Co děti vzaly

Již nikdy nenavrátí. Konkrétně v abecedním pořadí akordeon, brčko, cedník, časopis a další, až po život. Na mnoha místech povstávají matky a jasně a zřetelně pojmenovávají, co všechno jim děti vzaly a co již nikdy nedostanou zpátky. Za všechny například: Ztráty a nálezy, Vezmou vám děti váš život?Válečné skóre, Berou děti víc než dávají? nebo Čejnem přes ajka.

Uzrál čas, aby k tomu něco řekl i otec. A jsem rád, že to padlo na mne. Chci říct – je to oběť, ale zájmy celku musí být nadřazeny zájmům jednotlivce.

Děti mi nevzaly nic. Ba naopak, věci mi nosí. Brčka, cedníky, jistě, někde se to musí hromadit, tak proč ne u mě – ale obohatily můj život i statky nehmotnými.

Jsem zdravější. Zrovna teď máme na kuchyňském stole šestnáct jablek, šest hrušek, banány, pomeranče, mandarinky. Všechno to sice sní děti, ale já jim to loupu a pak si ty šlupky od jablek a hrušek – ano, ty šlupky, ve kterých je nejvíc vitamínů – můžu sníst.

Chodím ven. Procházky jsem vždycky považoval za trapárnu, protože doma je nejlíp, ale s dětmi se dostanu na čerstvý vzduch a vždycky objevím něco nového. Třeba jak moc špinavé mají sousedi schody. No ale fuj.

Flákám se. Kdybych se dřív doma jen tak povaloval, bylo by mi to v jistých kruzích vyčítáno. Ne tak dnes, dnes se věnuji rodině, děti kolem mě běhají, obdivují moje obří chodidla, přelézají mě, tahají mě za uši a vůbec mě masírují. A teď pozor, zcela zdarma!

Jsem informovaný. Máme pod okny autobusovou zastávku a protože tu staví jenom autobusy číslo 6, 37, 43 a 71, často jsem nevěděl, kdy zrovna kolem projíždí autobus. To se mi teď už nestane, děti mě zuřivě informují o každé velké pojízdné krabici. Také jsem neustále hlasitě informován o tom, že se v mém okolí vyskytuje kočka. To je v domácnosti s kočkou prostě k nezaplacení. Ještě teď se mi ježí chlupy na mých obřích chodidlech, když si vzpomenu, jak jsem často prohledával celý byt a hledal, kam se ta čerchmantka zase schovala.

Znám spoustu lidí. Souvisí s předchozím. Děti nejen že se vítají a loučí s každým řidičem autobusu, který se odváží v jejich blízkosti otevřít dveře, ale v podstatě s každým, kdo se na ně na ulici jen letmo podívá. S dotyčným pak setrváme několik minut v srdečném rozhovoru, během kterého typicky potvrdím, že ta malá stvoření jsou děti, že jsou moje, že jsou dvě, že jsou to dvojčata, že jsou přibližně stejného věku, že se jedná o chlapce a dívku, že nejsou jednovaječní, neboť by to technicky ani nebylo možné, že jsou ale přesto kouzelní a že se máme určitě zase někdy stavit. Loučení dosáhlo nového vrcholu, když Luisa dnes při večeři mávala bramboře, kterou se chystala pozřít. Dobré bylo, že, byvši již uvařená, byla hlíza poněkud nemluvná, ale na druhou stranu nás Luisa nutila, abychom i my bramboře mávali a líbali ji na dobrou noc.

Víc čtu. Nejenom že víc čtu, ale také si to, co čtu, víc pamatuju. Rozpoznávám různé druhy obilí a znám jejich pořadí (je to totiž abecedně: bílé ovsy, ječmen, pšenice, žito) a dokážu ze lnu ušít kalhotky s kapsami, do kterých se vejde kulička, hřebík, knoflík i zrcátko. 

Nemusím uklízet. Jedná se o přínos zřejmě nejzásadnější. Děti uklidí všechno samy. Mé špinavé prádlo odnášejí do koše na špinavé prádlo, čisté do koše na čisté. Nákup z tašek vybalí. Boty mi přinesou, abych se už konečně obul a šel pryč. A já tedy jdu, zdravý a informovaný, jdu pryč z našeho uklizeného bytu a venku se ještě otočím a zamávám do oken. Protože když se můžou loučit s bramborou, tak se zvládnou rozloučit taky se mnou.

Třicet čtyři knížek

Tak jenom stručně: Data Smart a The Dead Do Not Improve byly tak blbé, že jsem je ani nedočetl. Pětihvězdičkových knížek bylo tentokrát osm (zarámované) a dvě z nich byly obzvlášť kouzelné: Brysonovo One Summer a Satinského Expedície. Ani nevím, jak jsem si je zasloužil!


Plazíš se jak Meresjev

Čmuchy čmuch. Mauglí, musím tě přebalit! Odnesu chlapečka do kuchyně na přebalovací pult a navyklými pohyby provedu, co je třeba. Ještě obléknout kalhoty a bundičku, protože dopoledne je pořád ještě zima, a můžu ho vypustit na zem.

Sám si jdu zase do obýváku sednout ke knížce, a tak mi ani nedojde, že se Mauglí vrací po svých pomaleji než obvykle. Osmnáct dní se plazil zasněženou pustinou – no, to možná přeháním. Ale když se doplazil až ke mně, byl už poněkud zarudlý a měl na krajíčku.

Miláčku, vypočítávám, přebalený jsi, najezený taky, napít nechceš, spát nechceš, hračky tu máš, tak snad ani nemáš důvod plakat. Co bys ještě chtěl? Proč posmrkáváš?

Mauglí se mi vztekle drápe po kalhotách a pokouší se vstát, ale je strašně nemotorný a nestabilní, mnohem víc než obvykle, jako by snad byl opilý, jako by snad skutečně šel těch osmnáct dní pustinou – –

Postavil se! Na to, že jsem mu omylem narval obě nohy do jedné nohavice, je to docela výkon!

Oliver! Oliver!

Přiznávám, ty české rodné listy ještě nemáme. Po legraci s apostilami jsem byl delší dobu dalších úředních úkonů neschopen a jen pomalu pomaloučku jsem skládal všechny ty potřebné dokumenty dohromady. Ještě jsem kvůli tomu psal i na ambasádu – opravdu musíme vyplňovat a posílat formulář o tom, k jaké národnosti se naše děti nepřihlásily v roce 1930? Ano, musíme, a to tímto způsobem: Řádek s rokem 1930 proškrtnout, podepsat a podpis nechat notářsky ověřit.

A protože těch formulářů je jak psů a všechno se to násobí dvěma, zůstali jsme nakonec se sedmnácti stránkami textů (jeden formulář, to byste nevěřili, se totiž nezdvojuje), které je potřeba čtrnáctkrát podepsat a podpisy notářsky ověřit. Tedy těch podpisů je potřeba šestnáct, ale ty poslední dva není potřeba ověřovat! Zřejmě pozornost podniku.

Notářské ověření podpisu (říká se tady tomu dosvědčení podpisu), jak se ukázalo, se dá získat skoro na každém rohu za pouhých deset dolarů za podpis. Například hned u nás za rohem je malý obchůdek, jehož majitel je zároveň i notář, a když jsme si tam nechávali děti fotit na pas, tak nám nabízel, ať klidně papíry přineseme, že to všechno vyplní.

Zároveň jsem si ale vygoogloval, že banky občas pro své klienty nabízejí stejné služby zdarma. A – nerad otevírám tuto starou diskusi, ale co mi zbývá – mít a nemít sto čtyřicet dolarů je 280 dolarů rozdíl.

Naše firma sídlí v krásné budově, v jejímž přízemí byla dřív banka pana Crockera a dneska je tam banka pánů Wellse a Farga. Takový ten luxus ČSOB na Náměstí republiky. Šel jsem se tam tedy zeptat, zda nám dosvědčí. Inu, těžká věc, kroutila se paní bankovní, jsou to dokumenty jaksi bankovního charakteru? Nejsou, přiznávám. Tak to nic!

Smiřuji se tedy postupně, týden, dva, osm, že zaplatíme, a pak náhodou jdu pro čtvrťáky do jiného Wells Farga u nás na Haightově. Bude to všechno? šveholí pokladní. A vlastně, když už jsem tady, dosvědčujete? Pokladní neví, ale jde se zeptat. Vrací se s důležitým mladým mužem a tento mladý muž – jmenuje se Oliver Austria – se usměje, kývne a povídá: Všechno zařídíme a zadarmo! Dejte to sem!

Já musím zchladit jeho nadšení, protože papíry nemám s sebou, ale slibuji, že se vrátím. Hned druhý den si na tento zásadní úkon beru dovolenou a pět minut po deváté do banky vstupujeme v bojové formaci jedné rodiny, neboť Ludmile patří polovina podpisů a děti samotné doma nechat nemůžeme, protože – no já vlastně ani nevím, ale prý se to nemá.

Sleduj, povídám Ludmile. Pan Austria nejenom že tu nebude, ale ani si ho žádný jiný zaměstnanec nebude pamatovat, a jiného notáře tu nebudou mít. Ale omyl, Oliver stojí uprostřed banky, spráskne ruce a vykřikne: Vy jste se vrátil! A jde se podepisovat!

A odvede nás k paní Hymanové a řekne jí: Tady pán potřebuje ověřit nějaké podpisy. A zmizí. Paní Hymanová je velice milá a nechá si třikrát vysvětlit, co po ní chci. Pak potřetí zavrtí hlavou, řekne, že tomu vůbec nerozumí, a otočí se na kolegyni. Kolegyně nejenom že chápe, ale dokonce se přizná, že právě ona je ta slavná notářka, která to vše oficiálně stvrdí.

Já vytáhnu lejstra a všechno je v ptdachu. Pane, kroutí se notářka, ty dokumenty nejsou v angličtině!

To je právě na tom to zajímavé, snažím se jí nalákat, ale ona se nedá. Že prý když neví, co to je, tak to podepsat nemůže. To je tak, vysvětluju smysl celého úkonu, vám je úplně jedno, co na těch papírech je. Vy jste jenom svědek, že já ty papíry tady před váma podepíšu a vy stvrdíte, že jsem to byl právě já, kdo to tady podepsal.

Čekal bych, že notářka tomu rozumí lépe než já, ale nezdá se. Podívejte se, já tomu nerozumím, já nic podepisovat nebudu. Něco se stane, bude tam můj podpis a jak já k tomu přijdu!

A odešla si stěžovat k Austriovi. Ten přispěchal a tvářil se stále odhodlaně. Situace je těžká, zakoulel očima, ale nikoli neřešitelná. Naše notářka to podepsat nemůže, protože to nejsou dokumenty jaksi bankovního charakteru, ale to nic nemění na tom, že jste sem přišel ověřit podpisy a bez nich prostě neodejdete! Jdu zavolat našeho centrálního notáře z downtownu, ten podepíše všechno!

Paní Hymanová se na nás zubí. Já vám aspoň zatím doporučím, co by se dalo udělat s vaším kontem. No, koukejte, nějaký peníze na něm máte, poplatky neplatíte, tak to máte vlastně dobrý. Ale víte co? Mohl byste si aspoň zřídit kreditku!

Děkuji, vyčkám. Jak dlouho to může trvat?

Centrální notář z downtownu, ten tady bude nejpozději za patnáct minut, nebojte.

A už je tu zpátky pan Austria a potvrzuje, že pouhých patnáct dvacet minut a všechno bude. Externí notář si účtuje poplatek, ale vám ho odpustíme, slibuje, jste věrný klient!

Těch minut uplyne jen pět. Dveře se rozletí a do banky nakráčí notář. Rozhlédne se po lidech a rovnou si to namíří k nám. Tak to jste vy! Ano, jsme to my, a on je on, náš notář z obchůdku za rohem.

Co že se všichni ženeme sem? Že jste nepřišli rovnou ke mně? Tak ukažte, co máte.

Není to v angličtině, napovídá notářka. No to je snad jedno, ať je to třeba v tatarštině, říká notář, od toho já tu nejsem. Kolik toho bude?

Čtrnáct, hlásím hrdě.

Aha, směje se notář. A banka to platí, co!

Rozumíme si, a pak už to všechno odsýpá. Podpisy, doložky, otisky prstů, zápis do správní knihy, všechno je za půl hodiny hotové, ukláníme se panu notáři a hlavně panu Austriovi, který v té chvíli ještě netuší, že těch podpisů bylo trochu víc než obvykle a že faktura, kterou za chvíli začne pan notář vyplňovat, nebude jen na deset dolarů.

Ale to už jsme na cestě domů. Už je skoro hotovo, stačí to všechno jen vzít a odnést na poštu. Poslední krok, který by nám neměl zabrat víc než, řekněme, čtyři týdny.

Dusno bylo ten večer v séónijské pahorkatině

Role otce je krásná: Nic se ode mě nechce, jenom abych byl. A tak tedy jsem: Ležím na zemi a děti juchají a vřískají a testují, co se s tou horou dá dělat. Dá se tahat za vlasy a za chlupy, plácat do břicha, přelézat přes stehno, slintat do ucha, škrábat na kůži, ožužlávat chodidlo, zápasit s rukou, šplhat na hrudník, schovávat se do podpaždí.

Pak je to omrzí a jdou si každý po svých. Zde je třeba přiznat, že jak děti rostou a mění se, mění se i jména, jakými je častujeme. Kdepak Luisa a Lotka, kdepak Alice a Bob. Dášeňka si zaleze do kouta, kde se snaží rozkousat moje pantofle, a žabák Mauglí honí kočky, dokud jej nezaujme futrál na saxofon. Ten stojí smutně v koutě a nikdo jej neolizuje, což je potřeba okamžitě napravit.

Já se rozplývám nad tím, jak se Mauglí parádně dokáže postavit a jak vesele šmátrá po futrálu a snaží se mu ukousnout roh. Náhle se futrál trochu nakloní, Mauglí jej pro jistotu obejme oběma rukama a přilepený k němu se kácí dozadu – futrál stále ještě větší i těžší než on sám. Hlavička na dřevěné podlaze zaduní a futrál začne plakat. Ne, není to futrál – je to Mauglí. Nebylo ho moc vidět.

Odnáším tedy saxofon doprostřed pokoje, ať ho mám pěkně na očích. Už jej sice nestavím na výšku, ale z jakéhosi důvodu jej nepokládam jako kufr, který bych si chtěl vybalit, ale jako kufr, který bych si chtěl odnést. Tuto nuanci Mauglí o pět minut později odhaluje, a já jej opět lovím zpoza futrálu.

Když se konečně Mauglí doplazí ke stolku, postaví se vedle něj a podklouzne mu noha, takže sebou opět nepříliš elegantně sekne, uznávám, že je na čase ho uložit do postele. Mauglí samozřejmě nechce a protestně v postýlce vstává, ale unavené nohy jej opět zrazují a čelo mu narazí do laťky tak zhurta, že se Mauglí skácí a probouzí se až za tři hodiny.

~

Že se Mauglí dokáže postavit, pokud se u toho přidržuje zdi, nábytku, nohy, či alespoň saxofonu, jsem snad už ozřejmil. Tento týden jsem s ním ovšem musel mít vážný pohovor: Žabáku Mauglí, neznalost fyzikálních principů neomlouvá, pravím, neboť Mauglí vzal do obou rukou chrastítko a postavil se.

Ty si myslíš, že se něčeho držíš, vysvětluju dál. Že ta hloupá hračka je totéž, co třeba tady skříň. Ale není. Ty sice něco držíš, ale ničeho se nedržíš! Zvratné zájmeno! Chrám i tvrz! A máchám kolem Mauglího rukama jako kouzelník, když se snaží ukázat, že nikde nejsou žádné neviditelné špagáty. Ale Mauglí kouzelníkům nevěří. Drží se chrastítka a ví, že nemůže spadnout.

A protože to ví, nespadne.

Dvacet pět knížek

Na začátku roku jsem se upsal, že v roce 2013 přečtu dvacet pět knížek. Co na tom, že v podstatě čtu jenom cestou do práce a z práce; co na tom, že Luisa a Lotka se už hemžily v břiše. Čtenářská kázeň musí být.

Dneska jsem dočetl pětadvacátou a při pohledu zpět mě překvapilo, kolik z těch knížek hodnotím pěti hvězdičkami: Deset! To je nepravděpodobně moc. Buď si předvybírám knížky převelice dobře, nebo – a to spíš – mi z dětí měkne mozek.

Martin Eden je senzační a nejlepší a vůbec, a chtěl bych ho číst v sedmnácti.

~
Covey naopak přišel úplně v pravý čas. Zatímco žena je těhotná doslova, muž je těhotný myšlenkami na to, jak musí být lepším člověkem.

~
Na Vaculíka mám dva názory, a tohle je ten druhý.

~
Kdybych musel vybrat jen dvě knížky, byl by to Eden a Vlci. Doufám, že už někde nějaká komise při OSN jedná o tom, jak donutit všechny lidi na světě, aby si tyhle dvě knížky přečetli.

~
A konečně v poslední pětici není žádná pětihvězdičková. Kdybych musel, tak tedy Noční cirkus.

Martin Eden. Vážně.

Smraďoch

Po příchodu do práce obvykle házím batoh do kouta, skoro až pod vedlejší stůl, u kterého nikdo nesedí. Teď k nám nastoupil nový pán a ten stůl obsadil, ale batoh si tam házím dál. A když už se stmívá a já se natáhnu po svém batohu, že teda jako půjdu domů, přiblížím se k němu a k jeho stolu až příliš – a cítím tu zvláštní vůni. Abyste rozuměli, můj stůl je přímo u pánských záchodků, takže jsem na vůně zvyklý, ale tohle je jiná, zajímavá vůně.

Trochu štiplavá, morbidně hnilobná, hnusně plesnivá – a přitom je v tom trochu Vánoc a dětství.

Čím víc se ty svátky blíží, tím je ta vůně intenzivnější.

A dneska už to skoro nešlo vydržet. Až jsem začal pochybovat, jestli ta vůně jde opravdu z toho pána. Jestli nemá pod stolem něco schovanýho. Ta občasná ostrost a přitom vtíravá sladkost... Mrtvou veverku, třeba?

A tak když pán na chvíli odešel, dřepnul jsem si tam a tiše volám: čičiči – to totiž volám na všechna zvířata, ba i na děti. Mrtvá veverka neodpověděla, ale jak jsem tam tak byl zaklíněný pod stolem, najednou se mi před očima vynořil příběh asi měsíc starý.

Byla středa a stáli jsme na autobusové zastávce a Ludmila dojedla mandarinku a chvilku tak bezradně mhouřila očička a nevěděla, kam s tou kůrou, a já jsem zastřeným hlasem řekl dej sem ty šlupky a strčil jsem si je do batohu do takový kapsičky, do který skoro nikdy nelezu a Ludmila řekla, že to by ona udělat nemohla, protože by na to určitě zapomněla a všechno by jí to tam zplesnivělo, a já ji objal a pohladil a zavrtěl hlavou a řekl: Tak to se ale opravdu může stát jenom tobě. 

Život je stará tlustá včela

Když jsem byl malý, dělili jsme se oficiálně na dělníky, rolníky a pracující inteligenci. A má neuvěřitelná manuální zručnost a vrozená láska k půdě mě předurčily k dráze inteligenta.

Byla to cesta nesnadná, ba trnitá. Tehdy v šesté třídě jsem se ještě opravdu snažil, aby se ten držák na vařečky mohl stát chloubou naší kuchyně, ale vypilovat otvor aspoň trochu podobný kruhu se mi prostě nepodařilo. Při rozpoznávání plevelu od mrkvové natě na školním pozemku jsem byl natolik úspěšný, že jsem byl rychle přeřazen na shrabávání listí, a to i na jaře, když žádné listí nebylo. Ale já zatnul zuby a hrabal.

A když pak na mě ve druháku na průmyslovce řvali, co že si myslím, že jsem to vyrobil za pant, když se nedá otevřít, už jsem jenom mlčky položil kladivo vedle ponku a šel si po svých.

~

Doba se změnila. O zemědělství a průmyslu se sice pořád ještě mluvilo, ale inteligence se nějak vytratila. Hitem dne byly služby – schovali se do toho holiči i správci sítí. A až děti vyrostou, bude to zase jinak.

Sázím zase na průmysl. Ale ne na ten těžký, naopak, na ten lehký až nejlehčí – na průmysl zábavní. Budoucnost je v klaunech, kouzelnících, hercích a zpěvácích. A s výchovou je třeba začít hned.

Takže Alice a Bob už dva týdny chodí do hudebky. Jsem vcelku benevolentní – ano, jeden bude hrát na klavír a jeden na klarinet, ale sami ať si rozhodnou, kdo na co. Ve třech měsících je ale ještě na nástroj příliš brzo, tak si tam teď jen brousí sluch a získávají cit pro rytmus.

Doma si s nima pak zpíváme – a překvapivě se mi do hlavy náhodně vrací spousta dětských písniček s jednoduchou zřetelnou rytmikou. Pec nám spadla, Skákal pes…

Má to ovšem háček: Písničky mi nepřicházejí celé. Často mi dojdou slova už v první sloce. Není čas se zastavit a něco lovit, písnička musí odsýpat. Začít tam něco šumlovat se dá možná v angličtině. Takže zbývá jediné řešení: Začít do daného mustru házet nová slova.
Už ty pilky dořezaly
už ty mlýnky domlely
máme malé partyzány
velké totiž neměli
Cože? diví se Ludmila. Ona totiž všechna slova zná a cítí se poněkud nesvá, pokud něco změním. A tak mi tedy přezpívá správnou verzi a já se opravdu snažím si to zapamatovat, takže druhý den už zpívám.
Už ty pilky dořezaly
už ty mlýnky domlely
už sa chlapci domlátili
zase brousí sekery
Ludmila se na mě jen útrpně podívá a rezignuje: Ale jo, v podstatě dobrý.

A tak si zpíváme. Jak ty pilky dořezaly, ale taky jak město nikdy nespí, jak šla do světa a krk za to dám, jak oslíček Joe chce taky spát, jak je v tom asi nějakej háček, jak zem jde do války, jak je tygr tygrem, Mein Herr.

A ta stará tlustá včela je ve skutečnosti hrozná černá studna. Proč je to tak, proč je to tak, proč je to tak?

Ověřujeme rodné listy


Možná si ještě pamatujete, že se v porodnici podepisujeme na rodné listy Alice a Boba. Originály rodných listů pak již nikdy nespatříme, ale můžeme si kdykoli na matrice vyžádat kopii. Ne však dříve než sedm týdnů po datu narození, zřejmě ty dokumenty z porodnice na matriku doručuje poštovní holub, kterého zrovna zakousla kuna.

Čekám tedy sedm týdnů, a pak ještě pro jistotu dva, aby se nikdo nemohl vymlouvat. Když konečně nakráčím na matriku, cítím se jako doma – tolik ty přepážky připomínají všechno socialistické československé. Až na to, že není potřeba stát frontu, jsem tam sám. Paní matrikářce předložím formulář, který jsem si doma vytiskl a vyplnil. Mám ho dobře, na to já jsem expert, mohu tedy zaplatit čtyřicet dolarů a dostanu báječné barevné papíry s pečetí a vůbec se vším. Je to celé hotové asi za dvacet vteřin, já vykřikuji něco o senzačních službách a matrikářka na mě nechápavě čumí.

Nevím, jak vypadají české rodné listy dnes, ale s tou mojí trapnou knížečkou vyplněnou na psacím stroji se to vůbec nedá srovnat.

Ostatně, jak vypadají české rodné listy dnes, se brzo dozvím. Alice a Bob mají dvojí občanství, a kromě amerického rodného listu mají právo také na rodný list český, vydaný na jakési zvláštní matrice Úřadu městské části Brno-střed. K jeho získání je zapotřebí provést vcelku vysoké množství všelijakých úkonů, většinou jde o vyplňování formulářů, překlady, a zase formuláře.

Bod 1 na stránkách českého konzulátu v Los Angeles, pod který spadáme, zní: Získání apostily. Protože český úřad nemůže vědět, jestli takový barevný rodný list s pečetí náhodou nefalšuju doma ve sklepě, je potřeba, aby stát Kalifornie k rodnému listu přiložil papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný. Jak český konzulát pozná, že ten přiložený papír alias apostila je nefalšovaný, to nevím, a radši mě to ani nezajímá.

Rodné listy tedy putují spolu s šekem na dalších čtyřicet dolarů do Sacramenta, a za deset dní máme doma zpátky obálku, a v ní ty rodné listy a taky ten šek a navíc ještě vysvětlující dopis, ve kterém se praví, že ten pán, který podepsal výše zmíněné rodné listy, nepatří do skupiny osob, jejichž podpisy se mohou v Sacramentu ověřovat.

Píšu tedy na konzulát, co jako dál. Nejdřív mi optimisticky tvrdí, že je to jenom nedopatření a že si na Sacramento došlápnou, ale pak mi druhý den nějaká paní z konzulátu zavolá a vysvětlí mi, že když chci apostilu k rodnému listu, tak si musím ten rodný list nechat podepsat nějakým vysokým úředníkem, a ne chodit na nějaký vesnický úřad v Horní Dolní.

Chvilku se o to přeme: Na mé straně je především to, že rodné listy dětí narozených v San Franciscu se vydávají pouze v San Franciscu, a pak to, že San Francisco je oficiálně city and county, takže mezi ním a vládou v Sacramentu už žádný meziúřad není.

To mi ale samozřejmě nepomůže; paní konzulární naší debatu uzavírá s tím, že si holt musím najít někoho, kdo mi podepíše nějakou jako doložku, a když se zeptám, jestli ta jako doložka má nějaký úřední anglický název, tak se jenom zasměje, popřeje mi hodně štěstí a zavěsí.

Po špetce googlování zjistím, kde se na radnici ověřují rodné listy pro případy vydání apostily. Tentokrát už tam nejsou socialistické přepážky, nakráčím do krásné kanceláře, v předpokoji je černá čára, u které je napsáno Zde se zastavte a vyčkejte dalších pokynů, což učiním, a vzápětí – neboť jsem tu opět sám – jsem vyzván, ať vstoupím.

Čeho si žádáte, vyzvídá úřednice, a já přednesu – neboť formulář na to není – svou žádost o certifikaci rodných listů z důvodu možnosti získání apostily. Aha, říká úřednice, a ty rodné listy máte? Mám! Tak ukažte!

A bere si rodné listy, otočí se, udělá krok, z automatu na čísílka vytrhne číslo 109, otočí se zpátky ke mně, krok, a strčí mi do ruky zpátky to čísílko a ty rodné listy, na které se ani nepodívala. Běžte si támhle na chodbu počkat, než vás zavoláme!

Rázným krokem jdu na chodbu čekat, ale ani nestihnu vyjít z předpokoje, když se ozve gong a mechanický hlas oznámí, že se má číslo 109 dostavit k přepážce číslo 1. Sice jsem tam sám, ale pořádek musí být.

Těšil jsem se, že u přepážky číslo 1 bude ta paní, co mi dala čísílko, ale tak humorné to zase nebylo. Za dvacet čtyři dolarů jsem dostal takový obyč papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný.

Tohle je teď na cestě do Sacramenta, a jestli to všechno klapne, tak příští týden budu mít v ruce papír, který bude tvrdit, že člověk, který podepsal papír, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný, má právo podepisovat papíry, ve kterých se praví, kdo má právo podepisovat rodné listy, a že i jeho podpis je ověřený a platný. Teď se ukáže, kdo dával v sedmé třídě při větných rozborech pozor.

Pak už to jenom všechno přeložím do češtiny, a tím konečně splním bod první.

No a těch bodů je celkem devět, ale to už je jenom oddací list, rodné listy rodičů, osvědčení o státním občanství rodičů, zápis o narození dítěte, prohlášení o nenabytí slovenského občanství rodičů, včetně prohlášení o tom, že ani Alice ani Bob nenabyli v době od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 slovenské občanství, dotazník ke zjištění státního občanství, formulář pro jména dětí a žádost o zápis nepřechýleného příjmení, a k tomu samozřejmě notářsky ověřené podpisy, a pak se to teprve může poslat do Los Angeles, odkud to pošlou na Prahu 1, odkud to pošlou do Brna-středu, a tam se, myslím, může stát už úplně cokoliv.

Ale já vám, děti, slibuju, že to všechno vyplním. Než půjdete do školky, budete mít české rodné listy, i kdybych si je měl v tom sklepě zfalšovat.

Jindřichu! Jindřichu!

Hedviko! –  blonďatá holčička se otočí a rozeběhne se k tetě Marii. Jsme na lodi Císař Vilém II., píše se rok 1913 a pětiletá Hedvika Olmerová připlouvá do Nového Yorku.

Od podzimu minulého roku bydlí na Tylově náměstí na Královských Vinohradech u tety Marie Štorkánové. Ona, a její dvě starší sestry, Božena a Marie. A teď jsou všechny tři i s tetou na téhle 216 metrů dlouhé německé ocelové lodi, jen babička Františka zůstala v Praze. Patnáctého července vystoupí v Novém Yorku, tak jako tam v říjnu 1912 vystoupil s pětadvaceti dolary v kapse tatínek, a budou s ním bydlet v Clevelandu ve státu Ohio.

Tatínek Jindřich – teď si nechává říkat Henry – je sochař. Za dalších třináct let bude clevelandská galerie vystavovat jeho reliéf Mistra Jana Husa. To už ale bude dávno z Boženy Bertha, z Marie Marnie a z Hedviky Hattie.

Proč se šestadvacetiletý Jindřich, otec tří dcer, vydal do Nového Yorku a proč tvrdil, že je svobodný? Kdy do Spojených států dorazila jeho žena Karla/Charlotta Hackelová? Kam se poděly Božena Kuhánková a Anna Kubíčková, které přijely s Jindřichem? A kdo byl Albert Kléša, ke kterému všichni do Clevelandu jeli? 

V roce 1965 Hattie Olmer umírá. Stopa se ztrácí.

Hodina pravdy

Tři hodiny po porodu jsou dvojčata vyhoštěna z novorozenecké jipky s tím, že jim nic není, tak ať se snaží sama. A protože i Ludmila vypadá vcelku svěže, opustíme všichni čtyři porodnické třetí patro (tak zase za rok, loučí se s námi) a přesuneme se na patro šesté, do pokoje, ve kterém podle všech dosavadních instrukcí strávíme den až dva.

Jdete dneska domů, ptá se nás hned po příchodu nějaká doktorka. Nó, né, my nevíme, nám říkali den až dva, koktáme, a paní doktorka mává rukou: No tak to jo, dobrý, prostě jak půjdete domů, tak mi řeknete. A zmizí.

Já jdu dětem změřit teplotu, hlásí nějaká sestra. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí jiná. Já poslechnout dětem srdce. Vy prej máte vysokej tlak, přiběhne další doktorka, já vám ho radši přeměřim. A dětem už teplotu někdo měřil? Já radši někoho pošlu. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí už asi patnáctá osoba. Ale mě už měřili, protestuje Ludmila. To se musí měřit víckrát!

Já jsem vaše sestra, ale jenom do sedmi, pak přijde jiná! Já jsem záskok za vaši sestru, abych ji trochu odlehčila! Já jsem ta jiná sestra od sedmi! Ale jenom do tří! Já měřím teplotu! Já měřím tlak! Já odebírám krev! Já přináším pilulky proti bolesti! Teplota! Tlak! Rosný bod!

Sestra! Doktorka! Laktační poradkyně! A všichni něco slibují, ale nikdo nic neplní. Přijdu za hodinu – a nepřijde. Přinesu – a nepřinese. Zavolám – a nezavolá.

V pondělí ráno, po první probdělé noci, se situace opakuje. Já jsem sestra a jdu dětem měřit teplotu, už tu byla laktační? Honem se probírám tou haldou obličejů z neděle. Ano, byla! Výborně, tak kojte! A pošlu sem sestru, co bere krev. Dneska vám budou volat z nutričního!

Pak přijde ta nejdůležitější doktorka, která rozhoduje o tom, kdy půjdeme domů. Jdete dneska domů, vyzvídá. Já domů nechci, pláče Ludmila. No nic, uklidňuje jí doktorka, to si řeknete sami, až budete chtít.  A proč nekojíte? Jaktože tu není laktační? Počkejte, zavolám někoho, ať vám změří tlak.

V úterý už to nevydržíme, a když se ukáže nejdůležitější doktorka, zamkneme dveře. Jdete dneska domů, zase se ptá. Cha, přiskakuju a držím ji v šachu. To nám řeknete vy! Musíte přece provést výstupní prohlídku a rozhodnout! Ale ne, mává stydlivě rukou nejdůležitější. To rozhoduje pediatr, já jsem jenom sekretářka, co připravuje výstupní papíry. Vy mi řeknete, že jdete dneska domů, a já to dám tisknout.

Znovu si v hlavě procházím všechny ty osoby, co sem chodí brát krev, měřit tlak a teplotu, přinášejí prášky a pleny – ani jeden pediatr! 

Jdu si naši bezvýchodnou situaci rozmyslet do kantýny, a když se vrátím, Ludmila hlásí, že tu byl pán, co zařizuje rodné listy. Nechal tu papíry na vyplnění, prý si je vyzvedne odpoledne. Ten už nepřijde, syčím, ale všechno spořádaně vyplním. Propouští se mezi desátou a jedenáctou; je půl dvanácté, dnes už nikam nepůjdeme.

Po obědě zase někdo: Já jsem sestra, jdu dětem změřit teplotu! Už to nemůžu vydržet, takže ji zahradím cestu. Vy tady přestanete šaškovat s tím teploměrem a teď hned okamžitě zavoláte pediatra, ať provede výstupní prohlídku! Ale žádný takový, že jenom řeknete, že ho zavoláte, a pak už nikdy neuvidíme ani vás ani jeho, tenhle trik už jsem tu viděl stokrát. Já si vás pohlídám! Půjdeme za ním spolu!

Já jsem pediatr, přiznává se domnělá sestra. Aha! kontruju. Ještě před chvílí jste tvrdila, že jste sestra! Jsem sestra pomlčka pediatr, vysvětluje ona, navíc výstupní prohlídky může provádět i sestra. Proveďte tedy výstupní prohlídku, vyzývám ji stroze. Pediatr v převlečení za sestru opět vytáhne teploměr a usoudí, že pokud budou zítřejší krevní testy v pořádku, není důvod nás tu déle držet.

Zítra jdeme domů, hlásím laktační. Výborně, tak já objednám odsávačku a řeknu jim, ať ji doručí k vám domů, ale ne dnes, až zítra odpoledne.

Ve tři odpoledne se objeví úplně nová osoba. Manažerka. Jak se vám tu líbí? Změnili byste něco? Jsou na vás všichni hodní? My spokojeně přikyvujeme, jak je všechno v nejlepším pořádku, ale když už potřetí naléhá, ať se jí svěříme, tak začnu: Víte, je to taková drobnost, vy se na mě možná budete zlobit, já to snad ani neřeknu – a vybalím na ni to s tou pomlčkovou. Manažerka kýve, a že prý to promyslí. To je strašně důležité, tahle zpětná vazba, vykládá nám. Proto já chodím po těch pokojích každé odpoledne. Zítra ve tři zase přijdu a prodiskutujeme to. Nejdřív mě napadá, že bych ji mohl upozornit, že jednak tu zítra ve tři už nebudeme, a jednak jsme tu už třetí den a vidíme ji poprvé, takže to s těma každodenníma návštěvama asi nebude tak horký. Ale pak se jenom usměju. Co když je to taky převlečený pediatr.

Za chvíli telefon. Šéfe, jsme tady s tou odsávačkou, ale nikdo není doma! Měli jste přijet až zítra! Jó, to nám nikdo neřekl… K večeru opět volají z nutričního, a pán od rodných listů samozřejmě nepřijde.

Ve středu ráno opět zoufalý dětský pláč – už podvacáté je bodají do nohy. Tak co, tak co, vyzvídám. Až budou výsledky známy, tak vám dám vědět, říká doktorka, a já propadám v hysterický smích. Jste jako všechny ostatní! Už vás nikdy neuvidíme! Nikdy se nevrátíte! Svezu se do kouta a vzlykám. Nemám sílu jí bránit v odchodu.

Jdete dneska domů, ozve se asi za hodinu známý hlas. Co krev, hlesnu, stále ještě složený v koutě. Prej dobrý.

Dobrý! To mě zase postaví na nohy. Ano! Jdeme domů! Začněte tisknout! Už je skoro deset!

A do toho přijde laktační a sestra na prášky a sestra na tlak, a do toho úplně cizí člověk. Pardon, já přijdu později, zamumlá a chce zmizet, ale Ludmila – já to všechno beru na sebe, ale ona je stále se mnou – se mocně vztyčí v posteli a zařve: To je on! Chyť ho!

A už ho držím za límec, panáčka. Nikam nepůjdeš, zase bys už nepřišel. Tu máš formuláře na rodné listy! Pán poctivě prochází všechny kolonky a kýve, je to v pořádku, rodný list bude. A zase se hotoví k odchodu.

Mladý muži, zastavuji ho, pojďme si to přepočítat. Kolik tu vidíte dětí? Dvě. Kolik jste nám dal formulářů? Dva. A kolik si jich teď odnášíte? No jo! Jeden chybí! Pán se omlouvá, bere si druhý formulář, a slibuje, že to všechno přinese k podpisu cobydup. Jestli ne, tak si vás najdu, šermuju mu před nosem teploměrem, protože nemám nic lepšího po ruce.

Hrozba zabere, rodné listy jsou vyřízené, odsávačka domluvená, papíry vytištěné. Už je skoro jedenáct, to nestihneme! Ale děsíme se zbytečně. Můžete odejít, kdy chcete, říká sestra, já jsem tu stejně až do tří. Ale pak přijde jiná!

Laktáme

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, vyzvídá paní recepční, když nakráčíme s dvojkočárkem do laktačního centra. Jo, to my nevíme, přiznáváme. Nevadí, nevadí, já se podívám… Dítě se jmenuje…? No, jak které, připouštíme my. 

Ony jsou dvě, kulí oči paní recepční. Asi je normální kupovat si dvojkočárek a vozit v něm jedno dítě a pytel brambor.

K Evelyn jdete! Tak to si prosím tady na chvilku sedněte.

Inu, sedneme si, a za chvíli přichází další matka s dítětem.

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, začíná od začátku paní recepční. K Sue, říká matka. Aha, tak to si prosím tady na chvilku sedněte.

Po deseti minutách se otevřou dveře a do čekárny přicupitá monstrum. Křečovitý úsměv odhaluje zuby až  k šestkám, ale to umělé nadšení se nějak nepřenáší do zbytku obličeje, takže jí na očích vidíte, jak moc ji to všechno obtěžuje a sere.

Ludmila ztuhne, mně se dělá fyzicky nevolno. Monstrum stáhne všechny svaly v obličeji, což zřejmě má být nějaká mimozemská varianta na roztomilý úsměv, a pisklavě řekne Haaaaaaaj ajm sjuuu! Hurá, není to ta naše, andělé zpívají aleluja, gloria in excelsis Deo.

Když zlý démon zmizí, Ludmila chce nějak nenapádně vycouvat. Co když má Sue sestru? Ale už je pozdě na shánění česneku, jde k nám Evelyn a je to normální postarší dáma. Je až tak normální, že necítí potřebu nám neustále gratulovat, a je snad první, kdo nám říká normálně jmény místo žoviálního maminko a tatínku. Dokonce dětem neříká dvojčata, ale váš syn a vaše dcera.

Ne že budeš předstírat, že je všechno v pořádku, syčím nenápadně na Ludmilu. Přece nebudu brečet před cizíma lidma, rozčiluje se Ludmila. Tak jak je, ptá se Evelyn. Všechno v pořádku, hlásím já a Ludmila se rozpláče.

A pak to na ni všechno vybalíme. Jak ten malej křikloun chce víc a víc pít z lahve. Jak slečinka ani nic jinýho nezná. Jak není na nic síla. Jak má člověk spoustu kamarádů, a přitom nikoho.

Ono to, Ludmilo, vypadá – vysvětluje Evelyn –, že já tu jsem kvůli tomu, abych propagovala kojení. Ale to je ve skutečnosti až třetí v řadě. V první řadě je zapotřebí dát vás do richtigu, pak je potřeba, aby tady váš syn a dcera přibírali, a pak teprve budeme řešit kojení. Ono nic neuteče.

A Ludmila už nepláče ani trošičku.