Dvacet pět knížek

Na začátku roku jsem se upsal, že v roce 2013 přečtu dvacet pět knížek. Co na tom, že v podstatě čtu jenom cestou do práce a z práce; co na tom, že Luisa a Lotka se už hemžily v břiše. Čtenářská kázeň musí být.

Dneska jsem dočetl pětadvacátou a při pohledu zpět mě překvapilo, kolik z těch knížek hodnotím pěti hvězdičkami: Deset! To je nepravděpodobně moc. Buď si předvybírám knížky převelice dobře, nebo – a to spíš – mi z dětí měkne mozek.

Martin Eden je senzační a nejlepší a vůbec, a chtěl bych ho číst v sedmnácti.

~
Covey naopak přišel úplně v pravý čas. Zatímco žena je těhotná doslova, muž je těhotný myšlenkami na to, jak musí být lepším člověkem.

~
Na Vaculíka mám dva názory, a tohle je ten druhý.

~
Kdybych musel vybrat jen dvě knížky, byl by to Eden a Vlci. Doufám, že už někde nějaká komise při OSN jedná o tom, jak donutit všechny lidi na světě, aby si tyhle dvě knížky přečetli.

~
A konečně v poslední pětici není žádná pětihvězdičková. Kdybych musel, tak tedy Noční cirkus.

Martin Eden. Vážně.

Smraďoch

Po příchodu do práce obvykle házím batoh do kouta, skoro až pod vedlejší stůl, u kterého nikdo nesedí. Teď k nám nastoupil nový pán a ten stůl obsadil, ale batoh si tam házím dál. A když už se stmívá a já se natáhnu po svém batohu, že teda jako půjdu domů, přiblížím se k němu a k jeho stolu až příliš – a cítím tu zvláštní vůni. Abyste rozuměli, můj stůl je přímo u pánských záchodků, takže jsem na vůně zvyklý, ale tohle je jiná, zajímavá vůně.

Trochu štiplavá, morbidně hnilobná, hnusně plesnivá – a přitom je v tom trochu Vánoc a dětství.

Čím víc se ty svátky blíží, tím je ta vůně intenzivnější.

A dneska už to skoro nešlo vydržet. Až jsem začal pochybovat, jestli ta vůně jde opravdu z toho pána. Jestli nemá pod stolem něco schovanýho. Ta občasná ostrost a přitom vtíravá sladkost... Mrtvou veverku, třeba?

A tak když pán na chvíli odešel, dřepnul jsem si tam a tiše volám: čičiči – to totiž volám na všechna zvířata, ba i na děti. Mrtvá veverka neodpověděla, ale jak jsem tam tak byl zaklíněný pod stolem, najednou se mi před očima vynořil příběh asi měsíc starý.

Byla středa a stáli jsme na autobusové zastávce a Ludmila dojedla mandarinku a chvilku tak bezradně mhouřila očička a nevěděla, kam s tou kůrou, a já jsem zastřeným hlasem řekl dej sem ty šlupky a strčil jsem si je do batohu do takový kapsičky, do který skoro nikdy nelezu a Ludmila řekla, že to by ona udělat nemohla, protože by na to určitě zapomněla a všechno by jí to tam zplesnivělo, a já ji objal a pohladil a zavrtěl hlavou a řekl: Tak to se ale opravdu může stát jenom tobě.