Kamerá, klapká, jedém!

Tak poslední klapka, jo? Jedem! A Mekbílová se slastně protáhne na pohovce.

A je to. Koloušci jsou natočeni. Byto to děsivě náročné. V zimě, v mrazu, v holomrazu, a ještě jednou v zimě a ještě dvakrát v mrazu, a do toho ty scény na toaletě...



A ti herci! A ty herečky! Klobouk dolů, pánové, klobouk dolů, dámy. Nejen za ty herecké výkony, ale i za snášení a uklidňování rozdivočelého režiséra, a za to lítání po Praze v předvánočním čase.



Přitom se dá před Vánoci dělat taková spousta jiných věcí. Když jsem při vytváření časového harmonogramu nadával na jednu neznámou herečku, že nemá jeden den vůbec čas a druhý den "spíš ne", netušil jsem ještě, že se v tomto čase hodlá věnovat tak bohulibé činnosti, jakou je svatba.



Ty musíš? ptal jsem se pak. Ne, já chci, odpověděla vzápětí. Tak jsem se vdala, dokud vím, že to chci. Ženich byl pěkný, Jardo, možná hezčí než Jenda.



Leden bude ve znamení střihačských nůžek, a bude to k popukání. Schovám si zápalky, abych ten filmový materiál v návalu vzteku nezapálil.



~



Asi jste zvědaví, co jsem dostal od Ježíška. To je dobře.

Nehoda

Opět jsem divákem těch oblíbených silničních her. Tirák předjíždí jiný tirák, tirák předjíždí autobus, tirák předjíždí dva tiráky, dodávka se tváří, že předjíždí tirák, tirák si myslí, že předjíždí tirák, ale ten ho nechce pustit...

Já jsem si tak žila ten svůj život, a najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně takový plavec. Plavu, občas se nadechnu, občas vykouknu a někde možná vidím ten svůj cíl, ale jak vlastně plavu, kudy, to vůbec nevím.



Skončil tanec. Byla to chvilka a kolik jsem toho v té chvilce stačil! Jenom kolikrát jsem si stihl v duchu říct: A je to všechno v prdeli! Ještě chvilku čekám, snad se chci ujistit, že opravdu stojím. Vytahuju klíčky ze zapalování a lezu ven.



Prvních sto kilometrů mám nadílku všech možných počasí. Svítí sluníčko, pak fouká silný boční vítr, najednou sněží, zase sluničko, prší. A pak najednou klid. Suchá, prázdná silnice. Celých dalších 600 kilometrů.



A tak jsem si stanovila cíle. Půlroční, roční a dlouleté. A každých šest měsíců je přehodnocuju. A můžu říct, že většina těch cílů je od Boha požehnaná.



Nehoda se skládá z okamžiku, kdy bouráte, půlhodinového čekání na policajty a hodinového sepisování protokolu.



Z Jaguáru vylézá chlap a štěstím zrovna nesvítí. Volant vpravo, Brit. Umíte německy? Ne. Jaký je číslo na policajty? Zkuste 911. Kde jsme? Někde u Amberku. Vy jste Švýcar? Ne, Čech. Aha, já taky.



Auto nedrží na silnici a docházím tedy k závěru, že předjíždět sypače byla blbost. Dva už jsem předjel, solili suchou silnici. Tenhle ne. A tak jenom držím auto ve směru a čekám, až dostatečně zpomalí. A přede mnou auto.



Vyplníme tady ten formulář pro pojišťovnu, co říkáte. To je ten formulář, jak jsem si něm pořád říkal, že si jednou přeložím z francouzštiny, co se to tam vlastně vyplňuje. No, nepovedlo se.



Věříte na poštovní skřítky? Neříkáte si, a hele, zrovna teď jeden tamhle seskočil a jde se znovu povozit? Ano, já myslím, že i dnešní pošta ty poštovní skřítky potřebuje a bez nich by to nebyla pošta, jak ji známe.



Přijeli policajti. Krisgot, hábnzí gelt? Tohle vás bude stát tak sto euro. A co tu tak stojíte? Nevíte, že máte okamžitě zajet ke krajnici? Já myslel, že potřebujete vědět, jak ta auta stála. Tak nemyslete a jeďte sem.



Na německo-českých hranicích mě lifrují ke straně. Pas, techničák! Jak ten německý policajt. Šprechnzí dojč? Najn. Čechiš, na ja, moment... ha, téchnyčak!



Ale ta poetika se z toho vytrácí, ne? Všechna ta technika... Kdepak, technologie se mění, ale lidé zůstávají. A proto je pošta taková, jaká je. Naše. My jsme tu všichni Kolbabové, víte.



Tak se srazili dva Češi, co jedou "domů" na svátky. A místo klidných svátků budou běhat po servisech. Opravit? No jasně. Jo před svátky? Ha ha ha.



A za Plzní zase sněhová vánice, čtyřicítkou po dálnici, a ještě mi světlo téměř nesvítí... Posledních 240 kilometrů za 5 hodin. Rekord.



Tak se na to podíváme, říká policajt, a listuje sazebníkem. A hele, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky, 50 euro. Anebo víte co, vezmene tohle, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky za sněhu, 75 euro. A pokutu dáme, 20 euro. A administrativní poplatek, dvě šedesát. Zima, co?



Z policejního auta leze kromě dvou policajtů ještě někdo třetí. Co se stalo? Taky Čech? No jo, já boural asi půl kilometru před váma, policajti u mě zrovna byli, když je zavolali k vám, tak mě naložili, že protokol sepíšeme po cestě.



Kam jedete? Prag? A svítíte? Jo blinkr... no tak jeďte.



Šlapu na brzdu, ale nic se neděje. A ten Jaguár se tak nebezpečně přibližuje. Tak ho tedy objedu, pomalu volant doleva, výborně, a teď ho stočit zpátky. A už to vidím, jak zadek ujíždí doprava. Takže co teď?



Proč jste jel tak rychle? To jste nepoznal, že je tu led?



Ludwigu? Mńau, stěžuje si. Ale nic mu nechybí, jen ta svoboda.



Narážím do auta, to mě odmršťuje, kdybych to ještě udržel, tak by to bylo dobré. Ale auto si dělá, co chce.



To bylo krásné. A co to třeba je za cíle? No například jsem zjistila, že nemám hlavu na matematiku. Tak jsem se rozhodla, že se matematikou vůbec nebudu zabývat. Posloucháte regionální křesťanské vysílání a je čas na další písničku.



Jdu se podívat k těm svodidlům. Je na nich půl metru hluboký otisk.



Můžete nastartovat? Zkouším. Nic moc, ale najednou to chytne a děsně to bručí.



Tttt tšechiš, tady to máme, a podává mi papír s instrukcemi v češtině. Pokud zaplatíte na místě, policie se zavazuje, že upustí od trestního stíhání. Pokud nezaplatíte, policie má právo vám zabavit vozidlo nebo jiný majetek. Frštéhe? Ja, ja, volám a mávám jim stoeurovkou před očima. Je to devadesát sedm šedesát a nemám drobný, říká policajt.



A je to všechno v prdeli, to je ta věta těsně předtím, než jsem to vzal čelně do svodidel. Pak už se jen točím a točím a točím.



A až ten poštovní skřitek dostane třeba chuť na něco sladkého, tak si může oblíznout známku. Právě skončil pořad o pošťácích. Posloucháte Český rozhlas 2.

Vánoční dárky

Začněte mluvit, o čem chcete. Nakonec stejně skončíte u koček.

Ne, to nevyhazuj, brání mi Ludwig, abych ty chuchvalce chlupů, které z něj padají, hodil do koše. Dáme to Ufounovi k Vánocům...



Nejkrásnější dárek jsem již dostal. Nadělit jsem si jej musel pochopitelně sám. Určitě jste už viděli v profesionálních barech taková ta zařízení, ve kterých jsou lahve tvrdého alkoholu dnem vzhůru, všechno je to kovové, blyštivé, a navíc to správně dávkuje. Tak to mám teď doma.



Kudy se do toho leze, ptá se Ludwig a marně pátrá mezi těmi páčkami, za co zatáhnout. Pak to vzdá a vrací se k talíři na stole. Nezůstalo tu ještě něco?



Chystám se na týden do Alp, se dvěma krásnými ženami a jedním krásným mužem. Prý nás čeká marnotratnost, smilstvo, obžerství a sodomie. A jako na potvoru není v okolí žádný katolický kostel. Na sjezdovce jsou bary, hospody, noční kluby. Můžete si vyzkoušet bobovou dráhu, nebo vás shodí do sněhu z helikoptéry. Chabá útěcha.



Koupil jsem do Alp nafukovací pneumatiku. To bude jízda! Včera jsem ji rozložil, různě jsem ji urovnával, a byla na ní nějaká boule. Podařilo se mi jí urovnat, ale objevila se o kus dál.



Nakonec jsem to vzdal a pneumatiku začal zase skládat. V tu chvíli se z ní vymotal Ludwig. To mi nemůžeš dát aspoň chvíli pokoj?



Já zapomněl na jeho lásku ke všem plastům...

Prvních patnáct

Totiž:

1. anděl
2. hvězda
3. myš
4. nohy
5. svíčka
6. louč
7. ovce
8. kočičí zadek
9. Santa Claus
10. děda
11. ruka
12. hák
13. skříňka
14. kočičí předek
15. dárek



Také máte adventní kalendář?

Já jsem Alík a mám manžetu se škabavími štětinami

Co má dívka namočit do lahve? Je devět hodin dostatečně dlouhá doba? Jak se správně škrábou záda?

Mnoho otázek, na všechny odpovídá Alík, internet pro děti od 4 do 12 let, pro všechny kluky a holčičky.



"Provozovatel tohoto portálu [...] se zavazuje ke snaze veškerým možným způsobem eliminovat výskyt nevhodného materiálu na všech úrovních portálu. Veškerá data vstupující do systému ze strany běžných uživatelů jsou filtrována na nevhodné výrazy.



Jenomže děti nejsou blbé...

Ze všeho nejhorší jsou trpaslíci. A podepisování se.

Nevědět, s kým člověk mluví, má jisté opilecké kouzlo. Opilecké, neb z něj možno vystřízlivět.

Někdy si připadám jak ten agent, který o sobě ví, že by měl být proaktivní, ale ve skutečnosti je jen reakčním hlupáčkem, který nestíhá reagovat na podněty.



Jeden z podněcujících je jIRI, říkejme mu ploše Jiří. S Jiřím jsem vedl zajímavou debatu, jenomže pak přišel pan Google, a nastalo trapné ticho.



Debata nepříliš odborná, byť odborností zavánějící, totiž o CASE nástrojích. To jsou takové ty programy, co se tváří, že vám pomáhají s tvorbou jiných programů. Realita už bývá trochu jiná, obvykle to bývá podobná bublina jako celé objektově orientované programování.



Takových debat už jsem několik vedl, a vždycky to bylo... jaké? Obohacující? No, přinejmenším udivující, nakolik se rozcházejí vlastnosti jednotlivých produktů s požadavky uživatelů. Nejzajímavější byly vždycky ty důvody, proč se rozcházejí. Katastrofické to bylo zejména v případech, kdy nástroje přešly z kategorie supervýkonných houbiček na mytí nádobí do kategorie automatických myček.



A tak i v téhle minidebatě s Jiřím jsem se zase začal dozvídat nové, zajímavé věci, co by vlastně lidi chtěli, zase jsem měl něco k přemýšlení, když tu si mě Jiří vygoogloval (ungefähr 2470), a rozhodl se diskusi ukončit.



Napsal k tomu: "Ach tak, Petr Olmer. No nic. Už mlčím. Nemá cenu ze sebe dělat idiota příliš dlouho."



A já to pochopil tak, že mě má pověst člověka, se kterým nemá cenu se bavit (no vážně, v jistých věcech jsem neoblomný), jaksi předběhla.



Skutečnost se od tohoto pochopení nemohla lišit více. Po dvou týdnech totiž Jiří dodává: "Třeba dokud jsem nevěděl, co dělá člověk, kterého jsem tu nedávno v diskusi s opravdu svatým zápalem poučoval o třídění, bylo mi nádherně. Když jsem pak lehce zagooglil a zjistil o koho jde, měl jsem zkažené celé odpoledne, že jsem ze sebe zase jednou udělal vola."



Z jedné z těch dvou tisíc čtyř set sedmdesáti stránek nějak vyplývá, že mám třídění v malíčku. Nemám, Jiří, kde by se vzalo.



A té debaty je vážně škoda.

O svobodě výrokové logiky

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého...

Petr Staníček přichází s dalším úletem, a i tentokrát to - zdá se - myslí vážně.



Ve svém článku se snaží předvést, co znamená věta Odkazy jsou odlišeny od ostatního textu, a to nikoli pouze barvou.



Dokazuje nám, laikům nedotknutým formální logikou, že to znamená, že odkazy nemusejí být odlišeny barvou, pokud jsou odlišeny jinak. Promiňte, nedokazuje, demonstruje. Proč tak děsivě komplikovaně, to se mě neptejte.



A přitom se tak hluboce mýlí. Aplikovat matematickou logiku na přirozený jazyk je tak nesoudné, zavádějící, sprosté... Matematická logika patří do matematiky, je zběsilá, ale nutná pro její formalizaci (i když - někdo je dodnes přesvědčen, že epsilon-delta prostocviky jsou nutné pro formalizaci matematické analýzy, takže nechvalme dne před večeří).



Ale aplikovat na jazyk matematickou logiku? Směšné. Považovat "blabla, a to blabla" za konjunkci? Nabubřelé.

Tři teorie

Proč se nevydařila včerejší večeře.

Aby byla včerejší m-kólie dokonalá, podařilo se mi nepodařit večeři. Zkoušel jsem nějaký pozoruhodný recept, místo abych dojedl to hovězí...



Teorií, proč se večeře nepovedla, je víc. Ta první říká, že když je v receptu napsáno 50 g cukru, tak se tam má dát opravdu cukr. To, že cukr zrovna došel, je opravdu chabá výmluva.



Druhá teorie tvrdí, že pokud jídlo spálíte, tak už je úplně jedno, jestli v něm byl nebo nebyl nějaký cukr.



A konečně třetí teorie hlásá, že osmažený sníh z bílků prostě musí být hnusný, i kdyby byl nespálený a oslazený.



~



Teaser je geniální fenomén, ve kterém reklama na produkt předbíhá výrobu samotného produktu. A tak i já mohu slavnostně uvést teaser k filmu Koloušci útočí (11 MB), přestože natáčení začne až přespříští týden. Že se tu musím pochválit sám, protože Fuka to za mě neudělá, to je asi jasné.

Vyřízli mi červa z těla

Jak je, ptala se doktorka. Jak by bylo, když má člověk jehlu v krku...

První setkání se švýcarským zdravotnictvím. Mám tady na krku takovou bouli. A roste. Zájem v očích. Prásk, prásk, natahují se gumové rukavice. Hmm... co kdybychom vám to vyřízli?



No, zapochyboval sem. Tak si lehněte, já za chvíli přijdu. A zavřela dveře. Operace, operace! Stojí na chodbě a svolává obecenstvo na tu slávu. Lidí jak o pouti. Božůr, mesjé!



Zaleskne se jehla. Nevotečete mi tu, když vás bodnu do krku? Hlava mi šrotuje, překládá, až konečně pochopím otázku. Pozdě, už ji tam mám.



Bolí? ptá se doktorka a bodá do boule. Bolí, přiznávám. Počkáme. Už nebolí, co? Tak jedem, fiky fiky.



A jste bez boule, přijďte před Vánoci, řekneme vám, co to bylo. Ale rakovina asi ne, byla by vás škoda.



~



Zemřela Zuzana Navarová a já ji ani neznal. Třeba měla taky bouli. Zemřela Z. N. a mám z toho podobně smíšené pocity jako z faktu, že se Kurt Gödel narodil v Brně.



My, pravověrní fanoušci skupiny Queen, jsme pochopitelně opovrhovali těmi rychlokvaškami, které se začaly považovat za fanoušky po onom smutném listopadu. Z toho plyne, že se už fanouškem Z. N. nikdy nestanu.



~



Kdysi jsem dostal geniální nápad, že zemřu mlád, aby mohli všichni říkat jen se podívejte, co ten měl před sebou, co ten mohl dokázat! Protože snažit se něco opravdu dokázat je občas docela těžký. Důkazy se hodně zjednodušují, pokud člověk dokáže vtipně využít vět o neúplnosti. Já tak vtipný bohužel nejsem.



~



Dostanu tedy atypický vánoční dárek: diagnózu. Kromě toho si k Vánocům kupuju lyžařskou bundu, v jakémsi bláhovém tušení, že se nám podaří najít čtvrtého zájemce o Savojské Alpy.



Dárky, které jsem letos nakoupil, jsou tradičně konvenční. Tílka, ponožky, však to znáte. A přestože mám už všechno nakoupeno, budu všechny až do třiadvacátého otravovat obligátním co chceš od Ježíška, a budu se tetelit radostí, že ten dotyčný dostane něco úplně jiného, než si přeje.



Malý dárek dostane také Chinin. Myslím, že si ho zaslouží.



~



V pondělí jsem sestříhal první trailer. Nepodařilo se mi jej uložit. V úterý jsem jej sestříhal podruhé. Uložit nejde. Tuším nějakou systémovou zradu, ale nebaví mě se v tom šťourat.



~



Pečené hovězí špikované česnekem je překvapivě dobré. Samotné mascarpone je překvapivě nedobré.



~



Opisovat můžeš, ale jenom od nejlepších. Neřekl překvapivě C. B., ale W. A.

Bezdnaděj

Čili jak se víkend podepsal na Koloušcích.

Původní plán byl jasný: O víkendu dopíši a dopiluji scénář, ať už mám klid. Místo toho jsem se kouknul asi na šest filmů - a propadl beznaději.



Jak jsem se vlastně k psaní filmu dostal? Proč? A proč jsem (přes veřejné deklarace) nezůstal jen u scénáře, k čertu s kamerou, střihem a režií!



Čeho tedy chci dosáhnout natočením filmu? Skutečně chci něco říct, někoho oslovit? A pokud ano, musím to dělat tuctovým milostným příběhem přestárlých skautíků? Nemělo by to prapůvodní východisko být zhola odlišné? Pokud by vůbec mělo být...



Nepopírám, že se při psaní scénáře bavím, a natáčení samotné by jistě také nebylo zábavyprosté. Ale stačí to? To si opravdu nekladu vyšší cíle?



Tak s čím se to tu pachtím? Scénář od nescénáristy, herectví od neherců, kamera od nekameramana... O co se tu vlastně snažím? Proč?



Vždyť mně je ten scénář úplně cizí, kde v tom jsem já? Kam patřím? Kde je v těch textech má zkušenost? Proč je to všechno tak klišoidní, kašovité, oslizlé? Je to děj bez dna, bezdnaděj.



Tak s tím jsem se celý víkend potýkal a k řešení jsem nedospěl.



Pak jsem přidal audioroli otlemeného rozhlasového moderátora a do rekvizit připsal plácačku na mouchy.



Ale bude to stačit?

Koloušci: Kontakty!

Znovu vyzývám všechny, kteří tak dosud neučinili, ozvěte se...

Ať už budete stát před kamerou nebo za kamerou, pronášet monology či kontrolovat líčení herců, potřebuji na vás emailový kontakt.



Budete využiti a zneužiti ke hledání vhodných natáčecích prostor, shánění rekvizit, ba dokonce i můžete přispět ke scénáři apod.



Čili: Kdo tak ještě neučinil, nechť se laskavě ozve. Chinin není vhodné prostředí pro diskutování filmových detailů. Děkuji!