Na moravském bále 51

Hopsa, hopsa, hopsasá.

Je to velká sláva, ale po čase dechy přeci jen ztěžknou a nohy zhořknou, či snad naopak, a proto, nebo snad právě přesto, míříme k cimbálovce, která hraje něco, co by snad, při troše dobré vůle, mohla být jakási lidová.

Tanec je to prostý. Hudba je nejprve pomalá, a je tedy možno se jen pohupovat. Pak se trochu zadupe, a když muzika zrychlí, taneční dvojice se roztočí, až sukně vlají. Ajajajajaj!

Viking Vik, trochu vykulený, byl uloven zralou pětačtyřicátnicí. Smějí se a tančí. "Mimochodem," říká ona, a snad jako by se zarděla, "já jsem Marie."

Vikinga neslyšíme, ale je jasné, co asi říká: "Já jsem Viking Vik!" Marie se diví tak neobvyklému jménu, ale to už se jí dostává vysvětlení, že je to jméno vikingské a že jeho nositel sám jest přímo z Vikingska.

"Ale né," volá Marie, podlamují se jí nohy a při té příležitosti se na Vikinga Vika ještě více nalepí, prohmatá mu paži až po ramenní spletenec a lichotky o tom, jak Viking Vik umí krásně česky a jak by to tedy ona neřekla, ba ani nepoznala, se jen řinou.

A tančí se dál, Viking Vik se nestačí divit, kde všude se o něj Marie opírá, hlavu mu pokládá na hrudník a snad by s ním i chtěla strávit zbytek večera a noci, jenže to už naše zásahová jednotka akčně zasahuje, musíme dom!, Marie se loučí, pláče dojetím, neb Viking Vik ji gentlemansky dovede až ke stolu, a pak na něj ještě mává a něco volá, ale to už Viking Vik neslyší, protože jde k nám a protáčí oči a šklebí se a pitvoří.

Kdyby ty grimasy Marie viděla, na místě by jí puklo srdce, úplně stejně jako tomu liliputánovi z pohádky o španělské infantce.

1 komentář: