Dnes naposled!



Lepič lepí plakát nový,
plakát bílý s dvěma slovy:
DNES NAPOSLED!


... zpívá Hana Hegerová. Dnes zakončuji opouštění všemožných funkcí, které jsem si za poslední léta nahrabal. Celé opouštění trvalo půl roku a zítra už budu zcela bez funkcí volených i jmenovaných, bude mi lehko na duši, a když budu mít něco na srdci, nebudu se muset bát, že mé vyjádření bude považováno za oficiální vyjádření kohosi. Končí mi spousta zodpovědnosti a nastává sladký čas kecání do všeho bez nutnosti nést následky.

Od zítřka utrum. Žádný předseda, žádný místopředseda, žádný náčelník, žádný člen orgánu, rady ani komise, nikdo a nic. Jaká úleva a jaká prázdnota. Diář osiřel od schůzek a schůzí.

A pak, časem, mi to přijde líto. Ale dnes, dnes ještě ne. Dnes je totiž naposled.

Zacyklená sekretářka

V jednom malém městě je malá univerzita, na ní ještě menší fakulta, na ní ještě menší katedra a na ní sekretářka. Úkolem sekretářky je mj. rozesílat všem na katedře důležitá fakultní a jiná oznámení, která chodí pouze sekretářkám. Jenže...

Když už, tak už, říká si sekretářka, a tak do konference členů katedry rozesílá i:

- spamy (dejme tomu, anglicky nerozumí, třeba je to něco důležitého)

- maily, které přišly z konference (takže se všichni všechno dozvědí dvakrát)

- a jednou za čas i maily, které před chvílí sama odeslala (neboť je též zařazena do konference a nově příchozí mail je nově příchozí mail, i když je v kolonce odesílatele její jméno)

A jestli nešla k lékaři (budu až zítra), tak tam cyklí dodnes...

Sbohem, svobodo!

Ne, já se nežením. Ještě ne. Ale všichni kolem mě ano!!

Zrovna teď v sobotu - další kamarád. Co mu to přelítlo přes nos? Snažím se dát do kupy naši třídu z průmyslovky: samí ženáči, dokonce i děti už mají!

Asi vědí, proč to dělají. To jenom já mám na všechno dost času...

Fólie na lidovkách.cz

Tohle už je opravdu neskutečné. Nepřečtu si lidovky.cz, pokud z úvodní stránky nestrhnu nějakou přiblblou fólii duhové energie. Dneska se tedy na lidovky vykašlu a jdu si přečíst zprávy ke konkurenci. Snad dostali za tu reklamu aspoň tolik, že jim to vyváží odliv čtenářů...

Taneční soirée

Kromě běžných tanečních lekcí pořádá taneční klub vždy jednou za měsíc taneční soirée pro všechny taneční skupiny. Teď v pátek bylo první - a pochopitelně jsem nechyběl.

Obával jsem se, že veškeré taneční snažení dopadne katastroficky, přece jen všichni za sebou mají teprve dvě lekce a zřejmě se na parketě pomlátíme. Skutečnost mě ale šokovala.

Nutno říct, že se pokračuje v rodinné pohodě. Každý účastník přinesl něco k jídlu, obvykle nějakou rodinnou specialitu, všichni pochopitelně musí ochutnat, a tak se první hodinu nedělá nic jiného než jí, pije a povídá.

Tato úvodní fáze večírku končí přinesením bílého polštářku s rudou stuhou, která je slavnostně přestřižena, čímž je parket otevřen. Začalo se rock'n'rollem a mně poklesla brada. Těch patnáct párů, které přichvátaly tančit, měly k začátečníkům velmi daleko! Připadal jsem si jak v nějaké profesionální taneční scéně filmu o šedesátých letech. V neuvěřitelném tempu všichni střídali neuvěřitelné množství figur, usmívali, smáli se a na tanec se vůbec nesoustředili. Pánové naprosto přirozeně vytáčeli své partnerky, které si ještě po patnácti minutách všelijakých vývrtek nepotřebovaly odpočinout. Přestože bylo na parketu plno a každý pro své kreace potřeboval spoustu místa, nikdo do nikoho nevrážel! Jeden již bělovlasý pán dokonce tančil se dvěma partnerkami najednou, v každé ruce jednu!

Tak jsem tam tak stál a říkal si, no jo, rock'n'roll, to je asi nějaká místní specialitka... Jenže pak přišlo na řadu paso doble, pak tango, salsa, mamba - a všichni tančili zběsile dál a dál.

Z mého tanečního kurzu nepřišel téměř nikdo. A mám pocit, že tahle parta, která se tu zřejmě bude scházet každý měsíc, už do tanečních dávno nechodí. To, co předvedli, jsem neviděl ještě na žádném českém plese.

Já jsem chvíli tancoval s nějakou Němkou, které to moc nešlo: při valčíku se snažila být aspoň dvacet centimetrů ode mě a při quick-stepu se pořád kolíbala do stran (z toho mi vždycky naskakuje vyrážka). Po půl jedenácté se dostavila Natálka, ale mně už to nebavilo, tak jsem se jí nenápadně vyhnul a jel domů.

Rada pro tancechtivé pány i dámy: Když se pokoušíte o nějaký standardní tanec, nikdy se nekývejte do rytmu. Možná vás to svádí, ale snažte se toho vyvarovat. Dělá vám to problémy při otočkách a navíc vypadáte jako magoři.

Jak pracuje Vltava

Tohle je moc fajnová komunikace. Bohužel, panu vedoucímu se ještě nepodařilo odpovědět...


Od Vltavy ke mně:

Prijali jsme vas dotaz:
sebrané spisy Jaroslava Seiferta
Pokud se nam tituly podari zajistit, budeme vas informovat emailem.

Tym Vltavy.cz (info@vltava.cz)

A o pár hodin později:


Dobry den,
bohuzel v nasi nabidce mame pouze jeden titul, odkaz prikladam
http://www.vltava.cz/Store/GoodsDetail.asp?c=&sCGoodsID=OL0235


Dekujeme, ze jste se obratil prave na nas.
S pozdravem

Olga Kornhauserová, InternetShops
nákupčí

Na což jsem prostě musel reagovat:


Vazeny pane vedouci,

preposilam Vam svou e-mailovou komunikaci s Vasi podrizenou slecnou/pani Kornhauserovou. Nabizet mi misto sebranych spisu Jaroslava Seiferta sebrane spisy Jaroslava Foglara je sice podnetne a dokonce i vtipne (preci jen, jsou to oba Jaroslavove, ze), ale nejsem si jist, jestli jsou zerty hlavnim cilem oddeleni pro spokojenost zakaznika.

 

Srdecne

Petr Olmer

Podruhé v tanečních

Váhal jsem, jestli mám jít znovu, ale nakonec jsem vyrazil a začalo se mi tam dokonce líbit!

Rodinná atmosféra pokračuje, učitel se všemi osobně přivítal, já se přivítal s Natálkou (-Bonsoir! -Bonsoir, cava? -Cava, et toi? -Oui.) a začalo se. Všimněte si, jak se ve francouzštině zlepšuju!

Do jivu jsme přidali další tři figury (už jich je tedy asi dvacet jedna), mám v tom fakt guláš. Ale sestava je z toho opravdu pěkná, když se nám to podaří nepoplést.

Pokračovali jsme v čače, Natálie už se začíná přizpůsobovat mému přímému kroku a nepřepadává mi do stran. Novinky jsem znal, takže bez problémů. Jenom to trénujeme na příliš pomalou hudbu, takže občas ztrácím švih.

A na závěr opět tango, tentokrát s balance a s promenádou. Natálie byla celá vyplašená, že to nemůže nikdy zvládnout, ale když jsme to třikrát zkusili a pokaždé bez větší chyby, musela uznat, že na tom mém vedení něco je. Standardní tance se mi zamlouvají mnohem víc než latinsko-americké, snad právě pro tuhle souhru. Já vím, že je to trochu macho, ale tanečnice smí dělat jen to, co jí cavalier dovolí. A já mám Natálku na velmi krátkém vodítku.

Rozšiřuji řady špatných řidičů

$$OBR1125$$Kdo za to může? Především bsa, který mě upozornil na vodní pumpu a odkázal mě na stránku o ojetinách, kde jsem se dozvěděl, co všechno mám zkontrolovat. Tak jsem kontroloval a kontroloval a najednou lup ho! Jsem majitelem Opelu Astra.

Není to pro mě jednoduché. Řidičák jsem získal v roce 1995, do roku 2001 jsem neřídil vůbec, od té doby jen silně příležitostně, a to ještě takovou starou chcíplotinu. No ale snad neublížím okolí ani sobě. Budu se snažit.

Recenzní posudek

Přišel mi recenzní posudek na můj článek do sborníku WDS. To je taková pseudokonference s trochu pochybným cílem, ale to teď nechme být. V posudku se dočítám, že "předložená práce je na hranici publikovatelnosti" a že "po formální stránce" jí lze "leccos vytknout" (ale nedozvídám se co). A navíc mám pocit, že tu práci recenzent snad ani nečetl...

Na úvod v článku uvádím příklad z webových stránek jazyka 3APL. Recenzent se domnívá, že jsem jej rozšířil o dva nové rysy. Jak na to přišel, to nevím - příklad je skutečně zcela totožný s webovým zněním.

Dále se píše: "Formuluje některé otevřené problémy spojené s jeho návrhem. Jejich řešením se zabývá jen okrajově." Zvláštní - já mám naopak pocit, že po nezbytném úvodu se nezabývám ničím jiným, než právě řešením těch problémů. Je snad polovina článku málo?

A ještě jednou: "... upozorňuje na čtyři otevřené problémy. V práci však řeší jenom první z nich." Ať počítám jak počítám: jeden, dva, tři problémy vyřešené, čtvrtý jen částečně. Skutečně se bavíme o stejném článku?

A na závěr: "Komunikační protokol zjevně počítá jenom s jedním agentem..." No to by bylo opravdu trestuhodné, ale copak jsem blbej? Komunikační protokol zjevně počítá s více agenty, proč bych to asi jinak dělal?

Tyhle recenzní posudky mi fakt pijou krev. Naštěstí je recenzent anonymní, takže nemám komu napsat nepěkný dopis...

Myší zápas

Když jsem Ludwigovi kupoval myši-hračky s mátovou příchutí, říkal jsem si: Co si to zase vymysleli, proč by měly mít myši mátovou příchuť? Ale výsledek byl fascinující, Ludwig myši neustále nosí v tlamě, žvýká, cucá, žužlá - a pochopitelně za nimi běhá.

Tyhle švýcarské myši jsou daleko kvalitnější než české, jejichž ocásek obvykle nepřežije tři hodiny, za dva dny mají rozpárané bříško a do dvou týdnů zmizí úplně. Tyhle myšky má Ludwig už několik týdnů, jeden ocásek už j ukousnutý a bříško trochu natrhnuté, ale jinak jsou čilé a zdravé.

Vždycky se snažím, aby měl Ludwig jednu myšku někde po bytě (obvykle pod televizním stolkem, odkud mu ji musím vytáhnout pomocí ramínka, aby ji tam během několika minut opět přesným zásahem umístil jak míč do branky) a druhou myšku mám schovanou pro případ, že by se strašně moc dožadoval myšky a nemohli jsme ji spolu najít. V tom případě mu půjčím tu druhou, záložní, časem narazím na povalující se tělíčko a zase ho pečlivě schovám.

Domnívám se, že Ludwig myši nerozlišuje a zdá se mu, že je to stále ta stejná šedá potvora s růžovými oušky (až na ten ocásek, ale to je drobnost). Jenomže dneska ráno Ludwig přikvačil s myší v tlamě, pustil mi ji k nohám, odběhl a vrátil se s druhou myší, kterou pustil vedle té první. Byl jsem prozrazen. Čekal jsem, že na mě bude Ludwig vyčítavě koukat, dokud nějakou myš nezahodím dostatečně daleko, aby se mu vyplatilo za ní běžet. Ale on ne - přikrčil se vedle těch dvou myší a začal číhat. Došlo mi to: On čeká, až spolu začnou bojovat! Jenomže myši se nehýbaly, a tak musel Ludwig použít svou metodu, kterou má obvykle vyhrazenou pro mouchy, kdyý je trochu pošramotí a ony už odmítají lézt.

Opatrně do jedné myšky štouchl a skutečně! Narazila do druhé! Zápas začíná! Ludwig přidal druhou packu, aby druhá myš mohla oplatil šťouchanec, a za chvíli se už myšky řezaly, že to hezké nebylo. Ludwig se snažil tvářit co nejvíc nezúčastněně, ale pak už to nemohl vydržet, skočil do klubka zmítajících se myší a obě hbitě zakousl. Pochválil jsem ho a on si šel spokojeně lehnout do svého pelechu. Dneska už má odpracováno.

Nezapomněl jsem na vás...

... ale tyhle dny plné porad, meetingů, prezentací a coffee-breaků mi znemožňují dostat se k počítači. Takže jenom stručnou víkendovou příhodu.

Cédéčka, která jsem si před několika lety vypálil, už nejsou příliš funkční. Štve mě to a nejsem si jist, zda bych pořídil lépe, kdybych pálil na jiné médium (tohle jsou Multidiscy). Mám program, který se pokouší přečíst i poškozené médium (nejvýše dvanáct pokusů), ale moc si s těmi cédéčky neporadil. A pak jsem našel program, který čte a čte, dokud nepřečte. A když načte celé cédéčko, vypálí nové, krásné.

Vzal jsem to nejvíc poškozené a zkusil to. Doba čtení: 43 hodin. Ale povedlo se! Vypálení se také povedlo a já měl dvě naprosto identické disky. Bohužel, naprosto identické. Taky nejde přečíst.

Znovu do tanečních

Z nedostatku sociálního zařazení do společnosti jsem se přihlásil do tanečních pro pokročilé. Včera večer byla první lekce.

V maličkém sále (naštěstí s parketami) bylo lidí tak zrovna akorát, což bylo příjemné zjištění. Výuka ve francouzštině sice není optimální, ale časem se určitě zorientuju. Zběžně jsem přepočítal muže a ženy - ženy lehce vedly, takže nezůstanu na ocet. Pánové, zadejte se! Francouzsky se používá milé slůvko cavalier. Neznamená kavalír, ale tanečník. Známé páry se brzy zpárovaly, v následujících několika vteřinách jsem si honem ze zbývajících vybral optimální partnerku (nejmladší, nejkrásnější) a už to bylo. Jmenuje se Natalie, je to Francouzka a je docela milá.

Já jsem tam asi také nejmladší a při pohledu na ty stařenky se sportovním duchem, které sem chodí proto, že na ně v aerobicu nezbylo místo, se trochu bojím, jak tenhle kurz dopadne. Jsou docela živelné a radují se jako děti. Tvoří takovou pohodovou domácí atmosféru - stejně jako učitel.

Starší dobromyslný chlapík, o jehož tanečním umění nemám valného mínění. Ale pořád lepší chodit sem než se nudit doma. Oznámil, že každá lekce se bude skládat ze tří částí po třiceti minutách. rock'n'roll, latina, standard. Zdálo se mi to trochu divné, ale nebyl čas nad tím moc rozumovat, protože se přikročilo k zopakování základního rock'n'rollového kroku - a on to byl jive! A hned jsme se přiučili nějaké figury, které jsem neznal, takže teď už jich (teoreticky) ovládám asi osmnáct a všechny se mi pletou dohromady.

Další půlhodina byla věnována čače, tady ovšem je to cha-cha-cha. Proti učitelovým širokým úkrokům protestuji! Čača se přece dá tancovat mnohem elegantněji s krokem na první dobu dopředu a nikoli do strany! Ale všichni vesele hýkali doleva a doprava a já musel vynaložit velkého úsilí, aby mi Natalie nepřepadávala do stran. Žádná nová figura.

A na závěr tango: Jsme v pokročilých nebo ne? Tak proč mají všichni problémy s obyčejným chozením? Cvičili jsme to jak opičky a stejně se jim pletly nohy. Nezvyk: Začínají počítat od pravé nohy slow-quick-quick-slow, já jsem zvyklý na slow-slow-quick-quick od levé nohy. Jedna nová figura: Na druhý quick zpět po směru tance přes další slow-slow, na quick úkrok vlevo a dál normálně.

Jak si Petr vyjel do Hirtshalsu

3. 8. 2002

Petr se rozhodl, že z Kodaně vyjede časně ráno, aby měl dost času na prohlídku Odense. Prudký ranní déšť (již zcela obvyklý) ale donutil Petra zůstat v hlavním městě ještě o hodinu déle. Času pak nebylo nazbyt, takže Petr ani nestačil na nádraží vyměnit peníze a už seděl v téměř prázdném vlaku. Radostně dojel do Odesne a vydal se do centra. Na prohlídku měl asi dvě hodiny.

Zaujala jej směrovka ke Kunstmuseet, tak se hned správně nasměroval, ale za chvilku se ztratil. Dostal se do centra mezi obchody, které na něj řvaly SLEVA! a Petr jentaktak unikl, vykoupil se jedním svetříkem, což je nutno vidět velmi pozitivně.

Mapka mu upřesnila, že muzeum přešel, a pak pořád chodil kolem něj. Nebylo těžké vejít dovnitř a užít si zbývající hodinu. Muzeum bylo ve skutečnosti galerií, a to galerií zabírající období od konce 17. století až do 20. století. Kromě stálé výstavy Petr natrefil na mimořádnou výstavu soch - obvykle to byly ženy v nezvyklých pozicích: žena si hraje s dítětem, dítě si hraje s ženou, žena jde z nákupu, žena je sklíčená, ... pochopitelně nechybělo ani téma žena a sexuální hrátky.

Pak už se Petr vydal na další cestu. Po ranním vlaku, kde byl téměř sám, byl nyní udiven tím, že musí stát na chodbě. Třetinu vlaku totiž zabírala nějaká dětská výprava. Ta naštěstí po dvou hodinách jízdy v Arhusu vystoupila.

Čím víc jel Petr na sever, tím víc pršelo. V půl páté přeběhl na Hjoringu do místní lokálky a už bylo jasné, že je zle. Najít v Hirtshalech ubytovnu ve slunném počasí je možná hračka. Najít ji v přívalovém dešti je o ústa. Po půlhodině byl Petr již zcela promočený a s hrůzou začal zjišťovat, co všechno se mu namočilo přes stěnu batohu. To už byl pochopitelně ve svém pokoji, který sdílel s dalšími šesti lidmi.

Ponechme stranou důvody, které Petra vedly k tomu, že ten den zmokl ještě jednou, a přesuňme se do dne následujícího. Petr se časně ráno vzbudil a vyrazil na nádraží. Pošta byla zavřená, takže nemohl odeslat dopis a pohledy, které všera napsal, a tak si alespoň koupil něco k jídlu a před příjezdem vlaku se nasnídal.

Průvodčí v lokálce byl nekompromisní a odmítl uznat platnost jízdenky EuroDomino. Naštěstí šlo o pouhých 13 dánských korun. V Hjoringu byla asi dvacetiminutová pauza, které Petr náležitě využil: poslal ty své písemnosti a vyměnil si peníze (překvapivě se mu obojí podařilo na poště).

Vlak se zaplňoval postupně, takže Petr pohodlně seděl, a dojel až do Randers. Tam teď sedí a čeká na čtvrtou hodinu odpolední, kdy se otevírá ubytovna, a také na to, až přestane pršet. Čehož se asi nedočká. Držme mu tedy palce, ať ten zítřejší vlak není plný, ať se shledá se svou dívkou a ať už konečně začne svítit sluníčko!

Mám počítač! (tentokrát podruhé, skoro doopravdy)

Koukali na mě jak kakabusové, když jsem vracel větrák. A přitom sami píšou, jak do pěti dnů lze vrátit vše bez problémů!

Taková koupě auta vše zjednoduší. Najednou nemáte na drahou cordless klávesnici a nepohrdnete ani patnáctipalcovým Philipsem. Čtvrt giga RAM se vám zdá docela přijatelné a ty skvělé disky Samsung jsou prý neuvěřitelně tiché!

Takže tedy, všechno mám, válí se to kolem mě, a až se setmí, tak začnu zapojovat a přepojovat a instalovat a kopírovat. Prostě - mám radost, mám radost, mám radost!

Skoro až na kost.

Bahno plave. Priority. Plyš nebo lego? Spláchnutí do záchoda. Ekoložka a čutora. Dallaský zpravodaj.

28. 3. 2000

Dnešní den uběhl v krásné pohodě, kalené jen tu a tam občas (a občas řádně, až ode dna bahno vyplavalo).

Konečně se udělalo jasno v tom, jak (pracovně) strávit ty poslední dny ve Švédsku. Seznam aktivit je prioritován, ale mé soukromé priority jsou vyšší.

Zřejmě se skutečně budu muset uchýlit k legu nebo k plyši. Živý ptakopysk zřejmě v ČR neexistuje, ani v zoologické zahradě ne! Jaká škoda.

Přerušuji vyprávění o průběhu dne: Prohlašuji s naprostou upřímností, že Gogovi je třeba spláchnouti se do záchoda! Nejméně dvakrát! Ten člověk mi prostě systematicky ničí dobré spaní a polamuje moje chatrné zdraví. Doufám, že si ho na Mikuláše odnese čert!

Pokračuji: B. mi poslala mail, děkuje mi za pohled, který jí udělal radost. Jsem velmi rád, že ji ještě dokážu potěšit, ve svém věku jsem si nebyl jistý, zda vůbec někoho dokáži (nebo zda chci?) potěšit.

Další příhoda: Gogo a Globe-Hanka se dohodli na vyjížďce nakolech, a já byl kvůli tomu téměř obviněn z kuplířství. Mám snad zapotřebí být dohazovačem? Se na to můžu pěkně vykašlat, už nehodlám nikomu nikoho představovat.

Je za čtvrt hodiny půlnoc, a tak už tedy jen krátce: Na Písmáku se mihla jakási zavilá ekologička, ekoložka, tak se raduje z celého světa, až se mi zdá, že je trvale pod vlivem silných opiátů. Na Pískovišti jsem pro změnu sprdnul Čutoru, též za jeho přístup k životu (tentokrát však nechutně folkový a trampový), a konečně Crittera za to, že mi štěká na Ludwiga, hanba mu!

Problém s UML/SDL tranformací je téměř vyřešen, šlo o rozdíly mezi verzemi 1.1 a 1.3. Stejně ale budu na Lišce dělat až po Švédsku.

B. mi přislíbila, že by na mě snad i čekala na nádraží, to by od ní bylo krásné, až skoro nereálné.

Poslední dobou již opět nepíšu básně. Nejsem přesně schopen definovat, čím to je.

Zítra čekám pohled od Vzoromila. Jistě bude šťavnatý, vždyť Dallaského zpravodaje vyšlo několik dílů.

Mám počítač!

Ten Shuttle je tak roztomilý! Ale anabáze pochopitelně ještě nekončí...

Přiběhl jsem radostně do obchodu Micromania a žádal svůj Shuttle. Prodavač se na mě díval nedůvěřivě a pak začal shánět druhého. Ten dorazil asi za pět minut, mezitím jsem mezi různými krabicemi, které tam měli naskládané, našel i svůj Shuttle, takže když přišel druhý prodavač, směle jsem prohlásil, že támhleten Shuttle je můj. Jistě, říká prodavač, vy jste z International School of...
- To nejsem!
- Tak to není váš Shuttle...
- Ale nějaký musí být můj!
- Lituji, to je jediný...
- Ale vždyť jste mi volali, abych si pro něj přijel!
- Tak to je jiná, zavolám kolegu...
Kolega přišel, vytáhl druhého Shuttla ze skříně a bylo to.

A hned jsem utíkal do druhého obchodu, kde si koupím klávesnici a disk. Tentokrát tam byl prodavač, který hovořil anglicky velmi dobře, a tak jsme si ujasnili, že přestože v ceníků, který vyšel minulý čtvrtek, jsou uvedené disky Maxtor, a přestože mi jiný prodavač tvrdil, že tento týden určitě přijdou, tak holá pravda jest taková, že disky nejsou a nikdy nebudou. Aspoň klávesnice kdyby byla, špitl jsem. Poslední kus na skladě, oznámil mi prodavač hrdě a odešel do zákulisí. Vrátil se s prázdnou. Nenašel ji. Ale zase bude, hned za 14 dní! Tak aspoň ten větráček, prosil jsem.

K tomu odbočka: Než jsem se rozhodl koupit si Shuttle, četl jsem snad desítky recenzí. A tak nějak mi z nich vyplynulo, že ten speciální způsob větrání se obejde bez běžného procesorového větráčku. Proto jsem si žádný větráček neobjednával. Ale jak jsem tam tak stál v obchodě, nic nebylo a já zoufale přemýšlel, co ještě potřebuju, najednou mi přeskočil nešťastný neuron a já si vzpomněl, že mi chybí větráček. Není třeba dodávat, že ten uvedený v ceníku pochopitelně nebyl na skladě, ale naštěstí měli v zásobě jiný.

Dojel jsem domů, rozbalil počítač a ujistil se, že skutečně větráčku netřeba, takže jej dneska jdu vrátit. Počítač se skládá celkem jednoduše, pokud se oprostíte od manuálu, který místy selhává (např. předpokládá, že systém větrání není namontovaný, takže jsem dlouho koumal, kam vlastně strčit procesor, až jsem nakonec nalistoval konec manuálu, kde se procesor přikryje větráním - a pochopil jsem.

Přiložena byla dokonce redukce s-video na cinch, takže jsem si hned zapojil televizi. Počítač naběhl, velmi správně nadetekoval, že nemám žádných disků, a žádal o stisknutí F1. Žel, zrovna tahle klávesa mi chybí. Blikající obraz byl na obrazovce třikrát, tak doufám, že to později půjde vyladit.

Odpoledne jdu tedy vrátit větráček, pokusím se tady odchytit nějakou povalující se klávesnici s myší a třeba bych koupil i ten disk. Jenže jaký?

Šmik šmik, patly patly

Původně jsem dnes chtěl nechat svůj blog v klidu, ale když mi přivezli (o den dřív!) ten počítač, tak popíšu veselé příhody stříhání a barvení vlasů.

Naběhl jsem do nejbližšího kadeřnictví těsně před zavíračkou. Měl jsem štěstí, že se nade mnou paní kadeřnice slitovaly, když jsem komicky předváděl (šmik šmik, číhy číhy), že chci jen ostříhat. Děvčata se halasně loučila, až jsem tam zůstal sám s jednou dívenkou s rukama za zády, s jednou paní s nůžkami a s jedním pánem, jehož účes (ústřih?) byl už téměř hotov.

Lidská práce je ve Švýcarsku velmi drahá. Třeba taková výměna čepů v autoservisu vyjde na 800 franků (16 tisíc Kč). Kadeřnice je pochopitelně odbornice a její cena též není levná. Proto má k ruce onu dívenku - asistentku, která za nižší mzdu myje zákazníkům vlasy, zametá vlasy, prostě skoro-všechno vlasy, jenom nestříhá vlasy.

Tato dívenka mi nejprve podala časopis, abych si ukrátil dlouhou chvíli, a pak přišla s bílým hávem. Snažil jsem se jí ho vytrhnout a navléci si ho, ale mrštně uhýbala, až jsem si všiml, že to není jen tak obyčejný ubrus, ale že je to skutečně pláštík s rukávy a že se dívenka snaží nasměrovat mi ruce do rukávů. Pochopil jsem a hned jsem se do nich hrnul, jenomže jako operatér, obráceně. Když mi konečně vysvětlila, že se jedná o jakýsi župan (co jsem to za hotentota!), oblékl jsem si jej a vrhli jsme se na mytí mých vlasů. Ne že by to nebylo příjemné, dokonce i špetka kondicionéru se našla, ale docela mě z toho nepřirozeného záklonu chytaly křeče do krku.

A pak už jsem nastoupil přímo ke kadeřnici osobně. Ujistili jsme se navzájem, že si vůbec nerozumíme, pak mě někde šmikla, já jsem rezignoval a už se jelo. Občas měla ještě nějakou otázku, čurilovsky jsem střídal odpovědi oui a non, což jí začalo trochu mást v okamžiku, kdy mi položila stejnou otázku dvakrát za sebou, ale celkem jsem to přežil bez úhony a dokonce jsem pochopil, na co se pořád ptá, když vykřikuje žel. Zaplatil jsem 43 franků a zvesela čekal na okamžik, kdy mé vlasybudou nemyté, neboť tak si to žádá návod na barvě na vlasy. Ten okamžik nastal v neděli ráno.

První barva na vlasy ve formě masky, hlásal instruktážní letáček. Moc jsem to nepochopil, barva vypadala jako barva, masku přece poznám. Ujistil jsem se, že po celou dobu barvení budou mé vlasy vyživovány do hloubky nějakými ovocnými oleji a že mi celou proceduru bude zpříjemňovat ovocný parfém (toho jsem si nakonec nevšiml, ale vlasy smrděly po nějakém přezrálém ovoci ještě druhý den).

Zvesela jsem uchopil přiložené rukavice a zjistil jsem, že se do nich nenarvu. A to prosím nemám ruku nijak zvlášť velikou, nejsem žádný medvěd. Tak jsem pomaličku natahoval a natahoval ten igelit, opatrně, aby se nepřetrhl, a nakonec se dílo podařilo. Narozdíl od předchozích barev, které jsem kdy na sebe patlal, tahle se míchala přímo v aplikační nádobce, což bylo velmi potěšující. V návodu psali, že mám s nádobkou zatřepat, aby se obě složky promíchaly, a pak ihned ulomit hrot a okamžitě začít s aplikací. Třepu s nádobkou a napadá mě, že nebylo řečeno, jak dlouho se má třepat (ona ta promíchanost nejde dost dobře zvnějšku poznat), a tak čekám, že každou chvíli prošvihnu ten okamžik, kdy přetlak roztříští nádobku a vytluče mi okna. Ale kdepak, nic se nestalo, hrot jsem ulomil a žádný přetlak tam nebyl.

Návod popisoval, jak mám barvu nanášet od kořínků, a další podobné finesy, ale nejsem včerejší, takže jsem se k barvě zachoval jako k šamponu a prostě jsem si s ní vlasy "umyl". Bylo jí děsně moc, nakonec jsem ten zbytek vylil, protože se mi zdálo, že už se mi na hlavu víc vejít nemůže. Pak mi došlo, že to tričko, co mám na sobě, to původně bílé tričko bez červených fleků, jsem si chtěl sundat. No, stalo se, teď jenom nevím, jestli to tomu tričku taky odroste jako mně.

Pětadvacet minut čekání jsem strávil čtením, jenomže jsem se začetl moc a přestal jsem hlídat čas, takže je barva možná sytější než by měla být, ale já jsem docela spokojen (i když teda světlejší být mohla!). Hned jsem si vzal svou novou proužkovanou košili s vysokým límcem a vyrazil ven. Holky se na mě lepí, kudy chodím.

Počítač dorazil do Ženevy

Můžu si jej přijít vyzvednout. Taky že půjdu, hned dneska. Třeba seženu i disk! Nebo monitor!

Díky za ohlasy na cordless desktop. Nechce se mi furt shánět baterky (dokonce mám strach, že bych si je tady musel objednávat týden předem), a tak se vrhnu na verzi MX s nabíječkou. Je dražší o 60 franků, to snad přežiju.

Vyznáte se v autech? Pomozte :-)

Vyskytla se mi tato nabídka: Opel Astra 1.6 Si CD, rok 1994, najeto 89 tisíc km. Klimatizace, palubní počítač, el. stahování oken, centrál. Za 100 tisíc Kč.

Jenomže já se v autech vůbec nevyznám... prý jsou Opely nadstandardně poruchový...? Mám raději počkat na nějakého Forda? Zkuste k tomu říct svý, jestli se v tom někdo vyznáte. Já jsem rád, když dokážu zajet k pumpě...

Švédské NE euru

Nevím, v kolika zemích eurozóny se referendovalo o přijetí eura. Tipuju, že jich moc nebylo. Ve Švédsku to zkusili - a nezdařilo se.

Včera večer jsem náhodou přepnul na BBC World, kde zrovna oznamovali výsledky. Goran Persson, švédský premiér, vypadající jako dobromyslný tatík, pak měl tiskovou konferenci, leč švédsky - částečně překládal šéf SAABu (přítomný v redakci BBC).

Hlavní důvody odmítnutí vidí Persson v tom, že lidem není zřejmé, co by jim mělo euro přinést. Švédská koruna je od jisté doby docela stabilní a různé ekonomické ukazatele mají Švédové lepší než euráci. Šéf SAABu, který se profiloval v JA kampani oznámil, že tento výsledek pro SAAB nemá žádné vážné důsledky a že budou pokračovat ve své korekční měnové politice (což je sice stojí lidi a peníze, ale co mohou dělat).

Prodi začal vyhrožovat, že Švédové začnou ztrácet v EU vliv. Divím se, že je nechce rovnou vyloučit. Nebo jim aspoň nabacat.

Ale celé to vlastně píšu kvůli jedné zprávě, kterou považuji za ohromně pozitivní. Rozhodnutí ve všelidovém hlasovaní považuje vláda za závazné a nehodlá připravovat nové referendum. Metoda referendum se opakuje, dokud se nepodaří dojít ke "správnému" výsledku mi totiž opravdu leze krkem.

Kupoval jsem si počítač

Možná jste ještě mladí a nevíte, co chcete a co nechcete. Dám vám radu: Nechtějte bydlet v Ženevě. A když už se sem hodláte přistěhovat, přivezte si s sebou svůj počítač. Vážně.

Svůj poslední počítač jsem nechal v Praze s tím, že není třeba se takovou zbytečností zatěžovat, že domácí počítač vůbec nepotřebuju a kdybych jej snad náhodou někdy potřeboval, tak si koupím nový.

A tak jsem se - poprvé po šestnácti letech - ocitl bez počítače. První měsíc mi to ani nepřišlo, druhý už byl lehce trýznivý, ale teď už to na mě leží plnou svou vahou: Nemám počítač! Jsem méněcenný, musím si doma psát všechno na papír a pak to v práci přepisovat, nemůžu poslouchat empétrojky, nemůžu - no já vlastně počítač na víc věcí nepotřebuju.

A tak jsem se odhodlal k tomu, že našetřené peníze nevrazím do automobilu, jak jsem měl původně v úmyslu, ale do nového počítače. A to ne do ledajakého: do počítače Shuttle, který je fikaně malý. Navedl mě k tomu Michal, kterému tímto večejně děkuji, i když se domnívám, že by si sám nic takového nekoupil. Díky googlu jsem v Ženevě našel obchod, kde Shuttly prodávají (zřejmě jediný), ale jinak s dosti omezenou nabídkou komponent. Později jsem zjistil, že je situace obdobná i v ostatních krámkách s počítači, a tak jsem vybíral z toho, co jsem měl, a po delší namáze se mi podařilo sestavit počítač dle mého gusta.

V sobotu dopoledne jsem vyrazil do města a těšil jsem se na instalační víkend. Navštívil jsem čtyři obchody (víc jich neznám), strávil jsem tím dvě a půl hodiny a zde je výsledek: Mám vypalovačku! To je všechno, co se mi podařilo získat...

Ale není nic ztraceno: Shuttle s procesorem a s pamětí prý bude už ve středu. Dobře, jsem ochotný počkat. Disky Maxtor prostě nejsou a není důvod, aby byly, dokud se nevyprodají disky Samsung za stejnou cenu. LCD Philips sice jsou, ale pouze s jakousi multimediální základnou, o kterou nemám zájem. A bezdrátové klávesnice s levorukou myší dokonce neexistují! Tedy existují, ale ne v sadě, takže bych si musel koupit klávesnici a dvě myši. Opravdu luxus!

Byly to smutné chvíle. V obchodě, který se jmenuje Highway Informatique měli na skladě pouhé čtyři disky a jinde to nevypadalo o moc lépe. Ve středu večer si (snad) doma zapojím Shuttle a budu radostně koukat na místo, kam má přijít disk. Do Vánoc jistě bude.

Aspoň jsem si ale přes víkend ujasnil, že mi stačí LCD s analogovým vstupem. Protože shánět v téhle vesnici ještě DVI kartu, to se mi opravdu nechce. A asi mi nezbyde než si strčit myš zase do pravé ruky... ach jo.

Ale mohl bych od vás možná dostat radu: Nemáte někdo zkušenosti s Logitechem Cordless Optical? Jak dlouho asi vydrží ty baterky? Nepřemlouvejte mě prosím ke kabelům, řešení mého bytu vyžaduje cordless.

Jak jsem splnil víkendové úkoly

Přestože jsem si je zapomněl vytisknout, na žádný jsem nezapomněl a některé jsem si dokonce přidal!

O tom nádherném zážitku kupování počítače se s dovolením rozepíšu zvlášť.

Kadeřnictví jsem našel, ostříhat se nechal, červenou barvu napatlal - možná též později doplním.

Reklamní letáky jsem vyhodil staré i nové.

Vypral jsem ručníky, pak jsem neměl co na práci, a tak jsem vypral i povlečení.

A vůbec jsem si tak nějak poklidil v bytě, jenom jsem nestihl umýt nádobí, protože jsem si musel číst.

Dnes o půl čtvrté v noci jsem dočetl posledního Kunderu, kterého mám, a čekám na další! Kdy vyjdou? Kundera v Poznámce autora k Valčíku na rozloučenou tvrdí, že zítra nebo pozítří, ale je možné mu věřit?

O Písmákovi

S projektem Písmák jsem se setkal (jak mí věrní čtenáři jistě vědí) v březnu 2000. Během krátké doby jsem si na něm vydobyl svou jakous-takous pozici a docela se mi tam líbilo. A teď to jde nějak do kytiček...

Písmáka (http://www.pismak.cz) si naprogramoval Olda, který byl zejména programátor a o literaturu se nijak zvlášť nestaral. Uživatelé Písmáka si jej nakonec zbožštili a klaněli se mu na potkání. Velkou radost mu to asi nedělalo.

Významkou osobností Písmáka byl a je Lyryk. Narozdíl od většiny už starší pán, který se snažil vyzvednout Písmáka z polohy amatérských grafomanských pokusů k výšinám literatury (poezie) a literární diskuse. A protože to bylo plus mínus bojkotováno, založil si Lyryk vlastní server (http://www.poezie.cz). Moc se mu tam ovšem nevedlo...

Protože každý projekt potřebuje řád, vzniklo kolem Písmáka občanské sdružení, které je - co je mi známo - v podstatě nefunkční, neb počátečnické nadšení opadlo. Písmák byl příjemným prostředím, sice plným grafomanů, ale milým - zvlášť pro toho, kdo si už v komunitě našel nějaké ty přátele. Občasné šarvátky Lyryk vs. zneuznávači literatury jsem bral s humorem.

Kýho výra, před několika měsíci Lyryk oznámil, že mu Olda Písmáka prodal. Nějak tak tajně, najednou, na sdružení se zapomnělo. Ale to je ostatně Oldova věc. Ihned se strhla vášnivá debata, ve které byl Lyryk obviněn ze svých budoucích hrůzných činů. Celkem legrace, kdyby ovšem ty činy nenásledovaly.

Lyryk spolu s několika svými věrnými (správci) vymyslel pravidla chování na serveru, která byla až příliš směšná. Lyrykova paranoia ze zákonů, kterou si pamatuji ještě z doby zakládání poezie.cz se zde rozvinula v plné míře. Kromě zákazu vulgarit všeho druhu byl například zákaz zveřejňování "svých" telefonních čísel - co kdyby to náhodou bylo cizí telefonní číslo zveřejněné s úmyslem poškodit dotyčného cizího, který následně zažaluje správce serveru?

Nebyl by to literární server, kdyby se na něm hned neobjevilo několik parodií na pravidla. A co víc, lidé začali používat sprosťárny v míře nebývalé, zveřejňovali obrázky omamných rostlin atd atd, až Lyrykovi vytekly nervy a začal mazat a blokovat a blokovat a mazat.

Lidé se zdravě naštvali a začali z Písmáka odcházet za lepším serverem. A že žádný nebyl, rozhodli si nějaký nový vytvořit. Původně jsem chtěl napsat Arturovi, protože bloguje.cz funguje téměř totožně s Písmákem (až na drobnosti typu zobrazování, avíza o nových komentářích komentujícím apod.). Než jsem se ale snažil rozkoukat, ti lidičkové si vymysleli cca čtyřicet dva nových funkcí, které by měl server umět...

Tak jsem zvědavý. Držím jim palce, ale bojím se, že dopadnou podobně jako to občanské sdružení. Tak dlouho se budou dohadovat a scházet, až to všechno vyšumí. Potřebovali by vytvořit akční jednotku tří čtyř lidí, kteří by zapracovali a v neuvěřitelně krátké době prezentovali nový server téměř hotový - když ale on tam každý chce do všeho mluvit a každý se bojí to chytit pevně do rukou, aby nebyl nařčen z lyrykových manýrů. :-(( A to si přitom i bohatého mecenáše sehnali...

Škoda Písmáka. Snad bude líp.

Plány na víkend (letem světem II)

$$OBR927$$ Najdu kadeřnictví a nechám se ostříhat.

Koupím si počítač Shuttle.

Zabarvím si šediny (červená nebo černá?).

Vyhodím staré reklamní letáky.

Vyperu ručníky.

A vůbec si tak nějak poklidím v bytě.

Den blbec

Chcete vědět, jak začala moje dovolená? Věříte na dny blbce? Já jo - tak dávejte dobrý pozor.

Zaspal jsem a přišel do práce znatelně později. Drobné pracovní lapsy byly jen předzvěstí ohavného večera. Odpoledne se spustil vydatný liják. Kdybych měl otevřené okno, to by byl průšvih, pomyslel jsem si. Naštěstí jsem si byl zcela jist, že ksem okno ráno zavřel. Vracel jsem se kvůli tomu ode dveří, takže jsem nemohl zapomenout. Jenomže! Já to okno zavřel špatně, vítr si s ním elegantně poradil a mě doma čekala louže. Loužička. Třikrát dva metry, nepřeháním! S vodou jsem z fungl nových parket setřel i lak, parkety se prohnuly, místy zčernaly a jsou mezi nimi třímilimetrové spáry.

Pustil jsem se do výroby salátu. Tuňák, rajčata, mozzarella. Protože jsem si nebyl jistý, kolik sýry mi doma ještě zbývá, den předtím jsem se mozzarellou dostatečně zásobil. Já vůl si ještě pochvaloval, že v ní není tolik vody jako v té předešlé. Ale jeden balíček z minula mi ještě zůstal. Vylil jsem z něj vodu a jak se tu hmotu krájet. Po chvíli mi přišlo cosi divné. Páchla. A byla hořká. Hodil jsem to všechno do koše a chvalořečil si, že jsem koupil novou dávku. Pořádně prohmatávám ten nový balíček a opět je cozi v nepořádku. Otevřel jsem jej a bylo mi jasné, že dnešní den ještě neskončil. Nad tím velkým nápisem MOZZARELLA totiž byl jestě jeden menší: toastový sýr s příchutí. Do salátu jsem znechuceně nakrájel ementál a šel se zhoupnout po parketách.

Den jsem zakončil vskutku luxusně. Byl jsem zrovna v koupelně a v ruce držel láhev s ústní vodou, když jsem dostal ukrutnou žízen. Ještě nikdy mě tak rychle nepřešla. Šel jsem potmě do postele a těšil se, že si ukopnu palec. Ale nic se mi nestalo. Svůj limit jsem už vyčerpal.

Na jak dlouho?

Letem světem

Lázeň musí být, a proto i na bloguje přituhuje. Tudíž jsem do pravého sloupce přidal odkaz Ohodnotit, abyste si mohli zvesela zaznámkovat.

Konečně (!) vyšel druhý díl knihy Jistě, pane ministře. Auroře sláva, je to milé načasování - zrovna včera odvysílala BBC poslední příběh prvního dílu. Doufám, že se chystá i vydání Jistě, pane premiére.

Je tu zima. Fakt hnusná zima. Musím jezdit na kole ve svetru.

Nad dopisy diváků

Dobré poledne, dobrou chuť, pokud zrovna obědváte, vítám u vašeho oblíbeného pořadu Nad dopisy diváků.

Jak jste si asi všimli, vypadá to tu dnes trochu jinak než obvykle, kolem mě nepobíhají žádné sličné asistentky, které by mi předávaly vaše e-mailové vzkazy, a to proto, že tento pořad je předtočen. Ano, dnes se totiž slaví Jeune genevois, neboť je čtvrtek po první zářijové neděli. Když natáčím tento pořad, je vlastně ještě středa odpoledne, takže mě vidíte včerejšího, ale snad vás to nezmate. Pojďme tedy rovnou k dotazům.

Závažný dopis přišel od pana J. P. Rozčileně se ptá, co měl znamenat poslední týden, během kterého jsme odvysílali pouze pět pořadů, a to ještě rok starých. Věc se má tak, že jsem si minulý týden užíval dovolenou, a tudíž jsem na ten blog tak říkajíc trochu kašlal. Abych zabránil další kupě dotazů, hned říkám, že jsem se měl na dovolené vcelku dobře a výtečně jsem si odpočinul.

Další dotazy, namátkou paní nebo slečna M. Ch., pan K. V. nebo J. S. se ptají, jak je to vlastně s tím Chininem. Nejprve musím říct, že toto je už druhý Chinin. V prvním Chininu jsme se trochu nepohodli se servisní organizací a pokud jsem chtěl pokračovat ve vysílaní, byl jsem nucen ve velmi krátké době přejít k nějakému nouzovému řešení. Od té doby tedy Chinin bloguje a my se všemožnými pákami zasazujeme o to, aby předchozí Chinin zanikl. Také je ale nutné podotknout, že Chinin je značka, jméno blogu, a nikoli jméno nebo přezdívka jeho autora. Autor už totiž získal za svůj internetový život tolik přezdívek, že to až hezké není, tak mu prosím nepřidělávejme vrásky tím, že bychom jej oslovovali "chinine".

Pan A. D. se táže na nedávné změny na Chininu. My tomu odborně říkáme přesuny a jde o to, že starší pořady byly posunuty zpět v čase - neboli přesunuty - tak, aby nedocházelo k jejich míchání s pořady novými. Pokud v budoucnu přijdeme s nějakou reprízou, jistě ji ale nějaký čas necháme mezi novými, abyste neměli problémy s jejím vyhledáváním v archivech.

Podívejme se na nějaké pěkné koláčové grafy. Podle našich blogometrů naši diváci obvykle nedosolují - to je ten velký díl, padesát procent, a celá třetina diváků dokonce solení kategoricky odsuzuje. Ale zpět k dotazům.

Tenhle je obzvláště pěkný: Pan M. T. se ptá, co tu vlastně dělám. Odpověď je trochu složitější, než by se mohlo zdát. Na jistých vysokých místech v Bernu a v Paříži jsem zapsán jako diplomat, což má spoustu zajímavých výhod, například si mohu pašovat, co se mi zlíbí. A když někde na úřadě vytáhnu svou diplomatickou kartu, přirovnejme to třeba k občance, tak jsou všichni hned velmi milí. Ovšem, diplomaticky řečeno, diplomacií se neživím. Má matka o mně tvrdí, že jsem vědec. Ale ve skutečnosti tu po těch fyzicích uklízím.

Čímž se dostáváme k tomu skutečně zajímavému, totiž k tomu, jestli experimentální fyzici jsou nebo nejsou velmi vysoce kvalifikovaní dělníci. Než se dostanu k odpovědi, dovolte mi malou odbočku, která mi umožní se odpovědi vyhnout. Loňské povodně zasáhly katastrofálním způsobem i matfyz. Koordinoval jsem dobrovolnickou pomoc a mimo jiné jsem dostal požadavek od jistého profesora fyziky, že všichni dobrovolníci, kteří k němu nastoupí vyklízet zcela zničenou laboratoř, musí být minimálně studenty třetího ročníku fyziky. I tázal jsem se, proč tomu tak musí být. Bylo mi vysvětleno, že aparatura, která se nyní kompletně vyhazuje, stála několik milionů, že každá baňka, nyní zcela roztříštěná, měla hodnotu osm tisíc, a že do tohoto prostředí nemůže nikoho neodborného vpustit. Dá se z té laboratoře něco zachránit, ptal jsem se. Nedá, vše je zničeno a musí se vyhodit. Nepřesvědčil jsem jej, že jde o vyklízení laboratoře od bordelu a že to zvládne i student druhého ročníku fyziky. Oni to nepochopí, co to bylo za hodnotu, úpěl mi do telefonu. Tolik odbočka.

A teď už k programovým dotazům. Kolik dílů ještě bude mít Lund 2000? Zbývají poslední čtyři. Bude ještě něco staršího? Ano, máme k dispozici originální deníkové záznamy z roku 1999, právě je dabujeme. Chystáte nějaké novinky na podzim? Ano, od prvního října poběží v pořadu gramec nová znalostní soutěž Bravissimo. Co chystáte na Silvestra? Stejně jako loni pořádám pro přátele bojovou hru, čili nebudu na Internetu. Příhody ještěrky Anežky. Jak už jsem dříve zmiňoval, kvůli problémům s technikou zatím další díly neuvádíme, ale hned jak se dokopu k nějakému servisu, tak budeme pokračovat. Slibované příhody z Anglie. Už je trochu zapomínám, takže bych se k nim měl dokopat co nejdříve. Historky ze střední školy - snažím se teď dát do kupy naši bývalou třídu a možná u té příležitosti zplodím nějaké zábavnosti.

Koukám na hodinky, čas nám vypršel, další dotazy tedy necháme až na příště, to už bude opět živě. Hezký den!

Vanessa Mae

Čínská houslistka. Je jí pětadvacet, někdo ji obdivuje, jiným pije krev...

To všechno kvůli tomu, že jistým fikaným způsobem kombinuje klasiku s popem. Můžete si říkat, že je to trestuhodné, že je to komerční, ale těžko můžete Vanessu označit za někoho podpůrměrného.

Jistě, její cédéčko s Čajkovským a Beethovenem (houslové koncerty) bych si nekoupil, ale vždyť ona ho natočila ve svých třinácti letech! A bylo to už její třetí cédéčko...

Vanessu Mae neposlouchám. Slyšel jsem před několika lety několik jejích alb (Storm, China Girl) a pak jsem se pohyboval trochu jiným směrem (možná osvětlím jindy). Možná bych se k ní měl vrátit. Přinejmenším by mě zajímalo, jak natočila Vivaldiho. Neočekávám žádný zázrak, Mutter to asi nebude, ale přesto by to mohlo být příjemné překvapení.

Nemám rád řeči o tom, jak crossovery přetáhnou mládež k vážné hudbě. Nebojím se o mládež ani o hudbu. Vanessa Mae si prostě našla svůj styl, je v něm dobrá, úspěšná a kvalitní. Což mi připomnělo, že nové album slaďoučké Sarah Brightman je prý docela ostuda...

Když nastanou deště, to znám

Odjel pussy spacer a já osiřel. Dočítal jsem Kunderova Jakuba a jeho pána a koutkem oka jsem zahlédl, jak topol před oknem tančí svůj dešťový tanec.

Setmělo se a pak se náhle na zlomek času rozsvítila všechna světla nebeská. Bouchlo to. Pořádně sice, ale trochu divně, nezvykle. Dřevěnou paličku omotejte látkou a vší silou udeřte do kotle potaženého teletinou.

A pak se konečně spustil déšť. Takový v Praze neseženete. Jde od západu, od francouzských vesnic, a chce obejmout celé město. Je to symfonie, epizoda z života velehor. Když ve Scene aux champs hřmí, je to předzvěst přívalů vody, které se ženou na Ženevu.

Ne, pražské deště jsou jiné. Měkčí, přítulnější. Když na konci Marche au supplice padne gilotina, je to příkaz: Vodu dolů! Pročistit vzduch!

Mám rád tyhle vzteklé deště. Není před nimi úniku, chytnou vás uprostřed ulice - a musíte s nimi tančit. Je to jejich sabat, ne váš. V téhle epizodce jsme nedostali ani tu sebemenší roli. A pak schluss. Smutek zahnal vodu do Rhony a vítr suší větve topolu. Konec představení.

Jedlíkovy rituály

V Praze jsem se naučil neobědvat. Nebo odnaučil obědvat? Prostě jsem jedl až odpoledne, večer. To je špatný návyk, zdá se mi. Ale hlad jsem nemíval.

Však není lepšího okamžiku k odstranění špatných návyků, než okamžik přestěhování se. A zejména to platí, když se přestěhujete někam, kde vyvařují. A tak jsem si zvykl obědvat. Nebo odvykl neobědvat?

Mé rituálky se ustálily následovně. Dopoledne popadnu svou rychlovarnou konvici, vyleju z ní vodu a natočím čerstvou na dva hrnečky. Ten dopolední je šípkový. V 11:15 na mě vybafne počítač, ať se začnu chystat na oběd. Kdybych si snad náhodou nevšiml, v 11:20 mě přepadne ukrutný hlad. Snoozuju po pěti minutách až k půl dvanácté, kdy už to nevydržím a podívám se do jídelníčku. Vybírám, zda půjdu do restaurace číslo jedna (deset minut cesty) nebo dva (minuta pěšky). Obvykle vítězí číslo jedna (je tak nějak lepší) a já vyrážím dostatečně včas, abych vstupoval do dveří nejpozději v 11:50, protože pak se tam nahrnou davy lidí, musí se stát ve frontě a dávají se menší porce. 

Oběd zapíjím vodou, jako téměř každý tady. Voda je zdarma a ti, co se vyznají, si natáčejí vodu do dvou sklenek. Já se pochopitelně vyznám a navíc jsem vychytralý, a proto si natočím vodu do dvou sklenek, jednu hned vypiju a pak si ji natočím znovu. Chodím k těm dvěma kohoutkům úplně vlevo a natáčím obě skleničky najednou. Z pravého kohoutku teče voda trochu rychleji, ale už mám grif.

Po obědě se odvalím zpátky, odfukuji, odpočívám, a někdy po třetí dostanu zase hlad. Přichází na řadu zbytek vody v konvici - tentokrát mátový čaj. Večeře musí počkat až na doma.

Asi jsem opravdu vizionář

Samozřejmě, že teď všichni vytahují na světlo své senzační příběhy o tom, kde všude je zmlátila jakási pseudo-ochranka. Fatálně vizionářsky jsem před třemi týdny napsal:

A co bychom neudělali pro naši čtenářové? Jen se podívejte, kolik lidí najednou otevřeně popisuje své úspěchy i neúspěchy v lásce, v milostném životě, v práci... zasněně jdou ulicí a doufají, že do někoho vrazí tak, aby jim na oplátku vrazil facku. To by byl článek!

Ceny ECHO Klassik 2003

Jistě toužíte zvědět, kdo tyhle ceny letos získal, že?

Umělcem roku byl vyhlášen dirigent Nikolaus Harnoncourt. Instrumentalistkou roku klarinetistka Sabine Meyer.

Z nahrávek byly oceněny Furtwänglerova 2. symfonie (Daniel Barenboim, Chicago Symphony Orchestra) a Beethovenův houslový koncert (Anne-Sophie Mutter, Kurt Masur, NYP).

Dirigentem roku se stal (no hádejte kdo asi, když jde o německé ceny) Simon Rattle.

Nepij, když to neumíš

No, jak to vlastně, ehm, prostě jsem se včera ztřískal.

Nejdřív to vypadalo na docela nezávadnou akci, začátek ohlášen na osmou, konec na desátou, protože pořadatelé se dnes vydávají na dlouhou cestu autem a potřebují být čilí. A že nepiju pivo, tak jsem si měl přinést vlastní opojení. Sáhl jsem po lahvi australského červeného (Shiraz-Cabernet sauvignon) a v osm nula pět už jsem zvonil u příslušných dveří. Žel, ukázalo se, že jsem přišel poslední a mí tři přátelé mají značný náskok.

A tak jsme pili české pivo a australské víno, kouřili egyptské cigarety, užírali francouzskou šunku, kecali a nadávali na Švýcarsko. Na přetřes pochopitelně přišly i školní historky (o čem si taky povídat, když jsme na vojně nebyli), a jak čas ubíhal a jazyky se zaplétaly, nabývalo to všechno na obludnosti, takže když se jeden smrtelně vážně tvářil, že bývaly doby, kdy vypil dvaadvacet panáků vodky za večer, tak jsme se my ostatní smrtelně vážně tvářili, že mu to věříme a že sami máme daleko horší zážitky, o kterých nevypravujeme jen z vrozené skromnosti.

Až na mě, já totiž takové zážitky vůbec nemám. A když piju láhev vína, tak obvykle ve dvou. Málo piješ, vytýkali mi, když jsem měl za sebou půlku lahve a bylo mi velmi dobře. Ale přece tu lahev nepotáhnu zpátky - a tak do mě začal proudit i ten zbytek drahocenné tekutiny a mě začínalo být trochu špatně.

A pak jsme zjistili, že už je hodina po půlnoci, akce byla prohlášena za ukončenou (už nebylo co pít), já se omluvil z poslední kleopatry a v dešti kvapně zmizel domů. Bylo mi jasné, že buď budu celou noc naříkat a zítra se mnou nic nebude, nebo si budu muset ulevit. Zvolil jsem variantu bé, spalo se mi skvěle a dneska se cítím docela v olrajtu. Ale ten včerejší večer se zařadil zřejmě hned na druhé místo v žebříčku mých nevhodných opileckých úletů. Zcela bezkonkurenčně vede družba v Bratislavě před pár lety, kdy jsme seděli v jakési putyce a neustále se s námi kamarádili noví a noví Slováci a nosili nám nové a nové panáky. Tehdy jsme nad mísou skončili všichni. Tedy všichni Češi. Ti Slováci tam zřejmě sedí ještě dneska.

Chytla mě čteč-křeč

Pustil jsem se do čtení. Střídám svá čtecí a nečtecí období, dvě knížky za den s dvěma knížkami za půl roku. A tak jsem konečně ze seznamu rozečtených moh vyřadit drsnou Paměť mojí babičce.

Naštvaly mě na ní jen dvě věci: Nejprve, že je nám (čtenářům) odepřen neexistující příbeh Nary a Džargala pod průhlednou záminkou, že když už jej zná Chiroko, my nemáme nárok. A za druhé, že je Petra Hůlová o dva roky mladší než já a už si klidně napsala takovou pěknou knížku, zatímco já píšu jen takové slaboučké sešítky.

Já román psát neumím. Jsem totiž vlídný ke svým čtenářům a nehodlám je napínat tím, že bych zdržoval a utlačoval závěr pro chabou nit příběhu. Mé příběhy končí hned, protože se už všechny dávno staly a já neumím předstírat, že k nim teprve dojde.

Před dvěma roky jsem napsal: Ať už se jedná o prózu či poezii, mikro vždy více skrývá než odhaluje. Mikropovídka je sama básní, románem v kostce, na dřeň sedřeným, pointa předchází pochopení - musí se číst rychle a několikrát. Mikrobáseň je hozeným nožem, jedna rána a je pryč, jenom krvácení nejde zastavit. Mikro je možná styl, ale není to minimalismus. Je to prostředek terče, který si každý musí zasadit do svého kontextu, je to iluze, kterou si musí každý sám okořenit.

Jsem pan Mikro.

Chvála nedosolenému

Kamarád pussy spacer (jak nevšední přezdívka, že) než odjel, uvařil mi polévku. Ne že bych to neuměl, ale vždycky jí navařím tak dvanáct porcí a jím to pak týden.

Navíc se mi nějak nechtělo do krájení srdíček a obírání kuřecích křidýlek. Což pussymu není nikdy proti srsti, pokud se na to pořádně vyspí. Podařilo se mu uvařit jen osm porcí, mám se ještě hodně co učit.

Nesehnali jsme sice potržel, ale i tak je polévka výtečná. A dokonce se mu podařilo ji maličko nedosolit, přesně jak to mám rád. Mám rád věci (jídla, zážitky, vlastnosti) nedosolené z příslibu. Ne ze zapomnětlivosti nebo z lenosti, ale z příslibu možného.

Mohl jsem, uměl bych, ale nedosolil jsem. Možná příště - ale tyhle přísliby jsou milé pro svou éterickou budoucnost skutku. Pro to napětí a tajemství.

Až budeme všichni dosolení, tak se mi z té unifikace chutí udělá smutno.

Zatracený digitál!

Rozbil se mi foťák, a tak nemůžu vyrábět další příhody ještěrky Anežky. Optika je v pořádku, přístroj fotí, ale porouchala se mechanika, takže je teď objektiv na největším zoomu a nedá se s tím hnout. Budu muset vyhledat nějaký kodakoservis. Snad nebude oprava stát víc než nový aparát.

Anežka zatím čeká ve svém pelíšku a těší se na další focení. Exhibicionistka jedna.