenci je třeba vybít jinde. A tak opět smutek, opět kopeček. Doma zádumčivě.

Aha, aha! Až od 9. října, nikoli od září! Tak je to tedy.

Co ale s načatými bruslemi?

Žádná slova Modesta Iljiče Čajkovského se mi tu sem nehodí, a tak sáhnu do obvyklé přihrádky.

Charles Bacon řekl: Kdo ve tmě bloudí, nezabloudí.

Sám tomu nerozumím.

Jak má vypadat správný zvířecí pas

Není nad krásu unijních nařízení...


Tak tedy, všechno je v nařízení. Jmenuje se
Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 998/2003/ES ze dne 26. května
2003 o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v
zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS.

V Kapitole I, článku 3 tohoto nařízení se praví:

Pro účely tohoto nařízení se "pasem" rozumí jakýkoliv doklad, který umožňuje
jasnou identifikaci zvířete v zájmovém chovu, obsahuje údaje umožňující
kontrolu statusu zvířete s ohledem na toto nařízením a je vypracován v
souladu s druhým pododstavcem článku 17.


Pojďme na článek 17. Jeho druhý pododstavec je:

Vzory pasů, jež musejí doprovázet převážená zvířata
druhů uvedených v částech A a B přílohy I, se vypracují postupem podle
čl. 24 odst. 2.


Ha, článek 17 byl jenom pointer! Tak nic, copak asi je ve druhém odstavci článku 24? Toto:

Odkazuje-li se na tento odstavec, použijí se články 5 a 7 rozhodnutí 1999/468/ES s přihlédnutím k článku 8 uvedeného rozhodnutí.

Pokud se snad domníváte, že rozhodnutí 1999/468/ES je rozhodnutí týkající se zvířecích pasů, hluboce se mýlíte. Jde o rozhodnutí o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi. (Mimochodem, zkuste si jen tak ze cviku zkusit tento dokument najít na webu EU za předpokladu, že znáte pouze jeho číslo. Lahůdka.)

Závěr: Pasem se rozumí jakýkoliv doklad, který je vypracován v souladu s regulativním postupem Evropské komise a jejich výborů, s přihlédnutím k nepřekročení prováděcí pravomoci stanovené v základním aktu.

A nakopat do řiti byste nechtěli?

Čip

Není to úplně bezbolestná procedura, přiznala doktorka a vytáhla jehlu o průměru několika milimetrů. Koňská injekce!


Z toho jsem měl vždycky strach. Když nás souška Tamchinová vedla školní chodbou ke školnímu lékaři a proti nám šli o mnoho let starší osmáci, vzájemně se podpírali, skučeli, vzlykali a ukazovali, jak velké jehly do nich byly vbodávány. Hrdinou třídy pak byl Jindra Červenka, který inkriminovaný vpich jehlou do zadku vůbec necítil a uraženě se dožadoval dalšího.

Taková pistolka, víte, ukazovala mi doktorka, a ta to tam pěkně vstřelí. Takhle si ho chytněte, ať mi nic neudělá, ono to opravdu bolí.

Odstínil jsem Ludwigovu hlavu od pistolky, doktorka ho popadla za kůži, zabodla jehlu a zmáčkla spoušť.

Prásk. Čip pod kůží a Ludwig apaticky zívá. Je to takový druhý Červenka.

Tak mi tu teď běháš, Ludwigu, s čipem, který tě opravňuje k volnému pohybu na území Evropské unie, a mě k tomu napadají jen slova jednoho klasika.

Sivodňa ty, a zavtra ja.

Jihočeské matky: Vždy připraveny!

Po loňském globálním úspěchu s lokálními nedostatky organizace neusnula na vavřínech! Děti už dostaly co proto, letos se matky obrací na sportovce!

Pamatujete?

Jihočeské matky dětem + flashmob!
Jihočeské matky! Chceme víc časopisů!
Občanská společnost se rozbila!
Jihočeské matky dětem: Kdy, kde, jak
Jihočeské matky dětem: Další upřesnění
Píšou nám z Dona Giovanniho
Jihočeské matky: Do akce!
Jihočeské matky dětem: Referáty

Jihočeské matky sportovcům, toť téma letošních předvánoc. Matky uspořádají v Praze všedřepíkářský slet!

Neleň a přidej se i ty!

Korupce? Ve fotbale? No neblázněte!

To mi tedy nejde do hlavy. To, že rozhodčí dostane peníze za to, aby pískal stranně (opak nestranně), je korupce? A proč?

Asi mi tu něco uniká. Něco, co by mi mohl některý z mých bystřejších čtenářů dovysvětlit.

Korupce přece má své místo v oblasti státo-veřejné, ne? Úplatek může dostat ministr, úředník na stavebním úřadě, dopravní policista a jiné nekalé existence. Ale rozhodčí? Kdo to je?

Copak je fotbal nějakou věcí obecného zájmu? Já myslel, že je to komerční, soukromá aktivita. Nebo jsou rozhodčí a fotbalové kluby státní? Je korupcí, když přeplatím zasloužilého zpěváka, aby přijel zpívat do města Y místo původního města X?

Ne že by to snad celé bylo kalé, třicetníky se jistě na daňových přiznáních neobjevily, ale co je komu do toho, kdo chodí do bordelu za čí peníze?

Dokud nejsou otrenkovaní chlapci s píšťalkou veřejnými činiteli, nedělal bych z toho takový humbuk. Pravidla sportu se holt vyvíjejí.

Mám hlad!

Tedy měl jsem. To ta stvůra! Nestvůra? Mučila mne hladem! Malý/á čtenář/ka!

Že se mi nějakým tím zázrakem podařilo ušetřit 12 tisíc, to už víte.

Že už jsem je utratil, to se teprve dozvídáte. To bylo tak...

V sobotu jsem čile vstal, slušně se oděl, do města vyrazil. Něco těch cédéček jsem starostlivě nakoupil, neboť co jsem si koupil nový nábytek, zela v něm něpěkná dira, kterou jsem takto úspěšně zamaskoval.

A pak už to šlo raz dva. Nové kalhoty potřeboval jsem jak, inu, jak kalhoty, abych s holým zadkem nechodil. A džínám už je konec, jsem slušný chlapec!

O tu bundu jsem zavadil čistě náhodou. Ale že měla takovou roztomilou kapucku a že jí bylo v obchodě tak smutno... musel jsem ji vzít k sobě. Hnisavých oček neměla.

A vlněných obleků je třeba, to je neoddiskutovatelné. Navíc jsem si už dlouho přál oblek s mafiánským proužkem.

Zdalipak mi na to všechno ta ušetřená suma vystačila? Řeknu vám, (pojďte blíž), ani se neptejte!

Ale že bych se snad kvůli tomu stal žebrákem, co ani na umolousané sousto nemá, to ne. Můj hladový příběh je jiný. Zašel jsem totiž ještě do knihkupectví a zakoupil sobě knihu The Da Vinci Code. Byl bych si ji nekoupil, kdyby o ní Malý čtenář nenapsal: Je o půl ždibce méně debilní, než online chvalozpěvy na ni... naznačují.

A měl pravdu. Čte se dobře a voní hezky. Jenom ta angličtina... pět set stránek jsem přelouskal za 14 hodin, a kdo si myslí, že to byly hodiny v kuse, že na to padla celá neděle, že jsem nestačil nic sníst a že mě potom bolela hlava, má recht a může si dneska udělat dřepík navíc.

Jaká jemná konverzace!

Setmělo se. Mraky. Dětská ruka bloudí po skle. Černo. Titulky. Smyčcový kvartet. Haló, my chceme zvuk! A tak se film zastavil.


Po deseti minutách byla technická závada opravena a jelo se znovu. Mraky, dětská ruka. Kolya.

Sestříhaný Kolja s anglickými titulky.
- Naše je červená.
- Prosím tě, vždyť je celá červená. Naše je krásná.
- Naše je červená.

A tak různě. Zubaté se, milej zlatej, smálo taky jen těch pár Čechů v sále. A jeden z nich je trochu hlučnější. Ha ha ha hýk hýk, dusí se smíchy hned ze začátku. Ty vole, to je kost! komentuje violoncellistku, a když jí Louka sundá kalhotky, plácne se do stehen: No já snad začnu hrát na cello!

Ach, ta jemná konverzace... Abyste pochopili, to ty titulky: What a fine conversation it is with you! V původním znění: Doprdele, s tebou je taky domluva!

Charles Bacon řekl: Nastal čas sbalit si čemodan.

Jsem opravdu tak zlý?

Zabrousil jsem na web své bývalé střední školy. A hele, mají časopis. Také jsem psával časopis...


Doba se možná mění, ale škola ne. Žáci se mění, ředitelé zůstávají.

Na škole jsme měli takovou věc, kterou gymnazisté asi neznají. Praxe. To prostě někam nastoupíte na dva týdny do práce, vyděláte si nějaké ty peníze a pochopíte, že chcete pracovat někde úplně jinde. Já takhle tenkrát dělal v Mannesmannce na nějakém sálovém počítači, disketovou mechaniku to mělo velkou jak automatická pračka.

Což není pointa tohoto příběhu. Pointou byla a stále zůstává postavička ing. Černého. Ten je na škole už dobrých třicet let a jistě tam aspoň třicet dalších zůstane. Je vedoucím dílen a vždycky s ním byla legrace. S člověkem, který vás nutí oblékat se do montérek a fáraček, protože se chystáte vzít do ruky tranzistor, musí být legrace.

Letos to prý vypadalo takhle: "Základní informace podával pan Černý, jakožto vedoucí dílen, během vyučování."

Já si to ale pamatuju jinak: Profesor Černý stejně jako minulý rok hluboce zapůsobil
na náš intelekt a stejně jako minulý rok důrazně upozornil, že nejdříve
se musí zaplnit místa v podnicích vybraných naším Ústavem. Stejně jako minulý
rok jsou všichni žhaví dostat se na tato místa.
Prof. Černý obeslal "bratru dvanáct podniků", do kterých, jak
předpokládá, se budou všichni hrnout. Velice výhodné jsou Vodovody a kanalizace.


Chlapíí, říkal nám Černý, to se musí naplnit, to jsou naši partneři! A my mu na to kašlali...

Letos: "Do některých firem chodí studenti rok co rok, a tak tyto firmy už samy žádají o šikovné studenty, o které není na naší škole nouze."

A před lety?

Pak se pokusí naposledy zapůsobit slovy: "Chlapíí, já myslím, že jsem
to řekl dost jasně, no né - no řekni - řekl jsem to jasně? - no řekl - a
podívej se na to, vidíš to, jo - to přeci takhle není možný...", přičemž
si za oběť pro souhlasné přikyvování vybere některého z blíže sedících studentů.


A příští rok, stejně jako tento i loňský, řekne profesor Černý: "Doufám,
že letos budou praxe probíhat organizovaně, ne tak živelně, jako v minulých
rocích..." a opět nadiktuje stejných "bratru" dvanáct podniků,
do kterých opět nikdo nebude chtít. A prof. Černý řekne: "Chlapíí,
já myslím ..."

Tak nevím... Byl jsem opravdu tak zlý? Nebyl jsem na něj zbytečně ostrý? Třeba má ten letošní časopis pravdu a já se tehdy mýlil...

Cha! Nemýlil! Chtěl mi dát na vysvědčení trojku z chování? Chtěl! Tak to má za to!

Sbližování

Fíha, to je ale velký byt, pomyslel si Ludwig, když jsem jej poprvé přivedl do našeho chomutovského hyperbaráku. Hle, nepřítel, pomyslel si Colombo, pán pevnosti.


$$OBR10407$$ Kočky to mají jiné než lidé. Přijdete k někomu poprvé na návštěvu a jste nesmělí. Mohu dál? Odložit si kabát? Děkuji pěkně. Sednout? Ó, děkuji, nechci obtěžovat, rád postojím.

Přivedete novou kočku, ta se rozhlídne a řekne si, jo, tady se mi bude líbit. Tady se budu válet, tohle budu drápat, tady je koukám další kočka, no však ona si zvykne.

Ta další kočka, která do té doby chudinka vůbec netušila, že by snad její domácí pozicí mohlo něco otřást, je v šoku, snaží se bránit zuby drápy. Ale ten nový pošuk si z toho nic nedělá, zvesela se prohání po cizím území, jako by mu již dávno patřilo.

Celé teritorium ohlídat nelze, a tak to nakonec skončí tím, že si původní kočka vybere jednu místnost a zuřivě se posadí ke dveřím. Klidně si seber celý byt, ale tahle místnost je moje, tu si ubráním!

Dohoda je akceptována oběma stranami. Colombo trůní ve dveřích sestřina pokoje a Ludwig přeměřuje své nové útočiště. Kolem těch dveří vždycky jen proběhne, aby snad Colomba nenapadlo, že má zájem lézt dovnitř.

A tak tedy Colombo poleví v ostražitosti a dojde se napít, na záchod, protáhnout tělo. V bytě je klid. Po chvíli se vrací ke dveřím a usazuje se na strážním místě.

Něco šustne. Kde vlastně je ten zlotřilec? Colombo se otočí a zornice se mu roztáhnou. Ten parchant! Ludwig se vyvaluje na posteli. Hm, jak jsem se sem vlastně dostal, ani nevím... no ale když už jsem tady - nechtěl bys laskavě vypadnout?!

Colombo utíká. Je vyhnancem ve svém vlastním bytě. Už mu tu vůbec nic nepatří.

A pak někdy nastane ten zlom. Proběhnou kolem sebe, ani neprsknou. Za hodinu běží vedle sebe. Očuchají se. Božínku, ty jsi ale špinavý! A začnou si láskyplně olizovat hlavy.

Tím končí lidské radosti. Nyní už nerozlučná dvojka běhá po bytě dvojnásobnou rychlostí, ničí trojnásobně víc věcí a čtyřnásobně víc váží, když vám v noci skočí na břicho. Je konec mazlení s lidmi. Díky, vystačíme si sami. Noste žrádlo a nazdar.