tag:blogger.com,1999:blog-122246482024-03-07T09:51:58.277+01:00Chinintrochu hořké čteníPetr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.comBlogger920125tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-54015763976476617642015-01-04T05:53:00.001+01:002015-01-04T19:22:19.182+01:00Co děti vzaly<div>
Již nikdy nenavrátí. Konkrétně v abecedním pořadí akordeon, brčko, cedník, časopis a další, až po život. Na mnoha místech povstávají matky a jasně a zřetelně pojmenovávají, co všechno jim děti vzaly a co již nikdy nedostanou zpátky. Za všechny například: <a href="http://blog.kulida.cz/2014/11/ztraty-nalezy.html">Ztráty a nálezy</a>, <a href="http://quanti.net/2014/11/vezmou-vam-deti-vas-zivot/">Vezmou vám děti váš život?</a>, <a href="http://upsice.blogspot.com/2014/11/valecne-skore.html">Válečné skóre</a>, <a href="http://podnikatelovi.blogspot.com/2014/11/berou-deti-vic-nez-davaji.html">Berou děti víc než dávají?</a> nebo <a href="http://horstovamatka.blokuje.cz/cejnem-pres-ajka">Čejnem přes ajka</a>.</div>
<div>
<br />
Uzrál čas, aby k tomu něco řekl i otec. A jsem rád, že to padlo na mne. Chci říct – je to oběť, ale zájmy celku musí být nadřazeny zájmům jednotlivce.</div>
<div>
<br />
Děti mi nevzaly nic. Ba naopak, věci mi nosí. Brčka, cedníky, jistě, někde se to musí hromadit, tak proč ne u mě – ale obohatily můj život i statky nehmotnými.</div>
<div>
<i><br /></i>
<i>Jsem zdravější.</i> Zrovna teď máme na kuchyňském stole šestnáct jablek, šest hrušek, banány, pomeranče, mandarinky. Všechno to sice sní děti, ale já jim to loupu a pak si ty šlupky od jablek a hrušek – ano, ty šlupky, ve kterých je nejvíc vitamínů – můžu sníst.</div>
<div>
<i><br /></i>
<i>Chodím ven.</i> Procházky jsem vždycky považoval za trapárnu, protože doma je nejlíp, ale s dětmi se dostanu na čerstvý vzduch a vždycky objevím něco nového. Třeba jak moc špinavé mají sousedi schody. No ale fuj.</div>
<div>
<i><br /></i>
<i>Flákám se.</i> Kdybych se dřív doma jen tak povaloval, bylo by mi to v jistých kruzích vyčítáno. Ne tak dnes, dnes se věnuji rodině, děti kolem mě běhají, obdivují moje obří chodidla, přelézají mě, tahají mě za uši a vůbec mě masírují. A teď pozor, zcela zdarma!</div>
<div>
<br />
<i>Jsem informovaný.</i> Máme pod okny autobusovou zastávku a protože tu staví jenom autobusy číslo 6, 37, 43 a 71, často jsem nevěděl, kdy zrovna kolem projíždí autobus. To se mi teď už nestane, děti mě zuřivě informují o každé velké pojízdné krabici. Také jsem neustále hlasitě informován o tom, že se v mém okolí vyskytuje kočka. To je v domácnosti s kočkou prostě k nezaplacení. Ještě teď se mi ježí chlupy na mých obřích chodidlech, když si vzpomenu, jak jsem často prohledával celý byt a hledal, kam se ta čerchmantka zase schovala.</div>
<div>
<br />
<i>Znám spoustu lidí.</i> Souvisí s předchozím. Děti nejen že se vítají a loučí s každým řidičem autobusu, který se odváží v jejich blízkosti otevřít dveře, ale v podstatě s každým, kdo se na ně na ulici jen letmo podívá. S dotyčným pak setrváme několik minut v srdečném rozhovoru, během kterého typicky potvrdím, že ta malá stvoření jsou děti, že jsou moje, že jsou dvě, že jsou to dvojčata, že jsou přibližně stejného věku, že se jedná o chlapce a dívku, že nejsou jednovaječní, neboť by to technicky ani nebylo možné, že jsou ale přesto kouzelní a že se máme určitě zase někdy stavit. Loučení dosáhlo nového vrcholu, když Luisa dnes při večeři mávala bramboře, kterou se chystala pozřít. Dobré bylo, že, byvši již uvařená, byla hlíza poněkud nemluvná, ale na druhou stranu nás Luisa nutila, abychom i my bramboře mávali a líbali ji na dobrou noc.</div>
<div>
<br />
<i>Víc čtu.</i> Nejenom že víc čtu, ale také si to, co čtu, víc pamatuju. Rozpoznávám různé druhy obilí a znám jejich pořadí (je to totiž abecedně: bílé ovsy, ječmen, pšenice, žito) a dokážu ze lnu ušít kalhotky s kapsami, do kterých se vejde kulička, hřebík, knoflík i zrcátko. </div>
<div>
<br />
<i>Nemusím uklízet.</i> Jedná se o přínos zřejmě nejzásadnější. Děti uklidí všechno samy. Mé špinavé prádlo odnášejí do koše na špinavé prádlo, čisté do koše na čisté. Nákup z tašek vybalí. Boty mi přinesou, abych se už konečně obul a šel pryč. A já tedy jdu, zdravý a informovaný, jdu pryč z našeho uklizeného bytu a venku se ještě otočím a zamávám do oken. Protože když se můžou loučit s bramborou, tak se zvládnou rozloučit taky se mnou.</div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-38568144187670371412015-01-03T22:18:00.004+01:002015-01-04T05:59:42.761+01:00Třicet čtyři knížekTak jenom stručně: Data Smart a The Dead Do Not Improve byly tak blbé, že jsem je ani nedočetl. Pětihvězdičkových knížek bylo tentokrát osm (zarámované) a dvě z nich byly obzvlášť kouzelné: Brysonovo One Summer a Satinského Expedície. Ani nevím, jak jsem si je zasloužil!<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEglC1ETJ1pfe2aLayMncHx42CqgmXNuzMHX7wrVegSlgnDCnQWFEF77IpC-6cjX6Fln9Y5uQtZceGJ9W-yQurqIjvhUhDh_VNrCh6fgE7w6XC-YBzGK0dUKpvlfW8lDrUCnH9XH8g/s1600/goodreads2014.png" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEglC1ETJ1pfe2aLayMncHx42CqgmXNuzMHX7wrVegSlgnDCnQWFEF77IpC-6cjX6Fln9Y5uQtZceGJ9W-yQurqIjvhUhDh_VNrCh6fgE7w6XC-YBzGK0dUKpvlfW8lDrUCnH9XH8g/s1600/goodreads2014.png" /></a></div>
<br />Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-28703180422276227152014-06-23T06:09:00.002+02:002014-06-23T06:12:31.113+02:00Plazíš se jak MeresjevČmuchy čmuch. Mauglí, musím tě přebalit! Odnesu chlapečka do kuchyně na přebalovací pult a navyklými pohyby provedu, co je třeba. Ještě obléknout kalhoty a bundičku, protože dopoledne je pořád ještě zima, a můžu ho vypustit na zem.<br />
<br />
Sám si jdu zase do obýváku sednout ke knížce, a tak mi ani nedojde, že se Mauglí vrací po svých pomaleji než obvykle. Osmnáct dní se plazil zasněženou pustinou – no, to možná přeháním. Ale když se doplazil až ke mně, byl už poněkud zarudlý a měl na krajíčku.<br />
<br />
Miláčku, vypočítávám, přebalený jsi, najezený taky, napít nechceš, spát nechceš, hračky tu máš, tak snad ani nemáš důvod plakat. Co bys ještě chtěl? Proč posmrkáváš?<br />
<br />
Mauglí se mi vztekle drápe po kalhotách a pokouší se vstát, ale je strašně nemotorný a nestabilní, mnohem víc než obvykle, jako by snad byl opilý, jako by snad skutečně šel těch osmnáct dní pustinou – –<br />
<br />
Postavil se! Na to, že jsem mu omylem narval obě nohy do jedné nohavice, je to docela výkon!Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-50373410979931598542014-05-06T06:39:00.000+02:002014-05-06T06:47:26.037+02:00Oliver! Oliver!Přiznávám, ty české rodné listy ještě nemáme. Po <a href="http://chinin.olmer.cz/2013/09/overujeme-rodne-listy.html">legraci s apostilami</a> jsem byl delší dobu dalších úředních úkonů neschopen a jen pomalu pomaloučku jsem skládal všechny ty potřebné dokumenty dohromady. Ještě jsem kvůli tomu psal i na ambasádu – opravdu musíme vyplňovat a posílat formulář o tom, k jaké národnosti se naše děti nepřihlásily v roce 1930? Ano, musíme, a to tímto způsobem: Řádek s rokem 1930 proškrtnout, podepsat a podpis nechat notářsky ověřit.<br />
<br />
A protože těch formulářů je jak psů a všechno se to násobí dvěma, zůstali jsme nakonec se sedmnácti stránkami textů (jeden formulář, to byste nevěřili, se totiž nezdvojuje), které je potřeba čtrnáctkrát podepsat a podpisy notářsky ověřit. Tedy těch podpisů je potřeba šestnáct, ale ty poslední dva není potřeba ověřovat! Zřejmě pozornost podniku.<br />
<br />
Notářské ověření podpisu (říká se tady tomu dosvědčení podpisu), jak se ukázalo, se dá získat skoro na každém rohu za pouhých deset dolarů za podpis. Například hned u nás za rohem je malý obchůdek, jehož majitel je zároveň i notář, a když jsme si tam nechávali děti fotit na pas, tak nám nabízel, ať klidně papíry přineseme, že to všechno vyplní.<br />
<br />
Zároveň jsem si ale vygoogloval, že banky občas pro své klienty nabízejí stejné služby zdarma. A – nerad otevírám tuto starou diskusi, ale co mi zbývá – mít a nemít sto čtyřicet dolarů je 280 dolarů rozdíl.<br />
<br />
Naše firma sídlí v krásné budově, v jejímž přízemí byla dřív banka pana Crockera a dneska je tam banka pánů Wellse a Farga. Takový ten luxus ČSOB na Náměstí republiky. Šel jsem se tam tedy zeptat, zda nám dosvědčí. Inu, těžká věc, kroutila se paní bankovní, jsou to dokumenty jaksi bankovního charakteru? Nejsou, přiznávám. Tak to nic!<br />
<br />
Smiřuji se tedy postupně, týden, dva, osm, že zaplatíme, a pak náhodou jdu pro čtvrťáky do jiného Wells Farga u nás na Haightově. Bude to všechno? šveholí pokladní. A vlastně, když už jsem tady, dosvědčujete? Pokladní neví, ale jde se zeptat. Vrací se s důležitým mladým mužem a tento mladý muž – jmenuje se Oliver Austria – se usměje, kývne a povídá: Všechno zařídíme a zadarmo! Dejte to sem!<br />
<br />
Já musím zchladit jeho nadšení, protože papíry nemám s sebou, ale slibuji, že se vrátím. Hned druhý den si na tento zásadní úkon beru dovolenou a pět minut po deváté do banky vstupujeme v bojové formaci jedné rodiny, neboť Ludmile patří polovina podpisů a děti samotné doma nechat nemůžeme, protože – no já vlastně ani nevím, ale prý se to nemá.<br />
<br />
Sleduj, povídám Ludmile. Pan Austria nejenom že tu nebude, ale ani si ho žádný jiný zaměstnanec nebude pamatovat, a jiného notáře tu nebudou mít. Ale omyl, Oliver stojí uprostřed banky, spráskne ruce a vykřikne: Vy jste se vrátil! A jde se podepisovat!<br />
<br />
A odvede nás k paní Hymanové a řekne jí: Tady pán potřebuje ověřit nějaké podpisy. A zmizí. Paní Hymanová je velice milá a nechá si třikrát vysvětlit, co po ní chci. Pak potřetí zavrtí hlavou, řekne, že tomu vůbec nerozumí, a otočí se na kolegyni. Kolegyně nejenom že chápe, ale dokonce se přizná, že právě ona je ta slavná notářka, která to vše oficiálně stvrdí.<br />
<br />
Já vytáhnu lejstra a všechno je v ptdachu. Pane, kroutí se notářka, ty dokumenty nejsou v angličtině!<br />
<br />
To je právě na tom to zajímavé, snažím se jí nalákat, ale ona se nedá. Že prý když neví, co to je, tak to podepsat nemůže. To je tak, vysvětluju smysl celého úkonu, vám je úplně jedno, co na těch papírech je. Vy jste jenom svědek, že já ty papíry tady před váma podepíšu a vy stvrdíte, že jsem to byl právě já, kdo to tady podepsal.<br />
<br />
Čekal bych, že notářka tomu rozumí lépe než já, ale nezdá se. Podívejte se, já tomu nerozumím, já nic podepisovat nebudu. Něco se stane, bude tam můj podpis a jak já k tomu přijdu!<br />
<br />
A odešla si stěžovat k Austriovi. Ten přispěchal a tvářil se stále odhodlaně. Situace je těžká, zakoulel očima, ale nikoli neřešitelná. Naše notářka to podepsat nemůže, protože to nejsou dokumenty jaksi bankovního charakteru, ale to nic nemění na tom, že jste sem přišel ověřit podpisy a bez nich prostě neodejdete! Jdu zavolat našeho centrálního notáře z downtownu, ten podepíše všechno!<br />
<br />
Paní Hymanová se na nás zubí. Já vám aspoň zatím doporučím, co by se dalo udělat s vaším kontem. No, koukejte, nějaký peníze na něm máte, poplatky neplatíte, tak to máte vlastně dobrý. Ale víte co? Mohl byste si aspoň zřídit kreditku!<br />
<br />
Děkuji, vyčkám. Jak dlouho to může trvat?<br />
<br />
Centrální notář z downtownu, ten tady bude nejpozději za patnáct minut, nebojte.<br />
<br />
A už je tu zpátky pan Austria a potvrzuje, že pouhých patnáct dvacet minut a všechno bude. Externí notář si účtuje poplatek, ale vám ho odpustíme, slibuje, jste věrný klient!<br />
<br />
Těch minut uplyne jen pět. Dveře se rozletí a do banky nakráčí notář. Rozhlédne se po lidech a rovnou si to namíří k nám. Tak to jste vy! Ano, jsme to my, a on je on, náš notář z obchůdku za rohem.<br />
<br />
Co že se všichni ženeme sem? Že jste nepřišli rovnou ke mně? Tak ukažte, co máte.<br />
<br />
Není to v angličtině, napovídá notářka. No to je snad jedno, ať je to třeba v tatarštině, říká notář, od toho já tu nejsem. Kolik toho bude?<br />
<br />
Čtrnáct, hlásím hrdě.<br />
<br />
Aha, směje se notář. A banka to platí, co!<br />
<br />
Rozumíme si, a pak už to všechno odsýpá. Podpisy, doložky, otisky prstů, zápis do správní knihy, všechno je za půl hodiny hotové, ukláníme se panu notáři a hlavně panu Austriovi, který v té chvíli ještě netuší, že těch podpisů bylo trochu víc než obvykle a že faktura, kterou za chvíli začne pan notář vyplňovat, nebude jen na deset dolarů.<br />
<br />
Ale to už jsme na cestě domů. Už je skoro hotovo, stačí to všechno jen vzít a odnést na poštu. Poslední krok, který by nám neměl zabrat víc než, řekněme, čtyři týdny.<br />
<br />Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-42019753498551195942014-03-28T05:11:00.003+01:002014-03-28T05:15:59.043+01:00Dusno bylo ten večer v séónijské pahorkatiněRole otce je krásná: Nic se ode mě nechce, jenom abych byl. A tak tedy jsem: Ležím na zemi a děti juchají a vřískají a testují, co se s tou horou dá dělat. Dá se tahat za vlasy a za chlupy, plácat do břicha, přelézat přes stehno, slintat do ucha, škrábat na kůži, ožužlávat chodidlo, zápasit s rukou, šplhat na hrudník, schovávat se do podpaždí.<br />
<br />
Pak je to omrzí a jdou si každý po svých. Zde je třeba přiznat, že jak děti rostou a mění se, mění se i jména, jakými je častujeme. Kdepak Luisa a Lotka, kdepak Alice a Bob. Dášeňka si zaleze do kouta, kde se snaží rozkousat moje pantofle, a žabák Mauglí honí kočky, dokud jej nezaujme futrál na saxofon. Ten stojí smutně v koutě a nikdo jej neolizuje, což je potřeba okamžitě napravit.<br />
<br />
Já se rozplývám nad tím, jak se Mauglí parádně dokáže postavit a jak vesele šmátrá po futrálu a snaží se mu ukousnout roh. Náhle se futrál trochu nakloní, Mauglí jej pro jistotu obejme oběma rukama a přilepený k němu se kácí dozadu – futrál stále ještě větší i těžší než on sám. Hlavička na dřevěné podlaze zaduní a futrál začne plakat. Ne, není to futrál – je to Mauglí. Nebylo ho moc vidět.<br />
<br />
Odnáším tedy saxofon doprostřed pokoje, ať ho mám pěkně na očích. Už jej sice nestavím na výšku, ale z jakéhosi důvodu jej nepokládam jako kufr, který bych si chtěl vybalit, ale jako kufr, který bych si chtěl odnést. Tuto nuanci Mauglí o pět minut později odhaluje, a já jej opět lovím zpoza futrálu.<br />
<br />
Když se konečně Mauglí doplazí ke stolku, postaví se vedle něj a podklouzne mu noha, takže sebou opět nepříliš elegantně sekne, uznávám, že je na čase ho uložit do postele. Mauglí samozřejmě nechce a protestně v postýlce vstává, ale unavené nohy jej opět zrazují a čelo mu narazí do laťky tak zhurta, že se Mauglí skácí a probouzí se až za tři hodiny.<br />
<br />
~<br />
<br />
Že se Mauglí dokáže postavit, pokud se u toho přidržuje zdi, nábytku, nohy, či alespoň saxofonu, jsem snad už ozřejmil. Tento týden jsem s ním ovšem musel mít vážný pohovor: Žabáku Mauglí, neznalost fyzikálních principů neomlouvá, pravím, neboť Mauglí vzal do obou rukou chrastítko a postavil se.<br />
<br />
Ty si myslíš, že se něčeho držíš, vysvětluju dál. Že ta hloupá hračka je totéž, co třeba tady skříň. Ale není. Ty sice něco držíš, ale ničeho se nedržíš! Zvratné zájmeno! Chrám i tvrz! A máchám kolem Mauglího rukama jako kouzelník, když se snaží ukázat, že nikde nejsou žádné neviditelné špagáty. Ale Mauglí kouzelníkům nevěří. Drží se chrastítka a ví, že nemůže spadnout.<br />
<br />
A protože to ví, nespadne. Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-55478195790478014012013-12-22T05:14:00.000+01:002013-12-22T05:38:39.309+01:00Dvacet pět knížekNa začátku roku jsem se upsal, že v roce 2013 přečtu dvacet pět knížek. Co na tom, že v podstatě čtu jenom cestou do práce a z práce; co na tom, že Luisa a Lotka se už hemžily v břiše. Čtenářská kázeň musí být.<br />
<br />
Dneska jsem dočetl pětadvacátou a při pohledu zpět mě překvapilo, kolik z těch knížek hodnotím pěti hvězdičkami: Deset! To je nepravděpodobně moc. Buď si předvybírám knížky převelice dobře, nebo – a to spíš – mi z dětí měkne mozek.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgxARfiSloq6MbvY8qkPPRQaMHs4IkKNF-OYzuBv1KHKxw1zFHr-f0AIgtgLqpr07SiWl_O1E4PvBVd5IgkhYq5R6AEkvN5UGFMwfLtftWL1WHOgkiP_7YsbV3BFsn7M51KobI9Wg/s1600/knizky1.png" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgxARfiSloq6MbvY8qkPPRQaMHs4IkKNF-OYzuBv1KHKxw1zFHr-f0AIgtgLqpr07SiWl_O1E4PvBVd5IgkhYq5R6AEkvN5UGFMwfLtftWL1WHOgkiP_7YsbV3BFsn7M51KobI9Wg/s1600/knizky1.png" style="-webkit-box-shadow: none; background: none; border: none; box-shadow: none;" /></a></div>
Martin Eden je senzační a nejlepší a vůbec, a chtěl bych ho číst v sedmnácti.<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
~</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhlDcmi3e0ZCMl8xRoQz_LRhtUu2FmATNoXORkEPVsYwddVfvuCdevUutMj9uaUX6qMSkx89WeHCIbVEORkaSkmB0rNi8YliRi9RtCzE4ORwFfjJqqy2kHivXDvVdDqMl-_wcYkMA/s1600/knizky2.png" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhlDcmi3e0ZCMl8xRoQz_LRhtUu2FmATNoXORkEPVsYwddVfvuCdevUutMj9uaUX6qMSkx89WeHCIbVEORkaSkmB0rNi8YliRi9RtCzE4ORwFfjJqqy2kHivXDvVdDqMl-_wcYkMA/s1600/knizky2.png" style="-webkit-box-shadow: none; background: none; border: none; box-shadow: none;" /></a></div>
Covey naopak přišel úplně v pravý čas. Zatímco žena je těhotná doslova, muž je těhotný myšlenkami na to, jak musí být lepším člověkem.<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
~</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjjpIjPNdvLQ_o3dexWPmZjsIco3wiqQGerOW7lC6WWxTCwJmh0WvDvGe4zmcZ-yr17yz-B3pzA1zT7332SwC0SIHojB_k0BIjue-Ke3p_1rdXnuW0pZv6_FwzF5Aj_huH9UWL5fQ/s1600/knizky3.png" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjjpIjPNdvLQ_o3dexWPmZjsIco3wiqQGerOW7lC6WWxTCwJmh0WvDvGe4zmcZ-yr17yz-B3pzA1zT7332SwC0SIHojB_k0BIjue-Ke3p_1rdXnuW0pZv6_FwzF5Aj_huH9UWL5fQ/s1600/knizky3.png" style="-webkit-box-shadow: none; background: none; border: none; box-shadow: none;" /></a></div>
Na Vaculíka mám dva názory, a tohle je ten druhý.<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
~</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiMDlheWewPs0BcHvWgb8gDf18A1Ut3V66bTblI-dQQ5Kx0uCNXsCvZsd0Ei6QJaOI9QZbW-5zfy1FTRk2R_y46_8_Tcqa3YCig9LbMjHxXxt70_qIa-Y14h8NU5x99lkrQ7oferA/s1600/knizky4.png" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img style="background:none; border:none; -webkit-box-shadow:none; box-shadow:none;" border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiMDlheWewPs0BcHvWgb8gDf18A1Ut3V66bTblI-dQQ5Kx0uCNXsCvZsd0Ei6QJaOI9QZbW-5zfy1FTRk2R_y46_8_Tcqa3YCig9LbMjHxXxt70_qIa-Y14h8NU5x99lkrQ7oferA/s1600/knizky4.png" /></a></div>
Kdybych musel vybrat jen dvě knížky, byl by to Eden a Vlci. Doufám, že už někde nějaká komise při OSN jedná o tom, jak donutit všechny lidi na světě, aby si tyhle dvě knížky přečetli.<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
~</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjITi7LYhrDyfWGC9OLHp-DYTdY038GHs9sEqHIONrQYwwevUQrYJL1eFlxqskQrDj2PxEPhMhdySWW75W0rMZxdbajXachDThR51yuzyBUAwUduKPx0m2yxyw9BQ0-kkM1eoTa1Q/s1600/ishot-237.png" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img style="background:none; border:none; -webkit-box-shadow:none; box-shadow:none;" border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjITi7LYhrDyfWGC9OLHp-DYTdY038GHs9sEqHIONrQYwwevUQrYJL1eFlxqskQrDj2PxEPhMhdySWW75W0rMZxdbajXachDThR51yuzyBUAwUduKPx0m2yxyw9BQ0-kkM1eoTa1Q/s1600/ishot-237.png" /></a></div>
A konečně v poslední pětici není žádná pětihvězdičková. Kdybych musel, tak tedy Noční cirkus.<br />
<br />
<a href="http://www.amazon.com/Martin-Eden-Jack-London-ebook/dp/B004TPFKPM/ref=sr_1_1_bnp_1_kin">Martin Eden. Vážně.</a>Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-28770157780691696502013-12-13T06:19:00.001+01:002013-12-14T07:15:33.729+01:00SmraďochPo příchodu do práce obvykle házím batoh do kouta, skoro až pod vedlejší stůl, u kterého nikdo nesedí. Teď k nám nastoupil nový pán a ten stůl obsadil, ale batoh si tam házím dál. A když už se stmívá a já se natáhnu po svém batohu, že teda jako půjdu domů, přiblížím se k němu a k jeho stolu až příliš – a cítím tu zvláštní vůni. Abyste rozuměli, můj stůl je přímo u pánských záchodků, takže jsem na vůně zvyklý, ale tohle je jiná, zajímavá vůně.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Trochu štiplavá, morbidně hnilobná, hnusně plesnivá – a přitom je v tom trochu Vánoc a dětství.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Čím víc se ty svátky blíží, tím je ta vůně intenzivnější.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
A dneska už to skoro nešlo vydržet. Až jsem začal pochybovat, jestli ta vůně jde opravdu z toho pána. Jestli nemá pod stolem něco schovanýho. Ta občasná ostrost a přitom vtíravá sladkost... Mrtvou veverku, třeba?</div>
<div>
<br /></div>
<div>
A tak když pán na chvíli odešel, dřepnul jsem si tam a tiše volám: čičiči – to totiž volám na všechna zvířata, ba i na děti. Mrtvá veverka neodpověděla, ale jak jsem tam tak byl zaklíněný pod stolem, najednou se mi před očima vynořil příběh asi měsíc starý.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Byla středa a stáli jsme na autobusové zastávce a Ludmila dojedla mandarinku a chvilku tak bezradně mhouřila očička a nevěděla, kam s tou kůrou, a já jsem zastřeným hlasem řekl <i>dej sem ty šlupky</i> a strčil jsem si je do batohu do takový kapsičky, do který skoro nikdy nelezu a Ludmila řekla, že to by ona udělat nemohla, protože by na to určitě zapomněla a všechno by jí to tam zplesnivělo, a já ji objal a pohladil a zavrtěl hlavou a řekl: Tak to se ale opravdu může stát jenom tobě. </div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-75227480967516953612013-09-29T18:22:00.001+02:002013-09-30T02:26:08.737+02:00Život je stará tlustá včelaKdyž jsem byl malý, dělili jsme se oficiálně na dělníky, rolníky a pracující inteligenci. A má neuvěřitelná manuální zručnost a vrozená láska k půdě mě předurčily k dráze inteligenta.<br />
<br />
Byla to cesta nesnadná, ba trnitá. Tehdy v šesté třídě jsem se ještě opravdu snažil, aby se ten držák na vařečky mohl stát chloubou naší kuchyně, ale vypilovat otvor aspoň trochu podobný kruhu se mi prostě nepodařilo. Při rozpoznávání plevelu od mrkvové natě na školním pozemku jsem byl natolik úspěšný, že jsem byl rychle přeřazen na shrabávání listí, a to i na jaře, když žádné listí nebylo. Ale já zatnul zuby a hrabal.<br />
<br />
A když pak na mě ve druháku na průmyslovce řvali, co že si myslím, že jsem to vyrobil za pant, když se nedá otevřít, už jsem jenom mlčky položil kladivo vedle ponku a šel si po svých.<br />
<br />
~<br />
<br />
Doba se změnila. O zemědělství a průmyslu se sice pořád ještě mluvilo, ale inteligence se nějak vytratila. Hitem dne byly služby – schovali se do toho holiči i správci sítí. A až děti vyrostou, bude to zase jinak.<br />
<br />
Sázím zase na průmysl. Ale ne na ten těžký, naopak, na ten lehký až nejlehčí – na průmysl zábavní. Budoucnost je v klaunech, kouzelnících, hercích a zpěvácích. A s výchovou je třeba začít hned.<br />
<br />
Takže Alice a Bob už dva týdny chodí do hudebky. Jsem vcelku benevolentní – ano, jeden bude hrát na klavír a jeden na klarinet, ale sami ať si rozhodnou, kdo na co. Ve třech měsících je ale ještě na nástroj příliš brzo, tak si tam teď jen brousí sluch a získávají cit pro rytmus.<br />
<br />
Doma si s nima pak zpíváme – a překvapivě se mi do hlavy náhodně vrací spousta dětských písniček s jednoduchou zřetelnou rytmikou. Pec nám spadla, Skákal pes…<br />
<br />
Má to ovšem háček: Písničky mi nepřicházejí celé. Často mi dojdou slova už v první sloce. Není čas se zastavit a něco lovit, písnička musí odsýpat. Začít tam něco šumlovat se dá možná v angličtině. Takže zbývá jediné řešení: Začít do daného mustru házet nová slova.<br />
<blockquote class="tr_bq">
Už ty pilky dořezaly<br />
už ty mlýnky domlely<br />
máme malé partyzány<br />
velké totiž neměli</blockquote>
Cože? diví se Ludmila. Ona totiž všechna slova zná a cítí se poněkud nesvá, pokud něco změním. A tak mi tedy přezpívá správnou verzi a já se opravdu snažím si to zapamatovat, takže druhý den už zpívám.<br />
<blockquote class="tr_bq">
Už ty pilky dořezaly<br />
už ty mlýnky domlely<br />
už sa chlapci domlátili<br />
zase brousí sekery</blockquote>
Ludmila se na mě jen útrpně podívá a rezignuje: Ale jo, v podstatě dobrý.<br />
<br />
A tak si zpíváme. Jak ty pilky dořezaly, ale taky jak město nikdy nespí, jak šla do světa a krk za to dám, jak oslíček Joe chce taky spát, jak je v tom asi nějakej háček, jak zem jde do války, jak je tygr tygrem, Mein Herr.<br />
<br />
A ta stará tlustá včela je ve skutečnosti hrozná černá studna. Proč je to tak, proč je to tak, proč je to tak?Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-29141807133530324012013-09-11T07:19:00.000+02:002014-05-06T06:56:41.346+02:00Ověřujeme rodné listy<br />
Možná si ještě pamatujete, že se v porodnici podepisujeme na rodné listy Alice a Boba. Originály rodných listů pak již nikdy nespatříme, ale můžeme si kdykoli na matrice vyžádat kopii. Ne však dříve než sedm týdnů po datu narození, zřejmě ty dokumenty z porodnice na matriku doručuje <a href="http://hobby.idnes.cz/nejstarsiho-holuba-v-cesku-z-brezniku-na-trebicsku-zakousla-kuna-pyj-/hobby-mazlicci.aspx?c=A130909_103620_jihlava-zpravy_mv">poštovní holub, kterého zrovna zakousla kuna.</a><br />
<br />
Čekám tedy sedm týdnů, a pak ještě pro jistotu dva, aby se nikdo nemohl vymlouvat. Když konečně nakráčím na matriku, cítím se jako doma – tolik ty přepážky připomínají všechno socialistické československé. Až na to, že není potřeba stát frontu, jsem tam sám. Paní matrikářce předložím formulář, který jsem si doma vytiskl a vyplnil. Mám ho dobře, na to já jsem expert, mohu tedy zaplatit čtyřicet dolarů a dostanu báječné barevné papíry s pečetí a vůbec se vším. Je to celé hotové asi za dvacet vteřin, já vykřikuji něco o senzačních službách a matrikářka na mě nechápavě čumí.<br />
<br />
Nevím, jak vypadají české rodné listy dnes, ale s tou mojí trapnou knížečkou vyplněnou na psacím stroji se to vůbec nedá srovnat.<br />
<br />
Ostatně, jak vypadají české rodné listy dnes, se brzo dozvím. Alice a Bob mají dvojí občanství, a kromě amerického rodného listu mají právo také na rodný list český, vydaný na jakési zvláštní matrice Úřadu městské části Brno-střed. K jeho získání je zapotřebí provést vcelku vysoké množství všelijakých úkonů, většinou jde o vyplňování formulářů, překlady, a zase formuláře.<br />
<br />
Bod 1 na stránkách českého konzulátu v Los Angeles, pod který spadáme, zní: Získání apostily. Protože český úřad nemůže vědět, jestli takový barevný rodný list s pečetí náhodou nefalšuju doma ve sklepě, je potřeba, aby stát Kalifornie k rodnému listu přiložil papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný. Jak český konzulát pozná, že ten přiložený papír alias apostila je nefalšovaný, to nevím, a radši mě to ani nezajímá.<br />
<br />
Rodné listy tedy putují spolu s šekem na dalších čtyřicet dolarů do Sacramenta, a za deset dní máme doma zpátky obálku, a v ní ty rodné listy a taky ten šek a navíc ještě vysvětlující dopis, ve kterém se praví, že ten pán, který podepsal výše zmíněné rodné listy, nepatří do skupiny osob, jejichž podpisy se mohou v Sacramentu ověřovat.<br />
<br />
Píšu tedy na konzulát, co jako dál. Nejdřív mi optimisticky tvrdí, že je to jenom nedopatření a že si na Sacramento došlápnou, ale pak mi druhý den nějaká paní z konzulátu zavolá a vysvětlí mi, že když chci apostilu k rodnému listu, tak si musím ten rodný list nechat podepsat nějakým vysokým úředníkem, a ne chodit na nějaký vesnický úřad v Horní Dolní.<br />
<br />
Chvilku se o to přeme: Na mé straně je především to, že rodné listy dětí narozených v San Franciscu se vydávají pouze v San Franciscu, a pak to, že San Francisco je oficiálně city and county, takže mezi ním a vládou v Sacramentu už žádný meziúřad není.<br />
<br />
To mi ale samozřejmě nepomůže; paní konzulární naší debatu uzavírá s tím, že si holt musím najít někoho, kdo mi podepíše nějakou jako doložku, a když se zeptám, jestli ta jako doložka má nějaký úřední anglický název, tak se jenom zasměje, popřeje mi hodně štěstí a zavěsí.<br />
<br />
Po špetce googlování zjistím, kde se na radnici ověřují rodné listy pro případy vydání apostily. Tentokrát už tam nejsou socialistické přepážky, nakráčím do krásné kanceláře, v předpokoji je černá čára, u které je napsáno Zde se zastavte a vyčkejte dalších pokynů, což učiním, a vzápětí – neboť jsem tu opět sám – jsem vyzván, ať vstoupím.<br />
<br />
Čeho si žádáte, vyzvídá úřednice, a já přednesu – neboť formulář na to není – svou žádost o certifikaci rodných listů z důvodu možnosti získání apostily. Aha, říká úřednice, a ty rodné listy máte? Mám! Tak ukažte!<br />
<br />
A bere si rodné listy, otočí se, udělá krok, z automatu na čísílka vytrhne číslo 109, otočí se zpátky ke mně, krok, a strčí mi do ruky zpátky to čísílko a ty rodné listy, na které se ani nepodívala. Běžte si támhle na chodbu počkat, než vás zavoláme!<br />
<br />
Rázným krokem jdu na chodbu čekat, ale ani nestihnu vyjít z předpokoje, když se ozve gong a mechanický hlas oznámí, že se má číslo 109 dostavit k přepážce číslo 1. Sice jsem tam sám, ale pořádek musí být.<br />
<br />
Těšil jsem se, že u přepážky číslo 1 bude ta paní, co mi dala čísílko, ale tak humorné to zase nebylo. Za dvacet čtyři dolarů jsem dostal takový obyč papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný.<br />
<br />
Tohle je teď na cestě do Sacramenta, a jestli to všechno klapne, tak příští týden budu mít v ruce papír, který bude tvrdit, že člověk, který podepsal papír, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný, má právo podepisovat papíry, ve kterých se praví, kdo má právo podepisovat rodné listy, a že i jeho podpis je ověřený a platný. Teď se ukáže, kdo dával v sedmé třídě při větných rozborech pozor.<br />
<br />
Pak už to jenom všechno přeložím do češtiny, a tím konečně splním bod první.<br />
<br />
No a těch bodů je celkem devět, ale to už je jenom oddací list, rodné listy rodičů, osvědčení o státním občanství rodičů, zápis o narození dítěte, prohlášení o nenabytí slovenského občanství rodičů, včetně prohlášení o tom, že ani Alice ani Bob nenabyli v době od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 slovenské občanství, dotazník ke zjištění státního občanství, formulář pro jména dětí a žádost o zápis nepřechýleného příjmení, a k tomu samozřejmě notářsky ověřené podpisy, a pak se to teprve může poslat do Los Angeles, odkud to pošlou na Prahu 1, odkud to pošlou do Brna-středu, a tam se, myslím, může stát už úplně cokoliv.<br />
<br />
Ale já vám, děti, slibuju, že to všechno vyplním. Než půjdete do školky, budete mít české rodné listy, i kdybych si je měl v tom sklepě zfalšovat.<br />
<div>
<br /></div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-43018853143298017552013-09-10T03:15:00.000+02:002013-09-10T06:23:28.578+02:00Jindřichu! Jindřichu!Hedviko! – blonďatá holčička se otočí a rozeběhne se k tetě Marii. Jsme na lodi Císař Vilém II., píše se rok 1913 a pětiletá Hedvika Olmerová připlouvá do Nového Yorku.<br />
<br />
Od podzimu minulého roku bydlí na Tylově náměstí na Královských Vinohradech u tety Marie Štorkánové. Ona, a její dvě starší sestry, Božena a Marie. A teď jsou všechny tři i s tetou na téhle 216 metrů dlouhé německé ocelové lodi, jen babička Františka zůstala v Praze. Patnáctého července vystoupí v Novém Yorku, tak jako tam v říjnu 1912 vystoupil s pětadvaceti dolary v kapse tatínek, a budou s ním bydlet v Clevelandu ve státu Ohio.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Tatínek Jindřich – teď si nechává říkat Henry – je sochař. Za dalších třináct let bude clevelandská galerie vystavovat jeho reliéf Mistra Jana Husa. To už ale bude dávno z Boženy Bertha, z Marie Marnie a z Hedviky Hattie.
</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Proč se šestadvacetiletý Jindřich, otec tří dcer, vydal do Nového Yorku a proč tvrdil, že je svobodný? Kdy do Spojených států dorazila jeho žena Karla/Charlotta Hackelová? Kam se poděly Božena Kuhánková a Anna Kubíčková, které přijely s Jindřichem? A kdo byl Albert Kléša, ke kterému všichni do Clevelandu jeli?
</div>
<div>
<br /></div>
<div>
V roce 1965 Hattie Olmer umírá. Stopa se ztrácí.<br />
<br /></div>
<div>
</div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-51259905180737461052013-06-29T09:12:00.001+02:002013-06-29T09:12:23.541+02:00Hodina pravdyTři hodiny po porodu jsou dvojčata vyhoštěna z novorozenecké jipky s tím, že jim nic není, tak ať se snaží sama. A protože i Ludmila vypadá vcelku svěže, opustíme všichni čtyři porodnické třetí patro (tak zase za rok, loučí se s námi) a přesuneme se na patro šesté, do pokoje, ve kterém podle všech dosavadních instrukcí strávíme den až dva.<br />
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Jdete dneska domů, ptá se nás hned po příchodu nějaká doktorka. Nó, né, my nevíme, nám říkali den až dva, koktáme, a paní doktorka mává rukou: No tak to jo, dobrý, prostě jak půjdete domů, tak mi řeknete. A zmizí.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Já jdu dětem změřit teplotu, hlásí nějaká sestra. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí jiná. Já poslechnout dětem srdce. Vy prej máte vysokej tlak, přiběhne další doktorka, já vám ho radši přeměřim. A dětem už teplotu někdo měřil? Já radši někoho pošlu. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí už asi patnáctá osoba. Ale mě už měřili, protestuje Ludmila. To se musí měřit víckrát!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Já jsem vaše sestra, ale jenom do sedmi, pak přijde jiná! Já jsem záskok za vaši sestru, abych ji trochu odlehčila! Já jsem ta jiná sestra od sedmi! Ale jenom do tří! Já měřím teplotu! Já měřím tlak! Já odebírám krev! Já přináším pilulky proti bolesti! Teplota! Tlak! Rosný bod!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Sestra! Doktorka! Laktační poradkyně! A všichni něco slibují, ale nikdo nic neplní. Přijdu za hodinu – a nepřijde. Přinesu – a nepřinese. Zavolám – a nezavolá.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
V pondělí ráno, po první probdělé noci, se situace opakuje. Já jsem sestra a jdu dětem měřit teplotu, už tu byla laktační? Honem se probírám tou haldou obličejů z neděle. Ano, byla! Výborně, tak kojte! A pošlu sem sestru, co bere krev. Dneska vám budou volat z nutričního!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Pak přijde ta nejdůležitější doktorka, která rozhoduje o tom, kdy půjdeme domů. Jdete dneska domů, vyzvídá. Já domů nechci, pláče Ludmila. No nic, uklidňuje jí doktorka, to si řeknete sami, až budete chtít. A proč nekojíte? Jaktože tu není laktační? Počkejte, zavolám někoho, ať vám změří tlak.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
V úterý už to nevydržíme, a když se ukáže nejdůležitější doktorka, zamkneme dveře. Jdete dneska domů, zase se ptá. Cha, přiskakuju a držím ji v šachu. To nám řeknete vy! Musíte přece provést výstupní prohlídku a rozhodnout! Ale ne, mává stydlivě rukou nejdůležitější. To rozhoduje pediatr, já jsem jenom sekretářka, co připravuje výstupní papíry. Vy mi řeknete, že jdete dneska domů, a já to dám tisknout.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Znovu si v hlavě procházím všechny ty osoby, co sem chodí brát krev, měřit tlak a teplotu, přinášejí prášky a pleny – ani jeden pediatr! </div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Jdu si naši bezvýchodnou situaci rozmyslet do kantýny, a když se vrátím, Ludmila hlásí, že tu byl pán, co zařizuje rodné listy. Nechal tu papíry na vyplnění, prý si je vyzvedne odpoledne. Ten už nepřijde, syčím, ale všechno spořádaně vyplním. Propouští se mezi desátou a jedenáctou; je půl dvanácté, dnes už nikam nepůjdeme.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Po obědě zase někdo: Já jsem sestra, jdu dětem změřit teplotu! Už to nemůžu vydržet, takže ji zahradím cestu. Vy tady přestanete šaškovat s tím teploměrem a teď hned okamžitě zavoláte pediatra, ať provede výstupní prohlídku! Ale žádný takový, že jenom řeknete, že ho zavoláte, a pak už nikdy neuvidíme ani vás ani jeho, tenhle trik už jsem tu viděl stokrát. Já si vás pohlídám! Půjdeme za ním spolu!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Já jsem pediatr, přiznává se domnělá sestra. Aha! kontruju. Ještě před chvílí jste tvrdila, že jste sestra! Jsem sestra pomlčka pediatr, vysvětluje ona, navíc výstupní prohlídky může provádět i sestra. Proveďte tedy výstupní prohlídku, vyzývám ji stroze. Pediatr v převlečení za sestru opět vytáhne teploměr a usoudí, že pokud budou zítřejší krevní testy v pořádku, není důvod nás tu déle držet.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Zítra jdeme domů, hlásím laktační. Výborně, tak já objednám odsávačku a řeknu jim, ať ji doručí k vám domů, ale ne dnes, až zítra odpoledne.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ve tři odpoledne se objeví úplně nová osoba. Manažerka. Jak se vám tu líbí? Změnili byste něco? Jsou na vás všichni hodní? My spokojeně přikyvujeme, jak je všechno v nejlepším pořádku, ale když už potřetí naléhá, ať se jí svěříme, tak začnu: Víte, je to taková drobnost, vy se na mě možná budete zlobit, já to snad ani neřeknu – a vybalím na ni to s tou pomlčkovou. Manažerka kýve, a že prý to promyslí. To je strašně důležité, tahle zpětná vazba, vykládá nám. Proto já chodím po těch pokojích každé odpoledne. Zítra ve tři zase přijdu a prodiskutujeme to. Nejdřív mě napadá, že bych ji mohl upozornit, že jednak tu zítra ve tři už nebudeme, a jednak jsme tu už třetí den a vidíme ji poprvé, takže to s těma každodenníma návštěvama asi nebude tak horký. Ale pak se jenom usměju. Co když je to taky převlečený pediatr.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Za chvíli telefon. Šéfe, jsme tady s tou odsávačkou, ale nikdo není doma! Měli jste přijet až zítra! Jó, to nám nikdo neřekl… K večeru opět volají z nutričního, a pán od rodných listů samozřejmě nepřijde.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ve středu ráno opět zoufalý dětský pláč – už podvacáté je bodají do nohy. Tak co, tak co, vyzvídám. Až budou výsledky známy, tak vám dám vědět, říká doktorka, a já propadám v hysterický smích. Jste jako všechny ostatní! Už vás nikdy neuvidíme! Nikdy se nevrátíte! Svezu se do kouta a vzlykám. Nemám sílu jí bránit v odchodu.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Jdete dneska domů, ozve se asi za hodinu známý hlas. Co krev, hlesnu, stále ještě složený v koutě. Prej dobrý.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Dobrý! To mě zase postaví na nohy. Ano! Jdeme domů! Začněte tisknout! Už je skoro deset!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A do toho přijde laktační a sestra na prášky a sestra na tlak, a do toho úplně cizí člověk. Pardon, já přijdu později, zamumlá a chce zmizet, ale Ludmila – já to všechno beru na sebe, ale ona je stále se mnou – se mocně vztyčí v posteli a zařve: To je on! Chyť ho!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A už ho držím za límec, panáčka. Nikam nepůjdeš, zase bys už nepřišel. Tu máš formuláře na rodné listy! Pán poctivě prochází všechny kolonky a kýve, je to v pořádku, rodný list bude. A zase se hotoví k odchodu.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Mladý muži, zastavuji ho, pojďme si to přepočítat. Kolik tu vidíte dětí? Dvě. Kolik jste nám dal formulářů? Dva. A kolik si jich teď odnášíte? No jo! Jeden chybí! Pán se omlouvá, bere si druhý formulář, a slibuje, že to všechno přinese k podpisu cobydup. Jestli ne, tak si vás najdu, šermuju mu před nosem teploměrem, protože nemám nic lepšího po ruce.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Hrozba zabere, rodné listy jsou vyřízené, odsávačka domluvená, papíry vytištěné. Už je skoro jedenáct, to nestihneme! Ale děsíme se zbytečně. Můžete odejít, kdy chcete, říká sestra, já jsem tu stejně až do tří. Ale pak přijde jiná!</div>
<div class="p1">
<br /></div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-19754367354929976342013-06-18T15:09:00.002+02:002013-06-18T15:10:36.399+02:00Laktáme<div class="p1">
A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, vyzvídá paní recepční, když nakráčíme s dvojkočárkem do laktačního centra. Jo, to my nevíme, přiznáváme. Nevadí, nevadí, já se podívám… Dítě se jmenuje…? No, jak které, připouštíme my. </div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ony jsou dvě, kulí oči paní recepční. Asi je normální kupovat si dvojkočárek a vozit v něm jedno dítě a pytel brambor.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
K Evelyn jdete! Tak to si prosím tady na chvilku sedněte.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Inu, sedneme si, a za chvíli přichází další matka s dítětem.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, začíná od začátku paní recepční. K Sue, říká matka. Aha, tak to si prosím tady na chvilku sedněte.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Po deseti minutách se otevřou dveře a do čekárny přicupitá monstrum. Křečovitý úsměv odhaluje zuby až k šestkám, ale to umělé nadšení se nějak nepřenáší do zbytku obličeje, takže jí na očích vidíte, jak moc ji to všechno obtěžuje a sere.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ludmila ztuhne, mně se dělá fyzicky nevolno. Monstrum stáhne všechny svaly v obličeji, což zřejmě má být nějaká mimozemská varianta na roztomilý úsměv, a pisklavě řekne Haaaaaaaj ajm sjuuu! Hurá, není to ta naše, andělé zpívají aleluja, gloria in excelsis Deo.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Když zlý démon zmizí, Ludmila chce nějak nenapádně vycouvat. Co když má Sue sestru? Ale už je pozdě na shánění česneku, jde k nám Evelyn a je to normální postarší dáma. Je až tak normální, že necítí potřebu nám neustále gratulovat, a je snad první, kdo nám říká normálně jmény místo žoviálního maminko a tatínku. Dokonce dětem neříká dvojčata, ale váš syn a vaše dcera.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ne že budeš předstírat, že je všechno v pořádku, syčím nenápadně na Ludmilu. Přece nebudu brečet před cizíma lidma, rozčiluje se Ludmila. Tak jak je, ptá se Evelyn. Všechno v pořádku, hlásím já a Ludmila se rozpláče.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A pak to na ni všechno vybalíme. Jak ten malej křikloun chce víc a víc pít z lahve. Jak slečinka ani nic jinýho nezná. Jak není na nic síla. Jak má člověk spoustu kamarádů, a přitom nikoho.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ono to, Ludmilo, vypadá – vysvětluje Evelyn –, že já tu jsem kvůli tomu, abych propagovala kojení. Ale to je ve skutečnosti až třetí v řadě. V první řadě je zapotřebí dát vás do richtigu, pak je potřeba, aby tady váš syn a dcera přibírali, a pak teprve budeme řešit kojení. Ono nic neuteče.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A Ludmila už nepláče ani trošičku.</div>
<div class="p1">
<br /></div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-28663639480897135152013-06-10T18:23:00.003+02:002013-06-11T19:35:06.887+02:00Řeku všech nadějí<div class="p1">
Až odsud budete odcházet, bude to velká sláva, líčí nám sestřička. Nejprve pojede maminka na vozíku, tlačená statným ošetřovatelem. Za ní další dva silní chlapi, každý v rukou autosedačku s jedním dítětem, pak tři až pět středně osvalených mužů, kteří ponesou všechny vaše věci, a celý průvod bude uzavírat tady tatínek.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Všichni sice předstírají, že se nějak jmenujete, ale ve skutečnosti jméno zmizelo už minulou neděli. Promiňte, tatínku, jak že se jmenujete? Petr? Těší mě, tatínku. Mám vám to dítě přebalit, tatínku? Je tohle dvojče ááá, tatínku? Tatínek nemá návleky! Neměl by někdo tatínkovi přinést židli? Ale to je skvělé, tatínku. Tedy tatínku, vy to dítě dokážete zavinout jak profík! A víte, tatínku, že jsme vám udělili cenu za nejnápomocnějšího tatínka?</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Prý až odsud budete odcházet – ve skutečnosti to taková sláva nebyla. Ano, nejprve jela maminka na vozíku, ba i statný ošetřovatel byl. Ale pak už jsem jenom naše věci naskládal do batohu, děti šoupnul do kočárku a hurá domů! Jak neamerické.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Cesta z nemocnice trvá pěšky necelou půlhodinu, děti jsou zachumlané v několika vrstvách, a že jsou takové maličké, ani v tom kočárku vlastně nejsou vidět. Lidé na ulici se snaží nenápadně nakukovat a na všech je vidět, jak jsou zvědaví. Jen jedna babička se při čekání na zelenou odváží zeptat, co tam je, a odpoveď ji srazí na kolena: Chlapec a dívka, tři dny staří! Padne zelená, ale babička už nechce přejít, musí si na chvilku odpočinout na lavičce. Tři dny!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Alice a Bob cestu spokojeně prospí, drncání se jim líbí. A stejně nadšeně se nechají hned druhý den odvézt zase zpátky, protože musíme na jejich první dovopravdickou prohlídku!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Prohlídce bohužel šéfuje rezidentka slečna Jordanová v růžovém svetříku, a je důležitá jak z New Yorku, i když vystudovala v Bostonu. Doktorku Jordanovou jsem jednou viděl na nějaké prenatal class, a už tam mi byla protivná. Nervozitu maskuje křečovitostí a rychlou mluvou, ale když se rozhodne, že Alici zavine, tak si vzpomene jenom na první krok a zbytek zavinovačky jí jenom tak naaranžuje na břiše, aby se neřeklo. Pak ji rozhodí Bobovo hovínko, a když jí položím už druhou otázku ohledně kojení a krmení, tak nám kysele oznámí, že to je hrůza, jak všichni ti novopečení rodiče mají pořád takovéhle otázky, a že ona je lékařka a bude odpovídat na medicínské dotazy <span class="s1">–</span> a s kojením ať si laskavě zajdeme do laktačního centra a neobtěžujeme studovaného člověka.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Jindy bych jí snad i jednu fláknul, ale co jsem teď otec od rodiny, jsem velice klidný a jdu dětem příkladem.</div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-825065527315389942013-06-07T12:23:00.000+02:002013-06-07T12:23:38.096+02:00Porodila like a bossMám rád bojovky, které mi Ludmila čas od času připravuje, a mám rád, když si spolu povídáme ze spaní. Takže když se v neděli ve tři čtvrtě na dvě ozvalo do temné noci "vstávej, jedeme do porodnice", krátce jsem se zasmál a byl připraven na všechno, jenom ne na odjezd do porodnice.<br />
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Nesměj se a pojď, praskla mi voda, dodává Ludmila, a já začínám chápat, že ten seznam, co mám na stole (prádlo, nádobí, koše, sbalit si do porodnice) bude muset ještě chvíli počkat.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
O sedm hodin později už jenom vyjeveně koukám, jak doktorce přistávají v rukou tělíčka – nejdřív Alice, o šest minut později Bob –, vystřelená docela velkou rychlostí z Ludmilina břicha. Tak tedy nesimulovala, nešlo o pouhou zástěrku, jak do sebe dostat víc zmrzliny, čokolády a pak ještě čokoládové zmrzliny. Skutečně byla těhotná! </div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Budete chtít epidurál? vyzvídá sestřička. Jednak je u dvojčat epidurál povinný, poučuje sestřičku Ludmila, protože má všechno dopředu nastudováno, a jednak bych ho chtěla i sama od sebe. Řeknu si.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Zatím bolesti skoro nejsou. Máme půl třetí – skáču v čase tam a zpátky, aby to bylo trošku zajímavější – jsme na triáži, kde se rozhoduje, jestli si Ludmila nevymýšlí a nepolévá se schválně úplně cizí vodou. Testy jsou ale pozitivní a sestřička slibuje, že kdyby se snad uvolnil nějaký pokoj, tak se na něj i můžeme přesunout. Jenom máváme rukou. Když bude potřeba, klidně odrodíme ve výtahu.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Pak konečně pokoj dostaneme a probíhá několik komických výstupů, ve kterých je Ludmila ta, která chce sedět na míči, a různé sestřičky hrají veselé ženštiny, které ji přesvědčují, že je potřeba, aby si alespoň na chvíli lehla na postel, protože na míči zachytávají monitory tep jen jednoho dítěte, a to je proti předpisům.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ludmila je ale tvrdá vyjednavačka. Jak dlouho že mě potřebujete na posteli? Hodinu? Si děláte prdel. No ani půl hodiny tam nebudu ležet. Ne, já se z toho míče zvedat nebudu. No dobře, patnáct minut, ale ani o vteřinu víc!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A kontrakce jsou častější a častější, až je najednou tři čtvrtě na sedm a sestřička se loučí. Že prý v sedm přijde nová, a to bude jinačí sekáč. Ludmila cítí, že přichází čas na utišení bolesti, a tak čekáme do sedmi, než se ukáže ta nová služba. A do čtvrt. A do půl.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Mě už to nebaví, já už asi porodím, prozrazuje mi Ludmila, a pak to prozrazuje i nové sestřičce. Ta rozhodne, že je potřeba prozkoumat, jak moc je otevřený děložní čípek, a zase někam zmizí.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Když se konečně objeví, Ludmila volá "už jde, už jde", ale nemyslí tím sestřičku zdravotní, ale sestřičku od bratříčka, který čeká druhý v pořadí.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Sestřička Ella řekne známou větu "teď to bude trochu nepřijemné", pak zamumlá "to je asi hlavička", a pak se tváří strašně tajuplně. Na morfium to už není, bude epidurál, povídá. Já jsem zvědavý: Kolik? Jak moc je čípek otevřený?</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Úplně.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Až tak úplně, že musíme zavolat paní doktorku, aby si to taky osahala. Rodíme! Doktorka zmizí a sestřička začne připravovat nástroje.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Nechci se vnucovat, vnucuju se, ale dvojčata se rodí na operačním sále. Jo? diví se ona. No to si teda zjistím! Ježiš no jo! Honem na sál!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ale co ten epidurál? Já už žádnej epidurál nechci, běduje Ludmila, už je pozdě!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
No to ale musíte, domlouvá jí doktorka. Na to první dítě už to nezvládneme, ale kdyby se to druhý přetočilo nebo něco, tak musíte mít epidurál, jinak bychom vám museli dát celkovou anestezii. No dobře, dobře, volá Ludmila, a to už její postel jede na sál a já se oblékám do jakéhosi protichemického obleku, abych nic nekontaminoval. Pak se málem porod nepovede, protože mi chybí návleky na boty, ale i ty se najdou a můžeme se do toho pustit.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Abych vám mohl píchnout epidurál, musíte si sednout, povídá anesteziolog, který se také jmenuje Bob. Hm, jenomže já se nezvedám, říká Ludmila. Tak my vás zvedneme, nabízejí se hned všichni ostatní, ale Ludmila jenom důrazně zdvihne ukazováček, a je v tom taková síla, že když s ním maličko hýbne doleva a doprava, aby naznačila, že teď není vhodná chvíle, nikdo se neodváží ani pohnout.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Posadíme vás, až odezní tahle kontrakce, navrhuje někdo, ale tento hloupý nápad je zastaven výkřikem, že už leze hlavička. Zakrvácená Alice jde z rukou do rukou, a při další kontrakci se k ní přidává Bob. A zatímco doktorka láká placenty, aby se šly taky podívat na sluníčko, já koukám na ty dva drobečky. Doktoři souhlasně mručí, je to všechno zdravý a krásný, jenom Alice trochu nepatřičně ohýbá levý kolenní kloub opačným směrem, ale já jsem v tu chvíli přesvědčen, že i s tím se dá chodit.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ludmilu necháváme na sále a chvátáme na novorozeneckou jipku, protože jsou dětátka přece jenom tak droboučká, že není jasné, jestli jsou vůbec schopná šifrovat. Po pár hodinách pozorování ale padne verdikt, že se máme všichni sebrat a jít. Já tedy přestanu pendlovat mezi Ludmilou a dětma, a společně se všichni čtyři jako rodina vydáváme vstříc novým dobrodružstvím.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Já mám děti, nemůže tomu věřit Ludmila. No ale Plho, o čem tu asi již osm měsíců hovoříme? </div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-79207816321013081642013-05-30T05:14:00.001+02:002013-05-30T05:19:31.184+02:00Detektivové<div class="p1">
Baby shower není dětská sprcha, ale americká oslava, při níž je samodruhá (nebo v našem případě samotřetí) oslavována a zahrnována láskou ve všemožných podobách a praktikách. Nenarozeným dětem se nosí dary, alkohol teče proudem a bujaré veselí obohacují hry, ve kterých vítězí ten, kdo nejpřesněji odhadne obvod Ludmilina břicha, pozná příchuť dětské přesnídávky nebo správně určí pohlaví dětí.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
K tomu účelu máme doma už několik týdnů zalepenou obálku, kterou jsme dostali na ultrazvuku. Obcházíme ji a zkoumáme, otevřít ji předčasně si ale netroufáme. Luisa a Lotka, říkám já, to zní jako dvě holky. Bude to holka a kluk, říká Ludmila, jsem matka a vím, co nosím. Kdyby to byli dva kluci, mudruju, budou se jmenovat Hanka a Linda.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
~</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
V určený čas se dvacet pět lidí v našem obýváku rozdělí do tří skupin a všichni pozorně sledují obálku. Otevři jí! Proč já, ohrazuje se Ludmila, ale já na ni tak kulím oči, že podlehne, do obálky se vloupe, přečte si, co je uvnitř napsáno, a vykvikne. Dvě holky!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Jestli se dosud hosté drželi s růžovou ve snesitelných mezích, teď už jdou veškeré zábrany stranou. Vzduchem létají růžové konfety, rozlévá se růžové šampaňské, muži i ženy odhalují růžové dásně a někteří i růžové spodní prádlo.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
To není možný, šeptá mi Ludmila, byla bych přísahala, že Lotce raší vousy! Cítím, jak mám celou levou stranu dělohy poškrábanou!</div>
<div class="p1">
<br /></div>
<div class="p1">
~</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Poeta by řekl, že přišlo palčivo a prázdno. Divný pocit, kdy možnosti doposud otevřené se najednou zavírají a ze tří zbývá jen jediná cesta. Já říkám, že konečně vím, jak se cítí <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Alfa-beta_o%C5%99ez%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD">alfa-beta algoritmus,</a> když ořezává nepotřebné, mrtvé větve.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
~</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Na dalším ultrazvuku jsou obě holky zase poctivě hlavou dolů, připravené ke startu jako rakety. Na tohle se chcete pozorně podívat, povídá sonoložka, a my se tedy – abychom jí udělali radost – pozorně díváme, a čím víc se díváme, tím víc se nám Lotka ztrácí, protože na obrazovce vidíme <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Magnolia_Thunderpussy">The Montana Banana,</a> tedy banán se dvěma kopečky zmrzliny, což je dezert, který v šedesátých letech servírovala Magnolia Thunderpussy v hospodě pod námi.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Převelice se tedy radujeme, a ještě cestou domů padne otázka jména. Rychle se shodneme, že není důvod opouštět Kästnera, a bejby Bé se tedy bude jmenovat Emil.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Pak mě ale doma něco geniálního napadne, a konečně se ukáže, k čemu je dobré, když oba rodiče studují stejný obor. Kdyby se jmenovali Alice a Bob, začnu větu – a Ludmila okamžitě doplní: Tak by si mohli navzájem posílat <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Alice_a_Bob">šifrované zprávy!</a></div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
A bylo rozhodnuto. </div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-68248785424097736452013-05-20T06:41:00.000+02:002013-05-20T06:41:10.843+02:00Druhou tvářHelé, holky, já už vím, vodkuď to je.<br />
Jó, a co jako?<br />
No to s tou tváří, né.<br />
Jo s tou tváří!<br />
Tak hele, bacha, to je normálně z bible.<br />
No neke!<br />
Fakt že jo! To říká Ježíš.<br />
Ježíš? A proč to teda jako říká?<br />
No... no protože je úplně jinej, že jo.<br />
To je blbost...<br />
Ale fakt! Pochop ne, prostě co má dělat jako? Tak udělá něco, co tě vůbec nenapadne, prostě úplnej opak. To nevymyslíš!<br />
Ježíš je cool.<br />
Super cool. Holky, vystupujeme, dělejte. Jdeme večer na to karaoke?<br />
<br />Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-65109847469336251112013-04-16T20:01:00.000+02:002013-04-16T20:01:07.102+02:00Učíme se kojitNepůjdu přece na breastfeeding class, když nekojím, bráním se. Ale půjdeš, povídá Ludmila, a protože v příručce pro nastávající otce píšou, že se o všem rozhoduje společně, ale nikdy se nesmí zapomínat, že matka má padesát jedna procent hlasů, tak teda jdu.<br />
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Jdu tam rovnou z práce a přicházím asi o minutu později, protože vrátný se mě snaží přesvědčit, že mám chybu v řidičáku. Koukejte, zapomněli vám sem dát druhý e, do křestního! Pch! Vám tam udělali chybu! To není chyba, já se tak jmenuju. Se tak jmenujete? Bez e? Jako fakt? </div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ludmila mi drží místo v první řadě, abychom všechna ta prsa detailně viděli. Mám jídlo, šeptá mi. Poslední dobou má pořád hlad. A zatímco paní přednášející vtipně aplikuje <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Kirchhoffovy_z%C3%A1kony">první Kirchhoffův zákon</a> na děti, do levého ucha mi zvukové vlny přinášejí rajčata, okurky, chléb, sýr, banán a rýžový pudink.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Paní laktační specialistka se po úvodu vrhne do powerpointové prezentace s depresivním pozadím a veselými efekty, a my se přesouváme úplně dozadu, abychom si to užili širokoúhle.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Dozvídáme se zásadní věci: Že první dětské hovno je tmavé, a druhé řídké a krásně žluté jako hořčice. Že přednášející žlutou hořčici nejí, ale její manžel ano. Že v té hořčici můžou být takové jako kousky čerstvého sýra. Ale hlavně že je potřeba kojit furt a pořád, a kdo pláče, že nemá mléko, je simulant.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Pak si vezmeme panenky a zkoušíme různé techniky držení. Cos mi to přinesl za dítě, syčí na mě Ludmila, přines mi jiný, menší! Všechny jsou stejný, namítám, ale když mě kopne do kotníku, jdu pro další dítě. Ludmila je pečlivě porovná. Vždyť to druhý je ošklivější!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ale kojení se nedaří. Dítěti neustále padá hlavička, nebo zadeček, nebo se mu láme ručička, nebo se dusí. To dítě je vadný, nedá se držet jednou rukou, ukazuje mi Ludmila. Zkouším to sám, a že snad mám delší loket, dítě nepadá. Tak si koj sám, ty chytrej!</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Pokud necháte kojence spát déle než tři hodiny, je to týrání, varuje paní laktační. Nabízím Ludmile, že k ní budu děti přikládat, zatímco bude spát. Stejně poslední dobou mezi třetí a pátou ráno nespím. Ludmila naopak spí pořád, a pokud budu správně přikládat (bradavkou pošimráme dítě na horním rtu, a jak otevře pusu dokořán, jemným pohlavkem jej nasadíme k prsu), ani si toho nevšimne.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Opět se potvrzuje, že s malým človíčkem je to jako s kočkou. Když se dítě špatně přisaje, vykládá paní laktační, tak mu musíte vrazit prst do úst, takhle ze strany, a zapáčit přes dásně. Nikdy neodtrhávejte bradavku pod tlakem! </div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Padají zvídavé dotazy. Jak se dělá tohle? No, podívejte se, žádný výzkum na to není, ale my to děláme takhle. A kdyby vám snad někdo někdy říkal něco jinýho, tak prostě nemá pravdu a nesmíte ho poslouchat, protože my to děláme takhle, a tak je to dobře. Další dotaz?</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Ludmila si celou dobu pečlivě dělá poznámky a sama má dotazy. Když se hodina blíží ke konci, paní laktační se najednou zeptá: Nečeká náhodou někdo dvojčata? My, my, hlásíme se, a všichni se na nás otáčejí a maminky podezřívavě zkoumají Ludmilino břicho. Tak s dvojčatama, s dvojčatama je to všechno úplně jinak, chacha, nic si nepište, všechno si škrtněte, chacha, to jsem vás doběhla.</div>
<div class="p2">
<br /></div>
<div class="p1">
Pak se ještě díváme na video pána, který odborně nasazuje děti k prsům různých velikostí, barev a tvarů, a aby vypadal ještě víc odborně, má kolem krku obtočený fonendoskop, protože co kdyby něco, a pak je konec. Chytnu obě děti za hlavičky, mrsknu s nima do kouta a jdeme domů.</div>
<div class="p1">
<br /></div>
<div class="p1">
Dobrou noc, strýčku Fido.</div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-83582493666138709682013-03-24T09:18:00.000+01:002013-03-24T09:18:42.766+01:00Experimenty s dvojčaty1. Lotku naučím <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Prefixov%C3%A1_notace">polskou notaci</a>.<br />
<br />
2. U Luisy budu trvat na tom, aby mi vykala.<br />
<br />
3. Každé zvlášť řeknu, že je o pět minut starší než druhá, které se to ale nesmí říkat, aby nebyla smutná.<br />
<br />
4. Luisa sukně, Lotka kalhoty.<br />
<br />
5. Luisa Mahler, Lotka Prokofjev.<br />
<br />
6. Luisu naučím normální dámu a Lotku žravou, takže obě vždycky vyhrajou.<br />
<br />
7. Luise řeknu, že tyrkysová je modrá, a Lotce, že zelená.<br />
<br />
8. Luisu budu přemlouvat, aby si šla hrát ven, a Lotku, aby zůstala doma.<br />
<br />
9. Luise budu zpívat ukolébavky ve tříčtvrtečním rytmu a Lotce v šestiosminovém.<br />
<br />
10. Nějaké další nápady?Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com8tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-28068490462700145202013-03-23T23:28:00.001+01:002013-03-23T23:28:30.052+01:00Nic ti nedokážouBlížím se ke gejtu, odkud mě má letadlo dopravit do Prahy, blíž – a již jsem v zápětí. Rozechvěv a třesav, protože zde, na frankfurtském letišti, se obvykle dočkám prvního přívalu mateřského jazyka.<br />
<br />
Letos jsou to dva staříci, kteří evidentně – stejně jako já – právě přiletěli z Ameriky.<br />
<br />
Můžou tě mít v evidenci, povídá ten mladší, a to toho staršího popudí.<br />
<br />
Já jsem přece přiletěl z Německa a můžu si vézt, co chci! Co asi tak na mě maj, co mi můžou dokázat, kde jsem byl? Jsme v Evropský unii, nemůžou mi dokázat nic. Prd!<br />
<br />
Mladší jenom pochybovačně krčí rameny.<br />
<br />
Co seš připosranej? Čeho se bojíš? Rozumíš? Nic mi nedokážou, nic! Z Německa jedu. Nikdo neví, že jsem byl v Americe. Nemaj ponětí. Jenomže ty si byl dycky připosranej. Dycky, dycky! Cha!<br />
<br />
A vstane a jde pryč. Nebude se s ním bavit.<br />
<br />
~<br />
<br />
Konečně Praha. Na letištních záchodcích je ta dysonovská vymoženost na sušení rukou. Návod je v angličtině a v češtině. Počet vteřin se liší přístroj od přístroje, ale návod je jinak všude po Americe zakončen optimistickým tvrzením <i>Your hands will be dry in 10 seconds or less.</i> Tady ale <i>or less</i> chybí. Prostě deset vteřin, nazdar. Do češtiny je to ovšem přeloženo echt česky: <i>V případě potřeby opakujte.</i> Protože co kdyby.<br />
<br />
~<br />
<br />
A pak se v taxíku nestačím rozhlížet po všech těch reklamách. Praha je krásné, starobylé a hlavní město, zasrané billboardy. Stavíme někde na křižovatce u Porsche Praha-Smíchov a já mžourám na velká písmena na skle: <i>Excluzivně pouze zde!</i><br />
<br />
Tak tedy doma. Všechno funguje, jak má. Na náplavce prodávaj skvělej chleba, v autobuse do Chomutova je wifi zdarma, a v televizi se ten sviňák starej Sova vrací z Boru, aby dal lekci Blažejovi. Je to tu hezký. A kdo není připosranej, ať v případě potřeby opakuje.<br />
<br />Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-44666918532947182012013-03-05T06:50:00.000+01:002013-03-05T15:36:44.779+01:00Poznámky z prenatal class<table cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="float: left; margin-right: 1em; text-align: left;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgip2yp_By47HlYwxhkSD0NFDQ5uauE_mziVkeYv3D51nVdGC5RwtNcK9Xsk_jvihr-tUbeC9Lhl3vSr38cgDTTCVQ2h3VYOW8HMBFxtVQBUTArrDUboXf7ZPpkPyx651vR-NpIHQ/s1600/prenatal+class.png" imageanchor="1" style="clear: left; margin-bottom: 1em; margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgip2yp_By47HlYwxhkSD0NFDQ5uauE_mziVkeYv3D51nVdGC5RwtNcK9Xsk_jvihr-tUbeC9Lhl3vSr38cgDTTCVQ2h3VYOW8HMBFxtVQBUTArrDUboXf7ZPpkPyx651vR-NpIHQ/s400/prenatal+class.png" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Ale kde je ta druhá?</td></tr>
</tbody></table>
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-21137034887247737702013-02-21T02:11:00.000+01:002013-02-21T02:11:51.017+01:00Lotka kope Luisu do hlavyNezdá se ti, že Luise nadržuješ, ptá se Ludmila. To je furt Luisa sem, Luisa tam, a Lotka se ti nezavděčí!<br />
<br />
Úplně jsem zrudnul. To že dělám? Že by Lotka byla ta utlačovaná?<br />
<br />
~<br />
<br />
Tak tady dole leží na zádech bejby A, říká sonoložka. To je Luisa, vtírám se. A tady nad ním, zase na zádech, ale s hlavou na druhou stranu, je bejby B, dodává. A já zase rudnu. Lotka kope Luisu do hlavy. Taková malá a už takhle! Prej utlačovaná!<br />
<br />
Nechtějí se otočit, nemůžu jim změřit páteř, povídá sonoložka. Lotko, okamžitě přestaň kopat sestru do hlavy, cedím mezi zuby a tvářím se, že jsem hodný otec. A vůbec, postavte se obě dvě, co se tu válíte, když jsme na návštěvě?<br />
<br />
Hodinu a půl čekáme, jestli se slečinky uráčej se trochu hnout, ale ani je nehne.<br />
<br />
~<br />
<br />
Za týden je tedy potřeba jít na ultrazvuk ještě jednou. Děti s sebou v mezičase neustále melou, a hned jak Ludmila cítí, že si zase lehly, pošle je uklidit si do pokoje. (Je mi jich líto, takže zatím uklízím za ně. Zatím. Jakmile vyrostou, budou si ty špinavé ponožky uklízet samy.)<br />
<br />
A skutečně, při druhé návštěvě je sonoložka spokojená, všechno je řádně proměřené. Tak co páteř, vyzvídá Ludmila. To vám nemůžu říct, kroutí sonoložka hlavou, výsledky vám přijdou emailem.<br />
<br />
Ještě ten den dostaneme email. Mají páteř! Každá jednu!<br />
<br />
A já se raduju. Jednak, že to nebudou žádný bezpáteřný potvory – ale hlavně, že jsem vymyslel slovo sonoložka.<br />
<div>
<br /></div>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-74458690910935141552013-02-10T02:52:00.001+01:002013-02-10T02:54:23.819+01:00Na dvě slabikyPod stromečkem leží úhledný balíček – Ludmila dostala od Ježíška gramofon. Jednak po něm sama velmi touží a jednak tyhle Vánoce už jsou trochu ulepené od dětí. Já jsem s gramofonem a deskama vyrůstal a nevidím důvod, proč o to připravit svoje děti.<br />
<br />
Koupit gramofon je sranda, ale jaké koupit desky? Polechtal jsem svou superpaměť a dal si dohromady seznam kazet, které Ludmila nasbírala během puberty a při stěhování do San Francisca vyhodila.<br />
<br />
Roztrhla papír. Dech se jí zúžil, oči zvhly, poprsí znachovělo. The Smiths! Co bude další?<br />
<br />
Co to je?<br />
<br />
Jak, co to je? Tvůj oblíbenec Chuck Berry!<br />
<br />
Ale já žádnýho Berryho neznám!<br />
<br />
To si jenom nepamatuješ! Vzpomeň si, mělas jeho kazetu! Počkej, pustím ti to a hned si vzpomeneš.<br />
<br />
Jehla řeže drážku, Chuck Berry žhaví kytaru, ale Ludmila zůstává chladná. Marně přemýšlím, jak se něco takového může stát. Jak můžete něco milovat, a pak zapomenout, vymazat, nevybavit si už nikdy víc.<br />
<br />
O měsíc později <a href="http://blog.kulida.cz/2013/01/do-pekla-totiz-do-tepla.html">snídáme v Denny's</a> kdesi poblíž Údolí smrti. Denny's je ten typ podniku, ve kterém se každým okamžikem může objevit speciální agent Dale Cooper a objednat si vynikající kávu. Velmi americký podnik s velmi americkým jídlem a velmi americkou muzikou.<br />
<br />
Slyšíš? říká Ludmila, a všechno se jí zase úží, vlhne a nachoví, hraje Buddy Holly.<br />
<br />
A já nejsem schopen polknout slaninu, protože se velmi hněvám na všechny muzikanty na dvě slabiky.Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-86076136447659064622013-01-10T08:10:00.001+01:002013-01-10T08:10:20.591+01:00Jdu na hodinu baletu<p>
Nikomu to neříkejte, ale začal jsem chodit do posilovny. Ne přímo posilovat, ale jsou tam různé hodiny všelikého společného cvičení a protahování se, které by mi mohly pomoct, aby mě při zvedání a tahání dvou dětí nebolela záda.</p><p>
A protože nemám rád genderové stereotypy, vydal jsem se na hodinu baletu. Proč se chvíli nedržet barre a nezkusit si pár plié v páté pozici, že. Jsme v San Franciscu, jistě tam nebudu jediný muž.</p><p>
Ještě jsem si ověřil, kde se to koná (sál 2), a dorazil tam s pětiminutovým předstihem. Sál byl už skoro plný, napočítal jsem asi dvacet lidí a víc než polovina byli muži – ostatně jak jsem očekával.</p><p>
Ovšem místo protahování se u barre měli všichni na zemi podložku a protahovali se na ní. Inu, proč ne. Vytáhl jsem si taky jednu.</p><p>
Úderem půl vkročil do sálu statný černoch, pustil muziku a začal hulákat. A jedem! Zahřejeme se trošku! Sklapovačky, šup, šup!</p><p>
Chytré, pomyslel jsem si. Nejdřív se člověk trochu zahřeje, a pak se baletem trochu protáhne. Muzika sice nebyla žádné Labutí jezero, ale to se snese, jsme v jednadvacátém století.</p><p>
Nepřestáváme cvičit, makáme! Už jenom chvilku! A teď zvedat nohy! A šlapat! Do vejšky! Ještě vejš! A vydržet! Už jenom chvíli, za chvíli je konec!</p><p>
Já už bych teda řekl, že jsem docela zahřátý, ale evidentně jsem byl jediný.</p><p>
Po dvaceti minutách jsem do toho hulákání zůstal vyčerpaně ležet. Co to je za baleťácký hovado? Mám tady vypustit duši, ještě než začneme opravdu cvičit?</p><p>
Nepokládat ramena! Honem! Doleva, doprava! Ještě chvíli!</p><p>
Jeden chlapík se zvednul, sbalil podložku a zmizel. Srab! Začal jsem zase dělat sklapovačky. Udeřila celá.</p><p>
Ještě chvíli, ještě dvě, a poslední! Díky a zase příště!</p><p>
Myslel jsem, že umřu na místě, ale vztek byl silnější. Vrhnul jsem se něj.</p><p>
To si snad děláš prdel, ne! Za prvý, tohle nemělo s baletem vůbec nic společnýho, furt samý debilní sklapovačky, kdo ti je na to zvědavej, řveš tady jak tur, to si fakt myslíš, že na sebe nechám hulákat makej makej? Za druhý, má to trvat šedesát minut, takže mi není jasný, jak si to můžeš dovolit jen tak v půlce ukončit, a za třetí, co tady vůbec děláš? Pokud je mi známo, tak ten balet má vést nějaká ženská! To si jako myslíš, že když ji dneska zastupuješ, tak si z toho můžeš udělat nějaký praštěný posilování?!</p><p>
To všechno se mi zračilo v očích, když se ke mně blížil. Good job, poplácal mě po rameni.</p><p>
A zmizel směrem k sálu 2, ve kterém osm křehkých dívek u barre tiše a synchronně poklesávalo v kolenou.</p>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-61537956801506578482013-01-10T06:42:00.000+01:002013-01-10T08:03:36.127+01:00Příjmení: Ludmila<p>Zdravotní pojištění v USA není zdaleka tak solidární jako v ČR. Neupisujete se do jednoho systému, v jehož rámci si jen volíte pojišťovnu (a je vám skoro jedno, která to je). Musíte si vybrat pojišťovnu a nějaký určitý pojišťovací plán, který konkrétně stanovuje, na co a za kolik jste pojištěni.</p><p>
Pozor na předložky: Já často říkám, že je to pojištění "proti něčemu", ale správně je samozřejmě "pro případ". Pojištění pro případ těhotenství, podobně jako pojištění pro případ požáru, nezabrání pojistné události samotné, ale zmírňuje její finanční následky. V případě porodu dvojčat, jehož cena je odhadována na sto šedesát tisíc dolarů, zmírňuje dokonce velmi výrazně.</p><p>
A podobně jako není možné sjednat si pojištění pro případ požáru v okamžiku, kdy už je dům v plamenech, ani v případě pojištění pro případ těhotenství není možné se pojistit, když už je ruka, ehm, v rukávě.</p><p>
Tomu se říká pre-existing condition – to všechno jsme se, jak se tady pěkně říká, learned the hard way, a to když nám místní veterinář řekl, že Pascal má tolik problémů, že se (veterinář) diví, že (Pascal) nemá žádné pojištění, a pak jsme tedy nechali Pascala pojistit úplně na všechno, ovšem s výjimkou těch nemocí, které už má.</p><p>
Takže je nám to pojištění vcelku k hovnu.</p><p>
Zdravotní pojištění se zjednodušuje a zlevňuje, pokud máte uvědomělého zaměstnavatele, který s pojišťovnami dojedná lepší podmínky, a ještě finančně přispívá. Pro případ porodu – stejně jako pro případ všech ostatních nemocí a úrazů – jsme tedy byli pojištěni už od roku 2009. Ovšem s rokem 2013 přišla v zaměstnání změna pojišťoven a najednou se přehlašujeme k nové pojišťovně a těhotenství je samozřejmě pre-existing.</p><p>
Naštěstí je stát Kalifornie ve svém socialismu moudrý a stanovuje, že pokud plynule přecházíte od jedné pojišťovny k druhé a u té první jste na těhotenství pojištěni byli, musí to ta nová pojišťovna akceptovat. Na takovýchto věcech se mimochodem moc dobře zkouší, jak zarytí jste pravičáči. Sláva tedy, stačí plynule přejít.</p><p>
K poslednímu listopadu je potřeba vyplnit všechny fomuláře, aby k prvnímu lednu mohl nastat onen plynulý přechod. Devatenáctého prosince se ovšem dozvídáme, že plynulost přechodu byla zákeřně přervána. Někdo (a nemám už sílu pátrat, kdo to byl) ty formuláře ztratil. Těsně před Vánoci tedy vyplňujeme všechno znovu a všichni nás ujišťují, že ve zrychleném řízení se všechno před koncem roku stihne.</p><p>
Jenomže k prvnímu lednu už všichni mají kartičku pojišťovny s číslem pojištěnce, a my nic. Volám tedy do pojišťovny a chvíli se přetahujeme. Řekněte mi číslo pojištěnce. Ne, vy mi řekněte číslo pojištěnce! To je vaše číslo, tak mi ho řekněte! Je to moje číslo, tak mi ho řekněte! Nemůžu vám ho říct, dokud mi ho neřeknete!</p><p>
Tak víte co, navrhuje mi nakonec paní, já vás přepojím na jiné oddělení, tam vás ověří, a pak přepojí zpátky ke mně a už to spolu nějak vyřídíme. Zní to jako skvělý nápad, tedy až do té doby, než se po přepojení ozve záznamník. Myslím, že to paní věděla.</p><p>
Nechávám zprávu a ještě ten den odpoledne mi volá zpátky šišlavý a koktavý pán. Za to, že mu vyzradím svoje SSN je ochoten mi nadiktovat číslo pojištěnce. Pasát čtyři pasát čtyři, říká. Padesát čtyři? Ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři? Jo, pasát čtyři. Dvakrát za sebou, dvacet čtyři dvacet čtyři? Ale ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři padesát čtyři? Jo, pasát čtyři pasát čtyři nula pasát čtyři.</p><p>
Číslo nakonec mám, pro sebe i pro Ludmilu, a už zbývá jenom zaregistrovat se k lékaři a objednat se!</p><p>
Ale je to záhada: Do webového portálu se zaloguju pomocí svého čísla, při výběru lékaře uvedu své příjmení a datum narození, a všechno funguje. Když se Ludmila zaloguje pomocí svého čísla a při výběru lékaře uvede své příjmení a datum narození, tak jí to napíše, že neexistuje.</p><p>
Koukáme do toho jak husa do flašky. V profilu všechno sedí, jméno tam je, datum narození taky, kde může být chyba? A jak tak porovnávám ty dvě stránky, svou a její, všimnu si jedné malé drobnosti. Prohozené příjmení a jméno. A změnit to už nejde, protože je po prvním lednu.</p><p>
Naše děti se budou jmenovat Luisa a Lotka Ludmilovy.</p>
Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-12224648.post-25643872046785929832013-01-04T08:05:00.000+01:002013-01-04T08:05:35.334+01:00Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženyTo se tvrdí všude, takže je to pravda. Dokonce je to prý napsané i v těhotenské průkazce.<br />
<br />
Jo vy nevíte, co je těhotenská průkazka? To je základní dokument těhotné ženy. Jako muž jsem si naivně myslel, že těhotná nemůže zapomenout, že je těhotná. Že fakt těhotenství je vždy přítomný – Ludmila ale tvrdí, že si někdy za celý den ani nevzpomene. A od toho je těhotenská průkazka, která vám to neustále připomíná.<br />
<br />
Má to menší vadu na kráse: V San Franciscu se žádné takové průkazky nevydávají, takže nám ji asi budu muset vyrobit svépomocí.<br />
<br />
Těhotenství je tedy nejkrásnější období v životě ženy. Často si to doma s Ludmilou přeříkáváme a přemýšlíme, co to znamená. Že s dítětem už to tak nějak není ono? Že už to bude jenom horší? Proto ženy chtějí další a další děti, aby mohly znovu prožít své nejkrásnější období?<br />
<br />
Těhotenství je nejkrásnější. Narostou vám – konečně! – prsa. Ludmila se jich nemůže nabažit. Je to jak po letech splněný sen.<br />
<br />
Chvíli jste strašlivě unavení, chvíli plni energie, nálada jako na horské dráze. Zadarmo! Probudíte se a už jste unavení. Ve škole vás obdivují, jak krásně umíte spát na lavici. Stavíte se za manželem v práci a usnete na recepci. Ve chvíli mánie naplánujete tříhodinovou procházku parkem, ale usnete dřív, než se stačíte obout.<br />
<br />
No, obout. Nemůžete se předklonit, ba ani opřít o kuchyňskou linku a umýt nádobí. Je snad lepšího důkazu, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy?<br />
<br />
Je to nejkrásnější období, protože si můžete jíst, co chcete. Těhotenské vitamíny a ty obří tablety železa, co se nechtějí dát spolknout, a vápník, které je potřeba, ale v těch těhotenských vitamínech z nějakého důvodu chybí, a pak řešíte nadbytek vitamínu D, který je v těch těhotenských i v tom vápníku – ale hlavně můžete jíst zmrzlinu, ve které je kyselina listová.<br />
<br />
A celou tu dobu můžete v klidu přemýšlet o tom, jestli vaše dítě náhodou nebude blbý. Teda v klidu ne, protože někdy musíte bezdůvodně plakat a jindy je vám zase tak špatně, že se vůbec přemýšlet nedá, nedá se vůbec nic, ani si uvědomovat, že těhotenství – a teď nevím, jestli jsem to tu už zmínil – je nejkrásnější období v životě ženy.<br />
<br />
Se spoustou věcí se nemusíte otravovat vůbec. Například s alkoholem. Nebo se sushi. Ostatně kdo by chtěl jíst syrové maso, když si může užívat nejkrásnější období?<br />
<br />
Prostě je mi to líto. Když večer mažu Ludmile břicho směsí sezamového oleje a včelího vosku, i já bych chtěl zažít to nejkrásnější, co může být. I já bych chtěl, aby mě někdo oplodnil. Děti máte v břiše pořád s sebou, nikam se nezaběhnou, nic neprovedou, bez odmlouvání snědí, co jim dáte. Těhotenství, nejkrásnější období v životě muže.<br />
<br />Petr Olmerhttp://www.blogger.com/profile/16449377474842999200noreply@blogger.com4