Nakopat do zadku

Musíme tu přeci počkat na policajty, já je viděla, argumentuje Ludmila, ale já ji táhnu pryč. Pojď, dělej, vypadneme odsud; a pak druhej den odmítám nastoupit do autobusu, a ještě třetí den se celý rozklepu, když si někdo v mé blízkosti sáhne do náprsní kapsy, protože se děsím toho, co vytáhne.

Do toho autobusu nás nahnal déšť, ale aspoň nás doveze na Broadway a tam si sedneme do kavárny. Sedíme skoro vzadu, otočeni proti směru jízdy, takže koukáme na poslední pětisedačku a řadu před ní.

No koukni se na to, rozčiluje se Ludmila, on si položí mokrý deštník na sedačku! Kouknu se doleva a opravdu, naproti přes uličku sedí člověk, takový jako nekňuba, a vedle něj, na sedadle u okna, mokrý složený deštník. Chvíli mi trvá, než pochopím, že deštník nepatří nekňubovi, který bude za čtvrt hodiny zmlácen a okraden, ale černochovi, který stojí nad ním - tomu, který ho zmlátí a okrade.

Ještě se mu a jeho obrovskému společníkovi potutelně smějeme, jak mají rozkrok kalhot pod koleny a jak musejí chodit s nohama roztaženýma, aby jim ty kalhoty nespadly. Pak si sednou naproti nám na tu pětisedačku - ten velkej k oknu a ten menší na dvě sedačky vedle. Bóže, to je debil, obsadí dvě sedačky a dokazuje si, jakej je king. Na kalhotech má nášivku Eda Hardyho Death or Glory a vypadá jako pitomec.

Ten větší huláká do telefonu happy new year and sexy ladies, a pak na někoho kňourá, že není dítě, že je mu dvaatřicet, ale jestli si myslí, že je dítě, tak se teda bude chovat jako dítě. Asi volala maminka.

Pak se objeví tři sprejeři, a tady se ukáže, jak málo jsem všímavý. První strhne papíry vyhlašující změny v MHD, a já si říkám, jaký že to vandal, že strhává papíry, ale vůbec mi nedochází, že je strhává za nějakým účelem (aby si uvolnil plochu na tagování). Druhý má brýle půllitry a vypadá, že neumí do pěti počítat. Batoh má plný samolepek a postupně je lepí na světla. Pak štiplavý smrad a smradi se pouští do práce. Autobus je narvaný a každý se stáhne do sebe. Tagováci mají velký prostor a klid, a kdyby snad začali čmárat po nějakém člověku, tak bude držet a ani se nehne.

Říkám si, že na ně udělám trochu bububu a tomu brejlatýmu aspoň šlápnu na nohu, ale pak mi dojde, že jsem ve městě a v zemi, kterou až tak moc dobře neznám, a že ti milí chlapci mohou mít klidně nůž nebo pistoli a že ostatní moc dobře vědí, proč se tváří, že se nic neděje.

Když je počmáráno, ti tři vystupují, a já s nekňubou se na sebe podíváme a zaksichtíme se: to je ale dneska mládež! A já mám nutkání vstát, a toho posledního vystupujícího aspoň kopnout do zadku, když už nic jinýho. Ale neudělám samozřejmě nic.

Leje tak, že kavárnu rušíme. Chceme dojet až na Market St a pak domů; China Townem se prodíráme zoufale pomalu, v autobuse to smrdí fixama a Ludmila chce vystoupit kvůli jakémusi nejasnému tušení, že je něco špatně. Ten černoch má kuklu a já chci vystoupit, kňourá Ludmila, ale mně se do deště nechce, a tak ji vysvětluju, co je to za moulu, kterej si myslí, že když si na sebe navlíkne takovýhle hadry a na hlavu si dá kuklu, že se z něj hned lidi poserou. Evidentně nemám odhad.

Pak se ten velkej zvedne a začne se chystat k odchodu, nasazuje si óbr kapucu s kožíškem, což mi přijde dost nepatřičný, protože v autobuse je teplo, ale pak se mu to docela hodí, když přes něj není nic vidět.

Ten úvodní moment mi unikl, díval jsem se zrovna někam jinam. V první chvíli jsem si myslel, že jde jenom o neštastnou náhodu: ten menší černoch při vystupování ukouzl a upadl na nekňubu; ten vykřikl. Ale - když na vás neštastnou náhodou někdo upadne, asi do vás nebude mlátit a nebude mít přes obličej kuklu a nebude vám krást peněženku.

Ten menší s peněženkou se z autobusu vypařil okamžitě, a ten velkej s kapucou vystupoval hodně pomalu. Nekňuba se trochu vzpamatoval a začal se na něm dožadovat vrácení svojí peněženky, ale černoch v klidu vystoupil a před autobusem jej odehnal jako otravnou mouchu.

V autobuse nikdo ani necekl, pak řidič vyhlásil, že jízda končí, a Ludmila trvala na tom, že si toho s maskou dlouho prohlížela a že ho popíše policii. Jenomže já už viděl hodně amerických filmů, a byl bych nerad, kdyby proti němu svědčila u soudu, kde v publiku sedí pár jeho šikovnejch brášků, kteří si dokážou počkat někde za rohem.

To se stalo přesně před týdnem. Autobusem se už moc nebojím, ale sedám si na místa, která jsou v dosahu kamer, a furt koukám po lidech, a nechodím ulicema, který neznám, hlavně ne po setmění, a když na ulici potkám nějakou pošahanou bandičku třistalibrovejch černochů, kterým se všichni klidí z cesty, tak už nemám nutkání si hájit svoji část chodníku.

Dnes večer nastoupili do autobusu, ve kterém jsme seděli, tři malí kluci. Já bych řekl, že si jen tak prohlíželi stěny autobusu, jestli se tam nepíše něco zajímavýho (ostatně, sám tam koukám ze stejného důvodu), ale Ludmila hned, že si myslí, že chtějí tagovat. A ve mně se najednou vzedmula vlna znechucení, a říkal jsem si, že když jsou takhle malí, tak bychom je ještě mohli zastrašit, nenecháme se přece šikanovat od desetiletých panchartů, takže když jeden z nich vytáhnul fixu, tak jsme na něj křikli, ať se na to vykašle, a protože se na to nevykašlal, tak jsem se zvedl, chytl ho za límec a šupajdil s ním k řidiči.

Kluk byl dost překvapený, fyzický odpor evidentně neočekával. Chytře odhodil fixu, aby mohl tvrdit, že to on nebyl, a když jsme procházeli kolem zadních dvěří, bystře se mi vysmekl a vyběhl ven. Já zase ale nejsem taková lemra, jak vypadám, takže jsme zůstali ve dveřích, já ho pořád držel za límec, a že se snažíl vytrhnout a že byl malý a už na zemi, a já ještě na schodech, tak jsem ho trochu přiškrcoval a chlapec začínal rudnout.

Pusť mě, pusť mě, volal on, pusť ho, pusť ho, volal jeho kamarád, policie, policie, volal jsem já, a tak to šlo myslím docela dlouho. Čekal jsem nějakou podporu od ostatních cestujících  a od řidiče, ale dostalo se mi pouze společnosti nějaké ženské, která šla kolem, a začala mě vyslýchat, co si to jako troufám dělat s tím milým děckem.

Představil jsem si, jak jsem popotahován americkými soudy za újmu na duševním a fyzickém zdraví toho spratka, a radši jsem ho pustil. A stejně jako před týdnem, i teď jsem měl nutkání ho aspoň kopnout do zadku. Asi nějaká obsese nebo co.

Měl jsem vzít tu fixu, kterou zahodil, a počmárat mu bundu, aby měl památku.

Od cestujících jsem si vysloužil dva komentáře. Jeden udivující, co jako dělám, dyť mě ani vokrást nechtěl, tak co, nebudeme dělat problém z nějakého sprejera, a jeden pochvalný, že jsem udělal správnou věc - ale že by mi snad pomohl nebo zavolal ty policajty, toho jsem se nedočkal.

Teď už vím, že nemůžu počítat s žádnou pomocí cestujících a že příště mám jenom dvě možnosti: Buď ho chytnout, zkroutit mu ruku za zády, složit ho na podlahu, přimáčknout mu nohou krk a zavolat policajty sám (verze s pachatelem do deseti let), nebo (verze pro starší a pokročilé) sedět jako trubka a tvářit se, že je všechno v pořádku.

A i kdyby čmárali po mně, budu držet a ani se nehnu.