Fyzika? Děkuji, nemám zájem

Někteří z vás se domnívají, že stavět urychlovač nebo být částicovým fyzikem je zajímavé povolání. Těžko říct. Nějak se mi to nechce zkoušet.

Fyzikové jsou totiž zvláštní. Ne že bych nebyl zvláštní, ale fyzikové jsou zvláštní svým specifickým způsobem. Jsou divní. A divný tedy rozhodně nejsem. Někteří fyzici to o sobě vědí. To jsou ti, kteří mají na autě samolepku s textem "Neberte mě vážně. Jsem fyzik."

Fyzikové vám budou tvrdit, že vaším tělem každou sekundu prolétají miliony a miliony děsně prťavých věcí a s vámi to ani nehne. Fyzikové by vám snad i tvrdili, že skutečně existují bakterie.

Fyzikové jsou sektou s obrovskou mocí. Někdo si vymyslí, že existuje nějaká částice, kterou ještě nikdo nikdy nezaregistroval (ale kdyby nebyla, tak by mu to kazilo výpočty), a tak fyzikové seženou miliardy dolarů, postaví šílená zařízení, a pak je několik let úpěnlivě pozorují, a ono nic. Peníze pomalu docházejí, když tu náhle, caramba, částice se mihne obrazovkou, je z toho velká sláva a fyzikové hned přijdou s tím, že kdyby dostali ještě třicetkrát víc peněz, objeví ještě něco daleko podstatnějšího, čemu už vůbec nikdo nebude rozumět. Nic zvláštního, říkáte si, ale oni ty peníze skutečně dostali...

Teoretičtí fyzici, dejme tomu. Ale tu experimentální chásku už nechápu vůbec. Jsou to vlastně velmi vysoce kvalifikovaní dělníci. Vyrábějí nějaká vlákna, motají sítě ze supertenkých drátků, v horším případě musejí v práci chodit v helmě, kdyby se náhodou nějaký kus urychlovače nečekaně urychlil a spadl na ně.

Nejsem přítelem přírodních věd. Mám raději matematiku s její tužkou a papírem. Nemohl bych být biologem, který (celý poštípaný od komárů) hledá nějaké broučky, nebo geologem, který cosi kutá se svým kladívkem. To moje znechucení fyzikou se táhne už od sedmé třídy základní školy, kdy jsem se zúčastnil fyzikální olympiády. Z plechu o hustotě  a tloušťce d je vyroben kvádr bez horní stěny, který je snad hozen do vody či co, spočítejte hydrostatickou vztlakovou sílu, nejprve obecně, pak pro hodnoty d = 3 mm atd.

Věren zákonu zachování hmoty, bylo mi jasné, že když z plechu vyrobím krabici, tak v tom ohybu na hraně bude buď nějaké kulaté zahnutí, nebo bude zvenku sice pěkná hrana, ale trochu toho plechu bude uvnitř. To ještě celkem šlo, ale do problémů jsem se dostal v rozích. Těžko věřit tomu, že by vzduchová bublina uvnitř plechového kvádříku byla také přesně kvádříková, zvlášť když ta tloušťka plechu může být vcelku libovolná. Ty 3 mm už jsem dosadit nestihl... Fyzikové už jistě vědí, jak začínalo oficiální správné řešení: Tloušťku plechu zanedbáme! Oni si klidně zanedbají tloušťku plechu d a použijí ji jen na výpočet hmotnosti té plechové šaškárny! Fyzikům by snad i součet harmonické řady vyšel konečný, protože by s klidným srdcem zanedbali všechno menší než jedna miliontina.

Fyzika je mi cizí. Neumím ani dokázat Newtonův zákon. Ale když jedu na kole kolem vinice do místní jídelny a uvažuju, jestli si dneska dám kachnu nebo mečouna, je mi dobře. Fyzikům zdar.