Styly učení (1. díl)

Tohle se myslím dělo v červnu 2000.

Na základě knihy Jiřího Mareše Styly učení žáků a studentů (vydal Portál, Praha 1998) jsem provedl menší průzkum mezi studenty a studentkami pražského Gymnázia *****. Respondenti odpovídali na písemně položené otázky a následně se snažili zařadit svou osobnost se do ústně specifikovaných typů.

Profil

Průzkumu se (dobrovolně) zúčastnily dvě skupiny žáků: část třetích ročníků (6 chlapců, 2 dívky) během předmětu Programování a část prvních ročníků (6 dívek) během předmětu Informatika a výpočetní technika. Vzhledem k tak malému počtu respondentů není možné výsledky příliš zobecňovat, některé tendence však vysledovat lze. Oba ročníky jsem většinou spojil, v případě větších rozdílů nebo tam, kde to považuji za podstatné nebo zajímavé, ročník konkretizuji.

Představy o učení

Respondentům bylo položeno pět otázek, které vymysleli Holanďané Van Rossum, Deijkers a Hamerová v roce 1985:

1. Co vy osobně rozumíte učením?
2. Co vy osobně rozumíte dobrým vyučováním?
3. Jak ovlivňuje vaše učení se typ zkušebních otázek, pokud jej znáte předem? (typ zkušebních otázek je např. ústní zkoušení, test - zatrhávání odpovědí a b c, psaní volných, nestrukturovaných odpovědí apod.)
4. Jak byste vy osobně vyložil obrat: být schopen použít/aplikovat to, co jsem se naučil?
5. Jak byste vy osobně charakterizoval rozdíl mezi aktivním učením a pasivním učením?

Otázky dostali respondenti týden předem, aby na ně písemně odpověděli doma. Bylo zdůrazněno, aby odpovídali podle svého názoru, nikoliv podle toho, co považují za obecně správné.

Co vy osobně rozumíte učením?

V odpovědi na první otázku se objevuje několik společných aspektů: Je zdůrazňována paměť, informace a hlavně jejich důležitost, měřitelná pozdějším využitím ("získat informace, které budu potřebovat pro další život", "zapamatování => využití v praxi"). Učení ale není spojováno přímo s procesem zapamatování, ale se snahou o něj ("dostat něco do hlavy a pokusit se, aby tam něco zůstalo", "nové poznatky, které si snažím zapamatovat", "snaha zapamatovat si."). Jeden respondent se neomezuje jen na poznatky, ale přidává k nim i "zážitky", další uvádí konkrétně "čtení odborných knih, sledování dokumentárních pořadů". V jednom případě je též učení spojeno nikoli se zapamatováním, ale se "snahou o pochopení daného problému" (3. ročník). U starších žáků se ale objevuje i opačný extrém, totiž rezignace: "pro mě učení = memorování", "podívat se na předmět, abych zhruba věděl, o co tam jde".

Co vy osobně rozumíte dobrým vyučováním?

Odpovědi na druhou otázku se točí kolem názornosti a dobrých vztahů, občas ale sklouzává k pojmu dobrý učitel ("být spravedlivý, nebýt přílišný tyran", "dokázat zaujmout i nezajímavou látkou"); v prvních ročnících se objevuje zájem o ne zcela tradiční formy výkladu ("názorné předvedení, diskuse", "když kantor nečte poučky z knih, ale vyloženě výklad vypráví jako příběh"), jedna studentka se domnívá, že "dobré vyučování mě musí bavit, musí mi něco dát", aniž by specifikovala, co pro to je ochotna sama udělat.

Poznámka: Na začátku roku jsem se pokusil v prvních ročnících zavést právě toto "dobré" vyučování, diskutovali jsme, vyslovovali názory a oponovali jim, vymýšleli nové věci. Po několika hodinách mě žáci poprosili, jestli bych nemohl vykládat "normálně", protože tento styl vyučování je sice baví, ale mají pocit, že se nic neučí. Pokud v tomto průzkumu nejsou jen plané výkřiky, zdá se mi, že do "dobrého" vyučování za ten rok dozráli.

Třetí ročníky jsou konzervativnější ("student z výkladu dobře pochopí dané učivo"), i když se experimentům nebrání ("za velice kladné považuji pokusy, pitvy. čím nevšednější, tím lepší"). Též se vyjadřují k ohodnocování ("Nemělo by se dávat moc známek, protože člověku pak jde jen o ně. Vím, že je to těžké pro vyučující, ale měli by se více přiklánět k osobnímu ohodnocení. Během půl roku se dá zjistit, jak člověk látce rozumí, známky zkreslují."). Důraz je na zajímavosti, která má studenta upoutat ("když dokonce dávám pozor"), většinou se staví na tom, že žák je při vyučování pasivní: Jsem tu a něco mě naučte - "Když vás vyučující něco naučí, i když vy nechcete". To koresponduje s poslední otázkou, kde je jako příklad pasivního učení uváděno právě vyučování.