Pátrání po Žertvovi, druhý pokus

Shrnutí z minula: V redakcích mi sice moc nepomohli zúžit výběr, ale alespoň jsem dostal ta správná telefonní čísla. Problémy jako pochcané dlaždičky se řeší víceméně všude a víceméně všichni jsou přesvědčeni, že Žertva patří právě jim.

Překvapilo mě, jak malý počet koncernů tu vlastně je. Tiráže obvykle nečtu, takže jsem netušil, že když u trafiky váhám nad dvěma časopisy, že se nejedná o konkurenci, ale o "bratříčky". Aspoň těch telefonátů nebude muset být tolik, říkal jsem si.

I takovou maličkost jako telefonát je ale třeba si dobře připravit. Zatímco u redakcí jsem ještě v prvních vteřinách hovoru nevěděl, co budu říkat, a prostě jsem tak nějak improvizoval, tentokrát jsem tvrdě narazil.

Ředitelova sekretářka, to je není osoba, to je institut, to je nějaké lustrační zařízení. Co a proč a odkud a jak a na co a co když ne... Prostě první telefonát skončil fiaskem a druhý také. Pan ředitel nemá čas, má poradu, je mimo Prahu, prostě jsem si ani neťukl.

Takže jsem si dal na chvíli pauzu, nakreslil jsem si diagram možného vývoje telefonního hovoru a snažil jsem se předem připravit úplně na všechno. Má lest se mi sice zdála docela průhledná, ale počítal jsem s tím, že sekretářka zná číslo volajícího a tedy že mi zahraniční číslo dodá na důvěryhodnosti.

Žel, ukončil jsem analýzu příliš brzy. Zavolal jsem na třetí číslo v mém seznamu, diagram fungoval téměř dokonale a najednou jsem měl na drátě ředitele. Měl jsem knedlík v krku, ale vykoktal jsem: "Dobrý den, mluvím správně se Žertvou?" Cítil jsem, jak rudnu. "Ano," ozvalo se. Jenomže já vůl v tom diagramu nepokračoval! Vždyť já byl připravený jenom na to, že mi řekne ne, já se omluvím, poděkuju a zavěsím. Sakra!

"Ee, já jsem si to jenom chtěl ověřit..." koktám dál a klidný hlas mi odpovídá: "Tak jste si to ověřil a co dál? K čemu vám to bude?" To bych taky rád věděl... "No jenom mě to zajímalo... tak se nezlobte, na shledanou."

Šel jsem se opláchnout. Našel jsem Žertvu a nebyl jsem z toho schopen vůbec nic vytřískat! Samozřejmě, že jak jsem věděl jméno společnosti, všechno hned do sebe zapadalo, všechny ty náznaky a příhody, všechno sedělo a divil jsem se, že mě to nenapadlo dřív. Jenom jedna věc se mi nezdála.

Žertva se ani trochu nepozastavil nad tím, že jsem ho objevil. Jako kdybych mu sděloval nějakou banalitku, třeba že jsem se právě najedl. Tenhle stín pochyb se mi vracel znovu a znovu. Ani jej nezajímalo, jak jsem ho našel! Nedalo se nic dělat, musel jsem tuhle pochybnost zaplašit, a tak jsem začal obvolávat ta zbylá čísla.

Poprvé mě přes sluchátko udeřil hlučný smích. V ředitelově kanceláři se musely třást okenní tabule, když dotyčný vybuchl smíchy. Ujistil mě, že on Žertva opravdu není a že je přesvědčen, že to ani není nikdo z žádných novin. Prý je to celé vymyšlené, protože skutečné firemní příhody jsou daleko daleko šťavnatější. "Kdybych si já psal deník podle skutečnosti, tak tomu ani nebude nikdo věřit!" dozvěděl jsem se na závěr. Ale bohužel mi žádnou pikantnost neprozradil.

Jenže pak přišla na řadu další telefonní čísla a já stál před problémem, který jsem skutečně nečekal.

Nepodařilo se mi mluvit se všemi, to přiznávám. Ale i přes to jsem měl před sebou tři jména, tři Žertvy. Tři ředitelé se mi do telefonu přiznali, dva celkem klidně, jeden s údivem, který byl možná hraný.

Co mě napadlo: Je možné, že i když jsou to konkurenti, v této věci se chovají kolegiálně. Buď všichni vědí, kdo Žertva je, a domluvili se předem na tomto úhybném manévru, nebo prostě z vlastního rozhodnutí a z čiré kolegiality přiznali sebe jako falešnou stopu. A nebo jsou to prostě vtipálci, a netrpělivě čekají, až se ta kachna dostane na veřejnost.

Ve dvou redakcích mi řekli, že u nich Žertva určitě není. V jednom z těchto případů jsem mluvil přímo s nějakým šéfredaktorem. Nemohl to být Bína a úmyslně mlžit, že neví nic o dlaždičkách? Pro jistotu jsem si tuhle redakci připsal ke třem kandidátům na Žertvu.

Samozřejmě, že by Žertvou mohl být i někdo jiný - někdo z těch, kteří se mi vysmáli, nebo z těch, kterým jsem se nedovolal. Ale nějak jsem byl přesvědčen, že můj výběr jde správným směrem. Potřeboval jsem zjistit, kdo z těch čtyř to doopravdy je.

Jenže jak? A tak jsem si pročítal Žertvův deníček znovu a znovu, až mi to spojilo. No jistě! Jak triviální, jak jednoduché...

A měl jsem pravdu.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, třetí pokus.