Jak přijít o kubistický věneček

Rozpačitě stojíme před Obecním domem a je zima. Mně, Ludmile, Paželvovi. Jenom Vikingovi Vikovi je teplo. Teda asi.

Já už s váma nikam nejdu, povídám, poněváč jdu na vánoční večírek. Ale můžete jít se mnou, je to odsud kousek čtrnáctkou.

Viking Vik by snad i šel, ale od Paželva si vyslechneme zasvěcený výklad, odkud kam vede Staré město, a že překračovat jeho hranice jest velmi nerozumné.

Já už nejdu vůbec nikam, říká Ludmila, já jsem strašlivě unavená.

My musíme v pět ráno vstávat na mši, přidává se Paželv, a tím se to zdá jasné - nikam se nejde. Jenomže Paželv pokračuje: Ale někam bychom zašli!

Ale kam? Do Černý matky Bóží!

Klidně běžte, zívá Ludmila, ale já už nejdu vůbec nikam.

Jenomže pak se stane něco velikého. Paželv totiž řekne: Mají tam cr�me br�lée.

A Ludmila řekne: Jóóó?

~

Za minutu už vcházíme do kubkavárny. Než se rozhodneme, kam si vlastně sedneme a kde si sundáme kabáty, už je tu číšník a zvesela na nás volá: Na shledanou!

A Paželv se opocuje.

Nakonec vybíráme stůl u okna, všemožně se rozusazujeme, a Paželv se třese.

Ludmila si ještě odnáší bundu na věšák a Paželv už to nemůže vydržet.

Já si nejsem jistej, šeptá Paželv a třese se mu hlas, esli voni tady ten krém fakt maj!

Horečnatě listuje jídelním lístkem, a pak se mu zvysoka uleví - maj!

Pch, odfukuje, tak to je teda vopera!

Vopera? ptá se Viking Vik, lačný nových slovíček. 

Proč je mi Evropská unie cizí

Nesrozumitelná a složitá - kde udělali soudruzi z PLR chybu?

Dana Čapková píše: "[...] polský návrh reformy hlasování se neprosadil proto, že chtěl "spravedlivějšího" systému rozhodování docílit výpočtem hlasovací váhy státu odmocninou z jeho demografické síly vyjádřenou v tisících, následně vydělenou deseti a zaokrouhlenou. [...] nepříliš srozumitlený systém založený složité matematické formuli by skrýval šanci, že zájem občanů o unii bude zase o trochu menší."

To je přesně ono! Odmocniny a normy na párky! Nesrozumitlený, založený formuli!

Věra Pohlová řekla: Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty odmocniny a zaokrouhlování zakázala.

Černý čaj v Jaroslavu Haškovi

Zpáteční do Bratislavy, svěřuju se pokladní se svým úmyslem podívat se do tohoto krásného maďarského města. Je pondělí ráno a herna na Hlavním nádraží je zase o kousek větší.

Oči mi zabloudí k monitoru, kde by měl být hned nahoře Jaroslav Hašek. Ale není. Hašek už nejezdí? divím se.

Ale jezdí, jezdí, ale včera jsme změnili jízdní řády, takže už nejezdí odsud, ale z Holešovic, sedm třicet tři. A pokladní si dělá asi třicátou významnou čárku na speciální papír - nejsem první, kdo se ptá.

A teď se ukaž, Dopravní podniku hl. m. Prahy, do boje, mé osvalené dolní končetiny, a ty, srdce, bij! Je sedm dvacet šest, sbíhám od mezinárodní pokladny, nořím se do podzemí, abych se následně vynořil na holešovickém nástupišti, v nepříliš dobrém stavu, ale přeci jen v sedm třicet jedna.

Ještě než ve vlaku stačím úplně vychladnout, z jídelního vozu přijde pikolík a dotazuje se: Dáte si něco k pití? Kávu, čaj?

Ale to je výtečné, raduji se, protože takový servis jsem nečekal, a chodit do jídelního vozu je mi trapné. Dal bych si černý čaj!

Pikolík kýve hlavou a odchází - ten den jej vidím naposledy.

Leč v úterý večer jedu Jaroslavem Haškem zpátky do Prahy, do toho krásného německého města, a pikolík se vynoří znovu se svou nezměněnou otázkou. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj?

Široce se na něj usměji. Děkuji, už mám objednáno! 

Náklady na olympiádu? Jen několik miliard!

Tvrdí to Tomáš Petera z Prahy olympijské. Novinář Petr Vašek ho trumfuje: Olympiáda nebude stát vůbec nic!

Vašek píše: "Podle studie společnosti PricewaterhouseCoopers totiž nebude stát olympiáda původních skoro 136 miliard korun, ale o mnoho desítek miliard méně."

A Petera dodává: "Náklady budou o řády nižší než původních zhruba 136 miliard."

(zdroj: iHned)

"Řády" - množné číslo, a budou tedy alespoň dva, tedy řádově miliardy; ale možná i tři nebo čtyři řády (stamiliony nebo dokonce jen desítky milionů). A kolik je "mnoho"? Asi jak čeho - ale obecně by to mohlo být číslo větší než třináct.

Takže olympiáda zadarmo! A kdyby snad ne, platí to Petera s Vaškem.

Vyloučen z Hudební mládeže

Narozeniny minuly a věci byly stejné předtím i potom. Vrásky si pečlivě vyhlazuji denním i nočním krémem, nejlépe oběma najednou, a dokud se zpívá, ještě se lóólóó.

A blíží se únor. Měsíc, ve kterém se pravidelně účastním Zimní filmové školy - Den kozy, Já mám řepu, Zpívání v dešti, Jeden jazzman stačí. A najednou tohle:

Tato část stránek je přístupná pouze

členům Hudební mládeže s platným průkazem.

Členství v Hudební mládeži je omezeno věkem 30 let.

Děkujeme za pochopení.

Odvržen, vyděděn, zavražděn. Nepatřím nikam. Musím si najít něco nového - kroužek včelařů nebo přátelů střešních oken. Nebo musím něco založit - spolek příznivců skladeb v c moll nebo sdružení lidí s tajnými blogy.

Něco velkého, aby mi nebylo smutno.

Právě jsem podepsal smlouvu s mBankou

Nebo s mBankem? Každopádně mi krásná kurýrka přinesla domů všechny potřebné dokumenty a já dvěma podpisy stvrdil, že bankovním poplatkům říkám ne.

Zrovna jsem se holil, když kurýrka zazvonila. Zvonek vyděsil Ludwiga, Ludwig mě, já žiletku, no prostě krve jak z ice truck killera.

Ani bych se nedivil, kdybych byl první v republice, kdo smlouvu podepsal - všichni ostatní si stěžují, že jim nepřišel žádný potvrzovací email a že nevědí, co mají dělat.

mBankový účet je můj druhý účet bez poplatků, ten první jsem měl ve švýcarské UBS. Ještě vodotrysk na Kampu a cítím se tu jako doma.

Náladu mám tak trochu sváteční

Tam, kam se chodím léčit, to teď vypadá úplně jinak.

Místo doprava musím doleva, a nejdřív zazvonit - jsou tam dva zvonky, jeden se jmenuje ZVONEK a druhej SESTRA, tak zvoním na SESTRU, a funguje to. Hned za dveřma je takovej jako pultík, a za ním sestra, a ta každýho krásně pozdraví: "A co vy?"

Já jdu k paní doktorce Štístkový, povídám, protože je to pravda. Mám totiž něco s dutinama!

Jenomže ta sestra není moje sestra od mojí doktorky Štístkový, ale nějaká úplně cizí protivná sestra, co mě vůbec nezná jménem, a vůbec se tváří, že tu vůbec nemám co dělat. A registrovanej jste, aha?! Jsem, jsem! Protože neregistrovaní, ti letí rovnou pryč - tohle že je akutní, nenechte se vysmát, s tím si jděte na naproti na kožní, jestli vás tam ovšem vezmou! volá sestra na nemocného, co přišel přede mnou.

A vy se to, to! volá na mě, a mává teploměrem. Změřím? nabízím nezištně. Mám již od pátku teplotu tričet sedm dva, hlásím zodpovědně. Doma se nudím, tak se přeměřuji.

Změříte se, kýve sestra, odchází do sesterny a už se nevrátí.

Za minutu přichází ještě další cizí sestra, a hned se na mě sápe, dejte sem teploměr! Ale já bojuju statečně - podívejte, měřím se minutu, neměl bych se měřit ještě chvíli? Tak se sestra otočí na jiného nebožáka, a ten už jí teploměr bez řečí vydá. Třicet sedm šest, volá sestra, tak to se půjdete ukázat k paní doktorce!

Usilovně tisknu teploměr. Bojím se, že nevytlačím víc než klasických třicet sedm dva a nebudu připuštěn. Už mi to dejte, žebroní sestra - a kolik mám? vyzvídám, ale sestra tajuplně mlčí. A půjdete k paní doktorce Bedlovičový! Nebo vlastně ne, Štístkový!

Jsem rád, že jsem dobře umístěn. Doktorka Štístková je hodná. Minule byla nemocná a šel jsem k nějaké její zástupkyni, kterážto byla vzteklá, že tam musí být, zatímco ostatní tam nejsou, a přivítala mě slovy Tak co vám je, ježiš člověče NEZDRŽUJTE!

Paní doktorka si mě vyslechne a kouká do počítače - už jste někdy měl zánět dutin? Jo, to já nevim, povídám, já měl všelijakou havěť. Dělali vám někdy punkce? Nedělali, ale chtěli - ubránil jsem se, chlubím se.

A teplotu máte tričet sedm dva, prozrazuje mi. No, říkám skromně, to já už od čtyři dny.

Jé, vy jste měl hemofila! volá radostně doktorka Štístková (a co si budem povídat, ten hemofilový článek patří na Chininu k těm krásným a pravdivým), tak to já vám teda udělám výtěry a uvidíme.

A tak se zase dávím, naprázdno zvracím, a zjišťuju, že dokážu silou vůle uzavřít jakési průchody v nose, že tamtudy špejli neprorazíš. A dostávám bezva pilulky, které způsobují zároveň ospalost a nespavost, a pak takové ty běžné věci jako neklid, třes, křeče, slabost, zvracení, závratě, bolesti hlavy, bušení srdce, dýchací obtíže a bolestivé močení, prostě nic, co bych stejnak běžně neměl.

U tramvajové zastávky pak na mě někdo zírá. Je to Niki - víš, že Ctirad umřel? Nevěděl jsem, i když jsem tak nějak tušil, že není v pořádku, když vám někdo náhle přestane odpovídat na maily i telefonáty. A najednou je mi smutno, jako bych ani žádný zánět dutin neměl.

Rozešli jste se v dobrém nebo ve zlém? ptá se Niki, protože ví, že mi Ctirad dlužil šedesát tisíc. V dobrém, říkám, a ona je ráda a já jsem taky rád.

Tak už mu hrajou to věčný blues - a Spálená, ulice běžně tepající životem, jako by byla opuštěná.

I ta dvaadvacítka přijede téměř prázdná.

Jsem mrtvej

Sen čtvrté horečkové noci.

Zatápím v kamnech, mám nutkání se otočit, jako by za mnou někdo byl.

Otáčím se a za mnou někdo je. Zachovávám chladnou hlavu, útočníkovi se ubráním. Chrstnu mu do obličeje vařící čaj z konvice, a pak jej přetáhnu pohrabáčem po zádech.

Jenže čaj letí z konvice jinam, než bych chtěl, a když se nešikovně rozmáchnu pohrabáčem, neznámý uhne, kopne mě do holeně a utíká pryč.

To bolí!

Volám policajty, přepojují mě na místní, snažím se jim všechno vysvětlit, sakra, nemám moc času, je tu zloděj! Jak se tam dostanem? vyzvídají policajti. To musím i pojicajtům vysvětlovat cestu? A je ozbrojený? ptají se dál.

Zapínám hlasitý odposlech a pokládám sluchátko na stůl. Je! křičím, protože útočník stojí opět ve dveřích a v ruce má nůž. Můj nůž z kuchyně!

Mezi námi je stůl. Oběhnout jej nestačí, a kdyby na něj chtěl vyskočit, podrazím mu nohy.

On si najednou přehodí nůž z ruky do ruky a hodí ho po mě! Reflexivně uhnu, skrčím se. Jenomže ten hajzl útok jenom předstíral, a háže až teď.

Mám nůž v rameni. Ležím. Nechci nikam.

Haló, hukákají policajti do telefonu, a uslyší dva výstřely. A protože pak ten hovor někdo típne, je jim jasný, že už nemusej spěchat.

 

O panu Norrellovi

"A kdo to napsal?" ptá se.

"Nějaká Susanna Clarková," povídám.

"Aha, takže ty mi doporučuješ knížku, kterou napsala ženská... a neměl bys něco od delfína?"

Marně přemýšlím. "Snad jedině audio knihu."

Ííí ííí. 

Zpráva o svatbě

Audiovizuální průvodce plaváním v Třeboni a přidruženou svatbou jedné komiksové postavičky.

Tobogán, tobogán, tobo, tobo, tobogán...

Ale k tomu hlavnímu. Vytvořili jsme průvod a místní kapela spustila svatební pochod.

[mp3 src="http://petr.olmer.cz/download/lobo1.mp3"/]

Ženich byl krásný:

Nevěsta ještě krásnější:

Fanynky plakaly.

Samotný obřad byl klidný, vážný a rozhodný.

[mp3 src="http://petr.olmer.cz/download/lobo2.mp3"/]

Po obřadu nastoupili novomanželé do bílého hummera.

Fanynky byly smutné převelice.

Hygienické a právní normy kontroloval zástupce Evropské komise, a co si budeme nalhávat, byl zachmuřen (poločas Anglie:Francie 5:6!). Reprezentant přidruženého Norska byl přímo zděšen.

Zástupce české vlády pan ministr Kalousek to bral s humorem, zatímco pan prezident se musel maličko, maličko zamračit.

Hostina probíhala v srdečné a přátelské atmosféře. Hosté pohovořili o svých bohatých zkušenostech s podobnými hostinami, a pak se poklidně rozešli do svých domovů.

Pak byla svatební noc.

A víc už nevím.

Jedeme na svatbu

Takový svatební výlet přináší mnoho radostí. Leč i jednu vážnou starost.

Především je možno smát se těm, kteří na svatbu pozváni nebyli. Takových lidí je obvykle daleko více než těch, kteří pozváni byli, a tak je to tedy zábava na dlouhé týdny.

Velkou radostí jsou též svatební dary. Konečně se můžete zbavit toho, co se vám léta doma válí, ale nikdo nemá odvahu to vyhodit. Novomanželé mají věcí málo, a darovanému zubu na koně nekoukej - navíc je předání anonymní, a tedy bezpečné.

Velkým svátkem je setkání dvou rodin. Proč nevyzvat k tanci nevěstinu babičku a nesvěřit jí pár pikantních příhod s ženichem? Proč neopít ženichova otce a nevyprovokovat jej k menšímu výstupu?

Při implementaci těchto provokací, díky nimž se stane svatební den výjimečným a nezapomenutelným, se ale snadno zapomene na profesionalitu. A proto pozor - v žádném případě se nesmíte opít jako prase, i když k tomu množství alkoholu nabízeného zdarma bude svádět. Řekněte NE satanu! Jen střízlivost vám zaručí, že vaše fotografie budou ostré a že si budete na všechny všechno pamatovat.

Vono to vypadá, že se nic neděje

A přitom mafie útočí!

U příležitosti pátého1 výročí narození Jaroslava Ježka jsem navštívil Paželva v jisté delikátní záležitosti, totiž zopakování akce Mikuláš. Bylo to totiž loni nanejvýš poučné (já sám jsem třeba do té doby nevěřil, že by někdo mohl žrát česko-německý slovníček2).

Paželv řekl zřetelné a emotivní alenóvlastněpročne, pošimrali jsme želvy na salátku3 a šlo se domů.

A že jsem místo SASu zvolil DP hl. m. Prahy, byl jsem doma včas.

_______________
1. Binárně stoprvého.
2. No dobře, ten z Jungmaňáku možná.
3. Byl už trochu jetej, to víte, z pátku.

Trik s prázdnou lahví

S vlastní lahví vody přes kontrolu na letišti neprojdete. S prázdnou lahví ano.

Tak tedy: Doma láhev napustit vodou, pokojně si upíjet cestou na letiště, při check-inu a tak dále. Před kontrolou příručních zavazadel odběhnout na toiletu a zbývající vodu vylít. A po kontrole zase napustit.

Jak prosté.

Jen při cestě z Gruzie to nefunguje, u gejtu už nejsou žádné záchody. Ale kdo by pil gruzínskou vodu, a kdo by chodil ve dvě v noci na záchod, když letadlo letí už ve čtyři. 

Naroseniny

Přišla mi k narozeninám gratulovat Ludmila a nepřinesla mi žlutý tulipán, ale pěkný originál od Filly, je na něm vidět kůň napadený lvem. Nerýmuje se to, ale zato je to pravda.

Nejprve šneci s telecí šťávou, bílým vínem a česnekovým máslem (à l'Alsacienne), k tomu chardonnay.

Pak kachní prso s omáčkou z malinového octa servírované se salátem z rukoly a opečených brambor (Ludmila) a kohoutek na červeném víně s glazírovanou cibulkou a žampiony servírovaný s bramborovou kaší, mrkvičkou Vichy a petrželovými krutony (já). K tomu růžový a pak červený Bergerac (JL Parsat).

Kohoutek přišel v kastrůlku a bylo ho požehnaně, musel jsem několikrát přestat a odpočinout si, snad dvě hodiny jsem to jedl, a pak jsem to musel vzdát.

Zákusek už se nevešel, tak aspoň koňak Meukow VS.

A pak už se jen odvalit domů a spát? Ne - doma na mě čekal ten Fillův lept. Lev, co vůbec nevypadá jako Ludwig, drápy a zuby zabořené do dodělávajícího koně.

Now that's what I call birthday! 

Deset dvacet třicet

Narodil se Fricek.

Marně jsem se těšil, že Jan Rejžek napíše dnešní Poslední slovo o mně - považte, třicet let od narození! Ne, napsal o Elvisovi - považte, třicet let od úmrtí! Holt každý máme jiné priority.

Jsem obklopen dárky. Modelovací balónky (za pajcku vám udělám meč, za stovku pejska), dračí vejce (vyklube se z něj příšera), triangl (takhle jste Šárku ještě neslyšeli), dřívka (zvládám i 3/8 takt), tři chrastítka (yeah shake me shake me baby), volňásky do aquaparku (naval!), recitál Anny Sofie von Otter (musel jsem si koupit sám), Branaghův Hamlet (taktéž!).

A hlavně: nový člen domácnosti.

Oslavy probíhají kontinuálně od minulého týdne - začaly grilováním v dešti a pokračovaly návštěvou jelena v chomutovském safari, Jak se vám líbí na Hradě, neuskutečněným výletem do Divoké Šárky a španělským filmem Faunův labyrint. Dnes bude slavnostní večeře pro dva, kde zřejmě necháme tolik peněz, že to raději přepočítávám na eura, aby toho bylo míň, a zítra bude dort.

A v sobotu? To si konečně pustím toho Presleyho. 

Cigareta

Jerome Klapka Jerome, 1889

V reálném životě je cigareta zpravidla znakem mimořádně uhlazeného a neškodného jedince. Hýří s ní mladí křesťané; je nevinnou radostí nezkaženého mládence dlouho před tím, než ho demoralizující vliv naší chvástávé civilizace stáhne do hlubin krátké hliněné dýmky.

Šarl d Gol

Dámy a pánové, právě jsme přistáli v Paříži. Je devět hodin a deset minut, a máme tedy proti letovému plánu pětiminutové zpoždění, za které se vám omlouváme. Zůstaňte prosím připoutaní, dokud...

Můj korespondenční let má vzlétnout v 10:15. Času fůra. Hned u chobotu pasová kontrola a pak - vítejte na terminálu 2B, pro postup k terminálům 2A, C, D, E a F prosím postupujte vpravo.

Tak báječně řešené letiště jsem ještě neviděl. Koridor je lemován budkami z obou stran, a u každé budky nějaká fronta, a do toho ta spousta lidí, která se snaží jít napříč, vsříc ostatním terminálům, a v té spoustě já.

Pak miniaturní odbočka, schody dolů a tam dlouhá fronta na l šatl, který objíždí terminály. Jenomže autobusů je nějak málo, a navíc je fronta kontrolována třemi odbornicemi na dopravu, které kontrolují vaši letenku i pas, abyste náhodou nenastoupili někam špatně a nebylo vám ublíženo. Cože, že vám před deseti minutami tato slečna už letenku kontrolovala? No jo, ale ona kontrolovala terminál, zatímco já kontroluju datum! A já ovládám dveře, aby nám lidi nevbíhali na plochu, když tu není žádný autobus - a vida, žádný autobus tu není, tak víte co? Ukažte mi letenku!

Pak konečně autobus přijíždí, ale někdo ve frontě nemůže najít pas, a tak je odstaven mimo frontu a nástup do autobusu je pozastaven, aby všichni mohli sledovat tu ostudu. Nemůže najít pas, to známe, panečku! Pas konečně nalezen a fronta může postupovat. Ach, autobus mezitím odjel.

Konečně v šatlu, vzhůru na 2F! Jenže ouha, bušo! Regulérní dopravní zácpa na letištních silničkách. Projíždíme kolem terminálu 2D, aniž bychom zastavili. Odněkud zezadu je slyšet panika. Projíždíme kolem 2F, lidé začínají křičet, zastavte, zastavte! Řidič neochotně zastavuje a otevírá dveře. Kontrola letenek!

Konečně je na dohled fronta na kontrolu zavazadel. Je teprve 9:55 a než k frontě dojdu, je mi ještě dvakrát zkontrolována letenka. U fronty si ji nechám zkontrolovat ještě jednou, abych mohl být přeřazen do prioritního pruhu - víte, za dvacet minut mi to letí!

Je 10:05 a fronta postoupila o dva lidi. Promiňte, ale stihneme Newcastle v 10:20? ptají se lidé přede mnou zodpovědné osoby. Ale jistě, kývá zodpovědná, víme o vás, letadlo počká. A na mě? ptám se směle. Rijád v 10:15? Ale jistě, víme o vás, letadlo počká.

Je 10:13, prošel jsem kontrolou a důstojně docházím k obrazovce, abych zjistil, že na ní let do Rijádu vůbec není uveden. Přidávám tedy do kroku, a pak už zběsile běžím ke gejtu F50, ale tam nic není, jen upozornění, že let do Rijádu byl přesunut na gejt F55. Běžím tedy tam.

10:15 Riyad FERME

Vstup do chobotu zahrazen řetízkem, a na konci chobotu moje letadlo. Jenomže přeskočte řetízek, když všude šéfujou policajti v kožených rukavičkách. Tak tedy útočím na letušku F54. Krčí rameny, klozet je klozet, a ať jdu na F56A.

Marně doufám, že F56A je něco jako devět a tři čtvrtě a že se magicky dostanu do letadla. Je to služba opožděným klientům a u přepážky nesedí paní, která by chtěla někomu pomoct. Fronta je dlouhá, ale téměř na jejím začátku stojí mí známí z letu do Newcastlu. Ani na ně letadlo nepočkalo.

Dostávám se na řadu až v 10:30, marně prosím, že letadlo ještě vidím, ještě neodletělo. S řetízkem se hnout nedá, a tak dostávám poukaz do hotelu a můžu přijít zítra. Vlastně mám štěstí, protože letadlo z Prahy mělo to pětiminutové zpoždění. Dalším chudákům se paní jen vysměje, přiletěli jste včas, nemáte nárok na nic!

Druhý den ráno sedím v 8:05 u gejtu F55, ze kterého mám v 10:15 odletět. Jistota je jistota. A že si to opravdu vysedím - sice se v 9:40 přesunu do letadla, ale odlétáme až v 11:05.

Letadlo je poloprázdné. Většina cestujících pravděpodobně zůstala někde na letišti.

Na pokraji smrti

Jsou známy tragické případy cestovatelů, kteří zahynuli při ztrátě orientace či při poruše automobilu v poušti i pouhých 10 mil od hlavní silnice. (Poznámka pod čarou číslo 39 z příručky od ambasády.)

21:30 Vycházím z hotelu a mířím pryč od hlavní silnice, abych si užil skutečné město. Slunce zapadlo před více než dvěma hodinami. Je krásné teplo, prohřívá to kosti, je to báječné.

21:35 Chodím zadními uličkami, ale nikde nic není. Chci se vrátit k hotelu, ale ten zmizel mezi stejně vysokými budovami. Trochu se tedy projdu. Při pohybu jako bych se prodíral velmi řídkým a velmi teplým sulcem.

21:40 Nevím, kde jsem. Snažím se dojít k nějaké hlavní silnici, ale všechno jsou jenom prázdné malé uličky, které vedou do dalších uliček mezi rozestavěnými domy. jsou známy tragické případy cestovatelů...

21:45 Pálí mě oči, opuchají mi víčka, na dotyk mám teplotu. Nevím, kam jdu, ale všude mě doprovázejí děsivě vyhublé kočky. Snažím se jít za hlukem, ale to mi jen hučí v hlavě.

21:50 Hlavní silnice! Poznávám budovu připomínající federální shromáždění, je daleko vlevo a můj hotel je naproti.

21:55 Pět minut cesty po hlavní silnici, ani tady nejsou žádné obchody. Konečně v hotelu. Už nikdy z něj nebudu odcházet na procházku, slibuju. 

Slunečno, 45 stupňů

Severozápadní vítr 0 m/s.

Do kufru jsem si strčil už otevřený balíček canneberges séchées. Ty hnusné malé červené věci se při nakládání do letadla jakýmsi záhadným způsobem vysypaly a šestatřicetihodinové natřásání a změny teplot udělaly své.

Již nemám bílých košil. Mám bílé košile s červenými puntíky. Připadám si jak jahodová Šarlotka, kterou jsem viděl dnes ráno v televizi (bydlí ve velké jahodě a vše má růžové s červenými puntíky, i kočku).

Naštěstí bydlím ve čtyřhvězdičkovém hotelu, takže se nikdo nebude divit, když si ty košile vyperu sám. Čím více hvězdiček, tím méně otázek. Salam alejkum.

Nákup

Co sníst a co vypít.

  • Jean Verrier Le Rustique
  • Emi Emmentaler
  • Casteloes grand
  • Chavroux Le Cendr
  • Grana Padano
  • Jean-Louis Tomme a la creme
  • Gruyere sale
  • Coeur de Lion Crémeuse
  • Fol Epi
  • Tiltiser
  • St Paulin
  • Cailler branche crémant
  • Fazer Wiener nougat
  • Favarger lait miel amandes
  • Favarger lait noisettes entieres
  • Favarger noir 70%
  • Favarger lait extra crémeux
  • Favarger praliné delicate harmonie
  • Toblerone noir
  • Ragusa jubilé
  • Suchard noir pistache
  • Torino noir
  • Dolfin noir a la cannelle de Ceylan
  • Dolfin noir baies roses du Brésil
  • Dolfin noir lavande fine le Haute Provence
  • Dolfin au lait feves de cacao du Ghana
  • Dolfin Earl Grey
  • Dolfin noir cardamome
  • Dolfin citron
  • Dolfin nois anis
  • Sebahat pistache
  • confiture aux figues
  • beurre aux herbes
  • terrine de lapin au basilic
  • terrine de campagne au jus de truffe
  • terrine de canard au mendiant
  • terrine de foies de volailles au Madere
  • terrine de canard a l'orange
  • terrine de canard au poivre vert
  • terrine de lievre a l'Armagnac
  • terrine de porc a la ciboulette
  • terrine de pintade aux pommes et au calvados
  • terrine de Gascogne
  • terrine de campagne aux noisettes
  • galantine de dinde
  • rillettes pur canard a l'ancienne
  • bloc de foie gras de canard de Gascogne
  • bloc de foie gras d'oie
  • jambon cru
  • magret de canard fumé du Sud-Ouest
  • moutarde au vin blanc a la cannelle
  • moutarde de l'Epicerie champagne et truffe
  • pulpe d'ail et tomates séchées
  • Connaisseur huile de noix
  • Connaisseur huile de graines de courge
  • Campari
  • Cointreau
  • pinot noir AOC, Caves du Chateau d'Auvernier, Neuchatel 2005
  • pinot noir AOC, La Feuille d'Or, Geneve 2005

U Loba F. na návštěvě

Centrum je nejkrásnější, když v něm bydlí i vaši kamarádi. Nebo aspoň moji.

Přijď, lákal mě Lobo před týdnem k sobě domů, F. udělá řízky! Zapsal jsem si tedy do diáře "LOBO - řízky" a přišel.

F. je vskutku obdivuhodná, protože na patnácti centimetrech pracovní plochy vykouzlila tolik řízků vepřových a kuřecích, že kdyby se položily vedle sebe, utvořily by řadu dlouhou jako Orient Express, a kdyby se nakladly na sebe, utvořily by věž vysokou jak dejvický hotel Internacional. A z té věže šla ještě jedna věž a ještě jedna věž, a bylo to dobrý, jak říká moudrý klasik, jehož jméno tu není radno vyslovovat.

Je už téměř všeobecně známo, že s Lobem tvoříme sérii jednoaktovek pro jednu nejmenovanou veřejnoprávní rozhlasovou stanici. Co není až tak obecně známo, je to, že máme nadřízeného Tomáše, který nás zahlcuje všemožnými radami, jak naše rozhlasové jednoaktovky vylepšit.

Více nahoty, více nahoty, volal minulý týden. Více děje, méně postav, volal pak. Méně děje, více postav! Příliš děje, málo nahoty!

A my, jednak protože jsme hodní, jednak protože bychom se jinak nudili, mu vždycky vyhovíme, a máme tak už několik košatých verzí několika různých jednoaktovek a dvouaktovek, kterými se kocháme.

Třeba tuhle jedna větévka. Začíná z prachobyčejné kratičké věty: Veronika se svlékne. Tři slova a co dokáží vygenerovat!

Pak se věta rozvíjí dvěma směry. Jeden je vcelku nezajímavý: Veronika se svlékne a zase oblékne. Ale z tohoto možná ještě něco vyroste: Veronika se svlékne v kanceláři.

Pak přicházejí na řadu souvětí, ze souvětí jsou odstavce, jednotlivé scény, až konečně rozepisujeme dialogy.

A tam nastává to úskalí rozhlasových her, kdy musíte slovy vyjádřit, co očím zůstává skryto.

My si s tím poradili takto:

Dívčí hlas: Ach, jsem celá nahá a tak unavená, asi se předkloním a opřu se rukama o tento mohutný stůl, aby si mé tělo lesklé potem na chvilku odpočalo.

Zvuk otevíraných dveří.

Mužský hlas: OMG, nikdy bych netušil, že se mi může naskytnout takový pohled, mě, dvoumetrovému černochovi!

Dívčí hlas: Ach, promiňte, vy jste sem přišel a já byla zrovna v takové lascivní poloze, to ode mě jistě nebylo nejtaktnější. Nedáte si kávu?

O zvířátkách

Nejlepší příhody jsou ty kradené.

Postarší korektorka: Chytrý jazz, tvrdý rock, živý house... no snad živÉ house!

Dg.: Závislost na věcech

Syslit a schraňovat, hrabat pod sebe!

Mít tak možnost vysvítit v bytě věci, na které jsem už rok ani nesáhl! To by bylo světla! A přece je mi líto se jich zbavovat.

Dneska se před naším domem, asi tak v té části, kde bylo nablito, objevila krabice s knížkami - k rozebrání! Moje knížky, které se už nikam nevešly a které už rok leží v krabici na chodbě na našem patře, najednou k rozebrání!

Plakal jsem. Večer už tam zůstaly jen tři. Dokonce i ty Ruské povídky si někdo odnesl. Tak jsem přišel o knížky, které jsem nepotřeboval. Ještě jich mám doma metrák.

Mám dokonce jednu skříňku, kam vůbec nelezu. Je úplně plná! Vyhodil bych to, ale copak mohu?  A přitom - jaký by to byl krásný byt, kdyby nebyl tak přeplněný věcmi! Linie krásného, volného prostoru! Taneční parket! A místo toho? Věci. Prach. Nostalgie a vzpomínky. Dvacet šanonů papírů. Dvě stě cédéček. Tři sta knížek. Nepotřebuju, neposlouchám, nečtu. Ale chci je mít. Snad aby bylo těžké mě stěhovat.

Z té m-kólie jsem si dnes koupil tři kravaty. Chatrná záplata.

Nablito

Bývaly prý doby, kdy náš dům neměl mříže. Ale do toho průchodu chodili spát bezdomovci. Teď mříže máme. A tak nám přes ně lidi chčijou - a jak ukázal minulý týden, i to jim je málo.

A neříkejte, že to je psí. Pes je slušný a spořivý zvíře, když se vybleje, tak to zase po sobě sežere.

Sousedka Kuchtová na to marně lije kýbly vody, aby zvratky difuzovaly k ostatním vchodům. Ani se nehnou.

A v tržnici opět kavárna, ve zkušebním provozu. A zmrzlina, tož nenápadně nakukuju, ale kavárníci se ostražitě nudí, tak mě hned lapnou: Dobrý den!

Jdu tedy blíž, a ona lopatka za padesát korun. To máte pěkně drahé, zlobím se, dražší než v centru! Kavárník se ošívá, dávají jí prý hodně.

Tak hodně, aby jí bylo za padesát? To mi tedy, pane, ukažte! A jsem připraven ho kovovou padesátikorunou bacit do hlavy, kdyby toho bylo málo.

Ale není, kavárník a zmrzlinář v jedné osobě poctivě láduje kornout zmrzlinou, opatlává to lopatičkou, až to překypuje ze všech stran, a pak se hrdě ptá: Tak co, je toho dost?

Je. Doma ukazuju tu velkou zmrzlinu, třikrát mi tam lopatičkou kydnul!, a vyslovuji obavu, že to udělal schválně, abych o tom napsal, a že příště tak štědrý nebude.

Odpoledne pak se ženou, zase kolem těch zvratků, a tu koukáme, v homobaru nabízejí také zmrzlinu, a v každé mají lopatičku, což je neklamná známka toho, že na socialistické polokopečky se tu nehraje. Mladý zmrzlinář nám předčítá z papírku, jaké druhy mají, protože popisky u zmrzlin chybějí, a když si konečně vybereme, sáhne někam dozadu a zaklape tím polokopečkářským nástrojem.

Aha, větří žena, vy pěkně naberete a pak to otřete o kraj, aby toho bylo co nejmíň, že jo! A zmrzlinář přikyvuje, že přesně tak to hodlá udělat, protože přesně tak to má nařízeno. Ovšem u toho být nemusíme, a tak jdeme do té kavárny v tržnici.

Je tam tentýž kavárník vulgo zmrzlinář, a tentokrát se do toho obouvá má žena. Jede ve stejné linii: Taková drahota, to i v centru to mají levnější, kolik že toho bude? Jo osmdesát gramů, no to já nevím, kolik to je, hlavně aby toho nebylo málo - a pán se dušuje, že ne, že to jsou dvě lopatičky a že to je opravdu hodně.

Tak tedy nakonec svolujeme, aby zalopatil. Dejte nám melounovou! Ale pak se nám nějak nepozdává, je příliš ztuhlá, a tak to měníme na višňovou. Pán cpe do kornoutu první lopatičku zmrzliny, ale žena kontruje: To nebyla žádná pořádná lopatička, to byla tak půlka! A tak pán přidává ještě druhou a třetí, a pak přísahá, že je to osmdesát gramů, ba že je to dokonce víc a že je ochoten to jít zvážit, ale my už jsme na něj hodní, já si dávám ještě malinovou, dostanu taky tři lopatičky a jdeme pryč spokojení.

A o stovku lehčí, ale kdo by na to hleděl, když je neděle.

Výlet do zakázaného království

Žil byl jeden slušný chlapec, který toužil navštívit tajemné království na jihovýchodě.

Nebylo to jen tak obyčejné království, bylo to přímo Království, a to Království zakázané. Dostat se do něj bylo převelice obtížné.

Především bylo potřeba cestu prohlásit za cestu oficiální. Za tím účelem si tento slušný chlapec, hrdina našeho příběhu, našel institucionální kamarády doma i v Království.

S papírem od instituce domácí došel na hospodářskou komoru. To je taková divná věc na Vysočanské; není jednoduché vybrat správný výlez z metra. A v té divné věci je domeček, a v tom domečku stoleček, a u toho stolečku sedí paní a volá: Ahá, a žádost vyplněnou máte?

A pak ukazuje, jaká je žádost zajímavá. Tak nejprve jsou tu neorámovaná políčka. Z nich musíte vyplnit tohle, to, to to a to, tady, sem to opsat, sem ještě jednou, a tady a tady, ale nevyplňujte ani tohle ani tohle ani to a to, jo? A co je orámované, vyplňte všechno, ale nic z toho, co je orámováno tučně. Ježiš vy jste napsal do kolonky jméno vaše jméno! Tam patří jméno instituce. No tady je ještě jedna kolonka jméno, ale tam mi nepište jméno instituce, tam napište svoje!

No vidíte, pochválila pak slušného chlapce, jenom jedna chybička, to se nám tu často nestává. Vyplňoval se tam totiž počet různých příloh, a na konci bylo napsáno součet, a on to, ubožák, automaticky sečetl. Jenomže ten součet byl orámovaný tučně! Naštěstí to sečetl správně (počet příloh A: 0, B: 0, C: 1, součet: 1). Holky z kanceláře se pak seběhly nad tou žádostí, aby ocenily preciznost vyplnění, a on šel do čekárny.

Žádosti vyřizujeme do 24 hodin, stálo tam. A chlapec si nevzal spacák.

Ale snad že to tak krásně vyplnil, za půl hodiny už odcházel s velikánským červeným razítkem.

Od kamarádů z Království přišel krásný barevný dopis plný roztomilých klikiháků. Bez obav se slušný chlapec vydal na konsulát.

Na konsulátě si chlapce prohlédli, ohmatali, prošmejdili. Mobil mu schovali, aby v něm neměl výbušninu. Pak jej pustili k okénku, a tam bylo napsáno, že nějaký pán je veliký.

Slušný chlapec předložil všechny dokumenty, usmál se, ale pak už se jenom mračil, protože paní za přepážkou si vzala zřejmě osobně to, co bylo napsané v tom klikyhákovém dopisu. Pozvánka do Království to určitě nebyla.

A tak si slušný chlapec urychleně sbalil své dokumenty, švestky a jiné ovoce, a byl vyveden na ulici. Snad to bude poučením i pro vás. Nechoďte na cizí konzuláty s dopisy, kterým nerozumíte, a správně vyplňujte kolonky.

Výbuch bude v pět

Pozor, pozor!

Vzhledem a kvůlivá očekávanému neočekávaně dobrému sobotnímu počasí je počátek griláže (neboť to byl ten vítězný termín, nikoli BBQ, jak jsem se vám snažil dříve namluvit) stanoven na pátou hodinu odpolední. Fanoušci sluníčka jsou vítáni i dříve.

 

Konec hlášení! Pa pa da da! 

Jak vyhrát 5 kg masa na grilování

V soutěži "Vyhraj 5 kg masa na grilování ZDARMA!".

No, maso, však víme své. Proto je to 5 kg "dobrot", a dobroty pochopitelně vybírá Tesco, vulgo organizátor soutěže.

Porota složená ze samých nezávislých reklamních expertů ohodnotila můj "český ekvivalent slova barbecue" jako nejnápaditější. Nevím, co tam psali ostatní, ale uznejte, že "BBQ" má prostě šmrnc. 

V pátek si těch pět kilo narvu do batohu a v sobotu roztopím gril, i kdyby třeba byla zima. A do té doby přijímám reservace.

Na koncertě

Já bych přišel tak na půl desátý. Neblbni, začátek je v devět. No dyť.

Jestli je začátek v devět, tak přijdu v půl desátý tak akorát včas, vysvětloval jsem Džounsovi, poněváč všechny rockový hvězdy začínaj se zpožděním, já to musim vědět, byl jsem na R.E.M.

A měl jsem pravdu. V půl desáté byl koncert sotva v polovině. Na pódiu se hrálo a zpívalo, pod ním tančilo, bylo to krásné.

Ta bubenice neni dycky tak šílená jako dneska, často i rytmus udrží, snažil se mě Džouns zasvětit, ale já ho trumfnul: Sem myslel, že je to tak schválně!

Pak jsme si povídali ještě něco, ale já ho v tom hluku neslyšel, takže jsem se jenom tvářil, že odpovídám, což mu nevadilo, protože taky neslyšel.

Pak Zabi řekl do mikrofonu, že další čtyři písně budou bez Jeníka a kdo neznáte Jeníka, tak to je ten novej, co nám tu hraje na klávesy, ukaž se Jeníku, ale já nic neviděl, jenom kombo a tmu a před tou tmou jenom nějakého člověka, co Jeník nebyl, protože na klávesy nehrál, klávesy já poznám.

Pak Jeník odešel, aniž bych jej spatřil, a já zjistil, že nejen že jsem neviděl ni jej, ni klávesy, ale já ty klávesy dosud v tom zvuku ani nepostřehl, takže mi vůbec nechyběly, ostatně kdyby se ostatní členové kapely na chvilku neztišili, tak bych si myslel, že tu hru na mandelínu bramborovou Zabi taky jenom předstírá.

Pak Zabi odpočítával, za kolik písniček se Jeník vrátí, a já se opravdu těšil, protože Zabi sliboval, že klávesy budou dělat psychedelické efekty, a tak jsem si umanul, že se budu fakt soustředit, abych je slyšel.

Pak se Jeník vrátil a já ty klávesy fakt slyšel, a fakt byly tak jako psycho efektně rozvostřený; slyšel jsem je teda jenom chvíli, ale stejně mi to udělalo radost.

Pak mi zase Džouns říkal, že ta další ohlášená písnička má jako fakt dobrý slova, jenomže já jsem těm slovům vůbec nerozuměl, ono vůbec bylo málo rozumět v tom hluku, ale to prej je punk, tak jsem držel hubu, a občas jsem tak jako pokýval hlavou nebo se usmál, že tomu jako rozumim.

Pak teda musim říct, že ne že bych nerozuměl ničemu, třeba jedna písnička o panu doktorovi měla hned na začátku moc pěkný dva verše, ale už si je nepamatuju, a v jiný zase Zabi zpíval, že by chtěl být profesor jako Noam Chomsky, což já bych teda nechtěl, já vůbec nevím, jestli bych chtěl bejt profesor, a kdybych teda chtěl, tak bych chtěl bejt profesor asi jako někdo jinej.

Pak jsem potkal kamaráda, co umí netriviální kouzla s Hausdorffovou metrikou, tomu teda rozumim ještě míň než punku, ale stejně jsme si dobře pokecali; on se zeptal, co já tady, a já mu řekl, že znám zpěváka, a pak jsem se zeptal já jeho, co on tady, a on mi řekl, že taky zná zpěváka.

Pak se hrála moje oblíbená, a to mě teda nasralo, protože se to má zpívat nežně a jemně a ne jako Zabi, i když já teda uznávám, že kdyby zpíval něžně a jemně, tak by to zase nebyl Zabi, a taky jak to na konci řežou jak pochod, to by prostě nemělo bejt, a já bych všechny ty předělávky zakázal, protože to každého jenom otravuje.

Pak se řeklo, že už je jako konec, tak jsme teda šli pryč, a někdo za náma volal, ať nechodíme pryč, tak nevim.

Pak jsme si ještě sedli vedle s Džounsem a s nějakejma lidma, který neznám, ale asi to byli členové Strany zelených, protože po chvilce zhasli, že se jako musí šetřit, tak jsem jim v tý tmě vykládal historku o zlym hemofilovi, kerýho si vydržuju ve svých horních cestách dýchacích, ale nevim, jak to na ně zapůsobilo, protože byla ta tma. Snad se aspoň trochu báli. Já tu historku teď vykládám docela často, a furt si tam něco přidávám, takže už sám nevim, co z toho je vlastně pravda, ale začíná to tím, že se hemofil živí krví, a to myslím pravda je, a navíc je to dost dobrej začátek historky do tmy.

No a pak jsme šli domu, já ještě cestou vykládal o filmu, co jsem ho chtěl natočit, ale nenatočim, páč mi v něm nikdo nechce hrát, a doma jsem byl ještě před půlnocí, což bylo fajn.

 

Jako kuře z popela

A dým a kouř a vůně masa.

První grilovaný pstruh roku 2007: neděle 8. dubna.

Byl to jen test, zkouška ohně. Vše funguje výborně, jsme připraveni. I počasí jsme objednali.

V sobotu odpoledne začínáme. Sezónu prohlašuji za zahájenou.

Konečně v Evropě

Už se mi stýskalo po těch francouzských nápisech "Otevřeno každý den! (O víkendu zavřeno)" nebo "Otevřeno nonstop! (9 - 18 hodin)".

$$OBR214506$$

Když natrvalo, tak pořádně.

Nach Dresden!

Nach eine Sache lüstern sein!

Podráždit někoho v Drážďanech, inu, proč ne. Na Velikonoce již jistě bude krásně i v Německu.

A protože jsou mí čtenářové často o to příslovečné zblo zcestovalejší než já, který Drážďanami již nesčetněkrát, leč stále ještě spočetněkrát projel, aniž zastavil, třeba se od nich - tedy od vás - dozvím něco, co by takový výlet mohlo opravdu zpestřit.

Zatím třeba ani nevím, kde budeme bydlet.

Mám ječné zrno!

A mám rozežírací kapky.

A ty kapky kápnu na to zrno v oku, a ony ho rozežerou, že z něj nic nezbude.

Akorát že tak za deset minut po pokapání oka cítím, jak se mi ty kapky rozlévají vzadu v krku, na takovém místě, které nedokážu odborně popsat, protože na základní škole jsem zrovna chyběl a na střední jsme místo biologie soustružili.

Je to asi stejná záhada, jako s těma bramborama - osolíte vodu, a slané jsou brambory. A přitom tu vodu nevcucnou, ha. 

Někteří lidé by snad čokoládu ani mít neměli

Protože pak jsou po ní někteří úplně jiní lidé tlustí.

Sobota byla náročná. Probudil jsem se s bolestí v krku, pod lopatkou, u páteře, na koleni, stehnech a dalších zákoutích mého těla. V pátek večer jsme totiž byli na Matějské a má vlastní žena do mě tak vrazila, až jsem vypadl z autíčka.

Po skromném obědě jsme se vydali do nelítostné severské divočiny, na Prosek, za mým synovcem Václavem, který slavil své druhé narozeniny. Přes mé protesty, že má ještě rok čas, dostal tento tříkolku s náhonem na zadní kola, a než jsem stačil pojíst pár chlebíčků, už pronikl do komplikovaného systému a usilovně jezdil z pokoje do pokoje.

Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že já dostal tříkolku ještě v mladším věku, leč prý jsem o ni vůbec nejevil zájem - raději jsem si četl.

Večer již opět patřil Vinohradům a především Ludwigovi. O účast na jeho oslavě byl takový zájem, že jsme mnohé museli odmítat. Jako první, s předstihem, dorazila Bruno s mužem. Bruno má za pár dní rodit, a prý by byla velmi ráda, kdyby se to spustilo přímo na oslavě. Já šel proto zkontrolovat náš třícestný ventil, abychom měli dostatek teplé vody, a přežehlit pár prostěradel. Kulida mezitím připravila nůžky na nastřižení a barevné šitíčko.

K žádné akci nakonec nedošlo, naštěstí. Nemám totiž ani zbla představy, co se s těmi prostěradly a teplou vodou dělá.

A pak už to šlo v rychlém sledu: Smilla, Lobo s F., Astma. Obžerství! Proslavený cheesecake, ještě neproslavené, ale přesto vynikající čokoládovo-banánovo-piškotové jednohubky, panenský bílý tramín červený.

Jak píše sám pan doktor Pribynáček ve své slavné knize, v kapitole Deserty a proč je jíst právě v půl deváté, volal Lobo, je nutné jíst deserty právě v půl deváté, přičemž půl devátá právě udeřila!

Tušil jsem, co bude následovat, a jestli jsem se v něčem mýlil, tak snad jen v rychlosti, kterou to následovalo. A opravdu, jen co Lobo zhltlhlthl desert, již se dožadoval svého oblíbeného nápoje: Nebylo by chi-chi?

Co je čiči? zbystřili ostatní, i Ludwig přiběhl. Chi-chi, vysvětloval Lobo, je zvláštní nápoj žlutavě narůžovělé barvy, který mi ladí k očním stínům.

A tak tedy bylo chi-chi a byly i další koktejly, až začala společnost korodovat a rozpadat se. Zůstali jen ti nejsilnější.

Pustili jsme jim film o lidech, kteří se měli rádi.

Francouzská cibulačka

recept pro deset osob

Kilo a půl cibule nakrájej na kolečka; čím větší cibule, tím lepší. Pětilitrový hrnec postav na oheň, vhoď do něj máslo a pak hned cibuli. Oheň spíše střední, aby se cibule nepřipekla a másla nebylo třeba moc.

Vařečkou proštouchávej cibuli a míchej, snaž se oddělit jednotlivá kolečka. Cibule za čas trochu zezlátne a změkne, zplihne. Oheň utlum a rozmíchej čtyři lžíce hladké mouky v hrnečku vody, aby nezůstaly žmolky. Vlij ji do hrnce, dolij vodou, aby vody bylo na čtyři litry, a oheň pusť na maximum.

Vhoď do hrnce čtyři kostky zeleninového bujónu, osol dle chuti, přidej dva listy bobkového listu, aspoň deset kuliček černého pepře, posypej tymiánem, abys jej všude viděl, a čerstvou pokrájenou pažitkou. Promíchej a čekej, až voda začne vřít.

Během čekání je nevhodnější čas k ochutnání a doladění chuti solí a tymiánem.

Jak voda začne bublat, stáhni oheň, přikryj hrnec pokličkou a vyčkej ještě dvacet minut. V té době si nahrubo nastrouhej tři sta gramů tvrdého sýru.

Pak přilej do hrnce tři deci cabernetu sauvignonu.

Rozlévej polévku do talířů, každému pak navrch přihoď opečené plátky veky a zasypej je nastrouhaným sýrem.

Neděláš-li polévky pro tolik lidí, zvaž i tuto variantu: Během dvacetiminutového čekání předehřej troubu na plný výkon, vekou a sýrem pokryj polévku přimo v hrnci a celé nech zapéct, až se sýr bude zlatě roztékat.

Země zaslíbená

malárií a cholerou oplývající

Před odjezdem do Indie se doporučuje očkování proti břišnímu tyfu, proti poliomyelitidě a virové hepatitidě typu A, při delším pobytu i proti typu B, popř. proti meningokové meningitidě a japonské encefalitidě. Každý by si měl zkontrolovat platnost očkování proti tetanu. Značné je riziko nákazy malárií. Doporučuje se chemoprofylaxe chlorochinem v dávce 300 mg báze jednou týdně v kombinaci s proguanilem v dávce 200 mg jednou denně. Je také možné pohotovostní samoléčení meflochinem (Lariam).

Velkým problémem cizinců jsou průjmová onemocnění. Zpravidla se jedná o tzv. cestovní průjem, jenž se dostavuje čtvrtý až pátý den po příjezdu do Indie. Pokud po 2-3 dnech neustane, je třeba vyhledat lékaře, neboť by se mohlo jednat o amébózu (včetně jaterního abscesu) nebo baciliární dyzenterii, častá je též lamblióza a na venkově cholera. V období od listopadu do května se zvláště v severní Indii (včetně Dillí a okolí) vyskytuje meningokoková meningitida.

Vážným problémem je v Indii vzteklina; vzhledem k značnému riziku nákazy se doporučuje chránit se před volně pobíhajícími psy. V pohraničních oblastech sousedících s Tibetem a Nepálem existuje v době od srpna do listopadu riziko nákazy japonskou encefalitidou, ta se vyskytuje i na nejjižnějším cípu Indie v době od března do května. Místní obyvatelé jsou často nositeli různých tropických nemocí, jež jsou přenosné i na cizince (např. horečka dengue). Pobyt v terénu je spojen s nebezpečím uštknutí jedovatými hady. Značné je riziko nákazy HIV. Například v Bombaji je HIV-pozitivních téměř 50 % prostitutek a 1 % dárců krve.

zdroj: zamini

Na moravském bále 51

Hopsa, hopsa, hopsasá.

Je to velká sláva, ale po čase dechy přeci jen ztěžknou a nohy zhořknou, či snad naopak, a proto, nebo snad právě přesto, míříme k cimbálovce, která hraje něco, co by snad, při troše dobré vůle, mohla být jakási lidová.

Tanec je to prostý. Hudba je nejprve pomalá, a je tedy možno se jen pohupovat. Pak se trochu zadupe, a když muzika zrychlí, taneční dvojice se roztočí, až sukně vlají. Ajajajajaj!

Viking Vik, trochu vykulený, byl uloven zralou pětačtyřicátnicí. Smějí se a tančí. "Mimochodem," říká ona, a snad jako by se zarděla, "já jsem Marie."

Vikinga neslyšíme, ale je jasné, co asi říká: "Já jsem Viking Vik!" Marie se diví tak neobvyklému jménu, ale to už se jí dostává vysvětlení, že je to jméno vikingské a že jeho nositel sám jest přímo z Vikingska.

"Ale né," volá Marie, podlamují se jí nohy a při té příležitosti se na Vikinga Vika ještě více nalepí, prohmatá mu paži až po ramenní spletenec a lichotky o tom, jak Viking Vik umí krásně česky a jak by to tedy ona neřekla, ba ani nepoznala, se jen řinou.

A tančí se dál, Viking Vik se nestačí divit, kde všude se o něj Marie opírá, hlavu mu pokládá na hrudník a snad by s ním i chtěla strávit zbytek večera a noci, jenže to už naše zásahová jednotka akčně zasahuje, musíme dom!, Marie se loučí, pláče dojetím, neb Viking Vik ji gentlemansky dovede až ke stolu, a pak na něj ještě mává a něco volá, ale to už Viking Vik neslyší, protože jde k nám a protáčí oči a šklebí se a pitvoří.

Kdyby ty grimasy Marie viděla, na místě by jí puklo srdce, úplně stejně jako tomu liliputánovi z pohádky o španělské infantce.

Ludwig Wolfgang

Panu Ludwigovi je dnes 10 let.

Byl tak malý, že jsem jej mohl nosit v kapsičce u košile.

Dnes v noci se dostal ke kytce, okousal ji, co to jen šlo, a pak zeblil půlku bytu. Ještě před oslavou! 

Jeden jazzman stačí

Přišel, viděl, natočil.

Jako loni v únoru, i letos filmová škola a dvě hodiny na natočení upoutávky na novou bondovku, která do kin asi nikdy nepřijde.

Protože jeden jazzman opravdu stačí

Milá rybo!

Můžeš uvést jediný důvod, proč bych tě neměl sežrat?

Sardinka mlčela.

Snad že neměla co říct, snad že byla mrtvá, kdo to bude dnes zkoumat. Před hrou v skvoš si vždy dám sardinku, abych si posílil zápěstí.

Mačkáme se tu jako pralinky, řekla dívenka svému otci. Seděli v tramvaji, na jedné sedačce. Na světě je šest miliard lidí a za čtyřicet let přibydou další dvě, holt se musíme trochu smrsknout.

Pralinky? podivil se nerudný otec. Jaký pralinky, jako pralinky v bonboniéře? Už jsi někdy viděla, aby se pralinky mačkaly? Copak my dva jsme pralinky? Copak jsou v bonboniéře jenom dvě pralinky?!

Jsme tu jako pralinky, trvalo děvčátko na svém.

Sardinky! Houby pralinky, tys chtěla říct sardinky, sardinky se na sebe mačkaj, to sis spletla. Chtěla jsi říct sardinky, viď.

Chtěla jsem říct pralinky.

Temenní tepny se mi zužují, to mi tělo lehce připomíná, že by bylo nanejvýš vhodné dostaviti se k obědu. Uchopím telefon, abych jej vypnul, když v tom se sám rozšajní. Volá Lobo. Nechápu přesně, co chce, ale na všechno kývu. Až po prvním soustu mi vše dochází.

Cože? Video Ludwiga, jak pije kávu a olizuje pralinky?