OMG no MSG

Co všechno je v Kalifornii organické.

Vlastně ani nevím, co to přesně znamená, že je něco organické. Ale když mají v obchodě banány, tak u jedněch je napsáno organic, a u druhých ne, a ty druhý jsou levnější, a když si je chcete koupit, tak maj všichni řeči.

Takže pokud člověk nechce bejt za blba, musí kupovat věci, co jsou organic, a co v nich není MSG, tedy glutaman sodný. Podle těch všemožných nálepek není skoro nikde, ale stačí chvilka nepozornosti a už se člověk dáví.

Navíc je tu všechno velký. Půl litr koly tu má 591 ml. Borůvky jsou velký jako třesně, třešně jako jahody, jahody jako meruňky. 

A ty porce! Když chcete polívku, dostanete jí litr, a asi je vám jasný, jak velký je tady litr. Burito má kilo, a když ho sním na oběd, nechci druhý den snídat - jenom kafe, ale to kafe se dělá z 19 gramů kávy, to je skoro třikrát víc než u nás...

S takovými porcemi je jasný, že všichni Američani jsou tlustý. Jenomže ouha, žádný tlustý Američany tu nepotkávám. Klišé nefungují - když někomu říkám, že jsem z České republiky, z Evropy, tváří se smutně: Proč všichni Evropani říkají, že jsou z Evropy? To si opravdu myslí, že jsme blbí? Že nevíme, kde je Česká republika?

Až teď o víkendu: Narazil jsem na vypasenou rodinku, tuk z nich jen stříkal. Marně se s kufry cpali do výtahu, vždycky nějaké to sádlo přeteklo.

Byli to Němci.

Na začátek světa

Market st, ke které se stále vracím (protože po ní chodím do práce), je tečována očíslovanými ulicemi. Já se většinou pohybuju mezi Pátou a Šestou, párkrát jsem byl až na Deváté. Ale pořád mě to láká, vždyť před Pátou musí být Čtvrtá, a pak Třetí, Druhá a První - a tam, tam musí být začátek světa.

A tak se tedy vydám na cestu. Je to dlouhá cesta, a náročná, protože zítra je Den otců a všechno se prodává za pakatel. Než se dostanu na Pátou, musím se prodírat obchodníky, kteří mi pro mého otce nabízejí všechno, ale americké všechno je jiné než naše všechno, a obchodníci mi nevěří, když upřímně pochybuji o tom, zda by můj otec skutečně využil leštítko na nehty.

A stejně, když jsem na Třetí, už jsem obtížen rozličnými balíčky. Bloky jsou delší a delší, občas jsou tak dlouhé, že je v nich i malá pojmenovaná ulice. Shrben, nakloněn proti větru, odevzdaně šlapu dál. Cesta na začátek světa nemůže, nesmí být jednoduchá.

Tak tedy Druhá a už jen poslední blok! Mraky se valí oblohou, ve vzduchu rezonují nízké frekvence. Co mě tam asi čeká? Temnota, či prozření? Co je na začátku světa?

Poslední metry mě dělí od První a já si musím zpívat, že tam, tam, over the rainbow...

A pak to uvidím. Srdce se mi rozbuší, ale jen na chvíli. Jsem klidný, dojatý, smířený. Ano, tak to má být.

Otáčím se a vracím se zpátky. Vysvitne sluníčko, vítr přestane vát. Hodím pár drobných pouličnímu bubeníkovi a jdu tam, odkud jsem přišel.

No, tak co tam tedy bylo? Co je na začátku světa?

Inu, co by. AT&T a Bank of America.

 

Nebezpečné čtvrti

Chodím po Market st a připadám si jako ve filmu. Muží v oblecích a s obřími kelímky od Starbucks se proplétají mezi bezdomovci na kartonech (ano, blížím se k Šesté), policajty ve filmových čepicích a černých uniformách, třistalibrovými černochy v oblečení ještě o patnáct čísel větší než jsou sami.

Na Market st potkávám žebráky na každé křižovatce, chtějí aspoň dolar a tvrdě za ním jdou. Proti mně jde vysoký černoch v prapodivném kabátu. Roztáhne ruce a hlasitě zvolá: I believe, brother, I believe! Čekám, že mě obejme a že taky konečně začnu věřit, ale nakonec se nic nekoná.

Šestá je limit, za ní už radši nechoď, radí mi všichni, ale já se přesto musím dostat až na Devátou, abych si mohl koupit lístky na San Francisco Symphony. Dopoledne to ještě jde, ale v noci už je to napováženou, a když se na jedné křižovatce dostanu mezi deset černochů jak vystřižených z Weeds, začínám mít strach jak před dvaceti lety v Jirkově.

Ale každý si jde po svých, takže nakonec vlezu i do Carla Jr, který je v jedenáct večer spíš noclehárnou pro bezdomovce. Řvou na sebe a já si odnáším lokální le royal, šestidolarový western bacon, nejlepší hamburger, jaký jsem kdy jedl.

Borůvkové muffiny on my mind

Sluničko a San Francisco nějak nejdou dohromady. Od pondělí do pátku je ošklivo, zataženo, zima a mlha. O víkendu má dokonce pršet, ale přesto se příhlásím na výlet po městě na segwayi.

Ráno se konečně dosyta vyspím, žádný spěch, na rohu Hyde a Beach musím být až ve dvě. Ale najednou už je čtvrt na dvě, a tak hurá na historickou tramvaj, která jede od hotelu až přímo tam.

Jenomže sobotní město září sluníčkem. Je krásně, město je plné turistů, a všichni ti turisté čekají na historickou tramvaj. Fronta se stáčí kolem otočné plošiny na konečné a stojí v ní lidí aspoň na deset tramvají. Čas tlačí, je potřeba si vzít taxík.

Taxikář je tentokrát Američan. Vypadá jako Ray Charles, a já nevím, jestli se mám bát, že za těmi černými brýlemi jsou opravdu slepé oči, nebo se těšit, že začne zpívat Georgia On My Mind.

Ray je veselý, upovídaný a zvědavý. Jeho přízvuk není tak strašný jako u mexikánců, kde si kupuju burito (tam nerozumím ani slovo), ale stejně je to bída. Ani on mi moc nerozumí, takže v podstatě hrajeme tichou poštu. Ve finále se bavíme o skupině patnácti Čechů, kteří přijedou na lékařskou konferenci, která včera skončila. Já je neznám, ale Ray tvrdí, že ho s nimi určitě musím seznámit.

Jízda po San Franciscu je více about segway než about city, protože se v podstatě nevymotáme ze severní části města, ale něco se přeci jen dozvím: třeba že tu není moc historických budov, protože vždycky tak nějak popadají při zemětřesení. A dokonce vidíme největší místní soukromou rezidenci - bydlí tam Daniele Steelová. Awesome.

Je nás osm, po ulici jedeme v dvojstupu, jako prvni matka s dcerou, z Minnesoty. Matka je z naší skupiny nejstarší a segway zvládá obdivuhodně, jenom se bojí jezdit z kopce. Dcera nám na každé křižovatce dává zdviženou rukou s pěstí znamení hold on, asi dělá v FBI nebo moc kouká na Jacka Bauera.

Kolem Fisherman's Wharf jsou obchody pro turisty: cetky, trička a foťáky. Schválně do jednoho vlezu a za chvíli si připadám jak v Indii. Cena Canonu 30D zázračně padá z osmi set dolarů na čtyřista padesát a já jdu radši pryč, protože se bojím, že až bych doma rozbalil koupený balíček, bude v něm foťák chybět.

Na internetu pak dohledávám, že se svými obavami nejsem sám. Nikdo si ale není jistý, jestli je to přímo podvod (scam) nebo jenom šedý trh.

Na pozdní oběd se zastavuju v Cafe Ei8ht a dávám si krevety a krabí maso s fenyklovým salátem. Clam chowder (polévka) je téměř povinný. A krabi, všude samí krabi.

Nakonec ještě v Safewayi nakoupím základní suroviny: borůvkové muffiny (výtečné) a smoothie (nic moc). Obdivuji nečekané omáčkové variace a spoustu dalších věcí, které bych chtěl ochutnat a přivézt domů. Ale nemůžu, je to všechno příliš těžké. Z nějakého prapodivného důvodu jsem si na dva týdny do Ameriky přivezl 28 kg. Přitom na měsíc v Indii mi loni stačílo 12 kg.

Do hotelu se vracím přes italskou North Beach a China Town. Na North Beach skutečně vypadávám z amerického světa: Uličky jsou okupovány kavárničkami, lidi pijí víno a ve vzduchu je cítit kakao ze všudypřítomného tiramisu.

Chodím si, jak se mi zlíbí, ale nedokážu se při té náhodné procházce ztratit. Nakonec stejně dojdu k severojižní nebo západovýchodní ulici, jejíž jméno znám. A tak se nakonec dopracuju k hotelu dřív, než jsem čekal. Čínská bistra vystřídá Armani a Tiffany - jsem u palem na Union sq. Tramvaj obtížená turisty zazvoní, chytne se kabelu a míří k přístavišti.

Jak se domluvit

Na letišti si najdu první volný taxík. Řidič mlčky naloží moje kufry, posadím se a čekám, až se zeptá, kam to bude. Řidič se taky posadí a čeká, až řeknu, kam to bude.

Jsem vytrvalejší, tak se nakonec otočí a zvedne obočí. Westin St Francis, říkám mu jméno hotelu a on se jen mlčky otočí a rozjede se.

Je mi jasné, že neví, kam jede. Teď je to ještě jednoduché, desetiproudá dálnice od letiště do města je tu jen jedna, a až budeme v centru, začne vyzvídat, kam to vlastně chci a kde to je. Westinů je v SF víc, St Francis stojí na Union sq a adresu má na Powell st.

Jedeme a ticho je tíživé. S taxikáři si nepovídám, ale tady to tak nějak očekávám. Tak aspoň očumuju, zamávám do kamery, a pak si všimnu licence, která je hned vedle. Na licenci je jméno - a já začínám tušit.

Where are you from? ptám se, ale taxikář se jenom zmateně tváří. What country? Kántry, potvrzuje, a když vypálím atkudá vy, tak se rozzáří. Valerij je totiž z Ruska.

Za patnáct let v San Franciscu se ještě nestihl naučit anglicky, ale hotel i cestu k němu zná, jenom to neuměl dát dostatečně dobře najevo. Dostávám první výklad o místních pamětihodnostech - óčeň krasývyj górod - a už tu jsme: Union sq.

Nemůžu si vzpomenout, jak se řekne rusky účet, ale Valerij se už na mě zubí a podává mi předtištěný papírek, který si musím sám vyplnit: Rycýpt!

Na západ

Během letu se snažím co nejvíc spát. Nasazuju si masku na oči a totálně si rozhazuju den a noc dřív, než doletím do San Francisca.

V řadě za mnou sedí Američan a vykládá svým sousedům, jak je San Francisco fantastic. Během deseti hodin letu se mu pusa nezastaví. Mí sousedi jsou Holanďani, takže celou cestu poctivě evropsky mlčíme.

SF letiště je monumentální, lennonovské steel and glass, podivně odtažité a přitom milé. Stejně milý je imigrační úředník - kromě otisků ho nezajímá v podstatě nic. Těším se, že mi řekně welcome to the United States, ale nedočkám se. A protože se množí případy turistů, kteří ztrácejí formulář, který se odevzdává při odletu ze Států, přicvakne mi ho do pasu sešívačkou.

Kufr dorazí v pořádku, na celnici odevzdám prohlášení o tom, že nic nepašuju, a už už chci projít, když mě jeden celník odchytí. Musím se mu přiznat ke svému zaměstnání.

Když jsem v Praze při žádosti o víza řekl, že jsem evangelista, koledoval jsem si o průšvih a musel jsem vysvětlovat, že obvykle nestojím na náměstí a nelákám nové tykvovité.

Tak jsem tentokrát jenom řekl, že dělám do business intelligence. Intelligence? podivil se chlapík v uniformě. To jsem rovnou mohl říct secret service. No ale byznys, snažím se to zamluvit. Ok, povídá on, a tak konečně dostanu, co si zasloužím: Welcome to the United States, sir!

Odpočívej

Když jsme vynesli mrtvého Ludwiga v papírové rakvičce z ordinace, seděla v čekárně paní s dítětem. "Taky máte kočičku?" ptala se zvesela, ale my jen zavrtěli hlavou. A dřív, než jí došlo, co se před chvílí v ordinaci stalo, řeklo dítě: "Asi to bude králík."

Posledních šest týdnů byl Ludwig na přísné dietě, zhubl na dvě a půl kila, zůstala z něj jen ta velká hlava a dlouhé nohy. V neděli mu zkolabovala i ta poslední polovina jedné ledviny, kterou ještě měl jakž takž funkční. Nečištěná krev ho pomalu otravovala, poslední měsíce si vůbec neodpočinul.

V bytě je prázdno. Ráno nás nikdo nebudí, při snídani chybí jeho silueta na okně. Už není komu pouštět vodu, vždy otevřené dveře do koupelny můžou zůstat zavřené. Damien poctivě vrní, ale v soutěži o nejhlasitější ledničku zůstala sama. Ludwig spí v klubíčku, zabalený do své oblíbené ovčí deky.

Bylo mu dvanáct let.