Zařizuju si víza a je to mor

Příhody z ambasády jsou téměř tak vtipné jako příhody z ubytovny. Tenhle příběh začal ještě v Praze a zdaleka mu není konec...

Cern leží na obě strany od švýcarsko-francouzské hranice. Švýcarská víza nepotřebudu, ale francouzská ano. Je to děsně komplikované, protože jsou to nějaká speciální dlouhodobá víza, která se údajně jen tak někomu nedávají. Takže: Já pošlu z Prahy do Cernu kopii svého pasu, oni napíšou žádost na francouzské ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo napíše na francouzskou ambasádu do Prahy a tam mi dají víza. Jak jednoduché, kdyby v tom nebyl háček...


Tak dlouho jsem čekal, až se mi z ambasády ozvou, že pro mě už konečně mají víza, až jsem na to úplně zapomněl. Vzpomínám si několik dní před odletem; je středa ráno, no co, zkusíme to. "Dobrý den, Olmer, mám takový problém," povídám. A paní na ambasádě na mě hned začne chrlit, jak už tam na mě čeká a jak už mám nejvyšší čas a jak musím ještě dnes přinést fotografii a pas, aby mi ta víza vydala, a jak mi je vydá v pátek, abych mohl v pondělí letět. Věděla o mě snad všechno. "Jenom jednu fotku?" ptám se. Prý raději dvě. "Žádné peníze?" nenechám se odbýt. A tak prý jo, tři tisíce korun, pro jistotu.


Na ambasádě šéfuje vrátný, kdo jiný. Pouští lidi ven a dovnitř, tváří se přísně a neustále se prochází bezpečnostním rámem tam a zpátky a pípá. Vystojím si frontu, abych dostal formulář, ten vyplním, vystojím si znovu frontu, doplním formulář, vystojím si tu blbou frontu, opravím formulář, vystojím si tu debilní hnusnou frontu, nalepím na formulář fotku, vystojím... a jsem venku. Spotřeboval jsem jen jednu fotku a 0 Kč. Co mám s tou druhou fotkou dělat?


Za půl hodiny telefon. Že teda přece jenom ty peníze. Ať si je v pátek přinesu. OK, radši si s sebou vezmu i tu druhou fotku. Za další hodinu znovu telefon. Že teda peníze asi ne, ale ještě se to musí ověřit. (Mohla by se zeptat vrátného, ten ví všechno.)


Finální telefon dne mi oznamoval, že se to bohužel do pátku nestihne. Že je nový režim. Že by se to dřív stihlo, ale teď prostě ne. Teda možná jo. V pondělí to můžu zkusit; v nejhorším dostanu zpátky aspoň svůj pas. A ty peníze nepotřebuju.


V pondělí je na ambasádě děsná fronta. Lidi stojí na ulici, slunce do nich šajnuje, co může. Předběhnu a zazvoním, vždyť jsem objednaný. Vrátný je nemilosrdný. Prý ať čekám. Utíkám na matfyz (je to kousek) a volám na ambasádu. "No jen si přijďte, hned teď, bez čekání, stejně víza nemáte," povídá paní. Zpátky k vrátnému. Je nemilosrdný, ale strkám nohu do dveří a už jsem uvnitř. Venku stojí v neuvěřitelném vedru dvanáct lidí. Tady je chládek a dvanáct prázdných křesílek si řeší své petit problémy. Vrátný se mi snaží svým tělem zabránit v přístupu k okénku, mává obuškem, až mám strach, že si ublíží, ale paní za okénkem ho odhání jako neodbytnou mouchu. Beru si pas a mizím, za čtyři hodiny mám být na letišti a ještě nemám sbaleno. Vrátný se se mnou vztekle rozloučí a bouchne dveřmi. Z. Sice letím bez víz, ale aspoň s pasem. A za týden prý dostanu i víza.


Nebudu to protahovat, po šesti týdnech se ještě ambasáda nerozhoupala. Asi si to schovávají na Vánoce, abych měl radost. Zatím je mi to celkem jedno, protože úředník, který v Paříži zpracovává žádosti o francouzskou "občanku", je dlouhodobě nemocný a není za něj náhrada. A víza potřebuju jen kvůli té občance.