Učíme se kojit

Nepůjdu přece na breastfeeding class, když nekojím, bráním se. Ale půjdeš, povídá Ludmila, a protože v příručce pro nastávající otce píšou, že se o všem rozhoduje společně, ale nikdy se nesmí zapomínat, že matka má padesát jedna procent hlasů, tak teda jdu.

Jdu tam rovnou z práce a přicházím asi o minutu později, protože vrátný se mě snaží přesvědčit, že mám chybu v řidičáku. Koukejte, zapomněli vám sem dát druhý e, do křestního! Pch! Vám tam udělali chybu! To není chyba, já se tak jmenuju. Se tak jmenujete? Bez e? Jako fakt? 

Ludmila mi drží místo v první řadě, abychom všechna ta prsa detailně viděli. Mám jídlo, šeptá mi. Poslední dobou má pořád hlad. A zatímco paní přednášející vtipně aplikuje první Kirchhoffův zákon na děti, do levého ucha mi zvukové vlny přinášejí rajčata, okurky, chléb, sýr, banán a rýžový pudink.

Paní laktační specialistka se po úvodu vrhne do powerpointové prezentace s depresivním pozadím a veselými efekty, a my se přesouváme úplně dozadu, abychom si to užili širokoúhle.

Dozvídáme se zásadní věci: Že první dětské hovno je tmavé, a druhé řídké a krásně žluté jako hořčice. Že přednášející žlutou hořčici nejí, ale její manžel ano. Že v té hořčici můžou být takové jako kousky čerstvého sýra. Ale hlavně že je potřeba kojit furt a pořád, a kdo pláče, že nemá mléko, je simulant.

Pak si vezmeme panenky a zkoušíme různé techniky držení. Cos mi to přinesl za dítě, syčí na mě Ludmila, přines mi jiný, menší! Všechny jsou stejný, namítám, ale když mě kopne do kotníku, jdu pro další dítě. Ludmila je pečlivě porovná. Vždyť to druhý je ošklivější!

Ale kojení se nedaří. Dítěti neustále padá hlavička, nebo zadeček, nebo se mu láme ručička, nebo se dusí. To dítě je vadný, nedá se držet jednou rukou, ukazuje mi Ludmila. Zkouším to sám, a že snad mám delší loket, dítě nepadá. Tak si koj sám, ty chytrej!

Pokud necháte kojence spát déle než tři hodiny, je to týrání, varuje paní laktační. Nabízím Ludmile, že k ní budu děti přikládat, zatímco bude spát. Stejně poslední dobou mezi třetí a pátou ráno nespím. Ludmila naopak spí pořád, a pokud budu správně přikládat (bradavkou pošimráme dítě na horním rtu, a jak otevře pusu dokořán, jemným pohlavkem jej nasadíme k prsu), ani si toho nevšimne.

Opět se potvrzuje, že s malým človíčkem je to jako s kočkou. Když se dítě špatně přisaje, vykládá paní laktační, tak mu musíte vrazit prst do úst, takhle ze strany, a zapáčit přes dásně. Nikdy neodtrhávejte bradavku pod tlakem! 

Padají zvídavé dotazy. Jak se dělá tohle? No, podívejte se, žádný výzkum na to není, ale my to děláme takhle. A kdyby vám snad někdo někdy říkal něco jinýho, tak prostě nemá pravdu a nesmíte ho poslouchat, protože my to děláme takhle, a tak je to dobře. Další dotaz?

Ludmila si celou dobu pečlivě dělá poznámky a sama má dotazy. Když se hodina blíží ke konci, paní laktační se najednou zeptá: Nečeká náhodou někdo dvojčata? My, my, hlásíme se, a všichni se na nás otáčejí a maminky podezřívavě zkoumají Ludmilino břicho. Tak s dvojčatama, s dvojčatama je to všechno úplně jinak, chacha, nic si nepište, všechno si škrtněte, chacha, to jsem vás doběhla.

Pak se ještě díváme na video pána, který odborně nasazuje děti k prsům různých velikostí, barev a tvarů, a aby vypadal ještě víc odborně, má kolem krku obtočený fonendoskop, protože co kdyby něco, a pak je konec. Chytnu obě děti za hlavičky, mrsknu s nima do kouta a jdeme domů.

Dobrou noc, strýčku Fido.