Mé babičce je osmdesát let

Když se narodila, bylo Leonardu Bernsteinovi osm let, a první republice zrovna tak. Když skončila druhá světová, bylo jí devatenáct - život v socialismu před sebou.

Jak to byl šťastný nebo nešťastný život, to sám nepoměřím. Dva pravnuky má - jaké to asi je, vidět vyrůstat třetí generaci?

Co mě trápí, je ztracená historie. Příběhy, které už nejsou vyprávěny. Vždyť co já vlastně vím? Že dědeček byl řezník, že patřil do jakési té pražské tlupy, co neměla ráda socialistický majetek, že ho zavřeli, že babičku s dětmi vystěhovali z Prahy, že pracovala na šachtě, že se s dědečkem po mnoha letech rozvedla - tehdy jsem ho poprvé a naposledy viděl, u soudu; žije ještě? -, plus znám pár příhod z čapkárny.

Je toho žalostně málo. Otázkou zůstává, jestli je mi to tolik líto, abych s tím něco dělal.

Hm.

Komu se nelení, tomu se muzení

Hromadná akce obřích rozměrů! Jedinečná šance! Lokomotivy a hadi! Trojhlavá vzducholoď! Dědeček automobil! Nefalšovaná morseovka! Prodavač novin světovým vynálezcem!

Situace se má tak, že Národní technické muzeum se má zavřít, aby se znovu otevřelo u příležitosti svých sto let. Je fakt(em), že jsem v něm ještě nebyl nebo byl tak dávno, že už si to ani nepamatuju. Ale představa, že bude dva roky zavřené a že během těch dvou let prostě nebudu mít šanci se tam podívat, mě drásá.

A rve.

A trýzní.

Tak tedy tuto sobotu: 26. srpna 2006 ve dvě hodiny odpoledne. Sraz je před muzeem ; je to kousek od tram zastávky Letenské náměstí. Na nikoho nečekáme, nikdo se nehlašte. Pokud chcete přijít, přijďte. Pozvánku šiřte dle libosti. Bude-li nás dost, můžeme uspořádat i lampionový průvod.

Tři žádosti o nestandardní postup

Ani jednou vyhověno. Tak kde to žijem, Karle?


V lékárně

- Bych chtěla šumlišumli.

- Ten je ale pouze na předpis.

- Já vím, no ale třeba by se tu nějaký našel.

- Vy mě nechápete, ten lék je pouze na předpis.

- No jo, jo, ale jsme lidi, ne.

- Já vám ho opravdu nemohu dát.

- Samozřejmě, že nemůžete. Ale aspoň malej, co...

 

V čistírně

- Tady ty skrny jsou nevimodčeho, už jsem to zkoušel čistit, tak na to vemte něco silnějšího.

- To vám nevezmu, podívejte, to se nesmí chemicky čistit.

- No to nevadí, to vemte, aspoň to zkusíte.

- Vy mě nechápete, to by se celý rozpadlo.

- Nemusíte to čistit celý, stačí když vezmete tenhle kousek, že jo.

- Pane, já to tu nečistím ručně, to se hází tamhle do stroje, a tam to hodit nemůžu.

- Tak třeba na to vezmete něco silnějšího, že jo, a ono to půjde.

- Něco silnějšího na to můžete vzít vy, já jsem profesionál a když to má tuhle značku, tak to nemůžu chemicky čistit.

- Jasně, já to chápu, tak já vám třeba podepíšu, že mi to nevadí, ne?

 

U lékařky

- Nic vám není.

- Ale já to opravdu potřebuju, hrozně moc!

- Nemůžu vás poslat na odběr krve, když vám nic není.

- Chybí mi vitamíny, mám kruhy pod očima. Prosím, já nutně potřebuju odběr krve!

- A co bych vám vyšetřovala?

- Já chci na odběr krve!

Temně hučí Niagára

Déšť, bahno, hudba, alkohol, bezmoc, stan a ještě více bahna. Sázavafest 2006.

Tenhle lanový most je těžší než ten druhý, raději si zkus ten jednodušší. Koukáme do výšky na postavičku, která se klátí na lanech mezi stromy. Dlouho se pokouší přeskočit na třetí lano, ale nakonec padá do prázdna.

Tak kam? ptá se lanojistka. Ten těžší, ukazuju doprava, protože přece nejsem žádné tintínko.

On už ten žebřík je dost hnusnej - tak tomu se jen směju, šplhám jako veverka, a pak se kouknu nahoru a je ho tam ještě spousta metrů, a kouknu dolů, a je ho tam taky spousta metrů. Vyčerpaný se vyškrábu až nahoru, ještě jsem nezačal lézt a už si potřebuju odpočinout.

Je to kurva vejška, visím na prvním laně, nohy mě nedrží, a nevím, co dál. Jsem zoufale unavený, nevyspalý, hladový. Po chvilce vsunu druhou nohu do smyčky druhého lana a jsem v pasti. Ale přece se nebudu hned pouštět.

Lanojistka mi radila, ať se na dvou lanech rozhoupu, jinak na třetí nedosáhnu. Snažím se houpat, ale nohy se mi tak klepou, že by ze mně měl Brown radost. Přesouvám se jen na druhé lano, tak se přeci rozhoupu lépe, ale hned chápu, že lanojistka měla pravdu, vítr mnou houpe, ale vlastního pohybu schopen nejsem.

Tak tedy lezu zpátky na první lano, představuju si, že mi je šest, na plácek za paneláky že přijela pouť a já že se snažím na houpačce rozhoupat tak, až se překotím. Nějakým zázrakem to zafunguje a už držím třetí lano. Klepu se už úplně celý, a chvíli už jsem přesvědčen o tom, že už se skutečně neudržím.

Další lana už jsou v pořádku, jsou blíž a já, ač totálně vyčerpaný, mám trochu té pochybné tarzanovské jistoty. Na posledním laně na mě lanojistka volá, jestli teda už dolů, já kývu, ale odmítám se pustit. Nakonec tedy přeci jen opatrně jdu do kolen, a pak najednou prázdno a mít pláštěnku, snáším se jak superman.

Jsem chválen ze všech stran, ale pak se dozvím, že jsem stejně neobstál. Nedotknul jsem se cílového stromu.

~

Langoš byl hnusnej, kýta výtečná, bramboráky a pizza též, nudle studené.

~

Čardášujeme na balkánské dechovce. Jste to vy, poznala jsem vás podle svatebních fotek! volá na nás někdo. Snažím se chytit dech, ale dotyčná nás vyzve, ať pokračujeme. Tak pokračujeme. Devla, Devla.

~

Pátek. Na poslední chvíli balím a utíkám na metro. Nečekaně zjišťuju, že do Depa Hostivař jezdí jen každé druhé metro, a tak pohoršeně mířím na hlavák. Vlakem je to výhodné, jede tam dvakrát tak dlouho a za dvojnásobnou cenu. Ale aspoň se v Čerčanech stihnu naobědvat. Celou dobu si nadávám. Nechápu, proč se dobrovolně trmácím někam, kde budou hrát kapely, které mě nezajímají, kde se nechám obalit bahnem, kde se budu muset vyhýbat opilcům, kde musím spát ve stanu, kde - za asistence fašistické ochranky - nastydnu a umřu.

Neděle. Bylo to super. Je 9:38 a autobus odjíždí v 10:18. Slibuju, že v následujících v sedmi minutách dojím housku a sbalím si, ale nakonec to není tak žhavé. Přesto to považuji za jeden ze svých nejlepších výkonů, co se rychlosti týče. U trati se ještě stihneme vyčurat a ve čtvrt jsme na nádraží. Dopravní podniky hlmP zajistily tři autobusy místo jednoho. Je to zázrak - sedíme, dokonce vedle sebe.

Dívka typu, který bytostně nesnáším, se staví do uličky s výkřiky, že si na tu chvilku nebude sedat. Budí tak dojem, že už není kam si sednout, a tak posledních pět míst zůstává až do Prahy prázdných. Dívka hýká na celý autobus: Vyčistila jsem si zuby a je to lepší než sex! Všichni jí to věří.

V Jevanech jedeme kolem Gottlandu a vzlykáme dojetím.

~

Gott je věčný. Zatrestband hrají a zpívají Lady Carneval, dav jásá a tančí. Šalalala lalalala li.

~

Když vystrčíte z pončopláštěnky jen prstíky, vypadáte jako legrační liliput. Koncert Žlutého deštníku protančíme liliputánskými obřadními tanci. Vedle tancují pankáči, jeden klesá k zemi a zůstává ležet. Ostatní jej přeskakují.

~

Sobotním hitem je bahno. Podloží stanového městečka kupodivu odolává; aby ne, když se za vstup platí stovka. Botky Vagabond drží mé nohy v teple a suchu, jim poděkování a lásku jim.

Prší mírně, leč nepřetržitě. Nemůžu přijít na to, proč mi to nevadí.

~

To nejdražší, co tu máte! objednáváme si u baru, protože máme poukaz na nápoj zdarma. Tak tohle tu neplatí a dáte mi dvě stě čtyřicet korun.

To jsme holt nedomysleli.

~

Temně hučí do noci. Uléhám ke spánku, hlavu plnou muziky . Nevím, co s tím, a tak si pobrukuju finále Mahlerovy první.

Již třetí den hledám poštovní schránku

Střídám ulice, parky i nábřeží, tam někde možná poštovní schránka leží.

Stal se mi takový nepěkný věc - potřebuji poslat dopis! Zakoupil jsem si sobě známky (sedm pade za kus), oblízl a teď marně čuchám člověčinu pošťáčinu.

Poštovní schránky zmizely. Nejsou. Leda před poštou.

Tak nějak jsem se domníval, že poštovní schránky jsou víceméně všude. Teď už vím, že je jich méně více a více méně.

V naší ulici není žádná. V přilehlých taky nic. Cestou do práce nic. Pořád nakukuji do vedlejších uliček - nic nevidím.

Kam zmizely? A jak vlastně vypadají?

Možná spočívá celý problém jen v nevidění. Vždyť já ani nevím, kam se mám dívat. Jakou mají poštovní schránky barvu? Bývaly oranžové, platí to ještě dnes? Hledám oranžové plecháčky. Budou přidělané na domě? Samostatně stojící? Z kolika stran se do nich házejí psaníčka?

Zbytečné otázky. Jdu na poštu. Před poštou jistě budou. Čekají tam na mě.