Kamerá, klapká, jedém!

Tak poslední klapka, jo? Jedem! A Mekbílová se slastně protáhne na pohovce.

A je to. Koloušci jsou natočeni. Byto to děsivě náročné. V zimě, v mrazu, v holomrazu, a ještě jednou v zimě a ještě dvakrát v mrazu, a do toho ty scény na toaletě...



A ti herci! A ty herečky! Klobouk dolů, pánové, klobouk dolů, dámy. Nejen za ty herecké výkony, ale i za snášení a uklidňování rozdivočelého režiséra, a za to lítání po Praze v předvánočním čase.



Přitom se dá před Vánoci dělat taková spousta jiných věcí. Když jsem při vytváření časového harmonogramu nadával na jednu neznámou herečku, že nemá jeden den vůbec čas a druhý den "spíš ne", netušil jsem ještě, že se v tomto čase hodlá věnovat tak bohulibé činnosti, jakou je svatba.



Ty musíš? ptal jsem se pak. Ne, já chci, odpověděla vzápětí. Tak jsem se vdala, dokud vím, že to chci. Ženich byl pěkný, Jardo, možná hezčí než Jenda.



Leden bude ve znamení střihačských nůžek, a bude to k popukání. Schovám si zápalky, abych ten filmový materiál v návalu vzteku nezapálil.



~



Asi jste zvědaví, co jsem dostal od Ježíška. To je dobře.