Černý čaj v Jaroslavu Haškovi

Zpáteční do Bratislavy, svěřuju se pokladní se svým úmyslem podívat se do tohoto krásného maďarského města. Je pondělí ráno a herna na Hlavním nádraží je zase o kousek větší.

Oči mi zabloudí k monitoru, kde by měl být hned nahoře Jaroslav Hašek. Ale není. Hašek už nejezdí? divím se.

Ale jezdí, jezdí, ale včera jsme změnili jízdní řády, takže už nejezdí odsud, ale z Holešovic, sedm třicet tři. A pokladní si dělá asi třicátou významnou čárku na speciální papír - nejsem první, kdo se ptá.

A teď se ukaž, Dopravní podniku hl. m. Prahy, do boje, mé osvalené dolní končetiny, a ty, srdce, bij! Je sedm dvacet šest, sbíhám od mezinárodní pokladny, nořím se do podzemí, abych se následně vynořil na holešovickém nástupišti, v nepříliš dobrém stavu, ale přeci jen v sedm třicet jedna.

Ještě než ve vlaku stačím úplně vychladnout, z jídelního vozu přijde pikolík a dotazuje se: Dáte si něco k pití? Kávu, čaj?

Ale to je výtečné, raduji se, protože takový servis jsem nečekal, a chodit do jídelního vozu je mi trapné. Dal bych si černý čaj!

Pikolík kýve hlavou a odchází - ten den jej vidím naposledy.

Leč v úterý večer jedu Jaroslavem Haškem zpátky do Prahy, do toho krásného německého města, a pikolík se vynoří znovu se svou nezměněnou otázkou. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj?

Široce se na něj usměji. Děkuji, už mám objednáno!