Ludwig

Z domova jsem zdrhl na kolej a hned ve druháku mě přátelé přesvědčili, že získáním vlastní kočky si nečekaně zvednu kvalitu života. A když už ta kolejní kočka-matka opět rodila a předchozí koťata se vyvedla, šel jsem do toho.

Očumováním jsem asistoval u porodu, který proběhl docela hladce. Už ani nevím, kolik koťat se to tam tehdy válelo... snad čtyři nebo pět. Dlouho jsem si vybíral - ale podle čeho si máte vybrat takové kotě? Nakonec jsem zvolil metriku povahových vlastností a sáhnul jsem po tom nejlepším.

Když chcete kotě, poprvé ho uvidíte v několika týdnech nebo měsících. Mé kotě si na mě zvykalo už od prvních dní. Dal jsem si je do kapsy u košile, pacičkama se zaháklo za okraj a čuchalo kolem. Byl to kocour a jmenoval se Wolfgang. Chlapi chtějí všemu rozumět, takže jsem s ním jezdil výtahem, ukazoval mu, jak splachuje záchod a při poslechu symfonií jeho jmenovce jej upozorňoval na drobné maličkosti, které napoprvé přeslechl.

Wolfgang rostl a tloustl, až se mi zdálo, že jedno jméno je pro takového skvělého kocoura málo. Zvlášť, když jeho nezvykle dlouhé nohy a bílé ponožky dávaly tušit někoho z vyšší společnosti. A tak jsem nakonec do očkovacího průkazu do kolonky "Jméno" vecpal: Ludwig Wolfgang Pontmercy de la Fere. Pak jsem přistoupil k další kolonce. "Jméno kočky". Pochopil jsem, že formuláře nepochopím.

(Jistě jste všichni znalci, a tak nemusím vysvětlovat, kde jsem ta jména a tituly sebral. Neznalcům by mohl napomoci google.)

Hrabě de la Fere je dnes v nejlepších letech. Důstojný mohutný pán, který ví, že má být obdivován. Ale není to typická kočka. Přiběhne na zavolání a sežere i suchý chléb, je-li mu nabídnut s láskou. Zvykli jsme si na sebe. Absolutně. Víme, co si vůči sobě můžeme a nemůžeme dovolit.

Tentokrát jsem to ale přehnal: Už dva měsíce jsem Ludwiga neviděl. Dneska přiletí.

Softwarové patenty

Zaregistroval jsem jakési šílenství ohledně schvalování zákona o softwarových patentech. Všude narážím na nějaké protesty a celé mi to nějak uniká...

Neříkám, že je ten zákon dobrý. Nečetl jsem ho. Ale mám nepříjemný pocit, že jej četl málokdo z těch, kteří proti němu protestují. Jako by to byla jenom zkratka, červený hadr.

Sám nevím, co znamená softwarový patent. Neumím to definovat. Jenom vím, že to ve spojené Evropě nesmí být povoleno. A v Americe to povoleno je? Jak se na to tváří Asie?

Fakt jsem mimo mísu. Jak jsem pochopil z jedné anglicky psané stránky, tak dnešní direktiva EU zakazuje patentovat algoritmy. A teď má být tenhle zákaz nahrazen něčím, co si může každý stát definovat sám. Že bych kvůli tomu vytáhl do ulic, to teda fakt ne.

Kdysi jsem vykřikoval "free speech!" a - stejně jako všichni - měl na svých stránkách blue ribbon. Dnešní šílenství mě moc nebere. Na Evropskou unii kašlu a těším se, až se rozpadne. I se svým parlamentem.

Fyzika? Děkuji, nemám zájem

Někteří z vás se domnívají, že stavět urychlovač nebo být částicovým fyzikem je zajímavé povolání. Těžko říct. Nějak se mi to nechce zkoušet.

Fyzikové jsou totiž zvláštní. Ne že bych nebyl zvláštní, ale fyzikové jsou zvláštní svým specifickým způsobem. Jsou divní. A divný tedy rozhodně nejsem. Někteří fyzici to o sobě vědí. To jsou ti, kteří mají na autě samolepku s textem "Neberte mě vážně. Jsem fyzik."

Fyzikové vám budou tvrdit, že vaším tělem každou sekundu prolétají miliony a miliony děsně prťavých věcí a s vámi to ani nehne. Fyzikové by vám snad i tvrdili, že skutečně existují bakterie.

Fyzikové jsou sektou s obrovskou mocí. Někdo si vymyslí, že existuje nějaká částice, kterou ještě nikdo nikdy nezaregistroval (ale kdyby nebyla, tak by mu to kazilo výpočty), a tak fyzikové seženou miliardy dolarů, postaví šílená zařízení, a pak je několik let úpěnlivě pozorují, a ono nic. Peníze pomalu docházejí, když tu náhle, caramba, částice se mihne obrazovkou, je z toho velká sláva a fyzikové hned přijdou s tím, že kdyby dostali ještě třicetkrát víc peněz, objeví ještě něco daleko podstatnějšího, čemu už vůbec nikdo nebude rozumět. Nic zvláštního, říkáte si, ale oni ty peníze skutečně dostali...

Teoretičtí fyzici, dejme tomu. Ale tu experimentální chásku už nechápu vůbec. Jsou to vlastně velmi vysoce kvalifikovaní dělníci. Vyrábějí nějaká vlákna, motají sítě ze supertenkých drátků, v horším případě musejí v práci chodit v helmě, kdyby se náhodou nějaký kus urychlovače nečekaně urychlil a spadl na ně.

Nejsem přítelem přírodních věd. Mám raději matematiku s její tužkou a papírem. Nemohl bych být biologem, který (celý poštípaný od komárů) hledá nějaké broučky, nebo geologem, který cosi kutá se svým kladívkem. To moje znechucení fyzikou se táhne už od sedmé třídy základní školy, kdy jsem se zúčastnil fyzikální olympiády. Z plechu o hustotě  a tloušťce d je vyroben kvádr bez horní stěny, který je snad hozen do vody či co, spočítejte hydrostatickou vztlakovou sílu, nejprve obecně, pak pro hodnoty d = 3 mm atd.

Věren zákonu zachování hmoty, bylo mi jasné, že když z plechu vyrobím krabici, tak v tom ohybu na hraně bude buď nějaké kulaté zahnutí, nebo bude zvenku sice pěkná hrana, ale trochu toho plechu bude uvnitř. To ještě celkem šlo, ale do problémů jsem se dostal v rozích. Těžko věřit tomu, že by vzduchová bublina uvnitř plechového kvádříku byla také přesně kvádříková, zvlášť když ta tloušťka plechu může být vcelku libovolná. Ty 3 mm už jsem dosadit nestihl... Fyzikové už jistě vědí, jak začínalo oficiální správné řešení: Tloušťku plechu zanedbáme! Oni si klidně zanedbají tloušťku plechu d a použijí ji jen na výpočet hmotnosti té plechové šaškárny! Fyzikům by snad i součet harmonické řady vyšel konečný, protože by s klidným srdcem zanedbali všechno menší než jedna miliontina.

Fyzika je mi cizí. Neumím ani dokázat Newtonův zákon. Ale když jedu na kole kolem vinice do místní jídelny a uvažuju, jestli si dneska dám kachnu nebo mečouna, je mi dobře. Fyzikům zdar.

Nezlobte se, jsem tu cizí

Když jsem psal Těžký život bloggera, nepsal jsem o sobě. Ale všichni mě utěšovali, ať si to tak neberu. Teď píšu o sobě. Tak doufám, že se vytáhnete, bando bloggerská!

Padlo na mě totiž, že se mi neděje žádné velké téma. Jistě, mohu psát o svých drobných příhodách, ale přiznejme si na rovinu, že to není žádná velká sláva. Lidé z České televize už mě přestali číst minulý týden, a teď už se ve statistikách neobjevuje ani ta Mafra... To se ani nemusím stříhat, když o mně nikdo nebude natáčet dokument.

Mohu veskrze vtipně popisovat, jak jsem si koupil dvě barvy na vlasy a teď nevím, kterou použít.

Mohu se svěřit s tím, že si chci koupit počítač Shuttle, ale vy byste mi to akorát rozmlouvali.

Ze skvělého článku o autech taky sešlo, protože i když jsem se moc a moc snažil, žádnou škodovku jsem nepotkal (natož se spojlerem). Ale aspoň bych se mohl pochlubit tím, jaký jsem nešika, že ani neumím vyměnit čepy u auta.

Jsem totiž takový manuální antitalent. Když jedu na mém krásném bicyklu, něco mi tam hvízdá a píská. Experimentálně jsem ověřil, že to dělá zadní kolo. Chvíli jsem na něj koukal a usoudil jsem, že by to mohlo přestat, když si toho přestanu všímat. Už to hvízdá tři dny, má taktika tedy není moc úspěšná.

A navíc se ani nemůžu zúčastnit žádného bloggerského srazu, kde bych mohl tiše sedět, popíjet gin&tonic a zoufat si, do jaké společnosti jsem se to zase přimotal.

Včera přes den jsem se těšil, jak dneska popíšu pondělní senzační mejdan. Ale to neznáte zdejší mejdany. Kromě piva (které nepiju, a proto jsem na něj zapomněl) jsem měl snad všechno, včetně slivovice z jižní Moravy, dokonce jsem investoval i do nealkoholických nápojů. Po stručném představení svého baru se ozval skromný dotaz: Nebyla by sklenka vody? Aspoň že to chtěli s ledem...

Jednomu jedinému člověku jsem nakonec tu slivovici přece jen vnutil. To znám, prohlásil. Ti Španělé jsou ale náfukové, pomyslel jsem si. Ukázalo se ale, že jeho sousedi Slováci včera pořádali BBQ.

Tak vidíte, skutečně nemám žádné velké téma. Vypadl jsem z Top50 a asi mi nezbyde nic jiného, než vytáhnout nejtěžší kalibr: své příhody ze střední školy. Jak jsem málem dostal trojku z mravů nebo Jak jsem málem zabil spolužačku. Ale vidíte, stejně to není žádné Téma, všechno je to jenom "málem". Než se však odhodlám k popisu těchto a jim podobných příhod, pochlubím se vám se svými vydařenými úlovky zajímavých blogů.

Jsou to blogy, jaké bych už nebyl schopen psát. Píše je totiž mládež a já jen fascinovaně zírám na jejich stylistickou vytříbenost. Dokáží myslet nově, tj. jinak než já. Někdy skoro až nestíhám a zdá se, že to asi bude horší a horší... Ale opravdu se mi to líbí. Snad ty svoje deníčky budou nějaký čas udržovat.

Hublog: http://martin-h.webpark.cz/blog/

Milý deníčku: http://www.bloguje.cz/blogy/petulka/

Bon samedi (3/3)

Konečně to dopíšu... (tyhle pondělky mě zmáhají).

Vítejte zpátky na ARD. Na nějakém molu sedělo u tři stolků sedm lidí a kolem nich chodila slečna a zpívala jakousi ukrutnost. Taková německá Leona Machálková. Byl bych zase přepnul jinam, kdyby zrovna neobešla prvního páprdu zezadu a nepoložila mu ruce na ramena. Páprda nesměle zvedl ruku a zjihle pohladil tu hebkou ručku... To bude ještě zajímavé, říkal jsem si.

Leona se přesunula k dalšímu, brala pěkně popořadě muže i ženy, a každý z nich stupňoval intimity, všichni dojemně kývali hlavami, někdo posmrkával, slzy v očích. Představoval jsem si, jak Leona zpívá o tom, že všichni brzo umřou nebo půjdou do domova důchodců. Nebo možná zpívala o tom, že německá televize přestává vysílat tyhle "hudební" pořady, to bych se skoro rozplakal i já...

Leoně už zbývali jen poslední dva lidé. Stařeček byl první, kdo se odvážil polibku. Bylo to takové otcovské, pyšné políbení. A pak přišla na řadu Ona. Macatá padesátnice, přetékající z křesílka na všechny strany, se nechtěla nechat zahanbit, chytla Leonku za hlavu, přitáhla si ji k sobě a vlepila jí hubana, až se křehká dívenka zapotácela a na pár vteřin vypadla z playbacku...

Německá televize na sobotní večer. Neznám nic lepšího.

Bon samedi (2/3)

Podruhé se hlásím se sobotními televizními zážitky, a to všechno jenom proto, aby si řetězka nevzpomněla, že jsem jí slíbil, že se nechám ostříhat. A taky kvůli 21, aby pochopil, že jsem na víkendovou pixaci blogu fakt neměl čas.

Jak už titulek napovídá, vyvrcholení večera se dočkáte až v dalším díle, kdy přepnu zpátky na ARD. Teď ale o tom, co se stalo, když už mi v hlavě dostatečně hučeli Die Flippers.

Dalším program na řadě: ORF1 a historický film. Možná to znáte: sice jste zrovna tuhle adaptaci nikdy neviděli, ale když tam nějaký mladíček s kordem honí muže s páskou přes oko, určitě hned poznáte, na co se díváte. Když na vás chlap s velkým nosem vykřikne: "A la fin de l'envoi, je touche!", nemusíte sahat po programu a zjišťovat, na co to vlastně dávají.

Přepnul jsem zrovna v okamžiku, kdy za dvěma muži v napoleonských kloboucích přešel vážný muž v esesáckém koženém plášti. Hle, Javert. A támhleten hnusák bude jistě Thénardieu. Ale že nám Gavroche vyrostl! A tohle že má být Marius? Proč je tak starý a ošklivý? Podle imdb bylo údajnému studentovi v době natáčení třicet šest let...

Musel jsem dlouho čekat, než uvidím Jeana Valjeana, ale stálo to za to. Monsieur Depardieu ze všech kladných hrdinských postav, co jich na světě jen je, nehrál snad už jen Julia Fučíka.

Celé to bylo takové podivné, nedosolené. Vzhledem k délce (čtyři díly, celkem šest hodin) bych čekal větší důslednost v kopírování Hugovy předlohy. Ale nejsem velkým zastáncem takového postupu; nejvíc se mi líbí krátká a osekaná verze s Liamem Neesonem a Geoffreym Rushem. Proč tady bylo nutné měnit charaktery postav, to opravdu nevím.

Tak už jen doporučení na závěr: Až to budou dávat v televizi, běžte se ven projít. A až dostanete chuť vidět Bídníky v muzikálovém zpracování, zapomeňte na Gotta s Janečkem a leťte do Londýna. A až tam budete, najdete na West Endu i lepší věci než Les Misérables.

Bon samedi (1/3)

Sobotu jsem strávil skutečně příjemně. Vstával jsem v půl páté odpoledne, do šesti jsem se rozmýšlel, jestli si mám skočit něco koupit, a nakonec jsem vyštrachal nějaká rajčata, jogurt a oříšky, takže jsem nikam nešel. A pak jsem dostal zběsilý nápad pustit si televizi. Následující text je pouze pro silné povahy...

Obvykle je zdrojem mého pobavení italská televize, ale tentokrát si šťovík vítězství odnesla ARD. Zřejmě šlo o nějaký hudební pořad. Na pódiu šaškovali tři chlapi, Olaf se tvářil, že zpívá, Manfred s vervou arytmicky tloukl do dvou bubínků a Bernd se opíral do nějaké supermoderní elektrické kytary bez kabelu. Ještě do toho hrály klávesy, ale už nebyli lidi. Píseň měla chytlavý tón a refrén zněl asi takhle: Ajda dudly dudly dudly, ajda hudly hudly hudly, ajda dudly dudly hudly hudly, ajdadá.

Olaf si zrovna ten večer nechal udělat trvalou a podařilo se mu ve vetešnictví sehnat moc pěkné sáčko sešité z fialových, červených, růžových, tyrkysových a zlatých záplat. Najatý plebs kolem pódia vtipně napodoboval ruch jakéhosi tržiště, selka v kroji popojížděla s trakařem, postarší pár se pohupoval ve větru a babička nabízela levnou kapustu. Bylo to utrpení. Nevěřil jsem, že by tento zážitek mohl být ještě něčím přebit. Jenomže ještě nebylo ani deset večer...

Jména hošíků ze sladké německé skupiny jsou skutečná. Odvážní se nebojí kliknout: http://www.dieflippers.de

Jsem vizionář!

Už o mně píšou i v novinách. No, MfDnes to zrovna není, ale musím stoupat pomalu, že.

Chomutovský týdeník CV Týden píše: "Jeho poezie má existencionální charakter, působí až surově obnaženě a pro mnoho lidí bude zřejmě příliš těžká. Petr Olmer ... v ní často klesá až na dno svých pocitů, což možná působí temně, ale také trochu vizionářsky."

Tak co bych vám tak na závěr řekl vizionářského... už vím! Budúcnosť biznisu je vo svete aluminia!

Beethovenova Devátá

Neuvěřitelné! Přišel mi dotaz! Že by to tu začalo žít? Prý se tvářím, že se vyznám, a jestli bych tedy nemohl doporučit nějakou nahrávku Beethovenovy 9. symfonie.

Inu, mohl i nemohl. Podstatné totiž je, aby se líbila vám (tj. tomu, kdo si ji kupuje). Ale existuje pochopitelně několik vynikajících nahrávek, a je vhodné vybírat rovnou mezi nimi.

Ale výběr je obtížný, protože v Deváté máte kromě orchestru i sbor a čtyři sólové hlasy. Poskládat to všechno dohromady, abyste dostali vyváženou nahrávku, se ne vždy povede. Ale je to pořád lepší než u živých vystoupení (mimochodem, Devátá už nebude zakončovat Pražské jaro, právě z těchto důvodů).

Pokud chcete, aby se orchestr lesknul a hlasy se kroutily, jděte po standardu: Herbertu von Karajanovi s Berlíňáky. Pozor, Karajan natočil Devátou asi třikrát, vyberte si tu z roku 1963.

Osobně mi ale takový lesk sedne spíš k Čajkovskému. Beethovena chci odměřeného, úderného, revolučního. Jsme-li na stejné vlně, nemáte jinou možnost než Johna Eliota Gardinera s Orchestre révolutionnaire et romantique. Nedočkáte se žádných kudrlinek, ale hlasy jsou dokonalé a Óda na radost nezní jak německá odrhovačka. Kromě toho, že uslyšíte dobové nástroje (poznáte to asi nejlépe na žestích), může vás překvapit smuteční pochod, který Gardiner hraje 2x rychleji než všichni ostatní. Tvrdí totiž, že při přepisování partitury došlo k "překlepu" u tempové noty. Možná trochu překvapivě tam rychlé tempo docela sedne...

Jdete spíš po raritách? Sežeňte si Leonarda Bersteina po pádu Berlínské zdi. Kromě pochopitelného napětí má Óda na radost trochu změněný text. Nezapomeňte ale, že málokdo má pomalejší tempa než Lenny.

A co historické nahrávky? Toscanini s NBC je už léty prověřený.

Jistě nebude na škodu poslechnout si Carlose Kleibera. Mnoho lidí považuje jeho nahrávky Beethovenových symfonií za nepřekonané. Zkuste také (modernějšího) Harnoncourta, ale nejsem si jist, jestli náhodou není v prodeji jen celý komplet symfonií (v tom případě si jej kupte, neprohloupíte).

No a pak jsou tu další doporučované nahrávky, ty jsem ale neslyšel: Wand, poslední Abbado... zkuste a uvidíte. :-)

Jo a dejte vědět, co jste si vybrali!

Prý se tu mám moc dobře

Tvrdí to moje banka, která šoupla Ženevu na třetí místo v žebříčku kupní síly velkoměst. A přitom je to takový zapadákov...

Jenomže bych se měl ještě líp, kdybych uměl nakupovat. Před necelým týdnem jsem investoval do postele, protože už mě přestávalo bavit spát na zemi. Včera jsem vylovil ze schránky reklamní leták (zbožňuju reklamní letáky, je to jediná pošta, která mi chodí) a ejhle, moje krásná postel byla zlevněna o 20 procent.

Zuřil jsem. Kdybych ještě týden počkal, mohl jsem za ušetřených 150 franků koupit pěknou mikrovlnku. Ode dneška kupuju pouze věci ve slevě. Už vám nenaletím, holoubkové...

Anežka má hlad

$$OBR624$$

Colombo

Znáte to, první kočka (kocour) v domě. Nikdo jiný nemá nic tak krásného, malého, roztomilého, tak krásně černobíle vybarveného! Až později zjistíte, že jej od ostatních černobílých stvoření téměř nerozeznáte.

Nepsal bych to sem, kdybych na jiném blogu nepřečetl o leknínové Chloe. Přece není normální brečet, když si čtete o tom, že úplně cizí kočka, kterou jste nikdy neviděli, umírá na stejnou nemoc jako váš kocour před třemi a půl lety.

Colombo byl malý ďáblík. Jako koťátko mi poctivě šplhal po kalhotách, aby se na vlastní oči přesvědčil, co to tam u té kuchyňské linky dělám. Za pár týdnů mu už tak vysoký skok nedělal problémy, takže se škrábance na mých nohách rychle zahojily. Ale nikdy nevyskakoval tam, kde cítil maso, vždycky co nejdál, aby mohl po lince dokráčet až ke mně a tvářit se, že už je tam delší dobu a nemám sebemenší nárok jej vyhodit.

Pak dospěl a začal dirigovat celou rodinu. Byl to on, kdo určoval, kdo kdy půjde spát a kdo bude kdy vstávat. Během noci vždy poctivě vystřídal všechny postele, takže všichni byli ráno přesvědčeni, že celou noc spal právě u nich. Colombo se tomu jen lišácky zubil. Mám pocit, že stejně spal v obýváku.

Nakonec upadl Colombo do depresí. Smutně vysedával u televize, ztichnul a přestal žrát. Jezdil jsem tehdy domů jenom na víkend a potkával jsem jej vždycky zuboženějšího než před týdnem. Zůstala mu obrovská hlava a kostnaté tlapy, a tu svou velkou černobílou kůži, do které by se teď vešel dvakrát, si už přestal mýt. Jediné, co jakžtakž žral, byla vařená štika. Ale už ani tu nebyl schopný polykat, vypadávala mu z tlamy a on se marně snažil dostat do sebe aspoň kousek.

Tajně jsem se domluvil s veterinářem, popadl jsem igelitku, do ní krabici od bot a nějaké hadry, Colomba pod bundu a vyrazil jsem. Nic nenamítal, přední tlapky zabořil nad mé klíční kosti a očichával mi bradu. Pršelo a hlava mu zmokla, vypadal legračně, s těmi slepenými chlupy.

Po injekci se mu oči přetáhly blánou a z pootevřené tlamičky mu vylezl nepříjemně fialový jazyk. Najednou byl mnohem těžší... a cesta zpátky byla delší. Nakonec jsem tu vystlanou krabici s mrtvým Colombem nesl v náručí, bylo mi hloupé strkat jej do igelitky. Patnáct minut, po kterých jsem přemýšlel, jak to doma oznámím tátovi.

Už si nepamatuju, která otázka padla první, jestli "Kde jsi byl?" nebo "Kde je Colombo?". Nemusel jsem odpovídat ani na jednu. Táta se rozbrečel, křičel na mě, že jsem to neměl dělat, že by ho tam odnesl sám, až přijde ten správný čas, a já se cítil tak nesnesitelně hnusně... Ten den už jsme spolu nemluvili a brzy jsem odkvačil zpátky do Prahy. Přijel jsem jen na skok, už téměř ne domů, ale na návštěvu, a zabil jsem, nechal jsem zabít. Bylo mi pak ještě dlouho zle. Měl jsem ošklivé sny, ve kterých jsem vraždil, a táta do toho volal: Tos neměl dělat! Tos neměl... Už jsme o tom spolu nikdy nemluvili, ale asi mi to neodpustil. Neměl by mi to odpustit.

Colomba jsme pohřbili na zahradě. Vím, nesmí se to. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli umřel na FIP, kočičí AIDS (FIV) nebo leukémii. Veterináři se tehdy už nepodařilo odebrat Colombovi dostatečné množství krve.

Byl únor 2000, měl jsem za sebou první smrt milovaného zvířete a před sebou obavu z možného nakažení dalších. Naštěstí lichou... Ale nijak mě to nezocelilo. Asi jsem se z toho ještě nevzpamatoval. A přede mnou je ještě tolik smrtí...

Mám byt!

Já vím, já vím, kvůli nějakým kostlivcům a deníkům dva tři roky starým, vás zcela ochuzuji o své aktuální zážitky. Takže se to teď pokusím nenápadně dohnat...

Možná si pamatujete, že jsem byl ze shánění bytu polomrtvý, že jsem zavařil pár nefaxovacích faxů, že... prostě že to bylo velké trauma. Nakonec se ale ukázalo, že mám víc štěstí než rozumu.

První byt, který jsem viděl, byl docela miloučký a maličký (35 čtverečních metrů). Ostatní byly také celkem miloučké, ale větší (až k 75 čtverečním metrům) a pochopitelně dražší. Ale byl jsem ochotný si klidně připlatit, jen když budu bydlet.

Na ten první byt se mi měla realitka ozvat nejdřív. Ve stanovený den jsem požádal jednu francouzsky mluvící kolegyni, aby tam zavolala - a dozvěděl jsem, že se jim mezi 12 zájemci ještě nepodařilo vybrat toho správného a že si na to berou ještě další týden.

Za tři dny mi ale na stole zazvonil telefon a žvatlavý hlas mi sdělil, že byt je můj. Za pár dní jsem měl odjet na služební cestu do Anglie, a tak jsem se snažil vše zařídit ještě předtím. Podepsal jsem asi dvacet stránek různých smluv, kterým jsem zhola nerozuměl, zaplatil šokující částku (nájem na měsíc a půl plus tříměsíční nájem jako zálohu), ale klíče se mi stejně před odjezdem nepodařilo získat.

Vytoužené klíče totiž mohu získat jedině v bytě po sepsání "nastěhovávacího" protokolu. A na to už nebyl čas. V Anglii jsem přetrpěl deset dní, během kterých jsem zažil fantastickou komunikaci se stěhováky, a podařilo se mi dotlačit všechny do následujícího harmonogramu:

V úterý před půlnocí připlachtím do Ženevy, ve středu ráno převezmu byt a ve čtvrtek odpoledne mi stěhováci přivezou mých osm kubíků osobních věcí. A skutečně to téměř vyšlo...

Rady pro všechny, kteří nevědí, jak si v Ženevě sehnat byt

Byt nezískáte kvůli tomu, že jej objevíte první. Podstatné je, aby se přidělením bytu právě vám zvedlo obecné sociální blaho. A proto:

1. Je nutné se tvářit jako naprostý chudáček. Nejlépe, když bydlíte na ubytovně, ze které vás chtějí vyhodit, případně už vás vyhodili.

2. Vytvořte si síť přátel, kteří budou nezávisle na sobě do realitky neustále volat a vysvětlovat, že jste úplně na zhroucení a že všechny ostatní byty vám nevyšly.

3. Váš formulář žádosti o byt musí být originálně dojemný. Pokud se vás ptají na bezúhonnost, nestačí ji jenom potvrdit. Připište, že se za vás zaručuje vaše starší sestra spolu s babiččiným psem. Na kraj formuláře přikreslete obrázek, jak budete šťastný, pokud byt získáte, nebo naopak co to s vámi udělá, když vyberou někoho jiného. Pokud budete kreslit oba obrázky, snažte se neprohodit jejich popisky.

4. Pokud jsou po vás vyžadovány dokumenty, které nemáte, vysvětlete to velmi omluvným a naříkajícím tónem. Zároveň je ujistěte, že jakmile získáte byt, všechny tyto dokumenty dodáte ve dvojnásobném množství, než je požadováno.

5. Pokud pro sebe potřebujete velký byt, musíte doložit, že máte přítelkyni, kterou si hodláte vzít a která vzápětí porodí paterčata.

A hlavně nezapomeňte na toto: Dokud před sebou nemáváte několika tisícifrankovkami, nikdo v realitce neumí ani slovo anglicky.

Styly učení (5. díl)

Naposledy, tentokrát o porozumění učivu. Zajímá to vůbec někoho? :-)

Porozumění učivu

F. Marton prováděl v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Švédsku sérii výzkumů (rozhovorů a vyplňování dotazníků) s žáky a studenty. Způsoby porozumění učivu rozdělil do následujících čtyř kategorií, z nich první je považována za nejlepší, poslední za nejhorší. Mým respondentům byla předložena tato představa: Dostanete nějaký delší odborný text, vaším úkolem je nastudovat jej (samostudium). Pokuste se odhadnout podle svých dřívějších zkušeností, do jaké kategorie porozumění budete spadat.

Studenti přiznávali spadání k nižším kategoriím při časovém tlaku ("Když už mám něco nastudovat, tak to dělám do té doby, dokud tomu perfektně neporozumím. Když něčemu nerozumím dokonale, mám jenom útržky, jsem velmi nejistá a nedostanu ze sebe téměř nic.")

Zaměření na podrobné závěry

Student je schopen shrnout hlavní myšlenky, doložit, jaké údaje tyto myšlenky podporují, vysvětlit, jaké myšlenkové postupy a úvahy použil, aby porozuměl studovanému textu. Souhlasilo 7 respondentů.

Zaměření na útržkovité závěry

Student je schopen shrnout hlavní myšlenky, ale činí mu určité potíže doložit je údaji, využít argumentů v textu nebo osobní zkušenosti k vysvětlení těchto myšlenek. Souhlasili 4 respondenti.

Detailní popis

Student je schopen uvést výčet hlavních bodů textu, ale zcela selhává, když je má vysvětlit, doložit argumenty. Souhlasili 4 respondenti.

Útržkovitý popis

Student dokáže sdělit několik izolovaných bodů textu, z nichž některé jsou důležité, jiné okrajové; v pročtených poznatcích má zmatek nebo jim neporozuměl. Souhlasil 1 respondent.

Závěr

Průzkum ukázal, že pro respondenty je škola obvykle brána jako nutné zlo, kterým je nutné projít s co nejmenším počtem úrazů. Vadí především nepropojenost na ostatní oblasti života, izolace, jistá akademičnost (učení se pro učení), ale přitom je to zároveň přístup vyhovující, nenutící k přílišné aktivitě. K rozetnutí začarovaného kruhu ("kdyby nebyly známky, nemusel bych se stresovat a učit se narychlo, co za půl hodiny zapomenu", "když se neznámkuje, nemusím se učit") lze jen vzájemnou spoluprácí všech studentů a všech pedagogů, což sice žáci sami chtějí, ale přitom to považují za nereálné a utopistické, a to nejenom proto, že takový přístup od nich vyžaduje vyšší smysl pro vnitřní disciplínu.

Na konci hodiny byl respondentům předložen tento úkol: Zamyslete se nad svými zážitky ze školy a nakreslete obrázek, jak to vypadá u vás ve třídě při vyučování. Nakreslete sebe, pana učitele (paní učitelku) a jednoho nebo dva spolužáky (spolužačky) tak, aby každý zrovna něco dělal. Obrázek můžete doplnit i krátkými textovými popisky.

Kresby už bohužel nemám. Ale jestli něco nakreslíte sami, rád to tu zveřejním. ;-)

Smutný příběh dvacet let starého blogu

Už ani nevím, kde jsem ten sešit našel. Má pevné tvrdé desky a listy z něj už vypadávají. Začal jsem si do něj psát v březnu 1999, ale už z dřívější doby je v něm na třetím listu deníček tajemné neznámé, dívenky, kterou jsem nikdy nepoznal. Je to smutný deníček, jen se třemi zápisy a jedním obrázkem. Příbeh, který se ještě tak často stane mnoha dalším deníčkům... Ale samotný obsah je velmi milý a styl psaní soustředěně dospělácký. Obrázek morčete naskenuju později.

Mé morče MIKY

14. 3 14. března 1983 jsem si koupila morče, kterému jsem dala jméno "Miky", i když je to samice. Toho dne bylo dost hubené a velmi se bálo.

22. 3 Ale již za týden a 1 den 22. 3 stloustlo a poprvé mručelo, když jsem ho hladila. Asi půl hodiny jsem na něj volala jeho jménem, ale žádný výsledek to nepřineslo.

14. 12 1983 Nakonec se zjistilo, že Miky je přece jenom samec. Již skoro slyší na jméno a moc se nebojí. Já již více nemohu psát protože mám moc učení.

Těžký život bloggera

Ticho a z toho ticha pár bublinek, jak to vyhnívá. Tisíce deníčků, které se nedožijí ani třiceti dnů. Kdo vydrží?

Je to ještě zajímavé, číst si o tom, co dělají ostatní? Kdepak. Žertva skončil, Sandra nudí, počasí se už omrzelo, ... je ještě vůbec o čem číst? Je ještě vůbec o čem psát? Vždyť kolik knih bylo napsáno jen o tom, že před několika málo sty dny ještě neměla půlka republiky svůj veřejný deník!

Všechno to můžete sledovat i tady. Památné pátrání po Ž. sem přitáhlo 150 lidí denně. A dnes? Je třeba být vtipný, pohotový, někdy i směšný. Zklamaní čtenáři se už nevracejí. A co bychom neudělali pro naši čtenářové? Jen se podívejte, kolik lidí najednou otevřeně popisuje své úspěchy i neúspěchy v lásce, v milostném životě, v práci... zasněně jdou ulicí a doufají, že do někoho vrazí tak, aby jim na oplátku vrazil facku. To by byl článek! A když nikdo nevráží, tak se to dá přece taky napsat, stačí jen trochu přibarvit kruhy pod očima a z nevyspalosti je mediální modřina.

Jenomže pak se začtete do ostatních blogů a vaše originalita, virtuozita a jedinečnost se rozplývá: Tamhleten píše líp než vy, tenhle zase častěji, tady se kladou tak provokativní otázky, že se to tu komentáři jenom hemží, a - proboha! - ten skvělý nápad s modřinou už dva bloggeři zveřejnili včera! Je to nechutné, ale je to tak: Žijeme všichni stejný život se stejnými příhodami, jen jejich pořadí je zpřeházené.

Ale pak se jeden článek povede a začínají chodit lidi. No, na co čekáte? Tolik lidí teď někde brouzdá a jenom tři si čtou můj úúúžasný článek? Potil jsem jej dvě hodiny a skoro jsem si nevymýšlel! Kde jste, haló...!

Blog, to je dieta. Většina diet vás za týden přestane bavit a další dva týdny přemýšlíte, jak se jí elegantně zbavit. Ale někteří vytrvají. Nový čtenář se postaví před blog, který před chvíli objevil, a s ohromením zjistí, že je před ním hora příspěvků, kterými se musí prokousat. To musím opravdu všechno přečíst, abych pochopil a porozuměl? Ano, ano! Blogger má radost, protože tenhle nový přírůstek se mu bude několikrát vracet, aby se mezi těmi miliony písmenek propletl až do současnosti. Blogger si pižlá další zářez a netrpělivě čeká na svou další oběť...

Trpělivosti vzkazuji, že ji nepoznávám.

Jak Felix ovlivnil život mého jednotlivce

Jak tak brouzdám po gramci, zachytil jsem tam nějakou diskusi o nahrávkách, které ovlivnily životy jednotlivců. Každý měl uvést nejvýše jednu, a tak jsem i já zapřemýšlel.

Jistě, vybrat jednu jedinou nahrávku je nemožné. Ale když jsem si psal poznámky na papír a zase je přeškrtával, jedna mě zaujala o trochu víc než ostatní.

Kdysi jsem elévoval v jedněch lokálních novinách, a když jsem končil, dostal jsem na památku cédéčko. Mohl jsem si vybrat ze dvou. Mendelssohn a Mahler mi tehdy neříkali vůbec nic, tak jsem prostě jedno popadl a doma jsem si to pak pustil jednou, dvakrát, pěkrát denně. Skotská a Italská symfonie mě naprosto dostaly.

Později jsem poznal, že zrovna ta má nahrávka nestojí za moc, a kdesi jsem se dočetl o slavné Maagově nahrávce Skotské. Usilovně a neúspěšně jsem ji sháněl, a v tomto čase shánění jsem si ji vysnil. Dokonalá neexistující nahrávka se mi vryla do paměti. Co jiného jsem měl dělat, když ji údajně nebylo možné ani objednat?

A pak takhle jednou procházím v obchodě cédéčka, víceméně náhodně, a najednou ji držím v ruce. Úplně mě zamrazilo. Uslyším Maaga! Byla to ona. Přesně taková, jakou jsem si vysnil. Okouzlující.

Pár skladeb mě opravdu chytne za srdce. Ale jak jsem úzkostlivě doufal, že se skutečný Maag neodchýlí od mého Maaga v hlavě, na to nezapomenu.

Doporučené nahrávky:

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, Skotská
London Symphony Orchestra, Peter Maag, Decca

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, Italská
Wiener Philharmoniker, John Eliot Gardiner, DG

Styly učení (4. díl)

Předposlední díl seriálu o tom, jak k učení přistupují studenti jednoho pražského gymnázia. Tentokrát o psychologii učení.

Zkušenostní psychologie učení

Klasifikaci žákovských typů provedli Ch. Claxton a P. Murrellová v roce 1987. Způsob zpracování byl totožný s Obtížemi při učení, stejně jako s následujícími dvěma oblastmi: Informační psychologií učení a Porozuměním učivu. Vlastní klasifikace se respondentům zdála obtížná, neboť měli vystihnout své kladné stránky. Přesto se o to většina pokusila.

Divergující typ

K tomuto typu, kdy se poznávání "rozbíhá" do mnoha stran, se přihlásili 4 respondenti. Žáci divergujícího typu dokáží chrlit nápady, vymýšlet různé varianty řešení, poznatky získávají konkrétními zkušenostmi, které pak zpracovávají přemýšlivým pozorováním; jejich silnou stránkou je představivost, na věci a jevy se dívají z různých pohledů, dokáží vystihnout bohatství vztahů a vytvořit z nich celek. Jsou spíše emocionálně ladění, projevují zájem o humanitní a umělecké obory. ("Platí to ve škole, ale jen u profesorů, kterých si vážím za jejich vědomost nebo přístup.")

Asimilující typ

Typ, který vstřebává a přepracovává různé údaje a shrnuje je do určitého celku, poznatky a zkušenosti získává abstrahováním, tvořením pojmů. Tito studenti vytvářejí teoretické modely, baví je abstraktní uvažování, zkoumání myšlenek a teorií, praktické aplikace je nechávají lhostejnými. K tomuto typu se nepřihlásil žádný student.

Konvergující typ

Typ, jehož uvažování se soustřeďuje, sbíhá. Dostane-li takový žák úlohu, rychle dospěje k jedné správné odpovědi, aniž by měl přehled o případných dalších správných odpovědích nebo jiných možnostech přístupu a řešení, zkušenosti získává abstrahováním, tvořením pojmů, zobecňováním, transformuje je aktivním experimentováním. Jde o racionální typ žáků, kteří dávají přednost styku s věcmi a přístroji před spoluprácí s lidmi. K tomuto typu se přihlásil jeden student. ("Když nemám náladu a je mi smutno z lidí.")

Akomodující typ

K tomuto typu, který se dobře přizpůsobuje novým situacím a měnícím se okolnostem, se přihlásilo 5 respondentů. Poznatky získávají konkrétními zkušenostmi, transformují je aktivním experimentováním, mají tendenci riskovat, jsou netrpěliví, zbrklí, při řešení problému často postupují intuitivně, volí metodu pokus - omyl. Setkají-li se s teorií, která podle jejich názoru není přesvědčivě doložena fakty nebo nemá bezprostřední praktické využití, odmítají se jí zabývat. ("Jen v mimoškolních aktivitách.", "Dlouhodobou zkušeností se školou.")

Informační psychologie učení

Informační psychologie dělí žáky na dva základní typy. Ani jeden z nich není sám o sobě výhodnější, ideální je jejich integrace.

Holisté

Snaží se uchopit učivo jako celek, hledají vhodné analogie, dokáží dobře zobecňovat. Učí se objevováním a vynalézáním.

Serialisté

Postupují krok za krokem, postupně procházejí jednotlivými částmi studia. Jeden podtyp postupuje přísně logicky, k dalšímu učivu přejde, až když zvládá učivo předchozí; druhý podtyp je patologický, učí se nazpaměť, zvládá pouze zkoušení, které staví na paměti, selhává při obměně zadání, při nutnosti využít neobvyklého postupu nebo při požadavku samostatného myšlení.

Sedm žáků se přihlásilo spíše k holistům, pět spíše k serialistům; s tím, že nemusí jít o obecně platný jev, protože se rozdíly projevují v jednotlivých předmětech (holistický přístup se objevuje u předmětů, o které má žák zájem) a situacích (před zkoušením či písemkou se prosazuje patologický serialismus kvůli nedostatku času: "Občas tam patřím, zvlášť když se musím něco naučit v hodině předcházející hodině klíčové.").

Hrůzná Anglie: Pomalost

Zase jsem se byl podívat v Anglii (a zase z donucení). Ta země mi nějak nesedne, takže se nedivte, když si budu jen stěžovat.

Nejvýrazněji se pomalost (a důkladnost) projevuje u servírování jídla. Začíná to už na palubě British Airways. Servírovat se začíná málem ještě před přistáním a na spořádání jídla máte sedm a půl minuty.

Když vám letušky nabízejí sendvič, je to ještě v pořádku. Můžete si vybrat sýrový nebo vajičkový. Jenomže pak chcete k pití džus. Letuška se ujistí, že opravdu chcete zrovna ten jablečný, tedy ten, který právě došel, načež se jakousi posunkovou řečí snaží zkontaktovat druhou letušku na konci letadla. Úspěšně před sebou do vzduchu modeluje krabici a jablko, a za chvíli je tu jablečný džus.

Jsme ale teprve na začátku. Do džusu si můžete přát led. Plátek citronu. Kávu? Čaj? S cukrem? S mlékem?

A pak vedle vás sedí anglický gentleman. V tu chvíli pochopíte, proč všechno tak dlouho trvá. Hmm, džusy... a jaké máte druhy? Jiné nejsou? A co víno? To ne... Voda! Není příliš perlivá? Říkáte kávu... ještě popřemýšlím. No ano, s mlékem, jistě. A přece jenom ten džus! Jaké že máte druhy? Led? Jen maličko. Dva plátky. Děkuji. A! Trochu více té kávy, prosím.

Jenomže v letadle, tam nemůže být Angličan uspokojen. Mají příliš malý výběr. Zato druhý den v hotelu při snídani, to už je jiná: Dal bych si vejce. Smažená nebo míchaná? Kolik? Se slaninou? Prorostlejší? Toasty? Bílé nebo tmavé? Více nebo méně opečené? Trochu fazolí? Hash brown? Párečky? A nějaké ovoce k tomu? Slazené? Bílý jogurt? Džus? Čaj? Bude stačit Earl Grey?

Proboha! Chci se jenom nasnídat!!

Nad dopisy diváků

Dobré odpoledne, dobrouu chuť, pokud zrovna svačíte. Trochu nezvykle vás vítám u vašeho oblíbeného pořadu Nad dopisy diváků. Nebo čtenářů? Ale buďme tolerantní a pojďme na to.

Chtěl bych vám poděkovat za vaše četná blahopřání k mým víkendovým narozeninám. Mile mě překvapilo, kolik lidí si dalo tu práci a pátralo po Internetu, jen aby zjistilo, kdo jsem, jak se jmenuji, kolik mám koček a jak jsou staré. Vy ostatní nebuďte smutní, protože se vše postupně dozvíte na těchto stránkách.

Přiznám se, že jsem byl lehce v šoku, když jsem zadal své jméno do Googlu a z prvních 50 odkazů se mě netýkají pouze tři. Při troše námahy by každý z vás byl schopen napsat můj životopis. Nejsem si jist, jestli je jsem s tím zcela smířen, ale budiž.

Pojďme k dopisům. Pan M. S. se ptá, jak dokážu produkovat tolik textu a jestli mám nějakou zvláštní metodu organizace práce, že to všechno stíhám. Všechno to pochopitelně vychází z toho, že mám o čem psát (překvapivě pak jde psaní trochu rychleji než obvykle), dále bývám u počítače i ve svém volném čase, a konečně, protože jsem tu tak trochu vytržen ze svého obvyklého prostředí, mám spoustu, obrovskou spoustu volného času. Dvacet hodin schůzí měsíčně se mi smrsklo na nula, a to prostě musí být někde vidět. K organizaci práce mohu prozradit jen jediné: základem všeho je správné delegování. Pokud děláte něco, co by dokázal i někdo jiný, delegujte to na něj. Zbyde vám čas na to, v čem jste opravdu dobrý, budete v tom ještě lepší, a dostanete přidáno.

Paní V. Z., pan A. Š. a pan M. T. se domnívají, že jsem Žertva. Nezlobte se, ale nejsem. Kromě tohoto blogu mám ještě blog povídek, jeden fiktivní blog a jeden tajný blog. Žertvu bych k tomu už opravdu nestíhal. Přiznávám, že můj roční příjem v Kč je sedmiciferné číslo, ale to tu opravdu mají všichni.

Pan P. T. se ptá, čím se živím. Dnes ráno jsem měl zeleninový salát, včera skopový kebab a v sobotu grilované kuře.

A na závěr, paní A. H. mě upozorňuje, že jsem celé dnešní dopoledne nic nezveřejnil a že se nemá čemu smát. Nezlobte se, ale pondělí tu bývají rušná. Mám tu před sebou na papíře tucet témat, se kterými vás musím obeznámit, ale opravdu to nebude hned. Snad vás potěší, že se tu ještě dnes objeví další díl mého starého švédského deníku. Taky jsem si už konečně našel byt, koupil si postel, prudil sousedy, a jako bonus mám několik senzačních příhod z Anglie.

Děkuji za pozornost, pohov.

Styly učení (3. díl)

Už potřetí se podíváme mezi studenty jednoho pražského gymnázia...

Přístup k učení

Respondentům byl předložen model vztahů mezi motivací, záměry, průběhem a výsledky učení (model už bohužel nemám). Úkolem bylo přiřadit k jednotlivým typům výsledků učení školní předměty tak, aby co nejlépe vystihovaly studentovu situaci.

Obvyklým případem se stalo připsání všech předmětů do kolonky "malé či žádné porozumění, uvádí nepodstatné detaily, nepropojenost" (úplně vlevo). V diskusi se následně ukázalo, že je to stav v podstatě vyhovující, protože umožňuje "prolézt" školou s nejmenším odporem.

Zajímavý je jeden dotazník (3. ročník), který k modelu přidává další kategorie:

Záměr: nejde o splnění požadavků, ale o to, abych měla pokoj a klid
Memorování: abych se nemusela učit, musím umět využívat znalostí, které jsem získala mimochodem
Výsledky: prokazuji daleko větší životaschopnost než ostatní, kteří se učí, umím se lépe vyjadřovat a práci zvládám s daleko větší kreativitou. prosím nevyvracet!

V kategoriích hloubkového přístupu se nejčastěji objevují matematika, zeměpis, chemie, fyzika.

Obtíže při učení

Respondentům byly popsány čtyři kategorie obtíží při učení, jejich úkolem bylo napsat, jaká kategorie se jich dotýká, případně v jaké míře a proč. Okolo každé kategorie se rozvinula diskuse, kterou jsem se pokusil shrnout v krátké poznámce u popisu kategorií. Komentáře se objevovaly i k obtížím obecně ("spíš mě to nebaví"). Za zajímavý považuji tento názor (3. ročník): "Odjakživa je většina učitelů a profesorů z pro mě nejasného důvodu přímo alergická na jedince, kteří se liší - to se dá ještě zvládat na ZŠ, ale na SŠ už je to těžší. snad VŠ bude lepší. jestli tam vůbec půjdu (a dostanu se). Mám příliš mnoho povinností a omezení, co se zdraví týče, a jsem strašně líná (nebo neochotná) se donutit učit, když je mi zle.".

Další názor (přiznává všechny čtyři kategorie obtíží) říká: "Nejvíce mi vadí, že se nemůžu opravdu soustředit na předměty, o které mám zájem, protože ve všech předmětech vyučující požadují dost hluboké znalosti. Já se nechci jenom učit, chci se i bavit. Když mám náladu učit se předmět, o který mám zájem, najednou zjistím, že se musím učit něco jiného, protože píšeme písemku." Stížnost na příliš vysoké požadavky ze strany vyučujících není ojedinělá.

Odpor k učení vyvěrající z negativních školních zkušeností

Souhlasili 4 studenti. Jeden respondent považuje za problém, že ho škola nenutí se učit: "Když mohu dosáhnout obstojných školních výsledků bez učení, není důvod se učit. Zvlášť když v některých předmětech mám lepší známky než mnozí, kteří se daný předmět učí, a rozumí mu."

Skutečnost, že se nemůžu učit pro sebe adekvátním způsobem, volit si svůj způsob učení

Souhlasilo 7 studentů. Z dialogu vyplynulo, že jsou nuceni respektovat rodičovské představy o učení, i když by sami volili jinak (učení se ve skupině, v jiný čas, na jiném místě - "doma na to nemám klid").

Omezenost představ o učení

Souhlasili 3 studenti. Šlo zejména o ztotožňování učení s učením se nazpaměť, z nutnosti získat dobrou známku, připravit se na zkoušení opakováním a memorováním: "Málokdy se učím jen proto, že bych chtěla. Většinou se učím proto, abych dostala dobrou známku."

Příliš těsná vázanost učení na vyučování a vnější řízení

Souhlasilo 5 studentů. Obvyklé konstatování bylo "jsem líný", tato vázanost je považována za pohodlnou a přitom nezávadnou.

Styly učení (2. díl)

Celkem pětkrát se seznámíte s názory mých bývalých studentů.

Jak ovlivňuje vaše učení se typ zkušebních otázek, pokud jej znáte předem?

Třetí otázka byla sjednocující, typ zkušebních otázek většinou učení neovlivňuje, názory jsou spíše k obtížnosti: ústní zkoušení je považováno za nejtěžší ("na ústní zkoušení se učím více"), testy za nejlehčí ("před testem se moc neučím"), písemné testy mají své výhody ("na písemku se dá napsat tahák"). Zkoušení je považováno za donucovací pomůcku k učení ("já se jinak neučím, jenom když bude test či zkoušení").

Jeden respondent (3. ročník) ale uvádí: "Chci rozumět látce. Otázky si předem ani nezjišťuji. Odpovědi a, b, c většinou napovídají, ale pokud jsou špatně formulované či hodně podobné, pak matou. Nestrukturované otázky jsou lepší, ale musí být dobře formulované. Např. 'Co víš o...' je moc rozsáhlé. Osobně se mi vymstilo, že jsem vynechal či nestihl napsat podle mě nepodstatné detaily."

Jak byste vy osobně vyložil obrat: být schopen použít/aplikovat to, co jsem se naučil?

V odpovědi na čtvrtou otázku se často objevuje slovo praxe a zautomatizování ("dokázat to použít v praxi", "když jsem schopen některé věci ze školy použít třeba při soutěžích v TV nebo i v praktickém životě", "pamatovat si to nejen tu hodinu, kdy to potřebuji", "mít to tak zažité, že to použijete téměř automaticky"), jde o souvislosti ("vědět, k čemu to je, ne mít nabiflovaná holá fakta"), kterých se ale nemusí dostávat ("Znalosti naučené ve škole jsou většinou jinde neaplikovatelné, pouze při přijímačkách, maturách, znalostních soutěžích").

Jak byste vy osobně charakterizoval rozdíl mezi aktivním učením a pasivním učením?

V poslední odpovědi byl rozdíl mezi aktivním a pasivním učením obvykle charakterizován příkladem z obou skupin. Vyučování ve škole bylo uváděno jako typický případ pasivního učení, do protikladu bylo dáváno v několika obměnách "když mě daná látka zajímá", "naschvál se učím, vyhledávám", "doplňování informací jinde", "mám motivaci".

Někdo ale pojmy obrací: "Aktivní učení je ve škole. Pasivní učení je když člověk odjede např. do Velké Británie a chce se učit jazyk, tak aniž by se moc učil, tak to prostředí a okolí tomu samo napomůže." (3. ročník)

Synonymum pro aktivní je zájem, synonymum pro pasivní je nezájem = škola.

Pátrání po Žertvovi, finální odhalení

Původně jsem to plánoval až na pondělí. Ale prý byste měli o víkendu špatné spaní. Takže tu masku, to pozlátko, tu faleš, sejmeme pěkně zostra. Sice to bude v tu chvíli bolet, ale je to lepší, než se s tím babrat po kouskách.

Znáte Nikanora Grujiće? V jedné své básni píše toto:

Čujete l jauk nadežde lišeni
Požarom strašnim? - Žertva je bogatstvo
Nestanka. - Sad cveta, sad vene,
Opada, a sad ga sasvim nema!

Finální odhalení

(jste si jistí, že si to opravdu chcete přečíst?)

Dobře. Celý ten příběh o pátrání jsem si vymyslel. Věděl o tom jen můj kolega a pochopitelně Žertva. Nikomu jsem nevolal, žádné diagramy jsem si nepřipravoval. Celé to mělo jen jediný cíl. Naplno vám ukázat, že pátrání po Žertvovi je věc laciná, upocená, upachtěná, hloupoučká, přiblblá, přisprostlá, ponižující a nefér. Že se zveřejněním Žertvovy identity nenabažíte, ale přijdete o iluze. Že vám znalost jeho jména nebude vůbec k ničemu.

Těch několik dní, po které jsem vás napínal, jsem vás nutil přemýšlet o tom, jestli skutečně chcete vědět, kdo Žertva je. Nevím, jestli to bylo zásluhou mého jako-pátrání, ale mám ohromnou radost z toho, když si teď na ostatních blozích čtu, že nechcete vědět, kdo je Žertva. Že jste přestali pátrat. Že jste zrušili soutěže o vypátrání. Díky.

Chválím AdaMMa za naprosto přesnou teorii. Už tehdy v Ostravě se mi zdálo, že ti to pálí. :-)

Skutečný příběh odhalení Žertvy je prostičký. Pamatujete na můj první článek na toto téma? Ten, který jsem pak raději smazal? Žertva mi pod něj psal komentáře. A mého výše zmíněného kolegu napadlo podívat se na podrobné statistiky TopListu. Tři komentáře, třikrát stejná adresa.

Vyměnili jsme si s Žertvou pár milých e-mailů. Byla to taková gentlemanská diskuse o počasí, ze které by snad nikdo nezasvěcený nic nepoznal. Ale já věděl a on věděl, že vím. A myslím, že mě Žertva pochopil. Neprozrazuju malým dětem, že Ježíšek neexistuje. I proto byl klidný.

Žertva si teď dává větší pozor. A vás už snad definitivně přestalo bavit to bezduché pátrání. Čtěte si jeho deníček, bavte se a nezapomeňte:

Žertva je bogatstvo.

Pátrání po Žertvovi, třetí pokus

Jsme u konce. Přes všechny ty překážky, přes všechny komplikace, přes všechny nejasnosti, přes všechna možná pochybení se mi podařilo skrouhnout počet možných Žertvů na jednoho jediného: toho správného.

Jistě jste lační po pravdě, ale zároveň se trochu bojíte. Nebojte se, pečlivě označím místo, kde Žertvu odhalím, takže včas stihnete zavřít okno svého prohlížeče, dokážete-li to.

Připomeňme si, jak moje pátrání probíhalo. Šel jsem na věc zpříma a rozhodl jsem se, že Žervovi zavolám. Nakonec jsem na to šel přes redakce, kde byli velmi vstřícní a dali mi spoustu tipů. Sekretářky už tak vstřícné nebyly, ale nakonec jsem se probojoval až k žádaným osobám a uzemnilo mě, že si ze mně vystřelili: Tři z nich se mi přiznali, že právě oni píšou Žertvův deníček. Z jistých důvodů jsem k této trojici přiřadil ještě čtvrtého kandidáta a čekala mě poslední fáze.

Jak vybrat toho jediného správného? Pomoc jsem našel při pročítání Žertvových záznamů. Bylo pondělí večer a já pochopil, že se musím vrátit k těm, které vědí nejvíc.

Telefonáty, na které jsem se připravoval, měly být velmi krátké. Otázka - odpověď. To mi stačí. A abych dostal pravdivou odpověď, musela být má otázka položena pečlivě. Samozřejmě. Naléhavě. Na jeden nádech.

Dokázal jsem to. V úterý odpoledne jsem čtyřem ženám položil stejnou otázku. Tři odpovědi nechápavé a jedna do černého: "Ještě ne..." Asi už tušíte, na co jsem se ptal.

"Už se pan ředitel vrátil z Brna?"

Ano, jen jeden z nich byl v úterý odpoledne v Brně. Žertva.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, finální odhalení.

Styly učení (1. díl)

Tohle se myslím dělo v červnu 2000.

Na základě knihy Jiřího Mareše Styly učení žáků a studentů (vydal Portál, Praha 1998) jsem provedl menší průzkum mezi studenty a studentkami pražského Gymnázia *****. Respondenti odpovídali na písemně položené otázky a následně se snažili zařadit svou osobnost se do ústně specifikovaných typů.

Profil

Průzkumu se (dobrovolně) zúčastnily dvě skupiny žáků: část třetích ročníků (6 chlapců, 2 dívky) během předmětu Programování a část prvních ročníků (6 dívek) během předmětu Informatika a výpočetní technika. Vzhledem k tak malému počtu respondentů není možné výsledky příliš zobecňovat, některé tendence však vysledovat lze. Oba ročníky jsem většinou spojil, v případě větších rozdílů nebo tam, kde to považuji za podstatné nebo zajímavé, ročník konkretizuji.

Představy o učení

Respondentům bylo položeno pět otázek, které vymysleli Holanďané Van Rossum, Deijkers a Hamerová v roce 1985:

1. Co vy osobně rozumíte učením?
2. Co vy osobně rozumíte dobrým vyučováním?
3. Jak ovlivňuje vaše učení se typ zkušebních otázek, pokud jej znáte předem? (typ zkušebních otázek je např. ústní zkoušení, test - zatrhávání odpovědí a b c, psaní volných, nestrukturovaných odpovědí apod.)
4. Jak byste vy osobně vyložil obrat: být schopen použít/aplikovat to, co jsem se naučil?
5. Jak byste vy osobně charakterizoval rozdíl mezi aktivním učením a pasivním učením?

Otázky dostali respondenti týden předem, aby na ně písemně odpověděli doma. Bylo zdůrazněno, aby odpovídali podle svého názoru, nikoliv podle toho, co považují za obecně správné.

Co vy osobně rozumíte učením?

V odpovědi na první otázku se objevuje několik společných aspektů: Je zdůrazňována paměť, informace a hlavně jejich důležitost, měřitelná pozdějším využitím ("získat informace, které budu potřebovat pro další život", "zapamatování => využití v praxi"). Učení ale není spojováno přímo s procesem zapamatování, ale se snahou o něj ("dostat něco do hlavy a pokusit se, aby tam něco zůstalo", "nové poznatky, které si snažím zapamatovat", "snaha zapamatovat si."). Jeden respondent se neomezuje jen na poznatky, ale přidává k nim i "zážitky", další uvádí konkrétně "čtení odborných knih, sledování dokumentárních pořadů". V jednom případě je též učení spojeno nikoli se zapamatováním, ale se "snahou o pochopení daného problému" (3. ročník). U starších žáků se ale objevuje i opačný extrém, totiž rezignace: "pro mě učení = memorování", "podívat se na předmět, abych zhruba věděl, o co tam jde".

Co vy osobně rozumíte dobrým vyučováním?

Odpovědi na druhou otázku se točí kolem názornosti a dobrých vztahů, občas ale sklouzává k pojmu dobrý učitel ("být spravedlivý, nebýt přílišný tyran", "dokázat zaujmout i nezajímavou látkou"); v prvních ročnících se objevuje zájem o ne zcela tradiční formy výkladu ("názorné předvedení, diskuse", "když kantor nečte poučky z knih, ale vyloženě výklad vypráví jako příběh"), jedna studentka se domnívá, že "dobré vyučování mě musí bavit, musí mi něco dát", aniž by specifikovala, co pro to je ochotna sama udělat.

Poznámka: Na začátku roku jsem se pokusil v prvních ročnících zavést právě toto "dobré" vyučování, diskutovali jsme, vyslovovali názory a oponovali jim, vymýšleli nové věci. Po několika hodinách mě žáci poprosili, jestli bych nemohl vykládat "normálně", protože tento styl vyučování je sice baví, ale mají pocit, že se nic neučí. Pokud v tomto průzkumu nejsou jen plané výkřiky, zdá se mi, že do "dobrého" vyučování za ten rok dozráli.

Třetí ročníky jsou konzervativnější ("student z výkladu dobře pochopí dané učivo"), i když se experimentům nebrání ("za velice kladné považuji pokusy, pitvy. čím nevšednější, tím lepší"). Též se vyjadřují k ohodnocování ("Nemělo by se dávat moc známek, protože člověku pak jde jen o ně. Vím, že je to těžké pro vyučující, ale měli by se více přiklánět k osobnímu ohodnocení. Během půl roku se dá zjistit, jak člověk látce rozumí, známky zkreslují."). Důraz je na zajímavosti, která má studenta upoutat ("když dokonce dávám pozor"), většinou se staví na tom, že žák je při vyučování pasivní: Jsem tu a něco mě naučte - "Když vás vyučující něco naučí, i když vy nechcete". To koresponduje s poslední otázkou, kde je jako příklad pasivního učení uváděno právě vyučování.

Pátrání po Žertvovi, druhý pokus

Shrnutí z minula: V redakcích mi sice moc nepomohli zúžit výběr, ale alespoň jsem dostal ta správná telefonní čísla. Problémy jako pochcané dlaždičky se řeší víceméně všude a víceméně všichni jsou přesvědčeni, že Žertva patří právě jim.

Překvapilo mě, jak malý počet koncernů tu vlastně je. Tiráže obvykle nečtu, takže jsem netušil, že když u trafiky váhám nad dvěma časopisy, že se nejedná o konkurenci, ale o "bratříčky". Aspoň těch telefonátů nebude muset být tolik, říkal jsem si.

I takovou maličkost jako telefonát je ale třeba si dobře připravit. Zatímco u redakcí jsem ještě v prvních vteřinách hovoru nevěděl, co budu říkat, a prostě jsem tak nějak improvizoval, tentokrát jsem tvrdě narazil.

Ředitelova sekretářka, to je není osoba, to je institut, to je nějaké lustrační zařízení. Co a proč a odkud a jak a na co a co když ne... Prostě první telefonát skončil fiaskem a druhý také. Pan ředitel nemá čas, má poradu, je mimo Prahu, prostě jsem si ani neťukl.

Takže jsem si dal na chvíli pauzu, nakreslil jsem si diagram možného vývoje telefonního hovoru a snažil jsem se předem připravit úplně na všechno. Má lest se mi sice zdála docela průhledná, ale počítal jsem s tím, že sekretářka zná číslo volajícího a tedy že mi zahraniční číslo dodá na důvěryhodnosti.

Žel, ukončil jsem analýzu příliš brzy. Zavolal jsem na třetí číslo v mém seznamu, diagram fungoval téměř dokonale a najednou jsem měl na drátě ředitele. Měl jsem knedlík v krku, ale vykoktal jsem: "Dobrý den, mluvím správně se Žertvou?" Cítil jsem, jak rudnu. "Ano," ozvalo se. Jenomže já vůl v tom diagramu nepokračoval! Vždyť já byl připravený jenom na to, že mi řekne ne, já se omluvím, poděkuju a zavěsím. Sakra!

"Ee, já jsem si to jenom chtěl ověřit..." koktám dál a klidný hlas mi odpovídá: "Tak jste si to ověřil a co dál? K čemu vám to bude?" To bych taky rád věděl... "No jenom mě to zajímalo... tak se nezlobte, na shledanou."

Šel jsem se opláchnout. Našel jsem Žertvu a nebyl jsem z toho schopen vůbec nic vytřískat! Samozřejmě, že jak jsem věděl jméno společnosti, všechno hned do sebe zapadalo, všechny ty náznaky a příhody, všechno sedělo a divil jsem se, že mě to nenapadlo dřív. Jenom jedna věc se mi nezdála.

Žertva se ani trochu nepozastavil nad tím, že jsem ho objevil. Jako kdybych mu sděloval nějakou banalitku, třeba že jsem se právě najedl. Tenhle stín pochyb se mi vracel znovu a znovu. Ani jej nezajímalo, jak jsem ho našel! Nedalo se nic dělat, musel jsem tuhle pochybnost zaplašit, a tak jsem začal obvolávat ta zbylá čísla.

Poprvé mě přes sluchátko udeřil hlučný smích. V ředitelově kanceláři se musely třást okenní tabule, když dotyčný vybuchl smíchy. Ujistil mě, že on Žertva opravdu není a že je přesvědčen, že to ani není nikdo z žádných novin. Prý je to celé vymyšlené, protože skutečné firemní příhody jsou daleko daleko šťavnatější. "Kdybych si já psal deník podle skutečnosti, tak tomu ani nebude nikdo věřit!" dozvěděl jsem se na závěr. Ale bohužel mi žádnou pikantnost neprozradil.

Jenže pak přišla na řadu další telefonní čísla a já stál před problémem, který jsem skutečně nečekal.

Nepodařilo se mi mluvit se všemi, to přiznávám. Ale i přes to jsem měl před sebou tři jména, tři Žertvy. Tři ředitelé se mi do telefonu přiznali, dva celkem klidně, jeden s údivem, který byl možná hraný.

Co mě napadlo: Je možné, že i když jsou to konkurenti, v této věci se chovají kolegiálně. Buď všichni vědí, kdo Žertva je, a domluvili se předem na tomto úhybném manévru, nebo prostě z vlastního rozhodnutí a z čiré kolegiality přiznali sebe jako falešnou stopu. A nebo jsou to prostě vtipálci, a netrpělivě čekají, až se ta kachna dostane na veřejnost.

Ve dvou redakcích mi řekli, že u nich Žertva určitě není. V jednom z těchto případů jsem mluvil přímo s nějakým šéfredaktorem. Nemohl to být Bína a úmyslně mlžit, že neví nic o dlaždičkách? Pro jistotu jsem si tuhle redakci připsal ke třem kandidátům na Žertvu.

Samozřejmě, že by Žertvou mohl být i někdo jiný - někdo z těch, kteří se mi vysmáli, nebo z těch, kterým jsem se nedovolal. Ale nějak jsem byl přesvědčen, že můj výběr jde správným směrem. Potřeboval jsem zjistit, kdo z těch čtyř to doopravdy je.

Jenže jak? A tak jsem si pročítal Žertvův deníček znovu a znovu, až mi to spojilo. No jistě! Jak triviální, jak jednoduché...

A měl jsem pravdu.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, třetí pokus.

Pátrání po Žertvovi, odbočka

Když o sobě včera odpoledne Žertva prohlásil, že je Michalem Vieweghem, dopálil jsem se a byl jsem rozhodnut dnes ráno jeho identitu odhalit. Naštěstí se Žertva vzpamatoval a já můžu pokračovat v chronologickém popisu svého pátrání.


Zcela typicky se Žertvovi do komentářů ozvali lidé, kteří jej jako Viewegha
už dávno poznali a jenom si to nechávali pro sebe. Jó, chlapi, kdybych to
neříkal už od začátku, připravujou si už formulku do hospody. K tomu jedna
smutnější a jedna veselejší poznámka:

Kdysi jsem pořádal takovou menší literární skoro-soutěž. Účastníkům jsem
velmi stručně převyprávěl jistou legendu a jejich úkolem bylo ji literárně
zpracovat. Přestože jsem si legendu zcela vymyslel, hned se jeden člověk ozval a
začal druhým vysvětlovat, že legendu moc dobře zná a že je velmi poutavá. Tu
smutnější poznámku jsem slyšel od kolegy po loňských povodních. Lidi se
rozdělí na dvě skupiny, jedna tvrdí, že se nic nestane, druhá zase, že se má
všechno co nejrychleji evakuovat. Jak to bude, neví nikdo, ale poté je vždycky
jedna skupina za blbce.

Kouzlo Žertvy spočívá v tom, že dokáže udělat blbce z nás všech. Jen
počkejte, až za dva týdny ta Vieweghova knížka skutečně vyjde. :-)

Ale zpátky k věci: Žertva je skutečně tím, za koho se vydává, a přede mnou
stál úkol říci mu to pěkně ze sluchátka do sluchátka.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, druhý pokus.

Harnoncourt natočil Mou vlast

Už jen u jediného dirigenta by mě ta zpráva potěšila víc: U Sira J. E. Gardinera.

Nikolaus Harnoncourt podepsal smlouvu s BMG Classics a někdy v nejbližší době by se měla na trhu objevit jeho nahrávka Mé vlasti s Vídeňáky. Bude to tedy zřejmě daleko dřív, než se podaří Pražskému jaru získat JEG pro zahajovací koncert festivalu.

Během následujících čtyř let má na BMG vyjít celkem deset Harnoncourtových nahrávek. Mj. Verdiho Requiem a Brucknerova 9. symfonie d moll.

 

Doporučené nahrávky:

Bedřich Smetana: Má vlast
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Jaroslav Krombholc, Multisonic

Giuseppe Verdi: Requiem
Orgonasova, von Otter, Canonici, Miles, Orchestre révolutionnaire et romantique, Monteverdi Choir, John Eliot Gardiner, Philips

Anton Bruckner: Symfonie č. 9
Royal Scottish National Orchestra, Georg Tintner, Naxos

Pátrání po Žertvovi, první pokus

Dnes jsem se k tomu postavil čelem: Ano, kvůli návštěvnosti svého blogu jsem ochoten jít i přes mrtvoly. Mylně jsem se domníval, že to zůstane mým tajemstvím. Prostě to nevydržím. Nikdy bych toto pátrání neodhalil, kdyby bylo neúspěšné, ale teď už je po všem a já prostě musím.

Po dlouhém váhání jsem nakonec Žertvu vyhodnotil jako skutečného člověka na vyšším místě ve skutečných novinách (vždyť největší tma je pod svícnem). Sepsal jsem si tedy všechny možné noviny a časopisy, které mě napadly a mnohem víc jsem jich pak ještě našel na webu. Ukázalo se ale, že dostat se k manažerské nebo vlastnické struktuře zdaleka není tak jednoduché, jak jsem se původně domníval.

Měl jsem totiž jednoduchý plán: Vytipuji si všechny osoby, které by to mohly být, a prostě jim zavolám. Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď. Buď bude Žertva v šoku, že jsem ho našel, nebo to bude aspoň férovej chlap, ale prostě se mi přizná.

Nakonec jsem se musel kvůli nedostatku informací uchýlit k volání do redakcí. Bylo mi jasné, že mě s nikým z vedení nespojí (zvlášť když ani nevím, koho chci k telefonu), a tak jsem si povídal s redaktory a v několika případech s šéfredaktory.

Výsledky byly ohromující. Všichni věděli, že Žertvův blog existuje. S pouhými dvěma výjimkami mi všude vyzradili, že jsou si téměř až úplně jisti, že Žertva dělá právě u nich. Ve více než polovině případů to bylo kvůli Bínovi ("fakt, úplně přesný popis!"), spousta popisovaných příhod se u nich odehrála "přesně takhle". Jeden člověk mi řekl, že si je naprosto jistý, protože šel jednou za šéfem po chodbě, zašeptal "Žertvo" a šéf sebou cuknul. Jeden mi popsal příhodu, jak se ve skupince zrovna bavili o Žertvovi, když se k nim šéf přidal, načež ten dotyčný pronesl: "Kdo by to tak asi mohl být..." a mrknul na šéfa, a šéf mrknutí opětoval a odešel.

Fascinuje mě, čím dnes redakce žijí - ale co, je okurková sezóna, že. Dostal jsem jména, dostal jsem i telefonní čísla, a samozřejmě si už "nepamatuji", s kým z redakce jsem mluvil. Když jsem vylezl z telefonního automatu, byl jsem téměř o 40 franků chudší a chystal jsem se ještě zchudnout. Počet možných Žertvů jsem téměř neomezil. Ale o tom až příště.

P. S. Ve třech redakcích mi potvrdili, že právě u nich řešili pochcané dlaždičky.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, odbočka.

Jsem nákupní maniak

Přiznávám se. Koupím všechno, na co dosáhnu.

Abych nepohořel, vedu si pro začátek přesné finanční záznamy. V úterý jsem si koupil 240 g Camembertu za jedno euro a jeden cent. V pátek víno za čtyři eura a devadesát pět centů. A tak podobně.


Jídlo zatím nakupuju ve Francii. Ne že by to bylo až tak lacinější, ale z práce to mám blíž. Zatím si kupuju jenom ty sýry, vína, mléka, džusy, chleby, ovoce a takové ty drobnosti, ale dneska bych si mohl koupit už něco pořádného, třeba Nutellu.


Pro všechno ostatní musím do Ženevy. Je tam Carrefour a hlavně Balexert. V Balexertu je asi 200 obchodů a už jsem se v něm během jedné hodiny dvakrát ztratil. Nejobtížnější je najít správný východ. Východů je několik, a protože se ne předpokládá, že by nějaký blázen byl v Balexertu nakupovat bez auta, vždycky se vynořím v některém parkovacím patře plném aut a únikový východ mě zase dovede dovnitř...


Prší a mám v botě díru. Zespoda. Takže jsem se plácnul přes kapsu a šel si koupit boty. Do Centre Commercial de Meyrin, abych se neztratil. Mrká tu na mě Baťa, ale nejsem trouba, abych si kupoval botky u Baťi. Nakonec jsem si pořídil moc pěkné italské za pouhých 70 franků!


A vůbec jsem zjistil, že jsem se před cestou nestačil moc vybavit. Takže jsem si musel koupit takové vymoženosti jako pásek, abych měl čím koho seřezat, kdyby bylo za co, vodu po holení, rychlovarnou konvici a nějaká ta cédéčka. Cédéčka jsou tu sice drahá, ale když je nějaké ve slevě za pět franků, no to by byl hřích, nechat to tam ležet. Už jich mám jedenáct. Některá jsou sice za 10 franků, ale stejně.


Voda po holení mi dělá největší starosti. Moje oblíbená značka se tu totiž vůbec nevyskytuje. Překousávám si dolní ret a kupuju Niveu.


Ještě si musím koupit nový počítač, DVD přehrávač, auto... a tím už bych snad mohl začít žít ve velkoměstě.


Pokud bych všechno přepočítával přes kurz (1:20), je tu spousta velmi drahých věcí. Některé jsou ale stejně drahé jako v Čechách. Třeba auta, elektronika (tak je dokonce levnější), kočičí žrádlo, boty a tak. Vzhledem k místní kupní síle jsou všechny tyhle věci neuvěřitelně levné. Já tu uplatňuju kurz 1:10, protože se to dobře počítá a občas to i vychází.


Že tu i ty největší obchody zavírají už v sedm večer, to jsem schopný pochopit. Prodavači jsou taky lidi. Ale proč je tu tak malý výběr zboží? Nemají tu mojí oblíbenou kávu Jacobs Ebony! Kdyby neměli kávu Dadák (jako že nemají), neřeknu ani ň, ale Jacobs! A co je horší, v celé Ženevě je nemožné sehnat tonic Kinley. Coca-Cola, Fanta, Sprite, to všechno tu je, ale Kinley nemají ani u McDonalda. A tak v této evidentně zaostalé zemi popíjím samotný gin...

Zařizuju si víza a je to mor

Příhody z ambasády jsou téměř tak vtipné jako příhody z ubytovny. Tenhle příběh začal ještě v Praze a zdaleka mu není konec...

Cern leží na obě strany od švýcarsko-francouzské hranice. Švýcarská víza nepotřebudu, ale francouzská ano. Je to děsně komplikované, protože jsou to nějaká speciální dlouhodobá víza, která se údajně jen tak někomu nedávají. Takže: Já pošlu z Prahy do Cernu kopii svého pasu, oni napíšou žádost na francouzské ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo napíše na francouzskou ambasádu do Prahy a tam mi dají víza. Jak jednoduché, kdyby v tom nebyl háček...


Tak dlouho jsem čekal, až se mi z ambasády ozvou, že pro mě už konečně mají víza, až jsem na to úplně zapomněl. Vzpomínám si několik dní před odletem; je středa ráno, no co, zkusíme to. "Dobrý den, Olmer, mám takový problém," povídám. A paní na ambasádě na mě hned začne chrlit, jak už tam na mě čeká a jak už mám nejvyšší čas a jak musím ještě dnes přinést fotografii a pas, aby mi ta víza vydala, a jak mi je vydá v pátek, abych mohl v pondělí letět. Věděla o mě snad všechno. "Jenom jednu fotku?" ptám se. Prý raději dvě. "Žádné peníze?" nenechám se odbýt. A tak prý jo, tři tisíce korun, pro jistotu.


Na ambasádě šéfuje vrátný, kdo jiný. Pouští lidi ven a dovnitř, tváří se přísně a neustále se prochází bezpečnostním rámem tam a zpátky a pípá. Vystojím si frontu, abych dostal formulář, ten vyplním, vystojím si znovu frontu, doplním formulář, vystojím si tu blbou frontu, opravím formulář, vystojím si tu debilní hnusnou frontu, nalepím na formulář fotku, vystojím... a jsem venku. Spotřeboval jsem jen jednu fotku a 0 Kč. Co mám s tou druhou fotkou dělat?


Za půl hodiny telefon. Že teda přece jenom ty peníze. Ať si je v pátek přinesu. OK, radši si s sebou vezmu i tu druhou fotku. Za další hodinu znovu telefon. Že teda peníze asi ne, ale ještě se to musí ověřit. (Mohla by se zeptat vrátného, ten ví všechno.)


Finální telefon dne mi oznamoval, že se to bohužel do pátku nestihne. Že je nový režim. Že by se to dřív stihlo, ale teď prostě ne. Teda možná jo. V pondělí to můžu zkusit; v nejhorším dostanu zpátky aspoň svůj pas. A ty peníze nepotřebuju.


V pondělí je na ambasádě děsná fronta. Lidi stojí na ulici, slunce do nich šajnuje, co může. Předběhnu a zazvoním, vždyť jsem objednaný. Vrátný je nemilosrdný. Prý ať čekám. Utíkám na matfyz (je to kousek) a volám na ambasádu. "No jen si přijďte, hned teď, bez čekání, stejně víza nemáte," povídá paní. Zpátky k vrátnému. Je nemilosrdný, ale strkám nohu do dveří a už jsem uvnitř. Venku stojí v neuvěřitelném vedru dvanáct lidí. Tady je chládek a dvanáct prázdných křesílek si řeší své petit problémy. Vrátný se mi snaží svým tělem zabránit v přístupu k okénku, mává obuškem, až mám strach, že si ublíží, ale paní za okénkem ho odhání jako neodbytnou mouchu. Beru si pas a mizím, za čtyři hodiny mám být na letišti a ještě nemám sbaleno. Vrátný se se mnou vztekle rozloučí a bouchne dveřmi. Z. Sice letím bez víz, ale aspoň s pasem. A za týden prý dostanu i víza.


Nebudu to protahovat, po šesti týdnech se ještě ambasáda nerozhoupala. Asi si to schovávají na Vánoce, abych měl radost. Zatím je mi to celkem jedno, protože úředník, který v Paříži zpracovává žádosti o francouzskou "občanku", je dlouhodobě nemocný a není za něj náhrada. A víza potřebuju jen kvůli té občance.

Promiň, Žertvo

Pěkně jsem si naběhl a omlouvám se.

Když jsem se včera o půl druhé v noci dozvěděl, že Žertva skončil, uleželo se mi to přes noc v hlavě a ráno jsem zplodil článek Proč Žertva skončil?, ve kterém jsem se zlehka zamyslel nad tím, jak to vlastně celé bylo a kdo by Žertva mohl být. Zčásti to byla legrace, např. poznámka o Vladimíru Železném, ale hlavně jsem tak nějak tajně doufal, že se opravdu najde nějaký Žertvův následovník (článek končil výzvou, jestli by někdo nebyl schopný si přerušený příběh domyslet).

Stalo se ale něco jiného: Ozval se Žertva a dal mi do ruky několik pádných důkazů toho, že je tím, za koho se vydává, spolu s několika pádnými důkazy toho, že není tím, za koho se vydává. A dokonce začal pokračovat ve svém deníku, což je pro mě nanejvýš pozitivní (pochopitelně se nedomnívám, že by na tom měl nějakou zásluhu zmíněný článek).

Ale bohužel došlo i na méně pozitivní věci. Vy, čtenáři mého blogu, jste se začali domnívat, že jsem nějaká detektivní kancelář, a začali jste mě nabádat a upozorňovat na detaily, kterých si mám všimnout, psali jste mi své teorie atd.

NE, VÁŽENÍ! Nehodlám o Žertvově identitě hloubat jinak než čtením jeho deníčku, nehodlám nikam telefonovat a nikoho se vyptávat, a už vůbec se mi nechce hledat nějaká jména a fotografie na webu Masarykovy univerzity. Nevím, co z toho máte, ale přijde mi to sprosté.

Pochopil jsem to příliš pozdě. Žertva nám totiž nabídl dobrý obchod: Jeden z nejlepších českých blogů za to, že jej necháme na pokoji. Je to opravdu tak těžké?

Včerejší článek jsem smazal. Promiň, Žertvo.

Učím se faxovat

Potřebuju odeslat fax do realitky. Jak prosté.

Fax na sekretariátě je velká obluda. Strčíte do ní papíry, zadáte telefonní číslo, ona si papíry naskenuje, vrátí vám je a ve chvíli svého volna se je pokouší odfaxovat, až nakonec vyplivne jakýsi závěrečný report.


Čekám u obludy a report nikde. No nic, někdy si dává na čas.


Zítra. Report nepřišel. Nebyl by tu nějaký jiný fax, nějaký méně sofistikovaný? Byl, že prý ve vedlejší kanceláři. Je úplně stejný, ale má dobře nastavenou hlasitost, takže tentokrát slyším, že se vytáčí číslo a pak se ozve hlas z pásku: Tato služba není dostupná... Zkouším to pětkrát, ale zdá se, že služba poslání faxu není featurou faxu. Sekretářka volá do realitky a vysvětluje náš problém. Dávají nám další dvě čísla. Sakra, to je ale velká realitka, když mají tři faxy. Druhé číslo nefunguje, třetí ano. Sláva, poslal jsem fax.


Za chvíli mi telefonuje nějaká žena. Přišel jí můj fax, a přitom nemá s realitkou nic společného. Voláme znovu do realitky - a tentokrát nám tvrdí, že mají pouze jedno faxové číslo. Začínám být nešťastný, protože jestli se mi nepodaří odeslat fax dnes do čtyř hodin, nemám šanci ten byt získat.


Sekretářka mezitím volá jiné sekretářce a popisuje jí veselou příhodu s faxem. Odpověď je překvapivá: To znám, to mi taky zlobilo, ale zavolala jsem na to někoho a ten mi to spravil. Bylo to něco s konfigurací...


Fax ve vedlejší budově je moje záchrana. Voila, skutečně to funguje. Ještě zavolat do realitky - ano, můj fax dostali a jsem mezi uchazeči o byt. Je 16:02. V následujících dnech budu faxovat ještě tucty žádostí o byt...

Sháním si byt

Hrůza a děs. Všichni mě srdečně ujišťují, že sehnat si v Ženevě byt je zhola nemožné. Jedni radí, že jedině přes realitku, jinak nemám šanci. Druhí radí, že jedině přes inzeráty jednotlivců. Třetí vysvětlují, že pokud nemám známosti, jsem ztracen.

Jsem ztracen.


Zaměstnanci v realitkách neznají slova anglicky. Snažím se být milý a klidný, takže nakonec jsou to většinou oni, kdo mi práskne s telefonem. Některé realitky používají e-mail. Frázi "Bohužel, tento byt je už pronajatý." už mám v krvi. Občas tu přesvědčím někoho z kolegů, aby mi do realitky zatelefonoval a domluvil mi prohlídku bytu. Občas se dokonce povede, že je prohlídka ještě možná. To pak musím jet do realitky, tak si půjčit klíče, najít byt, podívat se do něj, vrátit se do realitky a tam vyplnit formulář, že mám o byt zájem. Kromě toho tam musím vysvětlit, že jsem počestný, kolik mám peněz, kde teď bydlím, proč se chci stěhovat a tak podobně. Většinu dokumentů nemůžu předložit hned teď (nezlobte se, ale právě jsem přijel, dokumenty budou až za pár týdnů) nebo dokonce vůbec (třeba potvrzení o tom, že mám pojistku na domácnost; tu ale nemůžu uzavřit, dokud nebudu mít domácnost).


Pořád se chodím dívat na nějaké byty a pořád o ně projevuju zájem. Vím, že bych si je už ani nemusel prohlížet, jsou všechny úplně stejné. Obvykle nejsou moc pěkné a obvykle nejsou pro mě.


Vřele mi tu doporučují Cern Housing Service. To je taková skvělá služba, která jednou za týden zveřejňuje na webu nějaké inzeráty bez kontaktů, o které je třeba si napsat. Standardní odpověď je pochopitelně negativní, případně zůstanu zcela bez odezvy. To je divné, diví se všichni okolo, když jim to líčím, vždycky to tak perfektně fungovalo... Jo, milí zlatí, jenomže vy už všichni spoustu let bydlíte.


Občas někdo odchází z Cernu nebo se stěhuje do Francie. To si pak padesát lidí z Cernu, kteří zrovna shánějí bydlení, jdou ten byt omrknout a vzájemně na sebe podezřívavě koukají a odhadují, kdo má jaké šance. Ty mé jsou zatím velmi nízké...


Neumím francouzsky, nemám carté de légitimation. Jsem ztracen.


Přiměřeně velký byt 1+1. Realitka se měla už dávno rozhodnout, komu ho přiklepne. Zájemců je dvanáct a oni mezi nimi budou týden vybírat, aby uspokojili sociální blaho celé Ženevy. Kdyby ten byt přiklepli prvnímu, kdo je za něj ochoten zaplatit, udělali by líp.


Další naděje je 2+1 v centru Ženevy. To už bych ovšem potřeboval i auto. Volné až od 1. září. Do té doby asi chcípnu.


A znovu a znovu 2+1. Co v nich budu sám dělat? Ten největší má 75 čtverečních metrů. Asi si tam zřídím luxusní bar a budu každý týden pořádat mejdany.


Anebo že bych přece jenom bydlel ve Francii? Vypadá to tam méně byrokraticky, jenom potřebuju to auto (nedávno tu někdo nabízel auto za flašku). Možná by se mi na vesnici líbilo víc než někde v paneláku?!


(pokračování příště)

Zápolím s uklízečkou

Kdysi mi někdo poslal takový vtip o tom, jak se někomu v hotelu hromadí mýdla, protože používá vlastní (od té doby si nevozím do hotelů svá mýdla). Tehdy jsem netušil, že mě může potkat něco podobného...

30. 6., pondělí


Poprvé ve svém pokoji č. 519. Vybalil jsem své věci, do koupelny na poličku nad umyvadlem jsem vyložil své hygiecké potřeby, rozbalil jsem místní mýdlo a koš pod umyvadlem jsem přesunul vlevo, aby mi nepřekážel u ručníku.


1. 7., úterý


Když jsem večer přišel na pokoj, byl koš pod umyvadlem na svém původním místě vpravo. Dal jsem ho zase vlevo, aby mi nepřekážel u ručníku.


2. 7., středa


Zase mi uklízečka přesunula koš! Dal jsem ho zpátky vlevo, aby mi nepřekážel u ručníku. Navíc mi přidala ještě jedno mýdlo. Mám se mýt oběma? Nebo to staré vyhodit? Raději to nové nerozbalím. Půl hodiny jsem smolil francouzskou větu, kterou jsem napsal na papír a připevnil ke koši. Mám pouze malý francouzsko-český slovník přiložený k učebnici francouzštiny, takže jsem ho musel pročíst celý, abych našel slovíčka, která potřebuji.


3. 7., čtvrtek


Má francouzština asi zabrala, protože koš zůstal vlevo, takže mi nepřekáží u ručníku. Tentokrát se ale přesunulo mýdlo z levé části umyvadla na pravou. To nesmím být ani trošku levák? Dal jsem mýdlo zpátky a zkontroloval, že jsem nedostal žádné další mýdlo kromě těch dvou, které už mám.


4. 7., pátek


$$OBR385$$ Ráno jsem dostal zprávu, že uklízecí firma vstoupila do stávky. Snad to není kvůli mně. Večer jsem zjistil, že mi z koupelny zmizel toaletní papír a obě mýdla a že koš je zase vpravo, takže by mi překážel u ručníku, kdyby ručník nezmizel. Asi to přece jenom bylo kvůli mně. Ale jak se mám utírat do ručníku, když mi tam překáží ten zatracený koš?! Stěhuju se pryč.


Dodatek: Ke konci července jsem se musel na ubytovnu nastěhovat ještě jednou, jen na dva dny. Ubytoval jsem se ve úterý v noci. Stávka začala ve středu ráno. Ve čtvrtek jsem se vystěhoval. Stávka skončila hned v pátek. Opravdu za to můžu??

Bydlím na ubytovně

Z ubytovny je vždycky spousta příhod...

Třeba ta, jak jsem do Cernu první den dorazil v jedenáct večer s batohem a dvěma kuframa a musel jsem si poslepu ubytovnu najít. Naštěstí mi to netrvalo déle než před čtyřmi roky.


Nebo ta, jak v kuchyni visí papír, že kdo si odnese nějaké nádobí, bude vyloučen a veřejně zostuzen. Nikdo si z toho moc nedělá.


Včera večer přestala téct voda. Měl jsem víno, takže mi to bylo celkem jedno, ale najednou bylo všechno víno vypité a já měl děsnou a ukrutnou žízeň. Z kohoutku trochu kapalo, během půl hodiny mi nakapalo půl skleničky. Stejně jsem měl ale děsnou žízeň a bylo mi jasné, že neusnu. Usnul jsem, ráno voda tekla a žízeň mě přešla. Kdo by pil vodu, když teče.


Pračky v pračkovně (či v prádelně, chcete-li) jsou na karty, které dávají na vrátnici. Šel jsem si jednu vyzvednout. Prý už všechny rozdali. Asi si budu muset nějakou tu kartu vyrobit.


Objednával jsem si ubytovnu na konci května. Napsali mi obratem e-mail, že mám smůlu, protože objednávky přijímají až od června. Ať si pošlu mail ještě jednou. Počkal jsem dva dny do června a poslal svůj požadavek znovu. Byl trochu speciální, chtěl jsem ubytování na dva týdny, pak deset dnů pauzu a pak až do té doby, než seženu jiné ubytování. Žádná odpověď. Po několika dnech už mi to přišlo zvláštní, a tak jsem jim napsal znovu, co že se to děje. Ozvali se hned, že prý je moje rezervace v pořádku. Když jsem přijel, chtěl jsem si to ověřit a ukázalo se, že moje rezervace je v pořádku pro ty první dva týdny. Pak už nemám rezervováno nic a ubytovna je zcela a úplně plná. Není šance, že by se našlo volné místo.


To bylo při osobním jednání. Později jsem tam zkusil zavolat a ejhle! Jedno místo se uvolnilo. Budu mít sám pro sebe dvoulůžkový pokoj. Není to škoda, takhle plýtvat místem? Nemluvě o penězích...