Pátrání po Žertvovi, první pokus

Dnes jsem se k tomu postavil čelem: Ano, kvůli návštěvnosti svého blogu jsem ochoten jít i přes mrtvoly. Mylně jsem se domníval, že to zůstane mým tajemstvím. Prostě to nevydržím. Nikdy bych toto pátrání neodhalil, kdyby bylo neúspěšné, ale teď už je po všem a já prostě musím.

Po dlouhém váhání jsem nakonec Žertvu vyhodnotil jako skutečného člověka na vyšším místě ve skutečných novinách (vždyť největší tma je pod svícnem). Sepsal jsem si tedy všechny možné noviny a časopisy, které mě napadly a mnohem víc jsem jich pak ještě našel na webu. Ukázalo se ale, že dostat se k manažerské nebo vlastnické struktuře zdaleka není tak jednoduché, jak jsem se původně domníval.

Měl jsem totiž jednoduchý plán: Vytipuji si všechny osoby, které by to mohly být, a prostě jim zavolám. Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď. Buď bude Žertva v šoku, že jsem ho našel, nebo to bude aspoň férovej chlap, ale prostě se mi přizná.

Nakonec jsem se musel kvůli nedostatku informací uchýlit k volání do redakcí. Bylo mi jasné, že mě s nikým z vedení nespojí (zvlášť když ani nevím, koho chci k telefonu), a tak jsem si povídal s redaktory a v několika případech s šéfredaktory.

Výsledky byly ohromující. Všichni věděli, že Žertvův blog existuje. S pouhými dvěma výjimkami mi všude vyzradili, že jsou si téměř až úplně jisti, že Žertva dělá právě u nich. Ve více než polovině případů to bylo kvůli Bínovi ("fakt, úplně přesný popis!"), spousta popisovaných příhod se u nich odehrála "přesně takhle". Jeden člověk mi řekl, že si je naprosto jistý, protože šel jednou za šéfem po chodbě, zašeptal "Žertvo" a šéf sebou cuknul. Jeden mi popsal příhodu, jak se ve skupince zrovna bavili o Žertvovi, když se k nim šéf přidal, načež ten dotyčný pronesl: "Kdo by to tak asi mohl být..." a mrknul na šéfa, a šéf mrknutí opětoval a odešel.

Fascinuje mě, čím dnes redakce žijí - ale co, je okurková sezóna, že. Dostal jsem jména, dostal jsem i telefonní čísla, a samozřejmě si už "nepamatuji", s kým z redakce jsem mluvil. Když jsem vylezl z telefonního automatu, byl jsem téměř o 40 franků chudší a chystal jsem se ještě zchudnout. Počet možných Žertvů jsem téměř neomezil. Ale o tom až příště.

P. S. Ve třech redakcích mi potvrdili, že právě u nich řešili pochcané dlaždičky.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, odbočka.