Vánoční pohádka

Byl jednou jeden král a ten měl ženu Ludmilu a kocoura Pascala. Seděl jednou takhle v obýváku v novém županu, byl Boží hod vánoční, a král měl žízeň.

I poručil král Ludmile, aby mu nalila do sklenice vína.

„Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ, anebo přeleješ!“

Ludmila vzala láhev s vínem a leje. Vtom přiběhl do pokoje Pascal; zamroukal a zaútočil na zeď, jako by tam byla moucha. Ludmila se po něm ohlédla a přelila.

„Propadlas mi životem!“ vykřikl král. „Ale chci s tebou milostivě naložit, když mi přineseš rybu z kuchyně.“

Co měla Ludmila dělat? Chtěla-li svůj život zachovat, musila pro rybu, ačkoli v kuchyni byla zima. Osedlala si koně a jela kudy tudy.

Přijela do kuchyně a tu vedle lednice byla kuchyňská linka. A černala se tam trouba, a v té troubě seděly řízky.

„Och pomoz, Ludmilo, pomoz,“ volaly žalostně, „zachraň nás nebo tu bídně zahyneme.“

Ona tu hned z koně dolů, troubu otevřela a řízky vyndala.

„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“

Ale Ludmila se jen zasmála a řízky sežrala.

Drobná záhada autobusů sv. Františka

Detektiv Štika v úzkých!

Až do teď jsem si myslel, že taková ta velikášská prohlášení o tom, jak někdo chtěl někam psát komentář, ale ono mu to samo přerostlo ve vlastní článek, jsou nepravdivá, ba že někdy i ne zcela věrně popisují skutečnost. Po přečtení Lobovy přelomové Metropole ale uznávám, že takové chvíle opravdu mohou nastat.

Takže jenom krátce taková nevysvětlená, ale snad vysvětlitelná záhada.

Když se v San Franciscu něco zásadního děje, třeba když se na pobřeží sledují ohňostroje, nebo když se na pobřeží pozorují letadla, nebo když se na pobřeží fandí baseballu - ono se vůbec skoro všechno děje na pobřeží, San Francisco je vlastně takové jedno velké pobřeží - tak tedy v takových případech by autobus, který jezdí jednou za třicet minut, nestačil pobrat všechny ty lidi, co jedou ze západního pobřeží na severní pobřeží, a proto nastupují posily.

No a v tom je ta záhada, protože místo toho, aby každých deset minut přijel jeden autobus, tak každých třicet minut přijedou tři autobusy. Co tím místní dopravní podnik sleduje? Vyšetřování pokračuje...

Multikulti

Protože moc dobře víme, co se děje s takovými těmi Huberty a jim podobnými, kteří nesplynou s prostředím (jsou deportováni), poctivě se převlékáme za Američany. Já byl dokonce onehdá venku v žabkách - a ty omrzliny za to stály. Povolební Praha je teď už jistě zavalena vánoční výzdobou, ale tady jsou Vánoce až třetí v řadě. První je strašidelný Halloween!

A tak tedy v sobotu vybíráme v obchodě ty nejlepší dýňopilky a další nástroje, a pak vybíráme ty nejdýňovatější dýně, a pak to táhneme domů, já si nesu v náručí desetilibrového macka, a koho potkáme, ten na mě pomrkává, protože ví: tady se bude vyřezávat, tady se bude strašit, tohle je pravý Američan.

Ludmily si nikdo nevšímá. Svou dýni táhne nenápadně v tašce, takže je za nějakou tu evropskou nepřizpůsobivou šmucku.

V neděli posnídáme omeletu a vrhneme se do práce. Nejprve je potřeba nožem vyříznout v dýni poklop. Začínám pochybovat, že se dnešek obejde bez krve. Nakonec se ale dýni podaří kuchnout. Uvnitř je to strašidelné, na nechutně slizkých vláknech se houpají dýňová semínka, a vlastně by stačilo ten chuchvalec někam pověsit do tmy a do průvanu,  a o zábavu by bylo postaráno.
Ovšem my tu jsme kvůli serious business, takže sliz jde pryč, a pak se dýně vydlabává na tlouštku půlky pilky dořezaly, už ty mlýnky domlely, chci říct: na půlku pilky, aby se pak dobře vyřezávalo.

Teď je potřeba rozhodnout, co na dýni přijde. Já jdu do pekelného trojhlavého Kerberose, páč je to prostě milé zvíře. Obrázek je označen jako mastery level: challenging, čtyři puntíky ze čtyř, ale já jsem přece od přírody šikovný, na střední jsem jednou dokonce vyrobil pant, co se nedal zavřít, tak proč bych nemohl hned na první pokus vyřezat psa, zvlášť když má jen tři hlavy? Nemluvíme tu přeci o žádné sedmihlavé sani.

Obrázek je potřeba přenést na dýni. To je trochu komplikované, papír se různě kroutí, dýně je všelijak šišatá a prohnutá, ale izolepa to jistí a nakonec je papírový pes přilepený na dýni a já mám slepené jen dva prsty.

Následuje špendlíková půlhodinka. Špendlíkem tak dlouho bodám do papíru po vyznačených čárách, až je ten pes víc mrtvej než živej, co tři milimetry díra, a krvácí oranžově.

Po sundání papíru nejsou díry v dýni moc vidět, ale když se to umělecké dílo popráší moukou (která má na sobě výslovně napsáno, že ji lze použít pro všechny účely), už to začíná vypadat k světu. Teď už je úkol jednoduchý: stejně jako v dětství spojit jednotlivé body. Až na to, že se tentokrát nespojuje tužkou, ale pilkou.

Je potřeba pilovat chvíli tady a chvíli tam, musí se na to chytře, aby se struktura nezhroutila, a taky opatrně, protože jak se řízne vedle, celej pes je fčudu.

Po třech hodinách práce s dýní je vše hotové, vypadá to strašně trapně, ale to jenom proto, že je světlo, takže nesu dýni po ložnice, zatahuju závěsy, strčím za psa svíčku, zavřu poklop, a ono to bliká a já sedím na posteli a bojím se, protože je to celý strašně, ale úplně strašlivě strašidelný!

$$OBR452871$$


Prokletí svatebního daru

Abychom si to ujasnili hned ze začátku - ve vybírání svatebních darů jsem mistr, jen to občas trochu nevyjde. Třeba jako onehdá v Třeboni.

Vezl jsem tam tehdy obrovský plakát moudrého fauna. Nebyl to jen tak obyčejný plakát, bylo to tisícikusé puzzle, které se po složení přelepilo stmelující fólií, a pak se to celé přimáčklo na zeď, a dole to mělo takový strašně pěkný citát, co každé ráno zahřeje u srdíčka, a nad tím byl ten faun. Nebo to byl klaun? Každopádně zůstal ve vlaku, a kdo ví, kde teď kouká, aby byl.

Za pár týdnů se chystá další svatba. A ne ledajaká - to víte, katolík, velká sláva, všichni musí přijít v bílém a naučit se nazpamět zpívat něco latinsky. Svatební hosté dostali dopis plný výkřiků typu všechno máme a nic nám nenoste, ale zkušený host dobře ví, že to je jen zástěrka, falešná a prázdná upejpavost, a že je potřeba dát si tu práci a prolézt všechno harampádí ve sklepě. Však ono se něco najde!

A tady se dostávám do ouzkých - nemám sklep. Tak tedy něco koupit. Ale co? Z diskusí s ostatními hosty vyplývá, že ty nejklasičtější klasiky si již někdo zamluvil. Porcelánový jelen ve skoku, za nímž psi cvakají zuby do rytmu polky - zamluvený. Kukačky s lesním, ručně malovaným motivem a závažími ve tvaru šišek - zamluvené. Věrná sádrová napodobenina domácího skřítka s červenou čepičkou - zamluvená. Moderní mozaika (vesnický pár na bále) vyrobená z vybouraného umakartového jádra - zamluvená. Pletený dvojkulich pro novomanžele - zamluvený. Přisprostlé stínítko na lampu slepené ze zbytků koberců a krepového papíru - zamluvené.

Jak obstát v takovéto konkurenci? Je potřeba přijít nejen s něčím originálním, ale též s něčím praktickým, s něčím, po čem každý univerzálně touží, ale nechce nebo nemůže si to dopřát, s něčím velkým, co není jen tak možné zašantročit při úklidu či stěhování (je pak potřeba novomanžele navštěvovat a kontrolovat, že svatební dary nevyhodili), s něčím pevným a takříkajíc nefragilním (jen kolik svatebních jelenů se nešťastnou náhodou rozbilo!). Harmonium...

Svatební dar je tedy vyřešen, ovšem další komplikace na sebe nenechají dlouho čekat. Od ženicha mi přichází esemeska týkající se rozlučky se svobodou. Explicitně se v ní sice píše, že dotyčný o žádnou rozlučku nestojí, ale přesto je z ní zřejmé, že se tak nějak očekává, že bude nějaké to posezení s lajničkami, větším množstvím nízkoobjemových skleniček vysokoobjemového alkoholu a vláčnými, ke všemu svolnými dívkami. 

A celé to mám zařídit já. Já, protože jsem svědek! Naštěstí i svědci mají své svědky, a světci mají své světice. Bůh je mi světcem...

O mýdlu s dírou

Pejsek přišel do hotelového pokoje a vidí něco ležet na stole. Rozbalí to, a bylo to nějaké bílé. Ahá, to bude něco dobrého, povídá si pejsek. Mýdlo to být nemůže, na to už podruhé nenaletím, protože mýdlo nemá díru! A jak na to měl chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal to kousat. Ale chutnalo to nějak nedobře. Bylo to, milé děti, mýdlo s dírou!

Totiž takhle: Vědci nedávno zkoumali, jak se lidi mydlí, a došli k šokujícím závěrům. Ať se mydlíte, jak chcete, maličko, nebo jako Mydlář po popravě, vždycky spotřebováváte jenom povrch mýdla a nikdy nejdete do hloubky.

A od vědeckého objevu už byl jen krůček k business plánu. Pokud se prostředkem mýdla nikdo nemydlí, tak do něj můžeme udělat díru a ušetříme prostředek mýdla! A z toho prostředku naděláme další mýdla, a do nich další díry, a z toho další mýdla - a budeme mydlionáři.

Na první pohled je to šok. Mýdlo s dírou vypadá, inu, jako mýdlo s dírou. S velkou dírou. Ale po chvilce používání zjistíte, jak důmyslné a jak pohodlné to celé je. Tou dírou se totiž vůbec nemydlíte!

Konec experimentu se blíží. Za pár dní omydlím veškerý povrch mýdla a zůstane mi jenom ta díra. A tu pak sním. A budu divně prskat a budu mít plnou hubu pěny a z očí mi potečou děravé slzy...

Proč jsou Američani tlustí

Jistě, protože chipsy jsou standardní přílohou a dietní kola nemůže nikomu ublížit, ale tenhle recept opravdu stojí za to.

Rozehřejte tři lžíce másla, vmíchejte 30 dkg malých marshmallow a osm lžic burákového másla, ať se to pěkně spojí.

Pak do toho nasypte malou krabici Cheerios, pořádně promíchejte, natlačte do pekáčku a nechte vychladit.

A hlavně: kdo nemá malý marshmallow, nakrájí normální na kousky, a kdo nemá burákový máslo, použije nutelu. Kdo nemá rád Cheerios, nedává do toho nic. 

Letíme do Bostonu

There's no flight like domestic flight.



Řekli byste si - co může být zvláštního na vnitrostátním letu? Tak už jen ten název, domestic a vnitrostátní? Vždyť je to z Kalifornie do Massachusetts, to je přeci mezi-státní, zvláště s mezipřistáním v Severní Karolíně.

Tak tedy: mezinárodní letiště v San Franciscu, domestic terminál. Rozdíl patrný hned venku: kufry se netahají do haly, odbavování probíhá rovnou na chodníku: taxík zastaví, kufry vyloží na váhu a než řidiči zaplatíte, už je pro vás připraven boarding pass a postupujte, nezdržujte, honem do další fronty.

Kontrola letenky a pasu? Ale prosímvás, mezistátní ano, ale mezinárodní ne, takže stačí zamávat řidičákem, zout se, projít bezpečnostním rámem a už se můžete postavit do té nejdůležitější fronty ze všech.

Do fronty na kafe.

A teprve tam, u gejtu, to teprve vidíte, ten rozdíl mezi přistěhovalcem, který se vydává na daleký, šest hodin trvající let (kam z Prahy doletíte za šest hodin!), a Američanem, který si jen tak odskočil na kratší výlet. Na nohou má žabky, v ruce kelímek Starbucks, a tváří se spokojeně. 

A v těch žabkách a s tím kelímkem nastoupí do letadla, kde probíhá všelidová vzájemná výpomoc: Ty podržíš kelímek mě, já si sednu, pak já tobě, tlap tlap mlask mlask, letušky zvládnou držet až pět kelímků najednou, a pak už všichni spokojeně sedí, všechno v aprajt pozišn, takže kelímek furt pěkně v ruce, a hurá, startujeme.

Letadlo ovšem není metro, i když je to jenom šestihodinový let, takže se sousedi seznámí, přendají si kelímky do druhé ruky, aby si mohli těmi uvolněnými potřást, proberou se poslední zemětřesení, hurikány a ropné skvrny, a toho trapáka, co si hned na začátku vytáhl knížku, aby se nemusel s nikým bavit, si nebudeme všímat.

Po šesti hodinách letadlo přistane, všechny kelímky už jsou dávno prázdné a odevzdané letuškám, letadlo doroluje ke gejtu a už by měla nastat tlačenice, ale nic se neděje, Američani spořádaně sedí, nejsme přeci divá zvěř, přiletěli jsme do Bostonu, a když se konečně otevřou dveře, tak postupně vystoupí lidé z první řady, pak z druhé a tak dál, nikdo se nikam netlačí, prostě jen čeká, až na něj přijde řada, a pán ze sedadla 23C v uličce si prostě nedovolí vstát, dokud se do uličky nevybatolí paní ze sedadla 22A u okna.

A všichni v žabkách radostně tlapají k východu z letiště, a tam na ně čekají jejich rodiny a kamarádi a mají pro ně fungl nový kelímky s kávou, a cestovatelé se z nich napijí, a pak chtějí celé to příbuzenstvo obejmout a políbit, ale to s kelímkem jednoduše nejde, takže se zase různě přendavá, jde z ruky do ruky, až se nakonec dobrá věc podaří a je to.

Tedy pokud vám ty kufry omylem pořád ještě neleží někde v San Franciscu na chodníku.

Až si přijdou pro Židy

Nejdřív přijde dopis, že přijde dopis. Pak ještě koresponďák, že už se dopis blíží. A pak přijde ten slavný dopis: Sčítání amerického lidu!

Krátce poté, co Petr Koubský připomněl, jak ze sčítání lidu vznikla IBM, nám dorazila sčítací plachta. V těch předchozích upozorňovacích vzkazech bylo pořád připomínáno, jak je potřebné se přihlásit ke své komunitě, protože jedině tak dostane komunita své zasloužené peníze. Tak se tedy hlásím a chci svý prachy!

Ale ta plachta je nějaká divná. Adresa je předvyplněná, a pak už se tam vypisuje jen jméno, datum narození - a ta komunita: Číňan, Mexičan, Indián.

Dobrovolně se udávám, že jsem běloch, a čekám, až si pro mě přijdou. Nebo ono se ve Státech nechodí?

Böhmen is mein Heimatland

A man leaves much when he leaves his own country.

Píše Cormac McCarthy. A taky: 

How does this country suit you? said John Grady.
Rawlins leaned and spat but he didnt answer. 

A na druhou stranu Karel Kryl:

Ošlehán vichry větráků, měl bych už kolem metráku, tak, jak se sluší,
a kromě piva v žejdlíku měl bych i bachor z knedlíků a tučnou duši. 

A teď si vyber. 

Jak používat MHD

San Francisco má opravdu skvělý systém městské hromadné dopravy. „Opravdu skvělý“ znamená, že je lepší než ve městech, kde žádný není, a že když už konečně najdete zastávku, tak z ní dost pravděpodobně někdy někam odjedete. Tak tedy: Unikátní průvodce S.F. Muni!

Do Muni patří autobusy, trolejbusy, tramvaje a kejblkáry. Kejblkáry jsou nejsnáze identifikovatelné: mají jen tři linky, a že přecházíte přes jejich trasu, poznáte tak, že vám pod nohama sviští kejbl standardizovanou rychlostí devět a půl míle za hodinu. Dvě linky jsou totálně věnovány turistům, takže zbývá linka California, která jezdí po ulici California (ano, tak jednoduché to tady je) tam a zpátky. Jízda za pět dolarů.

Všude jinde stojí lístek dva dolary, je libovolně přestupní a platí hodinu a půl. Je potřeba mít přesně, a od řidiče dostanete kousek papíru, který má na sobě natištěný datum a časové údaje a je utržen přibližně tam, kdy přestává platit.

Tramvaje mají koleje, a tak by se člověk mohl domnívat, že jejich zastávku najde vždy snadno. Jenže pozor, občas jezdí pod zemí a vypadají jako metro.

Tím legrace končí. Najít zastávku autobusu či trolejbusu vyžaduje bystrého ducha. Často na ulici potkáte turisty stojící na domnělé zastávce - vesele si povídají (prvních deset minut), jsou zamyšlení (dalších dvacet minut), či vzrušeně diskutují o tom, proč žádný z projíždějících autobusů nezastavil (až do zemdlení). To, co se na první pohled podobá autobusové zastávce, je totiž jen dopravní značka informující o možnostech parkování.

Samozřejmě, je tu několik luxusních zastávek. Mají stříšku a elektronický systém vás informuje o tom, jaké linky zde staví a za jak dlouho co přijede (odpočet hlásí, že další autobus přijede za 5, 4, 3, 2, 1, 0 minut, a pak tam až pět minut svítí arriving). Ale takových je jen maličko. Daleko častěji je potřeba hledat tmavou nenápadnou posprejovanou tabuli s logem Muni a seznamem linek bez jízdního řádu. Mezi těmi výraznými svítivými parkovacími značkami je snadné ji přehlédnout.

A to jsme pořád ještě úplně v centru. Stačí poodběhnout kousek od Market St a najednou zmizí i tabule a je potřeba hledat sloupy s dvě stopy vysokým žlutým nátěrem. Je-li na něm černě napsáno BUS 5 21, jste zachráněni.

A konečně někde chybějí i ty sloupy. Až někde uvidíte na první pohled bezdůvodně spořádanou frontu lidí na chodníku, podívejte se pořádně na silnici. Přes pravý pruh tam bude jedna krátká žlutá čára - toť zastávka autobusu.

Jsme tedy na zastávce. Za jak dlouho to pojede? Jízdní řád, jak jej známe, neexistuje. Je možné si zavolat na informace, kde vám vyzradí, kdy jede další autobus, ovšem pouze tehdy, znáte-li kódové číslo zastávky. A tak prostě čekáte, a ono nakonec opravdu něco přijede, protože místní systém je co? Místní systém je opravdu skvělý.

V autobuse už je to snadné, na sever od Market St je velmi neobvyklé, aby autobus zahybal, takže prostě jedete na jednu světovou stranu, dokud to jde. Když vás to už přestane bavit a rozhodnete se vystoupit, je potřeba zatahat za provázek. Totální ukázka amerického konservatismu - proč měnit systém, který už tak dlouho funguje? Vlevo i vpravo u oken je natažený provázek, který je vepředu přivázaný k řidiči; za ten provázek zatáhnete a řidič ví, že má zastavit. Jak prosté.

Ale ještě jedna léčka vás čeká. Zatímco provázek se osvědčil, otevírání dveří stále ještě čeká na to skutečné řešení. Podle typu autobusu se dveře otevřou jen když: a) šlápnete na poslední schod před nimi, b) se chytnete madla, c) na ně zatlačíte, d) je rozkopnete.

Situace tedy vypadá trochu jako když v Saturninovi tahají dědečka: Turista stojí zmateně před dveřmi, a lidé na něj volají: Šlápněte dole na ten schod! Ne, chyťte se madla! Zatlačte raději na dveře! Rozkopněte je! A do toho všeho volá řidič: Nekopejte do těch dveří, tady není zastávka, jenom stojím na červenou!

Nechte mě žít na dluh!

V Americe jsou lidé přátelští a důvěřiví. Co jim řeknete, tomu věří, a nepotřebují žádné průkazy, kartičky ani potvzení. Má to ovšem jednu výjimku: Nevěří vám, že nemáte dluhy.

Nemít dluhy je tak netypické, že to prostě nemůže být pravda: buď schováváte své tajné dluhy nebo falšujete svůj věk a o velké přestávce musíte být zpátky ve škole.

Slušný člověk má dluhy a splácí je - a když je otázán, uvede, které společnosti dluží, tato potvrdí, že dotyčný splácí, a vše je v pořádku. Pokud dluhy máte a nesplácíte je, tak raději mlčíte. A pokud dluhy nemáte, tak taky mlčíte, ergo dluhy máte a nesplácíte je. Matfyzácké srdce pláče.

Chce-li člověk zůstat slušný, musí se tedy zadlužit. Ovšem je krize, dneska si nemůžete jen tak od někoho půjčit peníze. Zadlužit se může jen ten, kdo - ano, tušíte správně - má dluhy a splácí je. Credit history nade vše!

Naštěstí existuje podvůdek, kterému se říká secured credit. K tomu, abyste získali zajištěný úvěr, je ale potřeba mít dvojnásobek peněz. Požádáte si o secured kreditku s limitem tisíc dolarů, ten tisíc musíte rovnou zaplatit, a když pak na tu kreditku tu tisícovku utratíte, musíte ji zaplatit ještě jednou - ta první platba je jenom taková pojistka. A když jste hodní celý rok, vrátí vám i tu první zaplacenou tisícovku a povolí skutečné zadlužení.

Tak jsem si tedy nechal zřídit secured kreditku, a když přijela Ludmila, nechal jsem ji zapsat jako spoluvlastníka našeho bankovnho účtu a chtěl jsem, aby taky dostala tuhle legrační kreditku. Znáte to, jeden účet, ale kartu k němu mají dva lidé.

Paní bankovní se ale nechala slyšet, že to není možné, a že snad jedině úplně separátní kreditku. Inu, proč ne. Vyplnili jsme žádost, aby Ludmila dostala kreditku, přičemž úvěr se bude splácet z našeho společného účtu, na který chodí moje výplata.

Žádost byla zamítnuta, protože Ludmila nemá žádný příjem. Jdeme tedy zase do banky, tentokrát za jinou paní bankovní, a ta se diví, proč tedy nemáme kartu na společný účet, a my se divíme, že by najednou šlo, co před dvěma týdny nešlo, ale pak se ukáže, že to skutečně nejde, protože o přidání druhé karty je možno žádat pouze při nové žádosti. Když už jsem já kartu dostal, nikoho přidat nemůžu.

Tak tedy vymýšlíme, jak to udělat, a paní bankovní napadne, že bych si tedy mohl požádat o další kreditku a uvést rovnou Ludmilu. Nakonec si po telefonu povidám s kreditní specialistkou.

- No to nebude možné, protože vy už jednu kartu máte, takže si nemůžete požádat o novou.
- Tak co byste nám radila?
- Mohl byste si tu první kartu zrušit a pak požádat o novou.
- To zní dobře, má to nějaké nevýhody?
- Tak ono to zrušení neproběhne hned, to může až čtyři týdny trvat.
- Čili mi říkáte, že budu šest týdnů bez karty, protože nejdřív se bude čtyři týdny rušit stará a pak dva týdny schvalovat nová.
- Já samozřejmě nezaručuju, že ta žádost o novou kartu bude schválená.
- Je snad nějaký důvod, proč by neměla být schválená? Jednu už jste mi schválili.
- No to ano, ale samozřejmě pokud kartu rušíte po měsíci užívání, je to podezřelé a může to být důvodem pro neschválení nové žádosti.
- Aha, takže budu šest týdnů čekat a pak se dozvím, že novou kartu nedostanu, protože jsem si zrušil starou? Uvědomujete si, že mluvíme o secured kreditce, kde ty dlužný peníze už stejně máte?
- Já vám nemůžu nic zaručit. Možná by se to zrušení dalo zařídit už za dva týdny. Můžu vám ještě nějak pomoct?
- Ne, děkuji, dělala jste, co jste mohla.

Paní bankovní chápe, že s kreditní specialistkou jsem nepořídil, a tak se zamyslí, z hlavy se jí zakouří, a předloží nám něco, co by nás v životě  nenapadlo.

Tak tedy: 1) Já kreditku mám a nechci se jí vzdát, dokud nedostaneme jinou. 2) Ludmilu k sobě přidat nemůžu, protože už kreditku mám. 3) Společnou žádost podat nemůžu, protože už kreditku mám. 4) Ludmile neschválí samostatnou kreditku, protože nemá příjem.

Řešení? Ludmila podá společnou žádost. Ona může, protože žádnou kreditku nemá, a protože bude žádost společná, počítá se do ní můj příjem.

Shrnutí: Ludmila žádá o kreditku, naše společné konto uvádí jako konto, ze kterého se bude dluh splácet: zamítnuto. Ludmila žádá o kreditku, naše společné konto uvádí jako konto, ze kterého se bude dluh splácet, a navíc žádá o kreditku pro mě: schváleno. Protože proč? Protože na to konto chodí stejná výplata jako předtím?

A já mám dvě kreditky. Což se opravdu, ale opravdu nesmí.

Nakopat do zadku

Musíme tu přeci počkat na policajty, já je viděla, argumentuje Ludmila, ale já ji táhnu pryč. Pojď, dělej, vypadneme odsud; a pak druhej den odmítám nastoupit do autobusu, a ještě třetí den se celý rozklepu, když si někdo v mé blízkosti sáhne do náprsní kapsy, protože se děsím toho, co vytáhne.

Do toho autobusu nás nahnal déšť, ale aspoň nás doveze na Broadway a tam si sedneme do kavárny. Sedíme skoro vzadu, otočeni proti směru jízdy, takže koukáme na poslední pětisedačku a řadu před ní.

No koukni se na to, rozčiluje se Ludmila, on si položí mokrý deštník na sedačku! Kouknu se doleva a opravdu, naproti přes uličku sedí člověk, takový jako nekňuba, a vedle něj, na sedadle u okna, mokrý složený deštník. Chvíli mi trvá, než pochopím, že deštník nepatří nekňubovi, který bude za čtvrt hodiny zmlácen a okraden, ale černochovi, který stojí nad ním - tomu, který ho zmlátí a okrade.

Ještě se mu a jeho obrovskému společníkovi potutelně smějeme, jak mají rozkrok kalhot pod koleny a jak musejí chodit s nohama roztaženýma, aby jim ty kalhoty nespadly. Pak si sednou naproti nám na tu pětisedačku - ten velkej k oknu a ten menší na dvě sedačky vedle. Bóže, to je debil, obsadí dvě sedačky a dokazuje si, jakej je king. Na kalhotech má nášivku Eda Hardyho Death or Glory a vypadá jako pitomec.

Ten větší huláká do telefonu happy new year and sexy ladies, a pak na někoho kňourá, že není dítě, že je mu dvaatřicet, ale jestli si myslí, že je dítě, tak se teda bude chovat jako dítě. Asi volala maminka.

Pak se objeví tři sprejeři, a tady se ukáže, jak málo jsem všímavý. První strhne papíry vyhlašující změny v MHD, a já si říkám, jaký že to vandal, že strhává papíry, ale vůbec mi nedochází, že je strhává za nějakým účelem (aby si uvolnil plochu na tagování). Druhý má brýle půllitry a vypadá, že neumí do pěti počítat. Batoh má plný samolepek a postupně je lepí na světla. Pak štiplavý smrad a smradi se pouští do práce. Autobus je narvaný a každý se stáhne do sebe. Tagováci mají velký prostor a klid, a kdyby snad začali čmárat po nějakém člověku, tak bude držet a ani se nehne.

Říkám si, že na ně udělám trochu bububu a tomu brejlatýmu aspoň šlápnu na nohu, ale pak mi dojde, že jsem ve městě a v zemi, kterou až tak moc dobře neznám, a že ti milí chlapci mohou mít klidně nůž nebo pistoli a že ostatní moc dobře vědí, proč se tváří, že se nic neděje.

Když je počmáráno, ti tři vystupují, a já s nekňubou se na sebe podíváme a zaksichtíme se: to je ale dneska mládež! A já mám nutkání vstát, a toho posledního vystupujícího aspoň kopnout do zadku, když už nic jinýho. Ale neudělám samozřejmě nic.

Leje tak, že kavárnu rušíme. Chceme dojet až na Market St a pak domů; China Townem se prodíráme zoufale pomalu, v autobuse to smrdí fixama a Ludmila chce vystoupit kvůli jakémusi nejasnému tušení, že je něco špatně. Ten černoch má kuklu a já chci vystoupit, kňourá Ludmila, ale mně se do deště nechce, a tak ji vysvětluju, co je to za moulu, kterej si myslí, že když si na sebe navlíkne takovýhle hadry a na hlavu si dá kuklu, že se z něj hned lidi poserou. Evidentně nemám odhad.

Pak se ten velkej zvedne a začne se chystat k odchodu, nasazuje si óbr kapucu s kožíškem, což mi přijde dost nepatřičný, protože v autobuse je teplo, ale pak se mu to docela hodí, když přes něj není nic vidět.

Ten úvodní moment mi unikl, díval jsem se zrovna někam jinam. V první chvíli jsem si myslel, že jde jenom o neštastnou náhodu: ten menší černoch při vystupování ukouzl a upadl na nekňubu; ten vykřikl. Ale - když na vás neštastnou náhodou někdo upadne, asi do vás nebude mlátit a nebude mít přes obličej kuklu a nebude vám krást peněženku.

Ten menší s peněženkou se z autobusu vypařil okamžitě, a ten velkej s kapucou vystupoval hodně pomalu. Nekňuba se trochu vzpamatoval a začal se na něm dožadovat vrácení svojí peněženky, ale černoch v klidu vystoupil a před autobusem jej odehnal jako otravnou mouchu.

V autobuse nikdo ani necekl, pak řidič vyhlásil, že jízda končí, a Ludmila trvala na tom, že si toho s maskou dlouho prohlížela a že ho popíše policii. Jenomže já už viděl hodně amerických filmů, a byl bych nerad, kdyby proti němu svědčila u soudu, kde v publiku sedí pár jeho šikovnejch brášků, kteří si dokážou počkat někde za rohem.

To se stalo přesně před týdnem. Autobusem se už moc nebojím, ale sedám si na místa, která jsou v dosahu kamer, a furt koukám po lidech, a nechodím ulicema, který neznám, hlavně ne po setmění, a když na ulici potkám nějakou pošahanou bandičku třistalibrovejch černochů, kterým se všichni klidí z cesty, tak už nemám nutkání si hájit svoji část chodníku.

Dnes večer nastoupili do autobusu, ve kterém jsme seděli, tři malí kluci. Já bych řekl, že si jen tak prohlíželi stěny autobusu, jestli se tam nepíše něco zajímavýho (ostatně, sám tam koukám ze stejného důvodu), ale Ludmila hned, že si myslí, že chtějí tagovat. A ve mně se najednou vzedmula vlna znechucení, a říkal jsem si, že když jsou takhle malí, tak bychom je ještě mohli zastrašit, nenecháme se přece šikanovat od desetiletých panchartů, takže když jeden z nich vytáhnul fixu, tak jsme na něj křikli, ať se na to vykašle, a protože se na to nevykašlal, tak jsem se zvedl, chytl ho za límec a šupajdil s ním k řidiči.

Kluk byl dost překvapený, fyzický odpor evidentně neočekával. Chytře odhodil fixu, aby mohl tvrdit, že to on nebyl, a když jsme procházeli kolem zadních dvěří, bystře se mi vysmekl a vyběhl ven. Já zase ale nejsem taková lemra, jak vypadám, takže jsme zůstali ve dveřích, já ho pořád držel za límec, a že se snažíl vytrhnout a že byl malý a už na zemi, a já ještě na schodech, tak jsem ho trochu přiškrcoval a chlapec začínal rudnout.

Pusť mě, pusť mě, volal on, pusť ho, pusť ho, volal jeho kamarád, policie, policie, volal jsem já, a tak to šlo myslím docela dlouho. Čekal jsem nějakou podporu od ostatních cestujících  a od řidiče, ale dostalo se mi pouze společnosti nějaké ženské, která šla kolem, a začala mě vyslýchat, co si to jako troufám dělat s tím milým děckem.

Představil jsem si, jak jsem popotahován americkými soudy za újmu na duševním a fyzickém zdraví toho spratka, a radši jsem ho pustil. A stejně jako před týdnem, i teď jsem měl nutkání ho aspoň kopnout do zadku. Asi nějaká obsese nebo co.

Měl jsem vzít tu fixu, kterou zahodil, a počmárat mu bundu, aby měl památku.

Od cestujících jsem si vysloužil dva komentáře. Jeden udivující, co jako dělám, dyť mě ani vokrást nechtěl, tak co, nebudeme dělat problém z nějakého sprejera, a jeden pochvalný, že jsem udělal správnou věc - ale že by mi snad pomohl nebo zavolal ty policajty, toho jsem se nedočkal.

Teď už vím, že nemůžu počítat s žádnou pomocí cestujících a že příště mám jenom dvě možnosti: Buď ho chytnout, zkroutit mu ruku za zády, složit ho na podlahu, přimáčknout mu nohou krk a zavolat policajty sám (verze s pachatelem do deseti let), nebo (verze pro starší a pokročilé) sedět jako trubka a tvářit se, že je všechno v pořádku.

A i kdyby čmárali po mně, budu držet a ani se nehnu.

2009

Chvíli před půlnocí je ticho, a pak se ozve jásot, foukačky a zpěv. Haight St je plná lidí, přetékají z barů, dívky mají ve vlasech stříbrné a zlaté nápisy: Happy New Year! Bezdomovec na rohu zpívá hymnu.

Okolní ulice jsou vyprázdněné. Tiše projede osamělý taxík, autobus bez pasažérů zahne vpravo. Domy svítí do tmy, červeně a zeleně a modře; za okny se ozývá smích a přání k novému roku se slévají v bujarý, lokální podkres vzdálených ohňostrojů - nejvíc se jich slyšet od Golden Gate Parku. Někde u Mariny září vysoký vánoční strom, ale spousta těch domácích už je vyhozená na ulici.

Rok 2009 se stal rokem strachu a regenerace. Úmrtí a nových začátků. Když jsme si na Silvestra pustili Ludwigovo video, Pascal po něm tlapkal a Damien se tvářila, že jí ten machr s bílou náprsenkou někoho připomíná.

Venku je teplo, všude je zeleno a na našem stromku visí vánoční okurka.