Jak přijít o kubistický věneček

Rozpačitě stojíme před Obecním domem a je zima. Mně, Ludmile, Paželvovi. Jenom Vikingovi Vikovi je teplo. Teda asi.

Já už s váma nikam nejdu, povídám, poněváč jdu na vánoční večírek. Ale můžete jít se mnou, je to odsud kousek čtrnáctkou.

Viking Vik by snad i šel, ale od Paželva si vyslechneme zasvěcený výklad, odkud kam vede Staré město, a že překračovat jeho hranice jest velmi nerozumné.

Já už nejdu vůbec nikam, říká Ludmila, já jsem strašlivě unavená.

My musíme v pět ráno vstávat na mši, přidává se Paželv, a tím se to zdá jasné - nikam se nejde. Jenomže Paželv pokračuje: Ale někam bychom zašli!

Ale kam? Do Černý matky Bóží!

Klidně běžte, zívá Ludmila, ale já už nejdu vůbec nikam.

Jenomže pak se stane něco velikého. Paželv totiž řekne: Mají tam cr�me br�lée.

A Ludmila řekne: Jóóó?

~

Za minutu už vcházíme do kubkavárny. Než se rozhodneme, kam si vlastně sedneme a kde si sundáme kabáty, už je tu číšník a zvesela na nás volá: Na shledanou!

A Paželv se opocuje.

Nakonec vybíráme stůl u okna, všemožně se rozusazujeme, a Paželv se třese.

Ludmila si ještě odnáší bundu na věšák a Paželv už to nemůže vydržet.

Já si nejsem jistej, šeptá Paželv a třese se mu hlas, esli voni tady ten krém fakt maj!

Horečnatě listuje jídelním lístkem, a pak se mu zvysoka uleví - maj!

Pch, odfukuje, tak to je teda vopera!

Vopera? ptá se Viking Vik, lačný nových slovíček.