Helé, holky, já už vím, vodkuď to je.
Jó, a co jako?
No to s tou tváří, né.
Jo s tou tváří!
Tak hele, bacha, to je normálně z bible.
No neke!
Fakt že jo! To říká Ježíš.
Ježíš? A proč to teda jako říká?
No... no protože je úplně jinej, že jo.
To je blbost...
Ale fakt! Pochop ne, prostě co má dělat jako? Tak udělá něco, co tě vůbec nenapadne, prostě úplnej opak. To nevymyslíš!
Ježíš je cool.
Super cool. Holky, vystupujeme, dělejte. Jdeme večer na to karaoke?
Učíme se kojit
Nepůjdu přece na breastfeeding class, když nekojím, bráním se. Ale půjdeš, povídá Ludmila, a protože v příručce pro nastávající otce píšou, že se o všem rozhoduje společně, ale nikdy se nesmí zapomínat, že matka má padesát jedna procent hlasů, tak teda jdu.
Jdu tam rovnou z práce a přicházím asi o minutu později, protože vrátný se mě snaží přesvědčit, že mám chybu v řidičáku. Koukejte, zapomněli vám sem dát druhý e, do křestního! Pch! Vám tam udělali chybu! To není chyba, já se tak jmenuju. Se tak jmenujete? Bez e? Jako fakt?
Ludmila mi drží místo v první řadě, abychom všechna ta prsa detailně viděli. Mám jídlo, šeptá mi. Poslední dobou má pořád hlad. A zatímco paní přednášející vtipně aplikuje první Kirchhoffův zákon na děti, do levého ucha mi zvukové vlny přinášejí rajčata, okurky, chléb, sýr, banán a rýžový pudink.
Paní laktační specialistka se po úvodu vrhne do powerpointové prezentace s depresivním pozadím a veselými efekty, a my se přesouváme úplně dozadu, abychom si to užili širokoúhle.
Dozvídáme se zásadní věci: Že první dětské hovno je tmavé, a druhé řídké a krásně žluté jako hořčice. Že přednášející žlutou hořčici nejí, ale její manžel ano. Že v té hořčici můžou být takové jako kousky čerstvého sýra. Ale hlavně že je potřeba kojit furt a pořád, a kdo pláče, že nemá mléko, je simulant.
Pak si vezmeme panenky a zkoušíme různé techniky držení. Cos mi to přinesl za dítě, syčí na mě Ludmila, přines mi jiný, menší! Všechny jsou stejný, namítám, ale když mě kopne do kotníku, jdu pro další dítě. Ludmila je pečlivě porovná. Vždyť to druhý je ošklivější!
Ale kojení se nedaří. Dítěti neustále padá hlavička, nebo zadeček, nebo se mu láme ručička, nebo se dusí. To dítě je vadný, nedá se držet jednou rukou, ukazuje mi Ludmila. Zkouším to sám, a že snad mám delší loket, dítě nepadá. Tak si koj sám, ty chytrej!
Pokud necháte kojence spát déle než tři hodiny, je to týrání, varuje paní laktační. Nabízím Ludmile, že k ní budu děti přikládat, zatímco bude spát. Stejně poslední dobou mezi třetí a pátou ráno nespím. Ludmila naopak spí pořád, a pokud budu správně přikládat (bradavkou pošimráme dítě na horním rtu, a jak otevře pusu dokořán, jemným pohlavkem jej nasadíme k prsu), ani si toho nevšimne.
Opět se potvrzuje, že s malým človíčkem je to jako s kočkou. Když se dítě špatně přisaje, vykládá paní laktační, tak mu musíte vrazit prst do úst, takhle ze strany, a zapáčit přes dásně. Nikdy neodtrhávejte bradavku pod tlakem!
Padají zvídavé dotazy. Jak se dělá tohle? No, podívejte se, žádný výzkum na to není, ale my to děláme takhle. A kdyby vám snad někdo někdy říkal něco jinýho, tak prostě nemá pravdu a nesmíte ho poslouchat, protože my to děláme takhle, a tak je to dobře. Další dotaz?
Ludmila si celou dobu pečlivě dělá poznámky a sama má dotazy. Když se hodina blíží ke konci, paní laktační se najednou zeptá: Nečeká náhodou někdo dvojčata? My, my, hlásíme se, a všichni se na nás otáčejí a maminky podezřívavě zkoumají Ludmilino břicho. Tak s dvojčatama, s dvojčatama je to všechno úplně jinak, chacha, nic si nepište, všechno si škrtněte, chacha, to jsem vás doběhla.
Pak se ještě díváme na video pána, který odborně nasazuje děti k prsům různých velikostí, barev a tvarů, a aby vypadal ještě víc odborně, má kolem krku obtočený fonendoskop, protože co kdyby něco, a pak je konec. Chytnu obě děti za hlavičky, mrsknu s nima do kouta a jdeme domů.
Dobrou noc, strýčku Fido.
Experimenty s dvojčaty
1. Lotku naučím polskou notaci.
2. U Luisy budu trvat na tom, aby mi vykala.
3. Každé zvlášť řeknu, že je o pět minut starší než druhá, které se to ale nesmí říkat, aby nebyla smutná.
4. Luisa sukně, Lotka kalhoty.
5. Luisa Mahler, Lotka Prokofjev.
6. Luisu naučím normální dámu a Lotku žravou, takže obě vždycky vyhrajou.
7. Luise řeknu, že tyrkysová je modrá, a Lotce, že zelená.
8. Luisu budu přemlouvat, aby si šla hrát ven, a Lotku, aby zůstala doma.
9. Luise budu zpívat ukolébavky ve tříčtvrtečním rytmu a Lotce v šestiosminovém.
10. Nějaké další nápady?
2. U Luisy budu trvat na tom, aby mi vykala.
3. Každé zvlášť řeknu, že je o pět minut starší než druhá, které se to ale nesmí říkat, aby nebyla smutná.
4. Luisa sukně, Lotka kalhoty.
5. Luisa Mahler, Lotka Prokofjev.
6. Luisu naučím normální dámu a Lotku žravou, takže obě vždycky vyhrajou.
7. Luise řeknu, že tyrkysová je modrá, a Lotce, že zelená.
8. Luisu budu přemlouvat, aby si šla hrát ven, a Lotku, aby zůstala doma.
9. Luise budu zpívat ukolébavky ve tříčtvrtečním rytmu a Lotce v šestiosminovém.
10. Nějaké další nápady?
Nic ti nedokážou
Blížím se ke gejtu, odkud mě má letadlo dopravit do Prahy, blíž – a již jsem v zápětí. Rozechvěv a třesav, protože zde, na frankfurtském letišti, se obvykle dočkám prvního přívalu mateřského jazyka.
Letos jsou to dva staříci, kteří evidentně – stejně jako já – právě přiletěli z Ameriky.
Můžou tě mít v evidenci, povídá ten mladší, a to toho staršího popudí.
Já jsem přece přiletěl z Německa a můžu si vézt, co chci! Co asi tak na mě maj, co mi můžou dokázat, kde jsem byl? Jsme v Evropský unii, nemůžou mi dokázat nic. Prd!
Mladší jenom pochybovačně krčí rameny.
Co seš připosranej? Čeho se bojíš? Rozumíš? Nic mi nedokážou, nic! Z Německa jedu. Nikdo neví, že jsem byl v Americe. Nemaj ponětí. Jenomže ty si byl dycky připosranej. Dycky, dycky! Cha!
A vstane a jde pryč. Nebude se s ním bavit.
~
Konečně Praha. Na letištních záchodcích je ta dysonovská vymoženost na sušení rukou. Návod je v angličtině a v češtině. Počet vteřin se liší přístroj od přístroje, ale návod je jinak všude po Americe zakončen optimistickým tvrzením Your hands will be dry in 10 seconds or less. Tady ale or less chybí. Prostě deset vteřin, nazdar. Do češtiny je to ovšem přeloženo echt česky: V případě potřeby opakujte. Protože co kdyby.
~
A pak se v taxíku nestačím rozhlížet po všech těch reklamách. Praha je krásné, starobylé a hlavní město, zasrané billboardy. Stavíme někde na křižovatce u Porsche Praha-Smíchov a já mžourám na velká písmena na skle: Excluzivně pouze zde!
Tak tedy doma. Všechno funguje, jak má. Na náplavce prodávaj skvělej chleba, v autobuse do Chomutova je wifi zdarma, a v televizi se ten sviňák starej Sova vrací z Boru, aby dal lekci Blažejovi. Je to tu hezký. A kdo není připosranej, ať v případě potřeby opakuje.
Letos jsou to dva staříci, kteří evidentně – stejně jako já – právě přiletěli z Ameriky.
Můžou tě mít v evidenci, povídá ten mladší, a to toho staršího popudí.
Já jsem přece přiletěl z Německa a můžu si vézt, co chci! Co asi tak na mě maj, co mi můžou dokázat, kde jsem byl? Jsme v Evropský unii, nemůžou mi dokázat nic. Prd!
Mladší jenom pochybovačně krčí rameny.
Co seš připosranej? Čeho se bojíš? Rozumíš? Nic mi nedokážou, nic! Z Německa jedu. Nikdo neví, že jsem byl v Americe. Nemaj ponětí. Jenomže ty si byl dycky připosranej. Dycky, dycky! Cha!
A vstane a jde pryč. Nebude se s ním bavit.
~
Konečně Praha. Na letištních záchodcích je ta dysonovská vymoženost na sušení rukou. Návod je v angličtině a v češtině. Počet vteřin se liší přístroj od přístroje, ale návod je jinak všude po Americe zakončen optimistickým tvrzením Your hands will be dry in 10 seconds or less. Tady ale or less chybí. Prostě deset vteřin, nazdar. Do češtiny je to ovšem přeloženo echt česky: V případě potřeby opakujte. Protože co kdyby.
~
A pak se v taxíku nestačím rozhlížet po všech těch reklamách. Praha je krásné, starobylé a hlavní město, zasrané billboardy. Stavíme někde na křižovatce u Porsche Praha-Smíchov a já mžourám na velká písmena na skle: Excluzivně pouze zde!
Tak tedy doma. Všechno funguje, jak má. Na náplavce prodávaj skvělej chleba, v autobuse do Chomutova je wifi zdarma, a v televizi se ten sviňák starej Sova vrací z Boru, aby dal lekci Blažejovi. Je to tu hezký. A kdo není připosranej, ať v případě potřeby opakuje.
Lotka kope Luisu do hlavy
Nezdá se ti, že Luise nadržuješ, ptá se Ludmila. To je furt Luisa sem, Luisa tam, a Lotka se ti nezavděčí!
Úplně jsem zrudnul. To že dělám? Že by Lotka byla ta utlačovaná?
~
Tak tady dole leží na zádech bejby A, říká sonoložka. To je Luisa, vtírám se. A tady nad ním, zase na zádech, ale s hlavou na druhou stranu, je bejby B, dodává. A já zase rudnu. Lotka kope Luisu do hlavy. Taková malá a už takhle! Prej utlačovaná!
Nechtějí se otočit, nemůžu jim změřit páteř, povídá sonoložka. Lotko, okamžitě přestaň kopat sestru do hlavy, cedím mezi zuby a tvářím se, že jsem hodný otec. A vůbec, postavte se obě dvě, co se tu válíte, když jsme na návštěvě?
Hodinu a půl čekáme, jestli se slečinky uráčej se trochu hnout, ale ani je nehne.
~
Za týden je tedy potřeba jít na ultrazvuk ještě jednou. Děti s sebou v mezičase neustále melou, a hned jak Ludmila cítí, že si zase lehly, pošle je uklidit si do pokoje. (Je mi jich líto, takže zatím uklízím za ně. Zatím. Jakmile vyrostou, budou si ty špinavé ponožky uklízet samy.)
A skutečně, při druhé návštěvě je sonoložka spokojená, všechno je řádně proměřené. Tak co páteř, vyzvídá Ludmila. To vám nemůžu říct, kroutí sonoložka hlavou, výsledky vám přijdou emailem.
Ještě ten den dostaneme email. Mají páteř! Každá jednu!
A já se raduju. Jednak, že to nebudou žádný bezpáteřný potvory – ale hlavně, že jsem vymyslel slovo sonoložka.
Úplně jsem zrudnul. To že dělám? Že by Lotka byla ta utlačovaná?
~
Tak tady dole leží na zádech bejby A, říká sonoložka. To je Luisa, vtírám se. A tady nad ním, zase na zádech, ale s hlavou na druhou stranu, je bejby B, dodává. A já zase rudnu. Lotka kope Luisu do hlavy. Taková malá a už takhle! Prej utlačovaná!
Nechtějí se otočit, nemůžu jim změřit páteř, povídá sonoložka. Lotko, okamžitě přestaň kopat sestru do hlavy, cedím mezi zuby a tvářím se, že jsem hodný otec. A vůbec, postavte se obě dvě, co se tu válíte, když jsme na návštěvě?
Hodinu a půl čekáme, jestli se slečinky uráčej se trochu hnout, ale ani je nehne.
~
Za týden je tedy potřeba jít na ultrazvuk ještě jednou. Děti s sebou v mezičase neustále melou, a hned jak Ludmila cítí, že si zase lehly, pošle je uklidit si do pokoje. (Je mi jich líto, takže zatím uklízím za ně. Zatím. Jakmile vyrostou, budou si ty špinavé ponožky uklízet samy.)
A skutečně, při druhé návštěvě je sonoložka spokojená, všechno je řádně proměřené. Tak co páteř, vyzvídá Ludmila. To vám nemůžu říct, kroutí sonoložka hlavou, výsledky vám přijdou emailem.
Ještě ten den dostaneme email. Mají páteř! Každá jednu!
A já se raduju. Jednak, že to nebudou žádný bezpáteřný potvory – ale hlavně, že jsem vymyslel slovo sonoložka.
Na dvě slabiky
Pod stromečkem leží úhledný balíček – Ludmila dostala od Ježíška gramofon. Jednak po něm sama velmi touží a jednak tyhle Vánoce už jsou trochu ulepené od dětí. Já jsem s gramofonem a deskama vyrůstal a nevidím důvod, proč o to připravit svoje děti.
Koupit gramofon je sranda, ale jaké koupit desky? Polechtal jsem svou superpaměť a dal si dohromady seznam kazet, které Ludmila nasbírala během puberty a při stěhování do San Francisca vyhodila.
Roztrhla papír. Dech se jí zúžil, oči zvhly, poprsí znachovělo. The Smiths! Co bude další?
Co to je?
Jak, co to je? Tvůj oblíbenec Chuck Berry!
Ale já žádnýho Berryho neznám!
To si jenom nepamatuješ! Vzpomeň si, mělas jeho kazetu! Počkej, pustím ti to a hned si vzpomeneš.
Jehla řeže drážku, Chuck Berry žhaví kytaru, ale Ludmila zůstává chladná. Marně přemýšlím, jak se něco takového může stát. Jak můžete něco milovat, a pak zapomenout, vymazat, nevybavit si už nikdy víc.
O měsíc později snídáme v Denny's kdesi poblíž Údolí smrti. Denny's je ten typ podniku, ve kterém se každým okamžikem může objevit speciální agent Dale Cooper a objednat si vynikající kávu. Velmi americký podnik s velmi americkým jídlem a velmi americkou muzikou.
Slyšíš? říká Ludmila, a všechno se jí zase úží, vlhne a nachoví, hraje Buddy Holly.
A já nejsem schopen polknout slaninu, protože se velmi hněvám na všechny muzikanty na dvě slabiky.
Koupit gramofon je sranda, ale jaké koupit desky? Polechtal jsem svou superpaměť a dal si dohromady seznam kazet, které Ludmila nasbírala během puberty a při stěhování do San Francisca vyhodila.
Roztrhla papír. Dech se jí zúžil, oči zvhly, poprsí znachovělo. The Smiths! Co bude další?
Co to je?
Jak, co to je? Tvůj oblíbenec Chuck Berry!
Ale já žádnýho Berryho neznám!
To si jenom nepamatuješ! Vzpomeň si, mělas jeho kazetu! Počkej, pustím ti to a hned si vzpomeneš.
Jehla řeže drážku, Chuck Berry žhaví kytaru, ale Ludmila zůstává chladná. Marně přemýšlím, jak se něco takového může stát. Jak můžete něco milovat, a pak zapomenout, vymazat, nevybavit si už nikdy víc.
O měsíc později snídáme v Denny's kdesi poblíž Údolí smrti. Denny's je ten typ podniku, ve kterém se každým okamžikem může objevit speciální agent Dale Cooper a objednat si vynikající kávu. Velmi americký podnik s velmi americkým jídlem a velmi americkou muzikou.
Slyšíš? říká Ludmila, a všechno se jí zase úží, vlhne a nachoví, hraje Buddy Holly.
A já nejsem schopen polknout slaninu, protože se velmi hněvám na všechny muzikanty na dvě slabiky.
Jdu na hodinu baletu
Nikomu to neříkejte, ale začal jsem chodit do posilovny. Ne přímo posilovat, ale jsou tam různé hodiny všelikého společného cvičení a protahování se, které by mi mohly pomoct, aby mě při zvedání a tahání dvou dětí nebolela záda.
A protože nemám rád genderové stereotypy, vydal jsem se na hodinu baletu. Proč se chvíli nedržet barre a nezkusit si pár plié v páté pozici, že. Jsme v San Franciscu, jistě tam nebudu jediný muž.
Ještě jsem si ověřil, kde se to koná (sál 2), a dorazil tam s pětiminutovým předstihem. Sál byl už skoro plný, napočítal jsem asi dvacet lidí a víc než polovina byli muži – ostatně jak jsem očekával.
Ovšem místo protahování se u barre měli všichni na zemi podložku a protahovali se na ní. Inu, proč ne. Vytáhl jsem si taky jednu.
Úderem půl vkročil do sálu statný černoch, pustil muziku a začal hulákat. A jedem! Zahřejeme se trošku! Sklapovačky, šup, šup!
Chytré, pomyslel jsem si. Nejdřív se člověk trochu zahřeje, a pak se baletem trochu protáhne. Muzika sice nebyla žádné Labutí jezero, ale to se snese, jsme v jednadvacátém století.
Nepřestáváme cvičit, makáme! Už jenom chvilku! A teď zvedat nohy! A šlapat! Do vejšky! Ještě vejš! A vydržet! Už jenom chvíli, za chvíli je konec!
Já už bych teda řekl, že jsem docela zahřátý, ale evidentně jsem byl jediný.
Po dvaceti minutách jsem do toho hulákání zůstal vyčerpaně ležet. Co to je za baleťácký hovado? Mám tady vypustit duši, ještě než začneme opravdu cvičit?
Nepokládat ramena! Honem! Doleva, doprava! Ještě chvíli!
Jeden chlapík se zvednul, sbalil podložku a zmizel. Srab! Začal jsem zase dělat sklapovačky. Udeřila celá.
Ještě chvíli, ještě dvě, a poslední! Díky a zase příště!
Myslel jsem, že umřu na místě, ale vztek byl silnější. Vrhnul jsem se něj.
To si snad děláš prdel, ne! Za prvý, tohle nemělo s baletem vůbec nic společnýho, furt samý debilní sklapovačky, kdo ti je na to zvědavej, řveš tady jak tur, to si fakt myslíš, že na sebe nechám hulákat makej makej? Za druhý, má to trvat šedesát minut, takže mi není jasný, jak si to můžeš dovolit jen tak v půlce ukončit, a za třetí, co tady vůbec děláš? Pokud je mi známo, tak ten balet má vést nějaká ženská! To si jako myslíš, že když ji dneska zastupuješ, tak si z toho můžeš udělat nějaký praštěný posilování?!
To všechno se mi zračilo v očích, když se ke mně blížil. Good job, poplácal mě po rameni.
A zmizel směrem k sálu 2, ve kterém osm křehkých dívek u barre tiše a synchronně poklesávalo v kolenou.
Příjmení: Ludmila
Zdravotní pojištění v USA není zdaleka tak solidární jako v ČR. Neupisujete se do jednoho systému, v jehož rámci si jen volíte pojišťovnu (a je vám skoro jedno, která to je). Musíte si vybrat pojišťovnu a nějaký určitý pojišťovací plán, který konkrétně stanovuje, na co a za kolik jste pojištěni.
Pozor na předložky: Já často říkám, že je to pojištění "proti něčemu", ale správně je samozřejmě "pro případ". Pojištění pro případ těhotenství, podobně jako pojištění pro případ požáru, nezabrání pojistné události samotné, ale zmírňuje její finanční následky. V případě porodu dvojčat, jehož cena je odhadována na sto šedesát tisíc dolarů, zmírňuje dokonce velmi výrazně.
A podobně jako není možné sjednat si pojištění pro případ požáru v okamžiku, kdy už je dům v plamenech, ani v případě pojištění pro případ těhotenství není možné se pojistit, když už je ruka, ehm, v rukávě.
Tomu se říká pre-existing condition – to všechno jsme se, jak se tady pěkně říká, learned the hard way, a to když nám místní veterinář řekl, že Pascal má tolik problémů, že se (veterinář) diví, že (Pascal) nemá žádné pojištění, a pak jsme tedy nechali Pascala pojistit úplně na všechno, ovšem s výjimkou těch nemocí, které už má.
Takže je nám to pojištění vcelku k hovnu.
Zdravotní pojištění se zjednodušuje a zlevňuje, pokud máte uvědomělého zaměstnavatele, který s pojišťovnami dojedná lepší podmínky, a ještě finančně přispívá. Pro případ porodu – stejně jako pro případ všech ostatních nemocí a úrazů – jsme tedy byli pojištěni už od roku 2009. Ovšem s rokem 2013 přišla v zaměstnání změna pojišťoven a najednou se přehlašujeme k nové pojišťovně a těhotenství je samozřejmě pre-existing.
Naštěstí je stát Kalifornie ve svém socialismu moudrý a stanovuje, že pokud plynule přecházíte od jedné pojišťovny k druhé a u té první jste na těhotenství pojištěni byli, musí to ta nová pojišťovna akceptovat. Na takovýchto věcech se mimochodem moc dobře zkouší, jak zarytí jste pravičáči. Sláva tedy, stačí plynule přejít.
K poslednímu listopadu je potřeba vyplnit všechny fomuláře, aby k prvnímu lednu mohl nastat onen plynulý přechod. Devatenáctého prosince se ovšem dozvídáme, že plynulost přechodu byla zákeřně přervána. Někdo (a nemám už sílu pátrat, kdo to byl) ty formuláře ztratil. Těsně před Vánoci tedy vyplňujeme všechno znovu a všichni nás ujišťují, že ve zrychleném řízení se všechno před koncem roku stihne.
Jenomže k prvnímu lednu už všichni mají kartičku pojišťovny s číslem pojištěnce, a my nic. Volám tedy do pojišťovny a chvíli se přetahujeme. Řekněte mi číslo pojištěnce. Ne, vy mi řekněte číslo pojištěnce! To je vaše číslo, tak mi ho řekněte! Je to moje číslo, tak mi ho řekněte! Nemůžu vám ho říct, dokud mi ho neřeknete!
Tak víte co, navrhuje mi nakonec paní, já vás přepojím na jiné oddělení, tam vás ověří, a pak přepojí zpátky ke mně a už to spolu nějak vyřídíme. Zní to jako skvělý nápad, tedy až do té doby, než se po přepojení ozve záznamník. Myslím, že to paní věděla.
Nechávám zprávu a ještě ten den odpoledne mi volá zpátky šišlavý a koktavý pán. Za to, že mu vyzradím svoje SSN je ochoten mi nadiktovat číslo pojištěnce. Pasát čtyři pasát čtyři, říká. Padesát čtyři? Ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři? Jo, pasát čtyři. Dvakrát za sebou, dvacet čtyři dvacet čtyři? Ale ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři padesát čtyři? Jo, pasát čtyři pasát čtyři nula pasát čtyři.
Číslo nakonec mám, pro sebe i pro Ludmilu, a už zbývá jenom zaregistrovat se k lékaři a objednat se!
Ale je to záhada: Do webového portálu se zaloguju pomocí svého čísla, při výběru lékaře uvedu své příjmení a datum narození, a všechno funguje. Když se Ludmila zaloguje pomocí svého čísla a při výběru lékaře uvede své příjmení a datum narození, tak jí to napíše, že neexistuje.
Koukáme do toho jak husa do flašky. V profilu všechno sedí, jméno tam je, datum narození taky, kde může být chyba? A jak tak porovnávám ty dvě stránky, svou a její, všimnu si jedné malé drobnosti. Prohozené příjmení a jméno. A změnit to už nejde, protože je po prvním lednu.
Naše děti se budou jmenovat Luisa a Lotka Ludmilovy.
Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy
To se tvrdí všude, takže je to pravda. Dokonce je to prý napsané i v těhotenské průkazce.
Jo vy nevíte, co je těhotenská průkazka? To je základní dokument těhotné ženy. Jako muž jsem si naivně myslel, že těhotná nemůže zapomenout, že je těhotná. Že fakt těhotenství je vždy přítomný – Ludmila ale tvrdí, že si někdy za celý den ani nevzpomene. A od toho je těhotenská průkazka, která vám to neustále připomíná.
Má to menší vadu na kráse: V San Franciscu se žádné takové průkazky nevydávají, takže nám ji asi budu muset vyrobit svépomocí.
Těhotenství je tedy nejkrásnější období v životě ženy. Často si to doma s Ludmilou přeříkáváme a přemýšlíme, co to znamená. Že s dítětem už to tak nějak není ono? Že už to bude jenom horší? Proto ženy chtějí další a další děti, aby mohly znovu prožít své nejkrásnější období?
Těhotenství je nejkrásnější. Narostou vám – konečně! – prsa. Ludmila se jich nemůže nabažit. Je to jak po letech splněný sen.
Chvíli jste strašlivě unavení, chvíli plni energie, nálada jako na horské dráze. Zadarmo! Probudíte se a už jste unavení. Ve škole vás obdivují, jak krásně umíte spát na lavici. Stavíte se za manželem v práci a usnete na recepci. Ve chvíli mánie naplánujete tříhodinovou procházku parkem, ale usnete dřív, než se stačíte obout.
No, obout. Nemůžete se předklonit, ba ani opřít o kuchyňskou linku a umýt nádobí. Je snad lepšího důkazu, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy?
Je to nejkrásnější období, protože si můžete jíst, co chcete. Těhotenské vitamíny a ty obří tablety železa, co se nechtějí dát spolknout, a vápník, které je potřeba, ale v těch těhotenských vitamínech z nějakého důvodu chybí, a pak řešíte nadbytek vitamínu D, který je v těch těhotenských i v tom vápníku – ale hlavně můžete jíst zmrzlinu, ve které je kyselina listová.
A celou tu dobu můžete v klidu přemýšlet o tom, jestli vaše dítě náhodou nebude blbý. Teda v klidu ne, protože někdy musíte bezdůvodně plakat a jindy je vám zase tak špatně, že se vůbec přemýšlet nedá, nedá se vůbec nic, ani si uvědomovat, že těhotenství – a teď nevím, jestli jsem to tu už zmínil – je nejkrásnější období v životě ženy.
Se spoustou věcí se nemusíte otravovat vůbec. Například s alkoholem. Nebo se sushi. Ostatně kdo by chtěl jíst syrové maso, když si může užívat nejkrásnější období?
Prostě je mi to líto. Když večer mažu Ludmile břicho směsí sezamového oleje a včelího vosku, i já bych chtěl zažít to nejkrásnější, co může být. I já bych chtěl, aby mě někdo oplodnil. Děti máte v břiše pořád s sebou, nikam se nezaběhnou, nic neprovedou, bez odmlouvání snědí, co jim dáte. Těhotenství, nejkrásnější období v životě muže.
Jo vy nevíte, co je těhotenská průkazka? To je základní dokument těhotné ženy. Jako muž jsem si naivně myslel, že těhotná nemůže zapomenout, že je těhotná. Že fakt těhotenství je vždy přítomný – Ludmila ale tvrdí, že si někdy za celý den ani nevzpomene. A od toho je těhotenská průkazka, která vám to neustále připomíná.
Má to menší vadu na kráse: V San Franciscu se žádné takové průkazky nevydávají, takže nám ji asi budu muset vyrobit svépomocí.
Těhotenství je tedy nejkrásnější období v životě ženy. Často si to doma s Ludmilou přeříkáváme a přemýšlíme, co to znamená. Že s dítětem už to tak nějak není ono? Že už to bude jenom horší? Proto ženy chtějí další a další děti, aby mohly znovu prožít své nejkrásnější období?
Těhotenství je nejkrásnější. Narostou vám – konečně! – prsa. Ludmila se jich nemůže nabažit. Je to jak po letech splněný sen.
Chvíli jste strašlivě unavení, chvíli plni energie, nálada jako na horské dráze. Zadarmo! Probudíte se a už jste unavení. Ve škole vás obdivují, jak krásně umíte spát na lavici. Stavíte se za manželem v práci a usnete na recepci. Ve chvíli mánie naplánujete tříhodinovou procházku parkem, ale usnete dřív, než se stačíte obout.
No, obout. Nemůžete se předklonit, ba ani opřít o kuchyňskou linku a umýt nádobí. Je snad lepšího důkazu, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy?
Je to nejkrásnější období, protože si můžete jíst, co chcete. Těhotenské vitamíny a ty obří tablety železa, co se nechtějí dát spolknout, a vápník, které je potřeba, ale v těch těhotenských vitamínech z nějakého důvodu chybí, a pak řešíte nadbytek vitamínu D, který je v těch těhotenských i v tom vápníku – ale hlavně můžete jíst zmrzlinu, ve které je kyselina listová.
A celou tu dobu můžete v klidu přemýšlet o tom, jestli vaše dítě náhodou nebude blbý. Teda v klidu ne, protože někdy musíte bezdůvodně plakat a jindy je vám zase tak špatně, že se vůbec přemýšlet nedá, nedá se vůbec nic, ani si uvědomovat, že těhotenství – a teď nevím, jestli jsem to tu už zmínil – je nejkrásnější období v životě ženy.
Se spoustou věcí se nemusíte otravovat vůbec. Například s alkoholem. Nebo se sushi. Ostatně kdo by chtěl jíst syrové maso, když si může užívat nejkrásnější období?
Prostě je mi to líto. Když večer mažu Ludmile břicho směsí sezamového oleje a včelího vosku, i já bych chtěl zažít to nejkrásnější, co může být. I já bych chtěl, aby mě někdo oplodnil. Děti máte v břiše pořád s sebou, nikam se nezaběhnou, nic neprovedou, bez odmlouvání snědí, co jim dáte. Těhotenství, nejkrásnější období v životě muže.
Jak jsem se ztrapnil před celými Státy
Je den před Štědrým večerem a my zjišťujeme, že doma nic nemáme. Je potřeba vyrazit na nákup a pořídit suroviny na řízky, salát a polévku. Nákupní seznam je dlouhý jak Lovosivosice a venku prší a fučí, takže se nám nikam nechce, a o to víc rozšiřujeme ten seznam (to jde snadno, oba známe pumping lemma).
Zápas s živly nakonec dopadne 1:1. Sice se dostaneme tam i zpátky, aniž by někoho z nás pohltil oceán, ale jedna papírová taška podlehne svodům deště – a bagety a celer se rozkutálí po chodnících Haight-Ashbury.
Totiž ten celer: Dojedeme s nákupním košíkem do oddělení zeleniny a rozdělíme se. Skoč pro mrkev, celer a petržel, vysílá mě Ludmila, a sama míří pro citrony. Naberu do sáčku mrkev. Petržel zrovna nemají a celer se tu vůbec nevyrábí, a tak beru aspoň řapíkatý, ten se do polévky také hodí.
Ludmila na mě podezřele kouká. Kde máš celer? Kde máš petržel? Nemaj, krčím rameny. A tak tam jdeme zpátky spolu. Co je tohle? ukazuje Ludmila na vyskládané petržele. Byli tu lidi a bránili mi ve výhledu, bráním se.
A ten celer? Zatvářím se, že nejsem včerejší. Celer se tu přece neprodává... Ludmila jenom vzdychne a ukáže na regál s celerem. To bylo v Ženevě! Tam neměli celer!
Takhle tady já žiju. Tři roky a nevšimnu si, že mají celer. A ještě každému vykládám veselou historku, jak Američané neznají celer, a proto můžou řapíkatému celeru – nemajíce od čeho jej odlišit – říkat prostě celery.
Promiňte. Jsem tu cizinec. A to, co neměli v Ženevě, byla vlastně petržel.
Jak se Luisa ztratila
Ve středu jsme zašli za naším porodníkem, aby nám řekl, že je všechno v pořádku.
Všechno v pořádku, povídá, výsledky testů v normě, tak si teď poslechneme, jak jim tlučou srdíčka.
A vzal takový přístroj, ani nevím, jak bych to popsal. Kdybych řekl, že to byl speciální stetoskop napojený na zesilovač, tak bych vypadal příliš odborně, a navíc bych kecal. Každopádně to fungovalo podobně jako úplně jiný přístroj, kterým se v oceánu poslouchá zpěv velryb. Šumí to a praská to a hučí to a velryby do toho dělají lalala.
Tvářím se tedy zaujatě, a v tom šumění a praskání a hučení se snažím najít pravidelný, pokud možno jednoduchý rytmus. Nenacházím, ale pro jistotu pokyvuju hlavou. Lékař natáčí hlavici přístroje sem a tam, krouží, ale místo aby říkal "dýchat", "nedýchat" a "dýchat zhluboka", jenom mlčí.
Já už jsem ochoten přiznat, že tam nějaký rytmus slyším, ale doktor to vzdává a přesouvá se na druhou stranu břicha. Stačí mu vteřina a je to tam. Vžum vžum vžum vžum! Tak to by poznal i ten, co velryby nikdy neslyšel.
Na Lotce jsme si tedy ověřili, že přístroj funguje. Zpátky k Luise! Doktor hledá všude, ale dítě není k nalezení. Co když nedýchá? Doktor se vztyčí.
Vsázím svoje boty, že je schovaná za tou druhou! Ověřím ultrazvukem! A vyráží ze dveří a již táhne do místnosti ultrazvuk. Rozrušením padám ze židličky. Luiso! Dýchej!
A už to vidíme. Luisa se schovává vzadu za Lotkou, asi si potřebovaly něco říct. Spočítáme placenty (dvě), šesticentimetrová tělíčka (dvě), tlukoucí srdíčka (dvě) a nožičky (jedna, ale doktor nepochybuje o tom, že tam jsou i další), a můžeme jít; svět je zachráněn.
Víš, povídám pak Ludmile cestou zpátky, to by mě nikdy nenapadlo, že se bude schovávat. Zrovna Luisa!
Všechno v pořádku, povídá, výsledky testů v normě, tak si teď poslechneme, jak jim tlučou srdíčka.
A vzal takový přístroj, ani nevím, jak bych to popsal. Kdybych řekl, že to byl speciální stetoskop napojený na zesilovač, tak bych vypadal příliš odborně, a navíc bych kecal. Každopádně to fungovalo podobně jako úplně jiný přístroj, kterým se v oceánu poslouchá zpěv velryb. Šumí to a praská to a hučí to a velryby do toho dělají lalala.
Tvářím se tedy zaujatě, a v tom šumění a praskání a hučení se snažím najít pravidelný, pokud možno jednoduchý rytmus. Nenacházím, ale pro jistotu pokyvuju hlavou. Lékař natáčí hlavici přístroje sem a tam, krouží, ale místo aby říkal "dýchat", "nedýchat" a "dýchat zhluboka", jenom mlčí.
Já už jsem ochoten přiznat, že tam nějaký rytmus slyším, ale doktor to vzdává a přesouvá se na druhou stranu břicha. Stačí mu vteřina a je to tam. Vžum vžum vžum vžum! Tak to by poznal i ten, co velryby nikdy neslyšel.
Na Lotce jsme si tedy ověřili, že přístroj funguje. Zpátky k Luise! Doktor hledá všude, ale dítě není k nalezení. Co když nedýchá? Doktor se vztyčí.
Vsázím svoje boty, že je schovaná za tou druhou! Ověřím ultrazvukem! A vyráží ze dveří a již táhne do místnosti ultrazvuk. Rozrušením padám ze židličky. Luiso! Dýchej!
A už to vidíme. Luisa se schovává vzadu za Lotkou, asi si potřebovaly něco říct. Spočítáme placenty (dvě), šesticentimetrová tělíčka (dvě), tlukoucí srdíčka (dvě) a nožičky (jedna, ale doktor nepochybuje o tom, že tam jsou i další), a můžeme jít; svět je zachráněn.
Víš, povídám pak Ludmile cestou zpátky, to by mě nikdy nenapadlo, že se bude schovávat. Zrovna Luisa!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)