Pátek � Paris

Po dlouhých přípravách mě vítá prosluněné město.

Z vláčku teževáčku vystupuju krátce po půl druhé. Gare de Lyon. Lama mi předvádí své krásné kolo a společně míříme do Jardin des plantes. Tam se věnujeme oblíbené zábavě všech pařížanů - sedíme na schodech.

A pak dál, jedna palačinka, druhá palačinka. A do Opery. K Opeře přijíždějí policajti, navlékají si kožené bezprstové rukavice a vyvádějí opilého postaršího pankáče. A z Opery. Posezení v Café Bastille. Coca-Cola za šest euro, tři kopečky zmrzliny za dvanáct.

Posílám Lamovi sms, prý je na druhém břehu. Nenávidím druhý břeh. Přejdu pont d'Austerlitz a volám Lamovi. Jsem opilý, jsem opilý, jsem úplně opilý, volá Lama do telefonu a nemůže pochopit, že nevidím, jak mává mým směrem. Po chvíli připouští, že netuší ani kde je on sám, ani kde jsem já, takže ten směr, kterým mával, nemusí být nejpřesnější. Předává telefon Marianě, která ještě dokáže srozumitelně mluvit. Jsou asi půl kilometru daleko, podél řeky, před Institutem arabského světa.

Na Quai Saint Bernard to vře. Stovky, možná tisíce lidí okupují břeh Seiny. Potkávám Lamu, Fabiana, Annu-Sophii, a konečně i Marianu. Já nejsem blázen, přesvědčuje mě Fabian roztomilou češtinou, a ze svého batohu loví láhev červeného.

Seznamuju se s dalšími a dalšími lidmi. Jejich jména okamžitě vypouštím, stejně jako oni mé (doufám). Vidíme se poprvé a naposledy.

Na jednom placu hraje z reproduktorů tango a páry tančí jako o život. Z druhého plácku se ozývají bubny. Černí bubeníci bubnují bez přestání už několik hodin.

Ten pankáč od Opery je tu také. Na požádání se svléká a nechává se fotit. Fabian vytahuje další lahev.

Přijíždí policie a snaží se party ukončit. Odjíždějí s nepořízenou, ve třech lidech neměli šanci. K bubeníkům se přidává někdo se saxíkem a trubkou.

Chystáme se domů, pod Eiffelovku, na druhý konec Paříže. Mariana si sedá k Fabianovi na nosič. Jeho kolo nemá brzdy. Lama zase nemá nosič, sedíme dva na jednom sedle.

Lama je zkušený pilot, cestou ani jednou nespadneme, přestože se nás několikrát snaží zastavit opilá francouzská mládež. Cyklistické stezky jsou naštěstí dost široké a křižovatky prázdné, občas musíme jet na červenou, když už jsme rozjetí.

U Eiffelovky se ztrácíme, naštěstí si Mariana pořád ještě pamatuje, kde bydlí. Champ de Mars, luxusní čtvrť. Zastavujeme před domem, ale Mariana s Fabianem tu ještě nejsou, šli koupit něco k jídlu. Lama si lehá na chodník, řve, že je to pohoda, a za chvíli usíná.

Mariana a Fabian se vracejí. Překvapivě mají všude zavřeno, jsou čtyři v noci. Budíme Lamu a vcházíme obrovskými dveřmi do haly. Mramorovému schodišti se vyhneme, za dveřmi Service nás čeká zoufalé dřevěné schodišťátko, po kterém vyšlapeme sedm pater. Marianin byt byl původně pokoj pro služky. Čtyři metry na délku, metr a půl na šířku. Postel, skříň, dřez, elektrická plotýnka.

To se asi nebudeme mýt, pronáším temně. Všichni se smějí. Pšt, nabádá nás Mariana, mám děsně vzteklého souseda. A už ho slyšíme. Mohli byste laskavě přestat hlučet? Mohli, připustí Lama do otevřeného okna.

Na posteli jsou dvě matrace, jednu vrháme na zem. Já se v noci děsně roztahuju, omlouvá se předem Lama. Má pravdu.