Já to tak nemyslel

Fakt ne, paní Uhlíková, dyť já proti vám nic nemám, namítám, ale sousedka se nedá odbýt.

Jen si nemyslete, nejsem včerejší! Dcera mi to všechna našla a ukázala! Děláte si tam ze mě legraci, ale jen si nemyslete, já se dovedu bránit!

Všechno mi to ukázala, co a jak, kam to všechno psát a jak si na vás stěžovat. To ještě uvidíte!

A odešla.

http://uhlikova.bloguje.cz

Absolut Brno I

Večer s člověkem, kterej si mysli, že je těžkej frajer, když je každej nalitej, a přitom je jen trapák, který neumí žít. A ještě jedna věc - přestaň už konečně dávat na mageo reklamy na tvojí bezva dedukci.

--Upozornění. V následujícím textu se velice často hemží komiksové postavy.--

Vítám vás na naší swingers párty, začal jsem místo představování osob symetricky i nesymetricky se neznajících, neboť to je na obdobných akcích zbytečné.

Lobovi se zaleskly oči a polkl - naštěstí jsem se dnes umyl, vykřikl těsně předtím, než nám začal líčit, kde všude se myl. A děvčata nechal i sáhnout.

Nakládaný hermelín není, vysvětlila servírka, protože se dělá průběžně a včera došel, takže teď se musí počkat, až uzraje.

To není moc průběžně, namítl jsem, protože má představa průběžnosti nakládání hermelínu spočívá zejména v tom, že se nové kousky stačí naložit a uzrát dříve, než se staré doprodají.

Já bych si z toho nedělala legraci, máme na ně jen deset lahví, varovala mě servírka hlasem, jako by mě hodlala naložit do lahví místo toho pomalu zrajícího sýru, ale já se jen smál, protože jsem věděl, že se do nich nevejdu. Leč ani smích ani má pozdější omluva nepomohla, protože servírka, a proč si v tom neudělat pořádek, označme si ji jako servírku A, tak tedy servírka A odešla, a to než si stačili Lobo a F. objednat.

Po čase, který Lobo trávil poulením očí, což, jak vzápětí vysvětlil, má naznačovat, jak velký má hlad, se objevila, jak už asi všichni tuší, servírka. To je celkem okrajová postava příběhu, a proto nemá cenu si ji nějak speciálně označovat, přestože v jednu chvíli vypadalo nadějně a smysluplně označit si ji jako servírku B, a to zejména proto, že si u ní ti naši dva hosté objednali své přípitky.

Jenomže přišla servírka A a servírku B škrtla z našich životů. Již máme objednáno u vaší kolegyně, snažil se být přátelský Lobo, ale servírka A tvrdě smečovala: Když si to objednáte u mě, tak to budete mít rychleji. A tak tedy opět přípitky, každý jiný, jeden byl tuším šunkový a ten druhý, kdo ví.

A vy si nic nedáte? otočila se na mě. Uvažoval jsem o tom hermelínu, začal jsem, ale nebylo mi souzeno dokončit myšlénku. A to jsem jí ještě nestačil pochválit buchtičku. Považte, tři kousky, se šlehačkou, a za pouhých 16 Kč!

Lobo se ještě několikrát snažil napravit dojem, nejprve přehnaně uctivým děkováním, ale když na jeho já vám opravdu velice pěkně děkuji servírka odpovídala já vám opravdu velice pěkně prosím, pochopili jsme, že úsilí je marné a že do této kavárny již vstoupit nemůžeme.

Lobo se tedy naposledy pokusil spolknout žličku a šli jsme pryč. Tedy, všichni šli pryč úplně normálně, jen Lobo se hemžil.

(v příštím díle se dozvíte, co všechno se může stát v Absolut baru, když zaměníte indukci a dedukci)

Máme v domě biskupa

Pani Uhlíková, volá vyděšeně sousedka, pani Uhlíková, pojte sem! Koukněte, von má novou cedulku na dveřích!

Šlapu si to k sobě do třetího patra, ale mám pocit, že bych měl setrvat v mezipatře.

Paní Uhlíková se jde podívat, ale neví.

Tomu já nerozumim, pani Kelcová. Na to si budu muset vzít jiný brejle, tak počkejte.

Paní Kelcová poklepává holí a je zvědavá, co se to na té cedulce vlastně píše. Paní Uhlíková je za chvilku zpátky.

Počkejte, pani Kelcová, abyste mu to nevošmakala. No podivejte. Mon - si - eur. Má tam napsáno Monsieur Petr Olmer. Co to asi je, to monsieur? Neni to, že je to ten syn toho režiséra? To by nám ještě scházelo, takovej prasák.

Monsieur, mumlá si paní Kelcová, víte, co to je, pani Uhlíková? To je monsiňor! Panenko Marjá sedmibolestná, monsiňor! Máme v době biskupa!

To se mi nezdá, pani Kelcová, to se mi nezdá, vrtí hlavou paní Uhlíková, já bych to viděla na toho režiséra.

Mně budete něco vykládat, pani Uhlíková, mně, nedá se paní Kelcová. Takovej mladej a už biskup! A vy ste si na něj chtěla stěžovat, že pouští nahlas tu muziku. To byly všechno pobožný písničky, já vám to řikala. Dobrýho souseda máme, pani Uhlíková, uzavírá paní Kelcová seanci na chodbě.

Budu si muset pustit Dies Irae.

Schovaný za dveřmi

V bytě číslo devatenáct bydlí paní Jirásková a ta už kabelovou televizi má, řekla ona. V bytě číslo devatenáct bydlím já, kabelovou televizi tam nemám a mít ji ani nechci, řekl jsem já.

Ale nakonec jsem se s tou paní dohodl, že se mi snad někdy ozve a instalaci internetu zařídí.

Vedle dveří stojí chlapík a dumá nad otevřenou rozvodovou skříní. Á, jdete mi zavést internet, vítám ho, ale on že prý kdepak. Sem? diví se a kouká do papírů. Devatenáct, Jirásková... Raději přibuchuji dveře.

Telefon. My tu pořád máme tu paní Jiráskovou, no podívejte, já ji přesunu do jiného bytu, jo, devatenáctka je teď volná, a dám tam vás. Tak. A v úterý večer vám to přijdou zapojit.

Podruhé potkávám paní Uhlíkovou. Vždycky se snaží zapříst rozhovor, ale odolávám. Uhlíková se snaží zjistit něco od stěhováků, ale ti se tváří, že nic nevědí.

Zvuk vrtačky ovšem vyláká ven druhou sousedku, jejíž jméno ještě neznám. Schovávám se.

Ahá, tak to jste vy, kdo se sem stěhuje! vykřikuje na nebohého technika. Máte novýho nájemníka, říká na to trochu nesmyslně technik, a spadá do očekávatelného rozhovoru.

Cože?

Máte novýho nájemníka!

No já tu čekám na televizi. Vy mi ji nevezete?

Odpovědi se už nedočká.

Ale v tomhle bytě už telefon bejval, snaží se navázat sousedka, když vidí tu kabeláž. A jakej je to velkej byt! nakukuje do mé garsonky kk+nic, ne jako ten můj krcálek!

Technik mlčí, a tak sousedka ještě párkrát poklepe holí a jde zpátky do svého krcálku.

Jdu dolů a koukám na desku se jmenovkami. Hledám Jiráskovou. Čtrnáctka.

Jak jinak.

Reprofilace za studena!

Praštil tchýni uherákem! Nezavinil nehodu a přece ujel!

Dobrý den, vážení diváci a hlavně divačky, vítáme vás u dalšího dílu oblíbeného pořadu I já chci být krásná.

Ano, i dnes dvě z vás podstoupí omlazovací a zkrášlovací kůru.

Budete k nepoznání! A my už tu máme kosmetičku paní Oplotolovou, která nám vysvětlí, jak celá kůra probíhá. Dobrý den.

Dobrý den, tak tedy jedná se o proces, kterému odborně říkáme reprofilace za studena. V podstatě jde o to, že ten starý, ošklivý, zvrásněný povrch přehoblujeme, ty staré vyjeté díry, do kterých už se nikomu nechce, pěkně upravíme, a prostě to celé, jak my tak říkáme, zkrášlíme, že.

Dobře, a co znamená to za studena?

Tak to je úplně nová metoda, která k nám přišla z Kanady, a je to takový řekla bych průlom, protože my už tu zákaznici vůbec nenahříváme, naopak, my ji vlastně ještě maličko ochladíme, a pak už ji hoblujeme a hoblujeme, co to dá.

Děkujeme za vysvětlení a teď už snad nastal čas, abychom z vašich korespondenčních lístků vylosovali ty dvě šťastné, které zažijí reprofilaci za studena. Ondra už přináší osudí...

Ano a poprosím paní Oplotolovou, aby vylosovala dva lístky... ano, tak.. a ještě jeden... výborně.

Dnešními výherkyněmi tedy jsou, prosím fanfáry, silniční stavba II/368 Tatenice - Strážná a druhá... silniční stavba II/311 Lanškroun - Nepomuky.

Gratulujeme a příště se těšíme zase na shledanou.

Na shledanou!

Já, Jidáš

Otevřel jsem oči a byl zvědav, jestli jsem se probudil ve Vršovicích. Ale ne, byl to tentýž byt, ve kterém jsem industriálně usínal. Tentýž Karlín.

Jidášsky jsem vyměnil Vršovice za Karlín, jen kvůli penězům. Ležím a snažím se usnout. Uíííí uíííí húúú, prožene se před domem letitá tramvaj. Hrk hrk gzzz múúú, promluví letitá lednička Minsk. Když je zrovna ticho, chrastím si letitými stříbrňáky.

"Paní Uhlíková!"

Ne tramvaje, ne lednička. Vzbudí mě starý, roztřesený hlas na chodbě. Dvě sousedky si přišly popovídat a já mám pocit, že mi stojí za hlavou.

"Paní Uhlíková, já jsem se přišla zeptat, jestli to, no... já už ani nevím, na co jsem se chtěla zeptat."

"No tak to vidíte. A už se vám vrátil syn?"

"Co?"

"Syn! Jestli se vám už vrátil!"

"Syn?"

"No váš syn!"

"Ale to víte, já už se na takový věci nedívám. Ale to jsem se chtěla zeptat, nájem už vám přišel?"

"Co?"

"Nájem! Jestli vám už přišel!"

"No to ne!"

"Viďte, že ne. Já na to taky čekám."

"Oni prej na to nemaj tu krabici."

"Co?"

Prostě jedno z mnoha karlínských rán. Húúú...

Třikrát mejdan, protřepat, nechat odstát

Třeba něco vyplave.

"Jmenuješ se Lída Klánová," řekla jí místo pozdravu MB a přihodila adresu trvalého bydliště včetně čísla orientačního, "viděla jsem tě naposledy před dvaceti lety, bylo ti asi šest let. Jak se pořád máš?"

Jdu Litomyšlí a přemýšlím, zda odbočím vlevo na jarmark nebo vpravo na Váchala. "Tudy se jde k zámku, tady příšerně vařej, támhle je docela dobré pekařství," vysvětluje chlapec dívce, "tady asi zahneme a tamhleto je Petr Olmer." Dívka na mě se zájmem hledí, mě nenapadne nic lepšího než jí připitoměle zamávat. Jdu dál a oni jdou také dál a já marně přemýšlím, co to bylo za lidi.

Děsivé potkávání cizích, kteří mě znají, pokračuje neustále. Přicházím na sraz a ujišťuju se, že tu neznám vůbec nikoho, samozřejmě kromě PD, který se za ta léta, kdy jsem jeho bratrovi uštědřil zápočet z Prologu (a že to měl s odřenými boky), nezměnil. A pak samí cizí a cizí, sednul jsem si tedy odděleně do kouta a pozoroval všeobecné mlčení.

Pak to začalo. Někdo cizí na mě začal pomrkávat. Po pár indukčních krocích napojených na bayesiánskou filtraci jsem došel k závěru, že to musí být Z, se kterým jsem už údajně někdy v hospodě seděl, a tak jsem mrknutí opětoval.

Někdo se zasmál a měl smích jako TN. Bylo mi to divné, ale po čase mi nezbylo než uznat, že ta dívka v rohu přeci jen bude TN, i když jsem ji nepoznal.

Dorazilo mě, jako vždy, hromadné představování. PD, má jediná jistota ve světě měnících se obličejů a účesů, byl představen jako FP a chlapce s nálepkou PD jsme nepoznával.

"Ten PD se ale změnil, co," snažil jsem se explicitně definovat své obavy z měnících se paradigmatů občanské společnosti. "Přece nebejval tak silnej, to musel desně ztloustnout, ne?"

"Je furt stejnej. Vychovaly ho srny." Odpověď, která mě nepotěšila. Ale pak mi bylo vysvětleno, že ten subtilní šansoniér je přeci jen PD a že ten silnější morganovec, neustále slibující, že až přijde E, položí pět českejch na stůl, je přeci jen FP.

"Rád bych ti vzdal hold," řekl mi pak FP, ale ostatní zrovna nepěkně hlučeli, a tak to někteří z nich zřejmě přeslechli. "Tohle je P~O," řekla MB, když mě představovala své přítelkyni V, a té se podlomila kolena a mám pocit, že snad i maličko, maličko vykvikla.

"Přinesu něco k jídlu," vykřikla MB a hnala se do vedlejšího pokoje. G si představil, co asi tak může MB přinést, a naklonil se k nám: "Neznáte v okolí nějakou dobrou restauraci?"

"Tohle je chleba pro koně, ale G ho ukradl, a tak ho jíme my," přibíhá MB zpátky, ale G už si obouvá boty a prchá.

"Ukradli mi auto," líčí G2, "řekla jsem to v práci, kolega soustrastně pokýval hlavou a pak se mě zeptal, s jakou metalisou si objednám nové."

"Nemáte tu automat na pití?" táži se paní na recepci, to už jsem zase přeskočil do Litomyšli. "Nemáme," vrtí paní smutně hlavou, ale že vypadám vskutku žíznivě, nabízí mi, že když si umyju sklenku, dostanu trochu vody se šťávou. Když se vrátím s čistou skleničkou, stojí na pultu džbán s pomerančovým džusem. "Vemte si to na pokoj a ráno mi to přineste zpátky." Hodní lidé ještě žijí.

Jsou dvě ráno, elegantně vpluji do prostor jisté benzínky a s úžasem zjišťuji, že stojím tváří v tvář Petře Erneyiové, své dávné platonické lásce. Pochopitelně se tvářím, že ji neznám, a okázale ji ignoruju.

"Víš, mně se zdá, že vůbec netušíš, s kým mluvíš," říká mi K, a já s lehce pohoršeným úsměvem vysvětluju, že to je jen těžko možné, protože jsme se dnes už třikrát viděli, už hodinu si spolu povídáme, a navíc jsme se setkali loni i předloni a jistě i před třeti lety. "No dobře, a jak se teda jmenuju?" ptá se K, a já musím potupně uznat, že nemám ponětí, s kým vlastně mluvím.

Stojím frontu a na jejím začátku odbavuje frontové entity slečna, kterou neznám, spolu se slečnou, kterou znám. Mám nutkání zavolat na tu, kterou znám, jménem, ale naštěstí se ovládnu. Když na mě přijde řada, ta, kterou neznám, mi vesele říká "Ahoj, Petře!", a ta, o které jsem se mýlil, že ji znám, se ptá, kdo jsem.

V hospodě panují dvě ticha. Čteme se, a tak o sobě všechno víme. Nečteme se, a tak si nemáme co říct.

S říká, že už ne. Oponuji. Jednou přece přijede M a za zvuků fanfár, hruď vedle hrudi, vyrazíme vpřed, triple feature. S radostně přikyvuje, oheň je opět rozdmýchán a hoří jasným plamenem.

"Vypadáš a chováš se jako Liza Minnelli," říkám LM a ta má radost, protože takovou lichotku ji ještě nikdo neřekl. Ne vždy jsem mistr přes lichotky. "Řekl jsi, že jsem tlustý?" poulil oči FP, a na oplátku jsem mu musel vysvětlovat, jakými útrapami prochází seriosní mladý muž, od přírody plachý a nenalézající zalíbení ve světě silných slov a lascivních činů, když se musí tři týdny starat o blog, který je mu až bytostně cizí. "Najednou máš v hlavě podivné, nepěkné věci," popisuju mu, jak jsem málem napsal o tom, jaké má MB štěstí, že ví, co si myslí muži, kteří ji píchají. Tedy její známou. Prstem, pochopitelně. No vidíte, jak už se do toho začínám zamotávat.

"Já o tomhle srazu nebudu psát, protože já jak píšu o nějakém srazu, tak se to těm, o kterých jsem napsal, moc nelíbí," vysvětluju, a byl bych fakt nic nenapsal, kdyby V tak neprosila. "Nebudu nic psát, protože můžu jít s lidma do hospody a říct jim to osobně," snažím se jí vysvětlit, ale ona kontruje: "Se mnou do hospody nechodíš."

"A bude setkání, ale ještě jsi nedostal pozvánku, protože ty největší sígry dostal za úkol pozvat FP a vykašlal se na to," řekl mi před pár týdny AJ, já pochopil, jak to asi bylo, a ještě v pátek se FP a PD a Z divili, jak bystře jsem to pochopil.

Empatie, přátelé, víc v tom není. Nikoho z vás nepoznám, ale jak se cítíte, vím až moc dobře.