Pravda o peřině po anglicku

Našeho hrdinu (tj. mě) jsme opustili po týdnu bojů se zákeřnou anglickou postelí. O víkendu dostal další námět na přemýšlení a v pondělí ráno přišlo rozhřešení.

Když jsem se v sobotu ráno běhěm několika málo minut vymotal z postele, vrhl jsem se do centra Londýna. Z přehršle zážitků se jeden z nich překvapivě vázal k postelím. West End mě nalákal na  Les Misérables.

Děvka Fantina totiž umírá v posteli. Na jevišti se objevila kovová postel a já koukám jako vyjevený, Fantina leží pod tou upnutou dekou a nemůže ven! Někdo ji tam strčil a pak pečlivě deku zastrkal pod matraci.

Inu co, to se jí to leží pod dekou, když umírá. Ale já musím každé ráno vstát! Jenže pak se stalo něco nečekaného. Fantina začala blouznit a v rámci dramatického efektu se snažila alespoň se posadit. To už jsem měl vyzkoušené. Musíte sebou pod tou dekou nějak tak cloumat, pak kousek povylézt, zase se zavrtět, zase trošku popolézt - a to máte venku sotva ramena.

A tyhle docela náročné prostocviky prováděla umírající a zpívající Fantina. Mohl jsem se potrhat smíchy, ale překvapivě jsem byl jediný. Zatímco já sledoval úpěnlivý zápas s postelí, zbytek publika pozorně sledoval úpěnlivý zápas se smrtí. V tomhle muzikálu si každý najde to své, jenom mě málem vyvedli.

Všechna ta léta, den co den, každý večer si Fantina v zákulisí vleze do postele, někdo ji tam zadělá a ona se pak marně pokouší vylézt. To ještě nikoho nenapadlo, že by to šlo udělat jinak. Asi ne. Jednou jsem jisté Angličany udivil tím, když jsem jim doporučil vajíčka po uvaření propláchnout studenou vodou. Do té doby si při loupání pálili prsty.

A tak mi po zbytek víkendu vrtaly hlavou dvě věci: proč tam tu Fantinu tak přikurtovali a jak dlouho budu muset ještě v Anglii zůstat, když British Airways stávkují.

Po pondělní snídani jsem se vrátil na svůj pokoj a potkal jsem tam pokojskou. Obrátil jsem se na ni jako na fundovaného člověka. Když jsem jí řekl, že jsem v sobotu viděl Les Misérables, vstoupily jí slzy do očí a se vším se mi svěřila.

Ve stručnosti tedy: Byly kdysi doby, kdy v Anglii byla zima. Když šel pán spát, sluha mu na jedné strany postele vytvořil pohodlný vstup pod deku, a když si pán lehl, tak ho zadekloval. Přesně tak, jak byla zadeklovaná Fantina. A pánovi bylo teplo, protože mu nemohlo pod peřinu foukat. Ráno zase sluha vytvořil východ, kterým pán postel opustil, a postel upravil.

Dnes již takových sluhů není. Pán si musí vstup vytvořit sám, pak ho po něm nikdo nezavře, a celé je to takové připitomělé. Pokojská se mi pak nabídla, že mě večer přijde zastlat. Tentokrát vstoupily slzy do očí mně. Zjihlým hlasem jsem jí poděkoval a utekl na letiště. Stávka právě končila.