A země se zachvěla

Je to se mnou již velmi zlé.

Všichni kolem mě tím žijí. Zemětřesení! Každý líčí své hrůzné zážitky - jak se polička rozklepala, jak kafe vyšplouchlo z hrnečku, jak se podlaha chvěla, každý je něčím zajímavý.

Jenom já nic. Zúčastním se zemětřesení a nevím o tom. Ptají se mě z Čech: Jsi v pořádku, nestalo se ti při tom vašem zemětřesení nic? A já nemám ani žádnou veselou příhodu, kterou bych mohl dát k dobru. Třeba jsem mohl zavrávorat na chodbě nebo při močení (to ne, to už má kolega odvedle). Tak leda močení na chodbě, to ještě nikdo neříkal. Nebo by mi mohl vypadnout odněkud piercing, kdybych ho v tom někudu měl.

Naštěstí jsem se nechal těsně před zemětřesením docela nakrátko ostříhat. A tak když někdo začne vykládat, jak se mu třásla země pod nohama, jenom tak nenuceně vzdychnu a tónem "to ještě nic není, č. 8b" pronesu: No to mi povídej, mně z toho málem slezly vlasy...

Ale jinak je to bída.

Beneš se zasloužil, ale který?

Poslanecká sněmovna dnes schválila dvouparagrafový zákon.

§ 1
Edvard Beneš se zasloužil o stát.


§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

Co s tím? Pan Edvard Beneš žije v Praze-Chodově, najděte si ho v telefonním seznamu a zeptejte se ho, jestli ví, o jaký stát se zasloužil.

Požírač kytek opět na scéně

Otázka, která jistě všechny přepadla: Když já byl v Praze, kde byl Ludwig?

Ludwig měl také dovolenou, a to v jedné francouzské vesničce. Když potřebuju někam jet bez Ludwiga, hodím do placu (totiž do konference, kterou jsem založil za tímto účelem) dotaz, jestli by se snad nenašel někdo laskavý, kdo by Ludwigovi poskytl přístřeší.

Okamžitě se strhne bitva, jeden mi telefonuje, druhý píše mail a vysvětluje, že jej zača psát dřív než ten první začal vytáčet číslo, třetí pláče, že je to nespravedlivé, protože byl zrovna na obědě... Nejdelší reakční doba je zatím necelé dvě minuty. Tentokrát zvítězila Anna.

Když jsem se během minulého týdne Anny ptal, jak se jí žije s Ludwigem, odpověděla, že moc dobře, a dodala: i duzo je, i mruczy i zjadl mi jedna kitku. Ludwig je totiž na pokojové květiny expert. Zejména na ty, které si starostlivě pipláte několik let. Ludwig je během první prohlídky bytu zaměří, a pak se jim důkladně věnuje v době, kdy jste pryč.

Přijdete domu a zdá se vám, jako by vaše oblíbená květina byla taková průsvitná. Přijdete blíž a zjistíte, že ji napadla strašlivá neznámá choroba. Listy jsou velmi hustě perforovány jakýmsi tlustým špendlíkem. Ale to už přiběhne Ludwig, rozradostněn tím, jak oceňujete jeho práci, ještě jednou předvede, jak elegantně umí svými zuby perforovat listy, a než se stačíte vzpamatovat, všechny je uhryže těsně u stonku.

Dílo je dokonáno, Ludwig se smiřuje s tím, že od takového primitiva (totiž vás), který nedokáže patřičně zhodnotit jeho umělecké dílo, nebude pochválen, a jde spát.

Takže mi bylo jasné, že mi bude Ludwig hozen na krk co nejrychleji, protože žrout kytek zůstává vždy nepochopen. Když jsem ale s Annou včera domlouval předání, překvapila mě nesmělým dotazem: A nemohla bych si ho nechat ještě do zítřka? A dnes mě zapřísahala, abych se příště už obracel přímo na ni a rozhodně neposílal nic do konference.

Ludwiga jsem odvezl domů. Vyskočil z přepravky a znuděně se prošel naším bytem, ve kterém z ryze uměleckých důvodů nejsou žádné kytky.

Zpátky v civilizaci

Po týdnu dovolené opět zpátky v Ženevě.

Řidiči autobusů Ženeva - Praha a zpět jsou svérazní lidé. Při cestě do Prahy rozsvítili ve dvě v noci všechna světla v autobuse a zachroptěli do mikrofonu: My si od vás teď vybereme pasy, abychom vám v noci nebudili!

Cestou zpátky pak provedli něco podobného v půl třetí. Zacvrlikali: Dobré ráno, pětiminutová přestávka!

V Praze jsem na zimní filmové škole během dvou dnů zhlédl pět muzikálů (Američan v Paříži, Evita, All That Jazz, West Side Story, Chicago) a jeden natočil (Řepa) a jsem z toho, slušně řečeno, unavený.

Ctěným čtenářům se omlouvám, že mé následující blogové příspěvky nebudou nijak zvlášť vytříbené, neboť veškeré své literární nadání musím soustředit do vyplnění svého daňového přiznání. Léta strávená v akademickém senátu přinesla své ovoce. Zákon o dani z příjmu mi připadá čitelný, srozumitelný a jasný. Vím, je to se mnou zlé.

Mám klíčový plán!

Zašel jsem do ČSOB a dostal nabídku na vytvoření tzv. klíčového plánu.

Bude to chvilka, lákala mě paní bankéřka. Zeptám se vás na pár údajů a vytvořím vám plán, jak dobře investovat své peníze!

To zní dobře, ne? Tak jsem souhlasil. Paní se zaradovala a hned mi položila první otázku: Jaký je měsíční příjem vaší domácnosti? Přepočítal jsem to na koruny, zaokrouhlil na desetitisíce a svěřil se jí. Paní zvedla obočí a pokývala uznale hlavou.

A kolik vás je v domácnosti? Zasadil jsem jí smrtelnou ránu. Jeden! Paní jen tak na sucho polkla a šla si nalít sklenku vody. Pak už jsme to vyplnili celkem rychle, paní bankéřka to vytiskla, zvolala to vám to ale krásně vyšlo! a podala mi můj úplně vlastní investiční klíčový plán.

Bylo v něm napsáno, že si mám platit penzijní připojištění 1500 Kč měsíčně, ty desítky tisíc, které každý měsíc ušetřím, si mám schraňovat na běžném účtu, rozhodně nemám nic investovat do žádných fondů, a za dvacet pět let že budu mít naspořeno 14 milionů.

Klíčový plán ČSOB je prostě super služba.

Kouzelná debata o stipendiích

Matfyzácký senát schválil novelu stipendijního řádu MFF UK. A díky pozměňovacím návrhům je v tom docela zmatek.

Celá debata trvala už asi rok. Řeklo by se, že po ročním úsilí bude novela jistě důkladně připravena. Leč schválené znění tomu neodpovídá.

Když budu hodně stručný: Do této doby dostávalo stipendium vždy padesát nejlepších (podle studijního průměru) studentů v každém ročníku. Protože ale dlouhodobé statistiky ukazovaly, že mezi těmito padesáti je nepoměr mezi studenty jednotlivých studijních programů (stipendium dostávalo hodně fyziků a málo informatiků), navrhla studentská komora dělit těch padesát studentů "spravedlivěji" na studijní programy. A to tak, že stipendium dostane určité stejné procento fyziků, matematiků a informatiků tak, aby jich celkem bylo padesát.

Tento jistě dobře myšlený návrh se nepodařilo prosadit do návrhu stipendijního řádu, který předložil studijní proděkan. Ten to v oficiální důvodové zprávě dost neurvale informatikům vytmavil: že prý informatici nemají rádi základní teoretické předměty, nechtějí se učit a navíc si mohou během studia přivydělávat pěkné peníze bokem, a tak není důvod jim ještě přilepšovat na stipendiích.

Informatici si tento plivanec do tváře nechali líbit (proč?!) a studenti podali svůj návrh jako pozměňovací. Mezitím ale přišel další pozměňovací návrh, a to na omezení absolutním průměrem. Stipendium by neměli dostat studenti s průměrným prospěchem horším než 1,35.

Návrhy byly podány tak nešťastně, že přijetí jednoho z nich vedlo k nehlasovatelnosti druhého. Celé to bylo okořeněno diskusí, proč zrovna 1,35 a ne třeba 1,416. Nakonec se pláclo 1,4 a oba návrhy (dělení na matematiky, fyziky a informatiky i absolutní číslo) byly schváleny.

Celý stipendijní řád pak byl přijat jen velmi těsně (17 senátorů pro, minimum pro přijetí bylo 16).

Schválení obou pozměňovacích návrhů se sice podařilo vyřešit legislativně, ale nikdo vlastně netuší, co to přesně bude znamenat. Může se stát, že teď bude dostávat stipendium místo padesáti studentů jen dvacet či třicet. Číslo 1,4 bylo schváleno jen tak z fleku, od stolu, aniž by měl někdo k dispozici nějaké propočty. Ba co víc, aniž by se vůbec někdo po nějakých propočtech ptal.

Roční diskuse se točila stále dokolečka a nakonec bylo schváleno to, o čem se vlastně nediskutovalo. Závěrečné kuloární vyjádření jednoho ze senátorů, že teď prostě rok počkáme a když to nebude fungovat, tak stipendijní řád zase změníme, je trochu silná káva.

Byl bych od matfyzu čekal víc.

Update: Požádal jsem o pár simulačních výpočtů a je trochu jasno. Počet informatiků, kteří by podle nového řádu dostali stipendium, zůstává stejný, počet matematiků a fyziků klesá, v některých ročnících i dost radikálně (asi o 15 studentů). Jsem přesvědčen o tom, že ani jeden senátor hlasující pro netušil, že hlasuje pro tohle.

Jen v jednom městě můžete...

Dnešní večer předčil všechna očekávání.

Jen v jednom městě na světě můžete zůstat po skončení promítání v kině, plazit se tam po zemi a šmátrat ve tmě, protože vám vypadne sklo z brýlí a obsluha nemá k dispozici žádnou baterku. Jen v jednom městě naleznete pod sedadly tři dny starý popcorn a dámské kalhotky.

Jen v jednom městě na světě pak můžete o půlnoci na náměstí potkat bandu opilých Holanďanek, z nichž jedna skupina okouší softcore lesbické hrátky, druhá skupina se vás snaží přesvědčit, abyste se za nima vydali do Amsterdamu, a třetí skupina neustále skanduje párek, párek!

Jen v jednom městě na světě pak můžete v metru potkat zkrachovalého pekaře, který pokoutně nabízí své produkty tím způsobem, že se k vám nenápadně přitočí a zeptá se: Perník?

A jen v jednom městě na světě vám ve čtvrt na jednu v noci v metru tlampačem oznámí, že metro právě ukončilo svůj provoz, načež pro jistotu zhasnou.

Praha, má milovaná... 

Celý svět se řítí do pekla

Politická nekorektnost s námi cloumá a už ani ty noviny nejsou, co bývaly.

Způsob prodeje novin v Ženevě je přinejmenším milý. Noviny jsou umístěny v takovém kastlíku, aby na ně nepršelo, novinchtivý kolemjdoucí vhodí do kasičky příslušný obnos a z kastlíku si vezme své noviny.

"Obranné" mechanismy zcela chybějí. Můžete si vzít noviny zadarmo, hodit do kasičky knoflík, i třeba zmizet s celým balíkem novin.

Jenže tomu už je teď konec. Kastlíky nahradily automaty podobné automatům na lístky MHD. Zaplatíte a z automatu vylezou jedny noviny. Vykukové mají utrum.

Ovšem - tato změna proběhla jen v některých ženevských čtvrtích. V těch, kde žije hodně přistěhovalců. Řítíme se do záhuby...

Pravda o peřině po anglicku

Našeho hrdinu (tj. mě) jsme opustili po týdnu bojů se zákeřnou anglickou postelí. O víkendu dostal další námět na přemýšlení a v pondělí ráno přišlo rozhřešení.

Když jsem se v sobotu ráno běhěm několika málo minut vymotal z postele, vrhl jsem se do centra Londýna. Z přehršle zážitků se jeden z nich překvapivě vázal k postelím. West End mě nalákal na  Les Misérables.

Děvka Fantina totiž umírá v posteli. Na jevišti se objevila kovová postel a já koukám jako vyjevený, Fantina leží pod tou upnutou dekou a nemůže ven! Někdo ji tam strčil a pak pečlivě deku zastrkal pod matraci.

Inu co, to se jí to leží pod dekou, když umírá. Ale já musím každé ráno vstát! Jenže pak se stalo něco nečekaného. Fantina začala blouznit a v rámci dramatického efektu se snažila alespoň se posadit. To už jsem měl vyzkoušené. Musíte sebou pod tou dekou nějak tak cloumat, pak kousek povylézt, zase se zavrtět, zase trošku popolézt - a to máte venku sotva ramena.

A tyhle docela náročné prostocviky prováděla umírající a zpívající Fantina. Mohl jsem se potrhat smíchy, ale překvapivě jsem byl jediný. Zatímco já sledoval úpěnlivý zápas s postelí, zbytek publika pozorně sledoval úpěnlivý zápas se smrtí. V tomhle muzikálu si každý najde to své, jenom mě málem vyvedli.

Všechna ta léta, den co den, každý večer si Fantina v zákulisí vleze do postele, někdo ji tam zadělá a ona se pak marně pokouší vylézt. To ještě nikoho nenapadlo, že by to šlo udělat jinak. Asi ne. Jednou jsem jisté Angličany udivil tím, když jsem jim doporučil vajíčka po uvaření propláchnout studenou vodou. Do té doby si při loupání pálili prsty.

A tak mi po zbytek víkendu vrtaly hlavou dvě věci: proč tam tu Fantinu tak přikurtovali a jak dlouho budu muset ještě v Anglii zůstat, když British Airways stávkují.

Po pondělní snídani jsem se vrátil na svůj pokoj a potkal jsem tam pokojskou. Obrátil jsem se na ni jako na fundovaného člověka. Když jsem jí řekl, že jsem v sobotu viděl Les Misérables, vstoupily jí slzy do očí a se vším se mi svěřila.

Ve stručnosti tedy: Byly kdysi doby, kdy v Anglii byla zima. Když šel pán spát, sluha mu na jedné strany postele vytvořil pohodlný vstup pod deku, a když si pán lehl, tak ho zadekloval. Přesně tak, jak byla zadeklovaná Fantina. A pánovi bylo teplo, protože mu nemohlo pod peřinu foukat. Ráno zase sluha vytvořil východ, kterým pán postel opustil, a postel upravil.

Dnes již takových sluhů není. Pán si musí vstup vytvořit sám, pak ho po něm nikdo nezavře, a celé je to takové připitomělé. Pokojská se mi pak nabídla, že mě večer přijde zastlat. Tentokrát vstoupily slzy do očí mně. Zjihlým hlasem jsem jí poděkoval a utekl na letiště. Stávka právě končila.

Zalézáme pod peřinu po anglicku

Dělat věci po anglicku vyžaduje jistou dávku cviku. Zmizet po anglicku se ještě dá, ale vlézt si po anglicku do postele, to už vyžaduje nezanedbatelný výcvik.

První noc v anglickém hotelu. Dopijete šampaňské, jahody kopnete pod konferenční stolek a popřemýšlíte, jak zdolat nedobytnou tvrz, čili postel.

Máte totiž spát pod dekou obalenou prostěradlem, a ta deka je mnohem větší než postel a všechen ten její přebytek je ze tří stran pečlivě nacpán pod matraci. Popřemýšlení skončeno, nastupuje hrubá síla. Deku je nutné vytáhnout, tím se pochopitelně vytáhne i spodní prostěradlo a všechno okolo, takže nakonec sice máte volnou deku, pod kterou můžete spát, ale postel vypadá jako po bitvě, a to jste v ní ještě neleželi.

Ve vašem případě tomožná není tak katastrofální, ale já jsem ve spánku hamoun. Pokud ležím na prostěradle, které není nijak uchyceno, během noci si ho celé shrnu a nakopu pod sebe.

Takže se tedy stydíte, jak jste tu postel zvalchovali, ale další večer se vrátíte do hostelu a vítá vás panensky urovnaná postel. Dojme vás úděl pokojské a snažíte se postel příliš neposkvrnit. Zalézt pod deku zeshora se ukáže být zhola nemožné, ale po jisté době se vám podaří povytáhnout deku jen na jedné straně a nasoukat se mezi dvě prostěradla.

Je to strašný pocit. Celou noc máte děsivé sny, ve kterých se vás někdo snaží zašlápnout, splácnout či jinak ochromit, nemůžete se otočit, protože napnutá deka brání přetočení na bok, a nejhorší je to s chodidly, která jsou připlácnutá k posteli jako kdyby vám na nich ležel tucet Ludwigů. Největší šok ale nastává ráno, kdy nemůžete najít únikový východ, který jste předchozí večer tak pečlivě budovali, a když už ho najdete, zapomenete systém, kterým jste do postele vlezli, a tak se jak píďalka vysouváte z toho bavlněného krytu, přitahujete se k nočnímu stolku, který je bohužel na kolečkách, až konečně horní polovinou těla padáte na huňatý koberec a plazením postel opustíte.

Během týdne se vypracujete a už víte, kam přesně sáhnout a kde co povolit, aby byl spánek alespoň trochu snesitelný. Jednou za čas se i rozšoupnete a celou postel rozházíte jako poprvé. Jenomže vám pořád vrtá hlavou, jestli něco neděláte špatně. Jestli neexistuje nějaký fígl, jak z toho ven, jak se normálně vyspat. A taky byste rádi věděli, kdo a proč tohle nesmyslné stlaní vymyslel.

Teď by měl tento článek skončit, aby mohl agent Kůpr všechno odhalit v příštím díle. A taky že skončí.

V příštím díle uvidíte: Kůpr pozoruje marný zápas umírající ženy s postelí. Pokojská podlehne ostrému výslechu a vše přiznává.

Související články:

Hrůzná Anglie: Pomalost

Coming out I

V životě muže nastávají chvíle, kdy musí celému světu vykřičet svou pravdu. Přiznat se a hrdě kráčet dál. Ta chvíle právě přišla.

$$OBR3561$$ Dnes jsme na francouzštině probírali slovíčka týkající se domácích prací. Učitelka vyzvídala: Co děláte každý den? Nebo možná každý druhý den... Pak zachytila můj zoufalý výraz. Někdo možná jenom každý třetí den... Myjete co? Ná-do-bí!

Zastyděl jsem se, ale neměl jsem odvahu se vztyčit a říct to naplno: Tento rok jsem ještě nádobí nemyl! Kdo by se babral s mytím nádobí, když je dnes nové nádobí tak levné?

Nutno říct, že ostatní domácí práce mi nedělají problémy. Každý měsíc poctivě vyluxuji, zametu, setřu prach ze svých cédéček, umyju umyvadlo a vanu, vyperu, odnesu košile do čistírny a pomodlím se za déšť, který umyje okna. Ale přínos papírových talířů a umělohmotných kelímků pro naši společnost je stále podceňován. A mám pocit, že výrobci jarů, houbiček na nádobí, odkapávačů, utěrek a myček v tom mají nějakým způsobem prsty.

Pak mi to ale stejně vrtalo hlavou. Ona to vlastně není až tak velká práce, to umýt. Těch mých dvacet talířů, padesát skleniček a pár sad příborů, to přece musím mít za pár hodin hotové... A tak jsem svůj původní závazek, že do půlky února 2004 to špinavé nádobí zlikviduji libovolnými prostředky, odvážně změnil na umytí.

A zároveň jsem usoudil, že je potřeba se veřejně přiznat. Ke všemu! To jsem pochopitelně vzápětí zavrhl. Takovou smršť bych nepřežil ani já, ani svět. Je zapotřebí vše pečlivě dávkovat. Takže dnes přicházím na světlo boží se svou úchylnou knihovničkou a příště si povíme něco o buržoazních bohémech.

Extrémně důležitá funkce bloguje.cz: Hledáme jméno!

Artur Dent souhlasil s tím, že implementuje naprosto klíčovou funkci, kterou popíšu níže, pokud se pro ni podaří najít dostatečně úderné jméno. A nesmí to být rubrika, kategorie, oblast ani téma.

Nápad jest tento: Vytvořit potenční síť témat, která budou ortogonální k současným rubrikám. (Pokud jste už pochopili, o co jde, nemusíte číst dál, a rovnou napište do komentářů vhodný název.)

Příklad: Máte na blogu rubriky Ze života hmyzu a Ze života Fandy Blogera. Podobným způsobem budete vytvářet témata, kterých bude z jistých důvodů víc než rubrik. Napsali jste článek Karafiátovi Broučci (rubrika Ze života hmyzu), proto vytvoříte témata Karafiát a Broučci a článek zařadíte do obou témat. O pár měsíců později napíšete článek Co jsem si přečetl (rubrika Ze života Fandy Blogera), a protože jste si přečetli Broučky, zařadíte ho do tématu Broučci.

Tím se u článku Karafiátovi Broučci automaticky objeví odkazy na související články - Co jsem si přečetl (a vice versa).

Za pár měsíců napíšete článek Dostal jsem karafiát, zařadíte ho do tématu Karafiát a výsledek je tento:

Karafiátovi Broučci - související články Co jsem si přečetl, Dostal jsem karafiát
Co jsem si přečetl - související články Karafiátovi broučci
Dostal jsem karafiát - související články Karafiátovi Broučci

Toto souvisení je tedy nezávislé na rubrikách, a navíc můžete pro každý článek vybrat vhodnou podmnožinu témat (a nikoli jen nejvýše jedno, jak je tomu u rubrik).

Pokud budete témata používat s rozmyslem, dostane se vašim čtenářům zcela automaticky bohatě odkazů na související články a vy nemusíte dohledávat a ručně dopisovat, že jste o tomto tématu už jednou (dvakrát, pětkrát) psali.

Srozumitelné? Jenomže Arturovi se nelíbí název témata. Takže jak?

Řekni NE blogování! Příběh druhý: Ztráta partnera

Pavla je drobná černovlasá žena. Jsme v jedné hospůdce blízko jejího bytu. Pavla živě gestikuluje a objednává si "tu největší a nejsilnější kávu, kterou máte".

Pavlo, vzpomínáš si na své blogovací začátky?

O blogování jsem se dočetla v nějakém časopise. Vedení webového deníčku mě zaujalo. Později jsem pochopila, že plést si soukromý deníček s veřejným je o ústa.

Vedla sis soukromé deníčky?

Jistě, už někdy od puberty, i když spíš příležitostně. Vydržela jsem vždy jen měsíc, dva, a pak pokračovala třeba až po půl roce.

Co tě tedy vedlo k tomu, že sis založila deník veřejný?

Zvědavost, asi. Bylo to nové. Čtenáři mi psali komentáře, diskutovali jsme spolu.

Žádné zápory jsi nepociťovala?

Ze začátku ne. Nezdálo se, že by to v sobě skrývalo nějaké problémy. Samozřejmě se mluvilo o závislosti, ale můj problém se ukázal být někde jinde.

Byla jsi na blogování závislá?

Trochu... Ale vyléčila jsem se velmi rychle. Taková léčba šokem. Můj blog si totiž přečetl můj tehdejší partner.

Ty ses o něm vyjadřovala nějak nelichotivě?

Já jsem hlavně nepochopila nebo nechtěla akceptovat, že webový deníček prostě nemůže vypadat stejně jako soukromý. A já tam psala, jak mě kdo naštval, jak jsem zase nešťastná a neschopná, a také jsem tam líčila své milostné trable.

Co se stalo, když se tvůj partner dozvěděl o tvém blogu?

Nic, nechal si to pro sebe. Asi se kochal. A pak mi oznámil, že je mezi námi konec. Psala jsem tehdy do blogu, že mě asi nemá rád, že na mě kašle a že si určitě našel nějakou jinou, a najednou rozchod. Tehdy jsem to brala jako jasné potvrzení toho, že jsem měla pravdu.

Jenže ve skutečnosti to bylo jinak?

Zaměnila jsem příčinu a následek. Ozřejmil mi to až jeho kamarád. Mé neopodstatněné citové výlevy vedly k tomu, že se urazil. Proto se se mnou rozešel, protože jsem mu nevěřila a ještě to veřejně ventilovala. Vždyť já o něm zveřejnila, že je děvkař a že na mě kašle. A přitom to nebyla pravda. Pročetla jsem si svůj blog od začátku, prolistovala jsem i své staré papírové deníčky, a našla jsem spoustu naprostých úletů, tragických scénářů, které se nikdy nenaplnily, protože hned druhý den bylo líp. Jenže já bylo o svých závěrech stoprocentně přesvědčená.

Vyříkali jste si to někdy?

Ano, po letech, už s úsměvem a bez hořkosti. Ztratila jsem ho kvůli své pitomosti. I když on tehdy také jednal v amoku.

Blogovala jsi dál?

Přestala jsem, okamžitě. Ale pak jsem se k blogování zase vrátila. Poučená. Blogovat neznamená odtajňovat svůj soukromý deník, ale komunikovat se svými čtenáři. Je to způsob prezentace mé osoby, mých názorů, mého pohledu na svět. Píšu do blogu, když se chci k něčemu vyjádřit. A když se potřebuju vybrečet, tak brečím doma do polštáře. 

Díky za rozhovor.

Proč Češi nečtou komiksy

Bravurní studie Martina Foreta k dostání na Lidovkách.



Největší škody tedy komiksu nezpůsobilo otevřené ideologické očerňování, ale jeho zaškatulkování jakožto dětského žánru.

...

Přední nakladatelství Torst vydalo Maus Arta Spiegelmana, jedno z vrcholných komiksových děl. Černobílý příběh o holocaustu a generačním konfliktu tradičnímu vidění komiksu neodpovídal - hodně se o něm mluvilo a psalo, celý náklad byl zanedlouho rozebrán (v současnosti je k dostání dotisk). Především díky této knize intelektuálové komiks nepřehlížejí a třeba současná produkce alternativního nakladatelství Mot (např. Padoucnice či Světla Amalu) u nich nachází příznivé přijetí.

...

"Proč Češi nečtou komiks? Stejně bych se mohl ptát, proč Češi nečtou poezii. Ona je sice všeobecně přijímaná, ale kdo jsou čtenáři poezie? Je jich víc než čtenářů komiksů? Je to asi stejné, pouze máme zavedeno, že poezie je... vysoká. Komiks jsou ty obrázky, ty Rychlé šípy a Čtyřlístek," soudí redaktor literárního obtýdeníku Tvar Michal Jareš.

...

Skutečně, komiksové médium je značně specifické a jeho "četba" je něčím mezi čtením literární knihy, prohlížením výtvarného díla a sledováním filmu. Tento způsob percepce vyžaduje jistou praxi, a teprve na jejím základě může vzniknout ona gramotnost, znalost specifických výrazových prostředků. Tato praxe však u nás chybí.

Lehký dotek zimy

(od našeho stálého dopisovatele)

$$OBR3496$$ Osmá zima. Zase je nejlíp na topení. Svět upadl do černobílé a venku poletují ty divné věci, které studí do kožichu.

Nemá cenu je lovit. Zato holuby ano. A vrabčáky, jenomže ti jsou až támhle na stromech, nedoskočitelně daleko. Holubi občas zalétnou až na parapet. Ale vždycky se vyplaší.

Otevřeš okno? Zkusím zjistit, jaké to tam je. Parapet je zapadaný sněhem. Tlapy se do něj boří a na polštářcích to pak studí, je potřeba tlapu rychle vytáhnout ze sněhu a zatřepat s ní, a pak hned s druhou, a znovu a znovu, jak v nějakém podivném rituálním tanci.

Nic se neděje. Vrabčáci vřískají, holubi dnes chybí. Žádné novinky, až na tu zimu. Ovšem toto! Havrani, kovově lesklí, parádní, černí, velcí. Ulovit havrana, hm, to by bylo něco. Jen přileť ještě trochu blíž, ať tě můžu drapnout! Nechce se mu. Takovou krásnou smrt jsem mu přichystal a ono se mu nechce.

Letí pryč a vrabčáci se zase posmívají, chuligáni. Tak nic, ještě zapózovat na fotografii a zase domů, k topení. Ale ti havrani...

Vraž do toho čtyři vejce...

... a drobečky smeť do jednoho článku, protože nemá cenu to víc rozepisovat.

Oheň

V sobotu jsem měl na oběd smaženou rybu. Těsně před dokončením jsem rybu na pánvi polil ústřicovou omáčkou, která se samovolně vznítila, nechápu proč. Z pánve několik vteřin šlehaly metrové plameny. Ludwig se schoval pod křeslo, větral jsem ten puch půl hodiny, ryba byla dobrá.

Hasicí přístroj je na chodbě v nezamykatelné skříňce, nedá se s ním hasit nic pod elektrickým proudem - zkontroloval jsem hned po obědě.

Časopis

Jistý dotyčný, jehož netřeba jmenovat, se mě neustále snaží motivovat, abych napsal nějaký článek do jistého pochybného časopisu. Zmíním se, že jsem byl lyžovat - šup, ať prý napíšu, jak se ve Švýcarsku lyžuje. Jak se ve Švýcarsku cestuje, jak si najít brigádu, kde nakupovat se slevou, kde sehnat levné ubytování, čím se živit. Jako by si nemohl příslušné informace najít na Chininu a vhodně je zkompilovat...

Filmy

Půjčil jsem si Pláž a Čokoládu. Překvapily mě vystřižené scény. Zatímco v Čokoládě jsou zcela nepodstatné, v Pláži je jich několik dost zásadních pro návaznost příběhu. Zejména snídaně v hotelu. Přecpal jsem se sladkým.

Goran Bregovič

Přijede. I se svými svatbami a pohřby.

Není-li dramat, stačí operetka

Daniel Pacek v senzačním rozhovoru s Jiřinou Jiráskovou.

Obsah rozhovoru je naprosto nepodstatný. Jeho zpracování je ale naprosto bombastické. Pacek nás nenechává na pochybách - mluvit s Jiřinou Jiráskovou je drama. A tak se vrhá do plastického popisu jejího hlasu.

Mluví něžným tónem, upozorňuje nás. Vypráví zjihlým hlasem! Směje se, směje se. Září jí oči! Odpovídá tiše, ale rozhodně.

Ale jak mluvil a jak se tvářil sám Pacek, to se nedočteme. Počítám, že měl aspoň vykulené oči. Jeho otázky tomu nasvědčují: Protestu? Hrubý humor? Šedesátá léta? Jakou? Od Formana? Ve filmu? A natáčení? A dnes?

Samé perly. Mnozí by se mohli učit, jak správně intervjúkovat.

Revue iDnes: Rozhovor s Jiřinou Jiráskovou