Nebezpečné čtvrti

Chodím po Market st a připadám si jako ve filmu. Muží v oblecích a s obřími kelímky od Starbucks se proplétají mezi bezdomovci na kartonech (ano, blížím se k Šesté), policajty ve filmových čepicích a černých uniformách, třistalibrovými černochy v oblečení ještě o patnáct čísel větší než jsou sami.

Na Market st potkávám žebráky na každé křižovatce, chtějí aspoň dolar a tvrdě za ním jdou. Proti mně jde vysoký černoch v prapodivném kabátu. Roztáhne ruce a hlasitě zvolá: I believe, brother, I believe! Čekám, že mě obejme a že taky konečně začnu věřit, ale nakonec se nic nekoná.

Šestá je limit, za ní už radši nechoď, radí mi všichni, ale já se přesto musím dostat až na Devátou, abych si mohl koupit lístky na San Francisco Symphony. Dopoledne to ještě jde, ale v noci už je to napováženou, a když se na jedné křižovatce dostanu mezi deset černochů jak vystřižených z Weeds, začínám mít strach jak před dvaceti lety v Jirkově.

Ale každý si jde po svých, takže nakonec vlezu i do Carla Jr, který je v jedenáct večer spíš noclehárnou pro bezdomovce. Řvou na sebe a já si odnáším lokální le royal, šestidolarový western bacon, nejlepší hamburger, jaký jsem kdy jedl.