Na koncertě

Já bych přišel tak na půl desátý. Neblbni, začátek je v devět. No dyť.

Jestli je začátek v devět, tak přijdu v půl desátý tak akorát včas, vysvětloval jsem Džounsovi, poněváč všechny rockový hvězdy začínaj se zpožděním, já to musim vědět, byl jsem na R.E.M.

A měl jsem pravdu. V půl desáté byl koncert sotva v polovině. Na pódiu se hrálo a zpívalo, pod ním tančilo, bylo to krásné.

Ta bubenice neni dycky tak šílená jako dneska, často i rytmus udrží, snažil se mě Džouns zasvětit, ale já ho trumfnul: Sem myslel, že je to tak schválně!

Pak jsme si povídali ještě něco, ale já ho v tom hluku neslyšel, takže jsem se jenom tvářil, že odpovídám, což mu nevadilo, protože taky neslyšel.

Pak Zabi řekl do mikrofonu, že další čtyři písně budou bez Jeníka a kdo neznáte Jeníka, tak to je ten novej, co nám tu hraje na klávesy, ukaž se Jeníku, ale já nic neviděl, jenom kombo a tmu a před tou tmou jenom nějakého člověka, co Jeník nebyl, protože na klávesy nehrál, klávesy já poznám.

Pak Jeník odešel, aniž bych jej spatřil, a já zjistil, že nejen že jsem neviděl ni jej, ni klávesy, ale já ty klávesy dosud v tom zvuku ani nepostřehl, takže mi vůbec nechyběly, ostatně kdyby se ostatní členové kapely na chvilku neztišili, tak bych si myslel, že tu hru na mandelínu bramborovou Zabi taky jenom předstírá.

Pak Zabi odpočítával, za kolik písniček se Jeník vrátí, a já se opravdu těšil, protože Zabi sliboval, že klávesy budou dělat psychedelické efekty, a tak jsem si umanul, že se budu fakt soustředit, abych je slyšel.

Pak se Jeník vrátil a já ty klávesy fakt slyšel, a fakt byly tak jako psycho efektně rozvostřený; slyšel jsem je teda jenom chvíli, ale stejně mi to udělalo radost.

Pak mi zase Džouns říkal, že ta další ohlášená písnička má jako fakt dobrý slova, jenomže já jsem těm slovům vůbec nerozuměl, ono vůbec bylo málo rozumět v tom hluku, ale to prej je punk, tak jsem držel hubu, a občas jsem tak jako pokýval hlavou nebo se usmál, že tomu jako rozumim.

Pak teda musim říct, že ne že bych nerozuměl ničemu, třeba jedna písnička o panu doktorovi měla hned na začátku moc pěkný dva verše, ale už si je nepamatuju, a v jiný zase Zabi zpíval, že by chtěl být profesor jako Noam Chomsky, což já bych teda nechtěl, já vůbec nevím, jestli bych chtěl bejt profesor, a kdybych teda chtěl, tak bych chtěl bejt profesor asi jako někdo jinej.

Pak jsem potkal kamaráda, co umí netriviální kouzla s Hausdorffovou metrikou, tomu teda rozumim ještě míň než punku, ale stejně jsme si dobře pokecali; on se zeptal, co já tady, a já mu řekl, že znám zpěváka, a pak jsem se zeptal já jeho, co on tady, a on mi řekl, že taky zná zpěváka.

Pak se hrála moje oblíbená, a to mě teda nasralo, protože se to má zpívat nežně a jemně a ne jako Zabi, i když já teda uznávám, že kdyby zpíval něžně a jemně, tak by to zase nebyl Zabi, a taky jak to na konci řežou jak pochod, to by prostě nemělo bejt, a já bych všechny ty předělávky zakázal, protože to každého jenom otravuje.

Pak se řeklo, že už je jako konec, tak jsme teda šli pryč, a někdo za náma volal, ať nechodíme pryč, tak nevim.

Pak jsme si ještě sedli vedle s Džounsem a s nějakejma lidma, který neznám, ale asi to byli členové Strany zelených, protože po chvilce zhasli, že se jako musí šetřit, tak jsem jim v tý tmě vykládal historku o zlym hemofilovi, kerýho si vydržuju ve svých horních cestách dýchacích, ale nevim, jak to na ně zapůsobilo, protože byla ta tma. Snad se aspoň trochu báli. Já tu historku teď vykládám docela často, a furt si tam něco přidávám, takže už sám nevim, co z toho je vlastně pravda, ale začíná to tím, že se hemofil živí krví, a to myslím pravda je, a navíc je to dost dobrej začátek historky do tmy.

No a pak jsme šli domu, já ještě cestou vykládal o filmu, co jsem ho chtěl natočit, ale nenatočim, páč mi v něm nikdo nechce hrát, a doma jsem byl ještě před půlnocí, což bylo fajn.