Pátek � Paris

Po dlouhých přípravách mě vítá prosluněné město.

Z vláčku teževáčku vystupuju krátce po půl druhé. Gare de Lyon. Lama mi předvádí své krásné kolo a společně míříme do Jardin des plantes. Tam se věnujeme oblíbené zábavě všech pařížanů - sedíme na schodech.

A pak dál, jedna palačinka, druhá palačinka. A do Opery. K Opeře přijíždějí policajti, navlékají si kožené bezprstové rukavice a vyvádějí opilého postaršího pankáče. A z Opery. Posezení v Café Bastille. Coca-Cola za šest euro, tři kopečky zmrzliny za dvanáct.

Posílám Lamovi sms, prý je na druhém břehu. Nenávidím druhý břeh. Přejdu pont d'Austerlitz a volám Lamovi. Jsem opilý, jsem opilý, jsem úplně opilý, volá Lama do telefonu a nemůže pochopit, že nevidím, jak mává mým směrem. Po chvíli připouští, že netuší ani kde je on sám, ani kde jsem já, takže ten směr, kterým mával, nemusí být nejpřesnější. Předává telefon Marianě, která ještě dokáže srozumitelně mluvit. Jsou asi půl kilometru daleko, podél řeky, před Institutem arabského světa.

Na Quai Saint Bernard to vře. Stovky, možná tisíce lidí okupují břeh Seiny. Potkávám Lamu, Fabiana, Annu-Sophii, a konečně i Marianu. Já nejsem blázen, přesvědčuje mě Fabian roztomilou češtinou, a ze svého batohu loví láhev červeného.

Seznamuju se s dalšími a dalšími lidmi. Jejich jména okamžitě vypouštím, stejně jako oni mé (doufám). Vidíme se poprvé a naposledy.

Na jednom placu hraje z reproduktorů tango a páry tančí jako o život. Z druhého plácku se ozývají bubny. Černí bubeníci bubnují bez přestání už několik hodin.

Ten pankáč od Opery je tu také. Na požádání se svléká a nechává se fotit. Fabian vytahuje další lahev.

Přijíždí policie a snaží se party ukončit. Odjíždějí s nepořízenou, ve třech lidech neměli šanci. K bubeníkům se přidává někdo se saxíkem a trubkou.

Chystáme se domů, pod Eiffelovku, na druhý konec Paříže. Mariana si sedá k Fabianovi na nosič. Jeho kolo nemá brzdy. Lama zase nemá nosič, sedíme dva na jednom sedle.

Lama je zkušený pilot, cestou ani jednou nespadneme, přestože se nás několikrát snaží zastavit opilá francouzská mládež. Cyklistické stezky jsou naštěstí dost široké a křižovatky prázdné, občas musíme jet na červenou, když už jsme rozjetí.

U Eiffelovky se ztrácíme, naštěstí si Mariana pořád ještě pamatuje, kde bydlí. Champ de Mars, luxusní čtvrť. Zastavujeme před domem, ale Mariana s Fabianem tu ještě nejsou, šli koupit něco k jídlu. Lama si lehá na chodník, řve, že je to pohoda, a za chvíli usíná.

Mariana a Fabian se vracejí. Překvapivě mají všude zavřeno, jsou čtyři v noci. Budíme Lamu a vcházíme obrovskými dveřmi do haly. Mramorovému schodišti se vyhneme, za dveřmi Service nás čeká zoufalé dřevěné schodišťátko, po kterém vyšlapeme sedm pater. Marianin byt byl původně pokoj pro služky. Čtyři metry na délku, metr a půl na šířku. Postel, skříň, dřez, elektrická plotýnka.

To se asi nebudeme mýt, pronáším temně. Všichni se smějí. Pšt, nabádá nás Mariana, mám děsně vzteklého souseda. A už ho slyšíme. Mohli byste laskavě přestat hlučet? Mohli, připustí Lama do otevřeného okna.

Na posteli jsou dvě matrace, jednu vrháme na zem. Já se v noci děsně roztahuju, omlouvá se předem Lama. Má pravdu.

Francouzské NE políbilo větrák

Politologické komentáře jsou nudné, ohne sranda. Narozdíl od hodin francouzštiny.

Co si myslíš o francouzském hlasování, ptá se učitelka neopatrně Alejandra. Ona je totiž nepoučitelná, ale my ji stejně máme rádi.

Já mluvím pořád francouzsky, odpovídá Alejandro. Učitelka dál vyzvídá: Souvisí to nějak s mou otázkou? Alejandro přemýšlí, jak to říct lépe.

Nemluvím už jinými jazyky, pouze francouzsky.

Dobře, dobře, končím politickou diskusi. Procvičíme si hypotézy, podmiňovací způsob! volá učitelka a už si vybírá vhodnou oběť. Giuseppe, jaká je tvoje matka, má takové ty přehnaně mateřské sklony?

Giuseppe neví, co říct, nechce matku urazit. Tak řekněme, pokračuje učitelka, že máme ten bláznivě horký víkend, je ti vedro, a voláš své matce, aby ti poradila, jak se ochladit.

A tak tedy každý z nás postupně předstírá, že je Giuseppovou matkou, a radí mu různé věci. Být tebou, koupil bych si zmrzlinu. Co kdyby sis šel zaplavat?

Proč se neschováš do sklepa? To je má rada, všichni se smějí. Giuseppe je překvapený, proč by měl celý víkend trávit zrovna ve sklepě? Ale na to jsem čekal, hystericky jej obviním z neúcty k vlastní matce a prásknu mu telefonem.

Poslední je Alejandro. Marně protestuje, že není Giuseppovou matkou. To jsou nereálné hypotézy, Alejandro, to nevadí, minule jsme přece dělali "Kdybych byl kozou" a taky ti to šlo, přesvědčuje jej učitelka.

Ale Alejandro je vytrvalý, já jeho matku vůbec neznám, vykřikuje, co když řeknu něco špatně, něco, co by ona nikdy neřekla! Je to jen hra, jen na procvičení jazyka, nutí ho učitelka k odpovědi, až se tedy Alejandro odhodlá a přečte větu, kterou má už dávno napsanou v sešitě, napsanou a dvakrát obtaženou.

Kdybych snad byl tvým matkou (což nejsem, pokukuje po učitelce), tak bych ti asi doporučoval, kdyby se teda někdo ptal, co v tom teple dělat, že abys - ne, já udělal chybu, omlouvá se Alejandro, já to vzal znovu od začátku.

Kdybych snad byl tvým matkou (a učitelka už mává, ano, nejsi, to už víme, dál), tak bych ti asi doporučoval, kdyby se teda někdo ptal, co v tom teple dělat, abys - a Alejandro se vítězoslavně rozhlédne po třídě, protože tentokrát je to bezchybné - abys políbil větrák.

Dlouhá pauza. I učitelka mlčí. Alejandro si dál spokojeně obtahuje slůvka napsaná v sešitě. Učitelka polkne.

Políbil větrák? Jak má políbit větrák? Alejandro si povzdychne a zatváří se, že tohle si opravdu nezaslouží. To tu opravdu musí vysvětlovat takové základní věci? Normálně přeci, do elektriky.

Kolik nám zbývá času do konce hodiny? chroptí učitelka. Deset minut? Konec, konec!

Krátká zpráva o pařížském výletu

Všichni jsou již zvědaví. Tak jaké to bylo? Zasvinil si svůj bílý oblek červeným vínem? Ano!

Ještě v Ženevě, večer před odjezdem, jsem řešil zásadní otázku, jaké boty si vzít. Jistě, chtělo by to béžové, jenomže to bych si musel koupit i béžové ponožky a béžový pásek. Nu co, vstal jsem druhý den o trochu dřív a vydal se na nákup.

Leč nebylo mi dopřáno. Obchod otevíral až v devět, to už bych nestihl. Tak tedy černé boty, černé ponožky, černý pásek.

V Lucemburské zahradě jsem se vyjímal parádně, jako bych tam patřil odjakživa. Na demonstraci proti evropské ústavě (vivat la France!) jsem byl v bílém obleku myslím jediný. Na seinském břehu taky, leč nikomu z povalujících se zevlovačů to nevadilo.

Právě tam se to stalo, byla sobota odpoledne, a na kalhoty mi skápla kapka z hroznového vína, které jsem bobodrtil v ústech. Seina, řeka to všemocná, skvrnku rychle zahladila, takže večer v opeře jsem byl opět fit.

Ubytování maličké, leč roztomilé. Vešli jsme se tam jen taktak, já a můj oblek.

A v neděli večer zase zpátky. Ludwig už začínal být nervózní. Što naša žizň? Igra!

Víkend v Paříži

Mí čtenářové mi vždycky dobře poradili.

Ať už jsem mířil do Brna nebo do Amsterdamu (a následně jsem ten výlet zužitkoval poprvé, podruhé, potřetí a počtvrté trojnásobně).

A teď tedy do Paříže. Ubytování ještě nemám, vláček teževáček mi jede až zítra ráno. Oblečení už mám vybrané, beru si ten bílý oblek.

Ale kam jít? Kde se nasnídat, kde si nakoupit? Tyto otázky zůstávají otevřené.

A*L*E*J*A*N*D*R*O

Aby na hodinách francouzštiny nebyla nuda.

Alechandro, volá naše učitelka, vzpomeň si na nějakou restauraci, kterou nemáš rád, a popiš nám ji!

Alejandro si přestane obtahovat písmena a chvíli přemýšlí. Znám jednu Belgie, říká, je takový, taková, bych řekl, že až... dlouhá. A má takové velké, velké dveře. A schody tam jsou, mohu říkat schody?

Schody, kýve učitelka.

Taky znám slovo schodiště, dodává Alejandro a posouvá si brýle.

Schody, schody. A jak to vypadá uvnitř?

Je velká... takový tmavý.

Ty nemáš rád tmavé restaurace, potřebuješ světlo, že?

Co?

Světlo!

Ne, bez světla, je tmavá. A jsou tam sochy.

Sochy v restauraci!

Ano, jsou tam sochy, několik soch, různé. Apošeptoli.

Co?

Apošeptoli, dvanáct apošeptolů z bible.

Apoštolové!

Ano, apošeptoli, a ti tam jsou, to ty sochy.

A nějaká květinová výzdoba?

Žádný květ, žádný výzdoba. Nic.

To je tedy ale ponurá restaurace, že.

Ano, nic. A vepředu je takové... obraz. Víceméně.

Obraz?

Není to obraz. Je to víc obrazů. Takové... takhle a takhle, velké.

Velký obraz? A jak se tam vaří?

Vaří?

Vařit, jídlo, jíst.

Proč jídlo?

Alechandro, soustřeď se. Co děláš v restauraci? Prohlížíš si sochy?

Sochy, ano. A to... taky... e... požhnání?

Požehnání? Alechandro, vždyť ty mi popisuješ kostel!

Ano ano, kostel. Belgický. V kostele se nejí.

Biotronik Paroupek vysílá pozitivní energii

Televizní pořady Tomáše Pfeiffera neupadly v zapomnění.

$$OBR34815$$

Předseda vlády Paroupek se rozhodl oprášit tento televizní formát a navázat tak na svého slavného předchůdce.

"Já předám nějakou tu pozitivní energii vám, vy zase mně, a budeme všichni kamarádi," uvedl Paroupek. "Dost bylo blbé nálady, pozitivní vlny potřebujeme všichni," dodalo jeho zelenkavé mluvčí.

Paroupek hodlá své vlny šířit každých čtrnáct dní. "Pozitivní energie je sice určena primárně k přímé spotřebě, ale v ledničce vydrží i ty dva týdny," upřesnilo mluvčí.

Foto: Lidové noviny, Hynek Glos.

Zemřela ČTK

Ve chvíli, kdy mají novináři pracovat rychle, nastává co? Nastává průser.

ČTK a Lidovky: "Letos na jaře dostala cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Uvedl to internetový server iDnes."

iDnes: "Do bytu dorazil i synovec herečky, filmový architekt Jan Zázvorka, který se zhroutil." "V devadesátých letech se pak objevila v [...] romantické Kytici, či příběhu o stáří Babí léto."

Můj světelný meč spolkla obří mandarinka

Na Epizodu III jsem nešel. Místo toho jsem si počkal, až se Adbar vrátí z flámu.

Zdálo se mi o obří mandarince s peckami, sdělil jsem mu v okamžiku, kdy si myslel, že mu už hůř být nemůže.

Přivez Billa Frisella, prosil mě v jakémsi poblouznění, že mám kontakty až tak vysoko.

Před dvěma minutami jsem zveřejnil svůj životopis do největší evropské databáze životopisů a ještě mi nepřišla žádná odpověď. Jsem v depresi.

Víkend jsem strávil přípravou na Epizodu III, prohlásil jsem na francouzštině. Učitelka polkla. To sis jako nasazoval helmu?

Otevírám plechovku hrášku a mrkve, že si něco uvařím.

Co uměl papež dělat zadkem? Zase Adbar. Jeho otázky jsou někdy až dotěrné.

Sedím u počítače a jím z plechovky hrášek s mrkví. Nemám dost, v ledničce je naštěstí zbytek tiramisu.

Adbar polévá smažený hermelín čajem a čeká zázraky.

Sezame, otevři se!

V sobotu se otevírají ženevské vinné sklepy. Takže - kdo se hlásí?

Stejně jako lóni. Zase to bude velká sláva, člověk se projde po okolí, zkonstatuje, jak to všechno pěkně prokouklo, popovídá si s vinaři, jaká byla úroda. A vrátí se domů jak... co je menší než doga? Jak selátko. Klobásky totiž budou taky.

Protože tohle všechno jsou sklípky. Tam já bydlím. A dvěma z vás nabízím na ten víkend ubytování. Ne prvním dvěma. Nejhodnějším dvěma.

Příprava na Epizodu III

Ať tě vidlička provází!

Čtyři hodiny jsem včera strávil u Hvězdných válek. A řekl jsem si, že když už jsem viděl pět dílů, měl bych zhlédnout i ten poslední. Ba co víc, když jsem viděl pět dílů jenom v televizi, měl bych si Epizodu III užít v kině.

Jenomže se bojím, že tam usnu. Premiéra je totiž až o půlnoci a to už normálně spinkám. Že bych se pro jednou překonal? Překvapil sám sebe?

Až včera, při sledování Epizody II jsem to pochopil. Za všechno může Obi-Wan. To on nedokázal hajzlíka Anakina odkázat do patřičných mezí. To kvůli Obi-Wanovi se z něj stal takový zvrhlík. Je to ponaučení pro nás pro všechny. Výzva, abychom byli lepšími matkami a lepšími otci.

Aby jednou náš syn našemu vnukovi neusekl ruku. Mám z toho trochu strach.

Kluci z naší školky

Opět na známou melodii...

Jarda Jágr, Hejda, Šlégr, se Sýkorou
A taky brankář Vokoun, Prospal, Špaček s Kubinou
No jasně Hlaváč, Hemský, Dvořák, Martin už nevím čí
To všechno byli kluci a ten náš tým senzační.

Jé, jé, jé - kdepak ti fajn kluci jsou
A kde maj helmy svý
Ty naše lásky vítězný
Pá, pá, pá - řekli jsme pá před Vídní
Už na vás čeká led
A soupeři jsou neklidní.

Pá, pá, pá - řekli jsme pá před halou
Už je čtvrt na devět
Začíná další lední šou.

Nejhezčí dárek Ivanu Hlinkovi!

Zpívejte na známou melodii.

Já tak být malířem, tak vyzdobím tvé snění
a plátna nádherná z tvých přání vytvářím.
Otevřu síně výstavní na dláždění,
barvami tvůj den prozářím.

Kdybych byl lékařem, tak dám ti dar - tvé zdraví
a bez všech nároků ti zmírním strádání.
Jenomže jinou práci mám a nadání,
že je můj úděl hokej hrát.

Nejhezčí dárek je hokej, a v hokeji výhra.
Ty puky, ty puky chtěl bych ti dát.
Pár gólů, pár gólů, v kterých se skrývá
tvé přání a důvod proč žiju rád.

Hip hip

Nikdo se k tomu nemá, tak to musím napsat sám.

Vyhráli jsme hokej! A může za to Klaus, mával vlaječkou!

P. S. Švýcarská televize finále nevysílala. Nehrálo v něm Švýcarsko, takže to nebylo dostatečně veřejnoprávní.

Taková ostuda, páni hokejisti!

Zase jsme se do toho museli vložit, já a Lobo.

Někdy mám pocit, že kdybych to všechno nekontroloval, tuhle nepovzbudil, tamhle nepřitáhl opratě, tak snad ten dnešní svět ani nebude fungovat.

Stejně tak včera. Teprve poté, co jsme společně a nerozdílně vyhlásili poplach oranžového stupně, se naši hokejisti vzpamatovali a vědomi si toho, že oranžová přebíjí žlutou, dali Švédům gól.

Ale přístě už bez nás, pánové!

~

Juknul jsem pak na zprávy na ČT24. Moderátor ve studiu byl tak veselý, že málem ani nebyl schopen dokončit větu, něřkuli myšlenku, reportér na Staromáku divákům vysvětloval, že se tam fandilo, načež se jal vysvětlovat jak takové fandění probíhá. Jestli jsem to pochopil dobře, tak jde o jisté zvukové vlny, přičemž čím blíž je puk švédské brance, tím větší je intenzita a frekvence zvuku.

Z jakýchsi důvodů se poslední gól nepodařilo protlačit do obrazového zpravodajství, větu "čeští hokejisté zvítěžili nad Švédy 3:2" doprovázel obrázek rozveselých Švédů (to musí bolet, jak se poplácávají po těch helmách, ne?).

Moderátor nakonec diváky upozornil, že finále mohou sledovat na svých obrazovkách nebo mohou přijít na Staroměstské náměstí. Pragocentrismus jak vyšitý.

Hádanka na pátek

Máte chuť na fidorku?

Jak už to tak bývá, v hospodě se s vámi dají do řeči dva neznámí.

První vás vyzývá, abyste mu řekli nějakou větu. Když bude ta věta pravdivá, dostanete fidorku. Když ale bude nepravdivá, nedostanete buď nic, nebo dostanete víc fidorek (ale nevíte dopředu kolik).

Druhému je to jedno, ať už mu řeknete pravdivou nebo nepravdivou větu, v obou případech dostanete tři fidorky.

Vy si teď musíte vybrat, komu z nich nějakou tu větu řeknete. Které nabídce dáte přednost?

Slečno Hálová, pomozte!

Jen někteří otcové se mohou stát děkany.

A je to důležité! Přece nedovolíte, aby byl už dopředu druhý, do počtu, jen aby to vypadalo víc demokraticky.

Přesvědčte ho, aby svou kandidaturu bral vážně, aby chtěl vyhrát. A pomozte mu, aby se o něm na senátu nešeptalo, že kromě té kožené bundy a vesty s kapsami nic jiného na sebe nemá.

Ať se na tu pondělní debatu pořádně připraví, ať se liší, ať ví, co chce, ať upustí od těch vznosných frází, za kterými se tam všichni schovávají. Protože když bude chtít, tak vyhraje.

Slečno Hálová, pomozte!

Ztráty a nálezy

Ššš chr chrocht haló haló, tady hlášení.

Na promítání Les petits faons attaquent si někdo zapomněl bundu. Komu je zima, nechť se přihlásí.

Zůstal jsem nepochopen

Jako ostatně vždy

Včerejší třetí, předvčerejší druhá a předpředvčerejší první premiéra, stejně jako předchozí předpremiéry, mě utvrdily v tom, že jako umělec zůstanu nepochopen. Je to osud všech velkých géniů - doba byla předběhnuta a mstí se.

Herci pochopili, o tom žádná, ale ptám se, není to málo? Z popromítacích besídek vyplynulo, že v místech, kde se zasvěcení diváci váleli smíchy po zemi, nezasvěcení ztráceli linii příběhu, když se zasvěcení svíjeli v břišních křečích, nezasvěcení si vyměňovali zoufalé pohledy. Zase nová postava? Kdo to je? Proč tam je? Za jak dlouho přijde další?

Až když jsem jim po filmu odhalil alespoň několik kolouščích vrstev toho mnohovrstevnatého opusu, tvářili se, že by to mohlo být i zajímavé, pokud by to v tom filmu skutečně našli. Leč asi neuměli hledat. Budiž jim odpuštěno.

Při scéně, ve které Lobo dělá dřep, se Enimen ďábelsky rozchechtal, Tommaser si přestal mazat koule paštikou a Lobovi se nahrnulo do hlavy krve, že kdekoli jinde by se v něm nedořezal. Splaskni, prosil jsem ho, protože představa, že budu muset v zapůjčeném bytě utírat ze stěn krev, se mi až téměř nelíbila. Stačila ta paštika.

Ale svých patnáct minut studu si užil každý. A přestože to mnozí slibovali, nikdo nechtěl Koloušky vidět podruhé.

Na závěr mi Lobo doporučil, abych ve filmu změnil mezititulky. Musí být jednoslovné, opakoval umíněně. Asi má nějaké problémy v práci.

Zase v Prase

Bylo půl druhé v noci, čekal jsem na zastávce na noční jedenapadesátku. Přijelo auto, vylezl z něj chlap, vyndal štafle, odmontoval ze sloupku číslo 51, strhnul jízdní řád a odjel. Posmutněl jsem a zabořil ruce hlouběji do kapes.

Ještě se vzpamatovávám z čarodějnic. Buřty z Tesca měly daleko do libovolné poživatiny, a musely být nakonec obřadně upáleny. Směs umělé hmoty a hromady éček byla až překvapivě hořlavá.

A teď řeším to závažné dilemno, jestli mám jít večer někam do hospody, nebo konečně alespoň jednou vidět tu superstarovou slávu.