Na západ

Během letu se snažím co nejvíc spát. Nasazuju si masku na oči a totálně si rozhazuju den a noc dřív, než doletím do San Francisca.

V řadě za mnou sedí Američan a vykládá svým sousedům, jak je San Francisco fantastic. Během deseti hodin letu se mu pusa nezastaví. Mí sousedi jsou Holanďani, takže celou cestu poctivě evropsky mlčíme.

SF letiště je monumentální, lennonovské steel and glass, podivně odtažité a přitom milé. Stejně milý je imigrační úředník - kromě otisků ho nezajímá v podstatě nic. Těším se, že mi řekně welcome to the United States, ale nedočkám se. A protože se množí případy turistů, kteří ztrácejí formulář, který se odevzdává při odletu ze Států, přicvakne mi ho do pasu sešívačkou.

Kufr dorazí v pořádku, na celnici odevzdám prohlášení o tom, že nic nepašuju, a už už chci projít, když mě jeden celník odchytí. Musím se mu přiznat ke svému zaměstnání.

Když jsem v Praze při žádosti o víza řekl, že jsem evangelista, koledoval jsem si o průšvih a musel jsem vysvětlovat, že obvykle nestojím na náměstí a nelákám nové tykvovité.

Tak jsem tentokrát jenom řekl, že dělám do business intelligence. Intelligence? podivil se chlapík v uniformě. To jsem rovnou mohl říct secret service. No ale byznys, snažím se to zamluvit. Ok, povídá on, a tak konečně dostanu, co si zasloužím: Welcome to the United States, sir!