Pátrání po Žertvovi, odbočka

Když o sobě včera odpoledne Žertva prohlásil, že je Michalem Vieweghem, dopálil jsem se a byl jsem rozhodnut dnes ráno jeho identitu odhalit. Naštěstí se Žertva vzpamatoval a já můžu pokračovat v chronologickém popisu svého pátrání.


Zcela typicky se Žertvovi do komentářů ozvali lidé, kteří jej jako Viewegha
už dávno poznali a jenom si to nechávali pro sebe. Jó, chlapi, kdybych to
neříkal už od začátku, připravujou si už formulku do hospody. K tomu jedna
smutnější a jedna veselejší poznámka:

Kdysi jsem pořádal takovou menší literární skoro-soutěž. Účastníkům jsem
velmi stručně převyprávěl jistou legendu a jejich úkolem bylo ji literárně
zpracovat. Přestože jsem si legendu zcela vymyslel, hned se jeden člověk ozval a
začal druhým vysvětlovat, že legendu moc dobře zná a že je velmi poutavá. Tu
smutnější poznámku jsem slyšel od kolegy po loňských povodních. Lidi se
rozdělí na dvě skupiny, jedna tvrdí, že se nic nestane, druhá zase, že se má
všechno co nejrychleji evakuovat. Jak to bude, neví nikdo, ale poté je vždycky
jedna skupina za blbce.

Kouzlo Žertvy spočívá v tom, že dokáže udělat blbce z nás všech. Jen
počkejte, až za dva týdny ta Vieweghova knížka skutečně vyjde. :-)

Ale zpátky k věci: Žertva je skutečně tím, za koho se vydává, a přede mnou
stál úkol říci mu to pěkně ze sluchátka do sluchátka.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, druhý pokus.