Tajné nahrávky speciálního agenta Silvera, úterý odpoledne

Diano, je šestnáct nula nula a já vcházím do Tivoli. Pravděpodobně se tu dozvím něco, co by pomohlo mému pátraní. Nejprve se zúčastním hromadného bunjee-jumpingu, ale všichni budou jen křičet a nic se nedozvím. Pak si vyzkouším další ječící atrakce, a to šálky a kyvadlo, které budou mnohem lepší na adrenalin, ale z informačního hlediska bude zisk nulový.

Ještě si zastřílím světelnou puškou na medvědy, poslechnu si lízeňskou kapelu, půjdu na koncert a večeřet budu v luxusní vikingské restauraci. Prostě všední, obyčejný den.

Ozvu se, až budu mít další stopy.

(za touto nahrávkou již nalezená páska jen slabě šumí)

Tajné nahrávky speciálního agenta Silvera, úterý dopoledne

Diano, koupil jsem své malé mořské víle šaty. Nejsem si jist, zda jí budou, ale podle těch snů bude dšlat všechno pro to, aby se do nich vešla.

Původně jsem chtěl koupit šaty jasně červené, ale někdo mi je vyfoukl. Místo toho jsem včera v jiném obchodě koupil šaty tmavě červené, a nádavkem dnes dopoledne šaty fialové  výšivkou. Bylo mi jasné, že pokud k obchodu nedorazím hned ráno, šaty zmizí stejně jako ty předchozí.

Pět minut před otevřením bylo před krámem asi osm netrpělivých dívek a žen. Prodavačka otevřela a ženy se rozprchly k jednotlivým stojanům. Jenom já, který tu byl už včera, jsem věděl, že ty nejlepší kusy jsou ve výloze. Proto jsem hned zamířil k prodavačce a požádal ji o šaty z vůlohy. V ten okamžik začaly ostatní zákaznice zjišťovat, že na stojanech nic moc není a že jsem v tomto závodě černým koněm.

Když se shlukly kolem výlohy a volaly na prodavačku, musela jim jen potvrdit, že šaty jsou už moje. Jedna obzvlášť výstavní slečna se mě snažila přesvědčit, abych šaty nekupoval, když si je malá mořská víla nemůže vyzkoušet. Co když jí nebudou? Ale já byl neoblomný. Odešel jsem jako vítěz.

Dneska večer se půjdu do obchodu podívat znovu. Ve výloze už nic zajímavého nebude.

Tajné nahrávky speciálního agenta Silvera, pondělí odpoledne

Diano, je šestnáct padesát pět, den před posledním záznamem. Jsem v prostorách kodaňské univerzity a zdá se, že jsem na něco přišel.

Registrace má probíhat do pěti hodin odpoledne, ale už tu nikdo není! To je velmi podezřelé! Navíc už došla i káva.

Cestou jsem procházel arabskou uličkou. Místní zelinář se mi snažil něco naznačit, ale dělal jsem, že si jej nevšímám. Až půjdu zpátky, koupím si u něj čtvrtku melounu. Bude vážit tři kila a stát 18 dánských korun.

Třeba v něm bude ukryto nějaké tajemství.

Tajné nahrávky speciálního agenta Silvera, neděle večer

Diano, je přesně dvacet jedna nula nula. Na zdejší konferenci mají výbornou kávu a já se cítím přímo báječně.

Jedu právě na vypůjčeném kole, tak zvaném city biku, na východ Kodaně. Za chvíli přejedu most a zjistím, že se musím vrátit, protože malá mořská víla, kterou chci navšívit, je na severu města. Alespoň se mi podařilo za mostem vyměnit bicykl. Tomu novému se už neviklá sedačka, a dokonce je i mnohem pohodlnější, ale pro změnu se mu kývá přední kolo.

Musím vynaložit nezvykle mnoho námahy, abych přesvědčil kolo, že má jet tak, kam potřebuji. Jsem na stopě. V noci jsem měl sen, ve kterém mi malá mořská víla řekla, kdo zabil JL.

Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že to není má víla ze snu. Tahle, na břehu moře, je dívenka sotva sedmnáctiletá, zatímco mně se zjevila smyslná čtyřiadvacetiletá žena.

Ozvu se později, už se těším na zítřejší kávu!

Jak Petr dorazil do Kodaně

Petr se ale nedal nápisem zmást a zabral si hned jedno obzvláště vypečené místečko. Během cesty, která netrvala ani hodinu, žasl nad tím, kolik lidí, batohů a kočárků se do švédského vlaku vejde.

Kodaňské nádraží je docela malinké, asi jako krabička od sirek. Petr ji zaklapl a vydal se hledat směnárnu. Velmi záhy našel cedulku, která jej informovala, že stačí zahnout doleva. Když došel až na konec haly, byla tam šipka posílající jej zpět. Podezřívavě prošel celou cestu zpátky, ale směnárna nikde. Žertuje tu snad někdo, ptal se pobouřeně, kdyý stanul opět u první šipky. V tom si ale všiml, že se postavil tak šikovně, že se zařadil do nějaké fronty. Bystře se pokusil zjistit, kam že fronta vede. Vedla do směnárny.

Nalezení turistických informací už bylo pro Petra hračkou, absence šipek jej mátla pouze dočasně. Z mapy zjistil, že ubytovna je nedaleko. A skutečně, za devatero křižovatkami se vyloupl malý domeček.

Půl hodiny po půlnoci zamykáme. Buď jste uvnitř, nebo spíte venku, stálo na dveřích. No pane jo, tady ještě bude veselo, pomyslel si Petr. V budově nejsou povoleny drogy ani alkoholické nápoje. Dámské návštěvy na pánských pokojích jsou zakázány, pánské návštěvy na dámských pokojích taktéž. Onanie je škodlivá. Zabili jsme Johna Lennona.

Ano! V rámci svého tajného průzkumu se totiž Petr rozhodl vystopovat další důkazy o tom, kdo stál v pozadí vraždy JL, a ubytoval se proto v jámě lvové, v ubytovně YMCA.

Následující kapitoly obsahující popis šokujících událostí, které tam Petr zažil. Dále se dozvíte, jak se šel ten den Petr projít a jak to dopadlo, kolik váží čtvrtka melounu a proč v pět odpoledne nikdo není u registration desk.

(pokračování příště)

Zde je třeba dočasně přerušit Petrovu cestu. Po celou dobu, kdy byl v Kodani, byl totiž nucen pracovat v přestrojení jako tajný agent. Jeho jméno tu nemůžeme prozradit.

Jak se Petr zase vydal na cestu

To Švédsko! Ty Švédky! Všechno už to bylo tak nudné a omšelé! Když Petr i druhou sobotu strávil převážně na nákupech a utratil tak dalších téměř tisíc švédských korun za miniaturní kalhotky a další podobně nezbytné věci, rozhodl se, že už to musí skoncovat.

Narval své věci do batohu, vrátil paní domácí klíče a sbohem! Prázdná místa ve vlacích jej volala, pojď si sednout, pojď se svézt!

Petr si naplánoval velkou trasu. Po několikadenní zastávce v Kodani, kde prostě opravdu musel zůstat, protože Kodaň byla jeho dávnou přítelkyní, se rozhodl v jednom dni projet Dánsko až k jeho severním vrcholkům s nádhernými plážemi plnými toho nejjemnějšího sněhu, a druhý den zase zpátky, do centra Dánska, k Silkeborgu, kde na něj bude třetí den čekat jeho milovaná. Ale to je ještě daleko...

Petr si vytisknul jízdní řády Lund - Kodaň a nebylo pochyb, že není vhodnějšího spoje než toho ve 12:36. Jednou do Malmö, řekl Petr na nádraží ve 12:27. A zatímco si nejprve matně uvědomoval, že chce jet jinam, a pak si to uvědomoval zcela, a pak žádal o výměnu jízdenky, během toho všeho čas pádil, takže bylo už 12:34, když Petr stanul před světelnou tabulí, na které žádná Kodaň nesvítila.

Přijel vlak s nápisem Malmö, ale Petr jím jet nechtěl. Pak přijely ještě další dva, a pak se konečně ukázalo, že vlak do Kodaně jede až ve 13:42. Petr si nejprve četl, pak jedl jablko, a nakonec chodil tam a zase zpátky, až ho konečně ve 13:43 světelná tabule ujistila, že vlak přijede až ve 13:50.

Paní, která nesehnala taxíka a doběhla na nádraží s několikaminutovým zpožděním, tomu byla ráda, ale Petr už byl nervózní, ostatně bylo 13:51. Vlak nakonec přijel a bylo na něm opět napsáno Malmö.

Jak Petr nakupoval

Sobotu dopoledne si Petr vyhradil pro procházku městem. Téměř všechny obchody měly otevřeno, a téměř všechny nabízely ohromující slevy, což bylo patrné hned z výloh, které volaly do světa: REA! REA! REA!

Jedna z těch výloh byla obzvlášť dotěrná, a když kolem ní šel Petr podruhé, postavila se mu do cesty a nepokrytě jej začala lákat a vyzývat. Jeden by až řekl, že s ním téměř obcovala. Divoženky Petra jemně uchopily, laskaly jej na těch nejcitlivějších místech, takže se peněženka třásla vzrušením a nadouvala se, jako by v ní byl milion, a najednou šup, Petr byl uvnitř v obchodě!

Chodil tam jak u vytržení, obcházel a zkoumal zboží zepředu i zezadu, navlékal si je přes své oblečení i na holé tělo, vybíral a vyměňoval, prodavačky jej obskakovaly a nosily další a další zboží, až najednou, aniž by si to nějak zvlášť uvědomil, stál venku, s obrovskou igelitovou taškou v ruce, a za ním se z obchodu vypotácela jeho peněženka, vyčerpaná liposukcí jako nikdy předtím.

Ten obrázek zveřejnily během chvilky všechny městské noviny, takže se Petr snažil být co nejméně nápadný, ale zanedlouho přece jen uvízl, když mu na ramena spadl kruh, který na něj někdo hodil z vrcholku obchodu "�". Teď už bylo jasné, že jde do tuhého, protože Petra uvěznili v oddělení spodního prádla a nepustili jej, dokud si neodnášel dvoje tanga a jedny dvoudílné plavky.

Petr se rozhodl, že bude jednat. Ve své odhodlanosti ale přešel ulici tak razantně, že vstoupil do protějšího obchodu. Ke vší smůle to byl bazar.

Petr už dnes nakoupil oblečení za téměř tisíc švédských korun, a teď stál před skvostem a téměř nemohl dýchat. Harmonium za 250 korun! Kdyby vyndal z batohu všechny nepotřebné věci... ne, tak to nepůjde. Poslat poštou jako balík... zavazadlo do vlaku... vecpat to k někomu do tiráku... rozložit a posílat po kouskách... Ta palčivá bolest! Jediné, po čem kdy toužil, malé varhany, skutečné, dřevěné, s měchy, a on odjede bez nich?

Rozplakal se. Úslužný prodavač se nabízel k službám. Teď, to by byla šance, jak si harmonium zamluvit, přepravu vymyslí později. "Vezmu si tamhleto pexeso," řekl Petr, a když se prodavač pro pexeso otočil, Petr nenápadně zmizel.

Jak Petr vysvětloval Thomasovi rekurzi.

Když si mohl Petr vybrat, jakým způsobem se má vrhnout na danou věc, nejraději volil rekurzi, což mu způsobovalo nemalé problémy při nakupování a při sexu.

Na smazání podstromu stromové datové struktury, což byl problém, se kterým Thomas nemohl hnout, byla ale rekurze vpravdě ideální. Thomas ale rekurzi neznal, a proto byl nucen absolvovat lekci.

Přátelským hlasem Petr stručně formuloval a posléze načrtl rekurzivní volání funkce, která maže podstrom. Thomasovi se to líbilo, ale upozornil na to, že kořen podstromu může mít nejen syny, ale také vnuky. Petr pochopil, že Thomas nic nepochopil.

Pokud funkce smaže podstromy všech synů daného uzlu a pak i tento uzel, netřeba uvažovat o vnucích, říkal Petr. Ale kde takovou funkci vezmeme, ptal se Thomas. Pak upozornil na zjevnou chybu, protože v těle funkce byla tato volána.

Petr zjihl, schéma rozepsal do funkce se všemi podrobnostmi a dovolil Thomasovi, aby tu funkci přepsal do počítače. Funguje to, volal pak Thomas, a Petr šel raději nakoupit.

Jak se Petr zabydlel

V takovém pokoji tedy Petr bydlel. Pokoj fungoval docela sám: Každé ráno se za roletou objevila bohatá snídaně, a když si jí dlouho nikdo nevšímal, sama se snědla.

Co bylo pro Petra opravdu těžké, byl život s pokojovou žárovkou. Když svítila, bolely ji oči, takže se snažila svítit co možná nejslaběji, a navíc mívala migrénu, takže vyžadovala absolutní ticho.

Stůl byl složen ze dvou dílů a na jednom z nich odpočívaly tři malé mističky, což bylo příčinou častých sporů s druhým dílem, který žádné mističky neměl. Spory měly zanedlouho vyvrcholit soudem, který vnese do situace v pokoji nebývalý zmatek.

Postel byla široká tak akorát pro dva milence nebo pro jednoho tlouštíka. Aby ji obelhal, strkal si Petr pod tričko polštář, ale postel mu na to brzy přišla, a tak Petrovi nezbylo než přistoupit na jisté ohavnosti, které asi není vhodné tu popisovat; omezme se jen na sdělení, že Petr brzy přišel na to, že to není zas tak špatné a že na té fámě o deštných pralesech by mohlo něco být, protože to prostě byla divoška, a koneckonců i docela kočka.

Jak se Petr ubytoval

Nejdřív si Petr myslel, že bude žít v přepychu, protože se nastěhoval do jednopokojového bytu s terasou, spoustou knih, rádiem, televizí, postelí, několika stoly, prostě bylo tam toho hodně. Jeho štěstí ale netrvalo dlouho, protože hned druhý den se musel přestěhovat do pokoje bez terasy, bez knih, bez rádia, bez televize, prostě bylo tam toho málo.

Pokoj byl velmi malý, Petrovi stačilo necelé dopoledne na to, aby přešel z jednoho konce na druhý, a ještě při tom stihl rozdělat oheň.

Pokoj měl šest oken a bylo v něm šest květin. Jedno okno byly vlastně dveře na balkon, který byl velký právě tak, aby se ty dveře daly do něj otevřít, a před dveřmi stála obrovská květina, která si myslela, že pochází z deštných pralesů, a proto si uzurpovala i druhé okno.

Před třetím oknem stála květina skromná a přítulná; trochu zakřiknutá a těžkopádná byla třetí květina u čtvrtého okna, páté okno hlídala květina vážná až velevážná, a u posledního okna se tísnil větinový benjamínek se sestrou té z deštných pralesů, která si dělala nárok na první dvě okna.

Přes den si vážná něco broukala, večer si pak přítulná a těžkopádná něco šuškaly, zatímco pralesářka je okřikovala, její sestra hrála celou noc pasiáns a ostatní květiny ji přesvědčovaly, že bez karet to nemá cenu.

Začněme nový list.

Je léto 2002, něco kolem sedmé ráno, a úmorná cesta autobusem do Švédska vrcholí výjezdem z trajektu na území Trelleborgu. Díky zanedbání pasové kontroly, která buď neproběhla, nebo ji zaspal, se ocitá v Malmö na nádraží z červených neomítnutých cihel, sám, se dvěma batohy, se dvěma igelitkami, se dvěma peněženkami, úplně sám, vydán napospas švédské zvěři a všem těm léčkám známým už od švédsko-jakýchkoli válek, tedy už hodně dlouho.

První pět minut tráví v naději, že se tu Thomas objeví dřív, dalších patnáct minut tráví housku se salámem, by krátil čas. Jaká to bohatá snídaně! Však dosti tlachů, do Lundu se dostal, a tam, kdesi v Ideonu, odehrává se jeho příběh...

Petrova cesta
Román podle skutečných událostí,
s přihlédnutím k "Honzíkově cestě"
a nutným subrealistickým úchylkám.

Jak se Petr seznámil se svým novým pracovištěm.

Inu, nebylo to pro něj snadné, sedět v kanceláři, ve které po léta pobýval jeho nejvyšší nadřízený (a vlastně dnes už jediný nadřízený) Ctirad. Bylo jasné, že Petr stárne, protože každým rokem se jeho pracoviště posouvalo blíž k východu z budovy, a tak Petr nemusel chodit dál a dál, ale chodil místo toho blíž a blíž.

Tahle to vypadalo v létě 2000:
Petr Lída | Pegas Kasper | Ctirad | kuchyň | východ

A takhle před rokem, v létě 2001:
Břeťa Hanka | Kasper Petr | Ctirad | kuchyň | východ

A teď je to úplně jinak:
Ctirad | Thomas Pär | Petr | kuchyň | východ

Ano, ano, také blíž kuchyni se dostal - a není tedy divu, že začíná pomalu přibývat na hmotnosti.

Nové pracoviště se Petrovi docela zamlouvalo, zapojil si tedy notebook a dal se čile do práce.

Jak se dal Petr do práce

Především byl okamžitě akceptován jako šéf.

Byl to on, kdo měl rozhodovat, co se bude dělat, co se dělat nebude, kdy se to dělat nebude, a za jak dlouho lze očekávat první zhroucení systému. Byl to on, kdo musel tvrdě oponovat, pokud se diskuse uchylovala k nepravostem, byl to on, kdo musel vymášlet věci dobré a správné tak, aby do sebe zapadaly, aby výsledek byl čistý a přehledný.

Byl to tedy Petr, kdo rozdělil problémy do čtyř základních kategorií, určil jejich důležitost a pořadí jejich zpracovávání, kdo zpracoval přehledný souhrn požadavků. Petra práce bavila, a nebylo se tedy čemu divit, když náhle začínalo být odpoledne a pak skoro večer. Byl čas jít se ubytovat.