Rubáš pro žloutenku

Detektivní příběh třetí vakcíny.

Nevím, jak vy, ale já mám pořád z něčeho strach. Často mám strach, že umřu. Umřít je lepší dřív než později, protože pak aspoň pozůstalí mohou říkat: "Co ten toho ještě mohl dokázat!" Ale stejně je umřít blbé, zvlášť na žloutenku.

A proto se nechávám očkovat. 

Je to procedůra zcela prostá, píchnou vás do ramene, tři dny s ním pak nemůžete hýbat, za měsíc vás píchnou ještě jednou, a konečně za půl roku zase, potřetí, naposledy. Jako v pohádce.

A protože ten půlrok právě přišel, našel jsem si na webu očkovací číslo a zavolal tam s oumyslem, že se objednám.

Někdo milý to zvedl, byla to žena. Vysvětlil jsem jí v podstatě to, co vám před chvílí, ona se chvíli upejpala, že jako jsem měl zavolat dřív a že teď už má všude plno. Znáte ženy.

Nakonec se uvolila, že prý teda ať přijdu v pátek mezi desátou a jedenáctou. Že je tam trošku volněji, tak se vmáčknu.

Kdepak na desátou, nesouhlasil jsem, já bych byl úplně nejradší, kdyby to mohlo být hned ráno.

Kdepak ráno, nesouhlasila zase ona, to je tu nejvíc plno!

Umřu na žloutenku! vykřikl jsem - a to zabralo.

No... tak leda že byste přišel už před osmou, že bych vás vzala jako úplně prvního!

Výborně, výborně, děkuji vám, děkoval jsem, protože když jsem úplně první, tak je jasné, že nikdo přede mnou nebude zdržovat, takže už v osm bude hotovo a můžu být v práci už v půl deváté, což jsem vždycky chtěl.

Zavěsil jsem, hrůzou mi zatrnulo, a zavolal znovu.

Zvedla to jiná žena.

Víte, já jsem volal před chvílí, já jsem se objednával na očkování proti žloutence -

Na kdy? přerušila mě.

Na pátek, o to ale nejde, já jsem -

Vás tu nevidím, na kolikátou?

Na sedm padesát.

Ale my ordinujeme až od osmi!

Když já to ale nutně potřebuju, a opravdu si mě ta, se kterou jsem mluvil před chvíli, zapisovala, určitě!

Ahá, tady vás vidím, takhle bokem! No a co teda?

Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nemůžu umřít na něco jinýho, co by se taky dalo očkovat, třeba na břišní tyfus!

Telefonát dopadl úspěšně, kromě tyfu jsem se domluvil i na meningokokové meningitidě, a teď mě trápí jen japonská encefalitida, protože na tu se v Čechách nedají sehnat vakcíny. Přitom v dnešní komplikované mezinárodní situaci na nás mohou Japonci zaútočit každou chvíli!

V pátek jsem se do svého očkovacího ústavu dostavil už v 7:45. Úplně první!

Jenomže o pět minut později se nic nedělo, a za dalších pět minut začali chodit další lidi.

Konečně se v osm otevřely dveře do ordinace. V tu chvíli se přede mě vecpala úplně cizí paní, že prý "já jsem objednaná na osmou".

Ohó, pani, ale já už na sedm padesát!

Sestřička se koukla do svého rozpisu a povídá: "No ale já vás tu nemám..."

Na první pohled ne, kontruji, protože si pamatuju druhý telefonát, musím být napsaný tady někde z boku, ukažte, nebo z druhé strany, hm, asi to bylo na nějakém dodatečném lístečku, vzpomínáte si, meningokokoko -

Prostě tam nejsem.

Ale když nejste objednán, tak vás nemůžu vzít. Musíte si počkat, třeba tu bude trochu volněji.

Jo, volněji, to je mi jasné, v deset, co? Ještě jsem půl hodiny počkal, ale čekárna se spíš zahušťovala, volněji nebylo. Potupně jsem se tedy přeobjednal - a dal jsem si dobrý pozor, abych tam byl správně zapsaný v kolonce. 

Mají tam ale strašlivý nepořádek! Hanby a ostudy to jsou!

No a pak jsem šel pěšky do práce, a rozhodl jsem se tentokrát městskou knihovnu obejít jinudy než obvykle. V cestě mi stál antikvariát a před ním vyložené knížky za dvacku. Koupil jsem si encyklopedii savců ve francouzštině a podobné důležité věci do kuchyňské knihovničky, a pak také detektývku Rubáš pro slavíka.

A v té detektivce se furt jako neví, ale pak se udělá rekonstrukce, a při té si důležitý svědek vzpomene, že víčko od lahve mléka mělo tehdy jinou barvu. No a pak už to jde ráz na ráz.

Přesně takovou rekonstrukci jsem se rozhodl provést. Vyhrabal jsem své žluté tričko, párkrát usilovně zamžikal, vyděsil se žloutenkou a už jsem šmátral po webu, našel tu stránku "Kam jít na očkování" - všechno bylo, jak má být, Oddělení očkování a cestovní medicíny, otevřeno v osmi ráno, Praha 2, Myslíkova 6.

A přitom se dávám očkovat vždycky v Dittrichově 17.

S přátelstvím se to má totiž takhle

Hluboký příspěvek na závažné téma - a naopak.

Nutno říct, že nejsem člověk, který by se nějak zvlášť kamarádil. Ale už tak prostě chodí, že lidé v mém okolí mají nutkání si se mnou povídat, a tak mi často nezbyde, než si zapamatovat, kdo se jak jmenuje.

Což je ovšem málo. Zdá se, že se sociální interakce zintenzivňuje a že bych měl o svém okolí vědět i mnohé další věci: kolik je komu let, zda s někým žije a kde, kdy si bude zařizovat hypotéku a kam se chystá na dovolenou.

To jsou všechno informace, které svému okolí neustále opakuji. Mám na to i speciální kartičku s textem "31 - ano - Vinohrady - nikdy - Indie". Někdy mám i pocit, že se mě na tyto věci ptají lidé jen proto, abych se je pak já jich zeptal na totéž. Ale takové hry já nehru.

Speciálním připadem je Enimen, který se mi jednou za čas zjeví na icq se zprávou "nazdar draku, jak to jde?". Toho nezajímá, jak to jde, ale chce vyzvědět nějaké piškuntálie o Tomáši Baldýnském. Já si vždycky pohotově něco vymyslím, on to napíše, je spokojen, a já mám na měsíc klid.

Podstatné ovšem je, že z toho homogenního okolí vyloupávají kamarádství a přátelství. S takovými lidmi se pak vídám častěji než s jinými, navštěvujeme se, společně někam zajdeme, a často je přítomen sentiment i alkohol.

Problémem je časový rámec, ve kterém se pohybuji. Obvykle totiž nikde nevydržím déle než čtyři roky.

A tak tedy druhý stupeň základní školy prožívám s jinými lidmi než stupeň první. Původní kamarády nevídám - chodí do jiné školy a po škole sedím doma. Na střední školu nastupuju z naší třídy sám, ostatní jdou jinam. Ze dne na den se s nimi přestávám vídat. A po dalších čtyřech letech opět tlustá čára za minulostí.

Tehdy se ukázalo, že prokletý rámec čtyř let funguje i tehdy, když jsem na jednom území déle. A tak jsem si s těmi, kteří se se mnou seznámili v prváku, viděl naposledy na konci čtvrťáku, a nikoho, s kým jsem se stýkal na konci šesťáku, jsem nepoznal dřív než ve třeťáku. Záhada.

Nový okruh kamarádů se mi začal formovat při blogování. Měl jsem fůru času, osamělosti na rozdávání, šlo to snadno. První, druhý, třetí blog - některé z nich už neexistují, jiné existují a nepíšu do nich, protože nemám čas. Pochopte, před pár týdny jsem si založil už čtrnáctý blog.

Ta vlna proběhla mezi létem a zimou 2003, a tak není divu, že jsem už dva měsíce bez kamarádů. Přišlo to zase jakoby náhodou, nečekaně, zákeřně.

Ještě před pár měsíci jsem měl diář posetý schůzkami s ledaským. Od prvního ledna jsem se viděl, neklame-li mě pamět, pouze s Paželvem. (A to je v pořádku, podle propočtů by mi měl vydržet ještě do příštího roku.)

Je konec února, Ludwig má dnes jedenácté narozeniny a já si nedokážu připustit, že je něco špatně. 

Jak fenykl z popela

Pfenykl patří k těm mnoha věcem, které bych si v obchodě s potravinami nikdy nekoupil. Stejně jako kapustu, pohanku, malinový džus, pigi čaj, pomerančový tic-tac, bonbony Slavia, dietní oplatky, citronové oplatky, vanilkové oplatky, perník, kandované ovoce, lajt jogurt, červená jablka, mražený dort, olivy, párky v konzervě, jahodový kompot nebo prasečí hlavu.

A přitom je fenykl zelenina, která by u nás klidně mohla bydlet. Společně s květákem, fazolemi, džinem - got the picture, jasně.

Týden před lahodným fenyklovým krémem se stalo toto: Zvesela jsem na nádraží Franze Kafky (Kafka totiž z duše rád jezdil vlaky z Holešovic, asi) nakráčel k pokladně a požádal o dva zpáteční lístky do Berlína.

Cože? otázala se pokladní. Dvakrát, do Berlína, zpáteční? To jako doopravdy?

Jsem na nádraží, rád bych do Němec, se ženou, na víkend, a pak zase zpátky, rozhazuji rukama.

Vy žertujete, škádlí mě pokladní a ťuk ťuk, něco smolí na kalkulačce. 

Ne, to vy žertujete, ohrazuji se, když mi pak na displeji ukazuje částku odpovídající dvěma stům ojro.

~

Německy neumím kváknout, ale výslovnost mám výbornou, to ještě od Harryho Waltera, co se kamarádil s mojí prababičkou. A některá slovíčka ještě pochytím. A já vám povídám, že teď hlásili áles ausštajgn, tvrdím mermomocí v esbánu, a mám proto dva podpůrné argumenty: Jednak jsme v celém vagonu náhle osiřeli, a druhak jsem právě tohle před mnoha a mnoha lety zakřičel v přeplněné tramvaji číslo 12 u Čechova mostu, takže vím, co to s lidma udělá.

A protože mě to dodnes trápí, chtěl bych se tímto onomu podvedenému německému turistickému oddílu omluvit. Enšuldign zí, bite, prostě jste mě tehdy srali.

SS: Strašlivá sobota!

Na sobotu jsem měl veliký plán, a ten plán se jmenoval Mongrel.

Totiž: Knížky.net byly pořád tak nějak nestabilní, furt tam něco padalo, spousta procesů, z nichž jeden se vždycky někde zasekl, urval si všechno pro sebe, no prostě hrůza. A tak jsem se odhodlal k tomu, že nainstaluju Mongrel, který by si s tím vším mohl poradit (podmiňovací způsob je na místě, protože jeden nikdy neví).

Instalace prostá a blbuvzdorná, na první pohled. Ale už na ten druhý se ukázalo, že aby mohlo být vybalancováno, je potřeba mít novou verzi Apache. A pak že se nová verze Apache nesnese se starou verzí konfiguráků, že se musí znovu kompilovat mod_fastcgi, a navíc přestalo fungovat PHP -

Prostě jsme vzali autíčko a jeli se s ním projet do parku. A pak na procházku a nakonec na večeři.

Vrátili jsme se za hluboké tmy, s výbornou náladou, takže jsem všechno smazal, z čista nainstaloval nové verze všeho, a po všemožných štělováních se stal zázrak. Nejenom, že to běží, jako to běželo před sobotou, ale Mongrel je skutečně velmi vzorný.

Víc toho neřeknu, už tu na mě volají "nebav se s nima a skonči to", takže končím schůzi.

Otec Furat skočil z věže

Bez klobouku, bos, natloukl si nos.

Jdete světem a počítáte nepravosti. Smutně pokýváte hlavou, zapláčete, čárečku uděláte.

Malý čtenář takhle pláče, když někdo píše shlédl místo zhlédl. A věřte mi, musí plakat téměř neustále.

Já pláču, když narazím na toho stařečka z Fort Boyard. Jmenuje se otec Fouras [čti fura], ale pro mnohé z nás nich je to otec Furat.

Myšlenka otce Fourase (ach, to skloňování francouzských jmen) na dnešní den je: Nekurvěte mi jméno!