Takže vyndavám osmý plech z trouby, žena přede mnou klečí a prosí: Už nepeč! Lamentuje, schovává mi recepty. Slib mi, že už nebudeš péct!
A tak tedy vypínám troubu, ale mám tiky. Ještě je tu ten recept na těsto s hřebíčkem a pomerančovou kůrou! Jenomže napečené cukroví už váží víc než dvě a půl kila. To už opravdu stačí.
Leč pak žena odjíždí do Brna a já cítím příležitost. Nedokážu se ovládnout, oči mi zastře vlčí mlha, a když se proberu, jsou dva plechy v troubě. A usilovně voní po mandlích a vanilce.
Ještě za tepla ochutnávám - lahůdka! Než si lehnu, sním ještě aspoň pět kousků, tak dobré to je. Pak se převaluju na posteli - vždyť se to pozná, že jsem pekl! A tak ještě v noci užírám, aby se to dalo ukecat jenom na jeden plech.
Ale přeci jsem slíbil, že nebudu péct!
Ráno už zbývá jen pár posledních kousků. Dávám si je k snídani a stopy po zločinu jsou tak zahlazeny. A v přihrádce na vanilkové cukry se krčí posledních sedm balíčků.
