Náladu mám tak trochu sváteční

Tam, kam se chodím léčit, to teď vypadá úplně jinak.

Místo doprava musím doleva, a nejdřív zazvonit - jsou tam dva zvonky, jeden se jmenuje ZVONEK a druhej SESTRA, tak zvoním na SESTRU, a funguje to. Hned za dveřma je takovej jako pultík, a za ním sestra, a ta každýho krásně pozdraví: "A co vy?"

Já jdu k paní doktorce Štístkový, povídám, protože je to pravda. Mám totiž něco s dutinama!

Jenomže ta sestra není moje sestra od mojí doktorky Štístkový, ale nějaká úplně cizí protivná sestra, co mě vůbec nezná jménem, a vůbec se tváří, že tu vůbec nemám co dělat. A registrovanej jste, aha?! Jsem, jsem! Protože neregistrovaní, ti letí rovnou pryč - tohle že je akutní, nenechte se vysmát, s tím si jděte na naproti na kožní, jestli vás tam ovšem vezmou! volá sestra na nemocného, co přišel přede mnou.

A vy se to, to! volá na mě, a mává teploměrem. Změřím? nabízím nezištně. Mám již od pátku teplotu tričet sedm dva, hlásím zodpovědně. Doma se nudím, tak se přeměřuji.

Změříte se, kýve sestra, odchází do sesterny a už se nevrátí.

Za minutu přichází ještě další cizí sestra, a hned se na mě sápe, dejte sem teploměr! Ale já bojuju statečně - podívejte, měřím se minutu, neměl bych se měřit ještě chvíli? Tak se sestra otočí na jiného nebožáka, a ten už jí teploměr bez řečí vydá. Třicet sedm šest, volá sestra, tak to se půjdete ukázat k paní doktorce!

Usilovně tisknu teploměr. Bojím se, že nevytlačím víc než klasických třicet sedm dva a nebudu připuštěn. Už mi to dejte, žebroní sestra - a kolik mám? vyzvídám, ale sestra tajuplně mlčí. A půjdete k paní doktorce Bedlovičový! Nebo vlastně ne, Štístkový!

Jsem rád, že jsem dobře umístěn. Doktorka Štístková je hodná. Minule byla nemocná a šel jsem k nějaké její zástupkyni, kterážto byla vzteklá, že tam musí být, zatímco ostatní tam nejsou, a přivítala mě slovy Tak co vám je, ježiš člověče NEZDRŽUJTE!

Paní doktorka si mě vyslechne a kouká do počítače - už jste někdy měl zánět dutin? Jo, to já nevim, povídám, já měl všelijakou havěť. Dělali vám někdy punkce? Nedělali, ale chtěli - ubránil jsem se, chlubím se.

A teplotu máte tričet sedm dva, prozrazuje mi. No, říkám skromně, to já už od čtyři dny.

Jé, vy jste měl hemofila! volá radostně doktorka Štístková (a co si budem povídat, ten hemofilový článek patří na Chininu k těm krásným a pravdivým), tak to já vám teda udělám výtěry a uvidíme.

A tak se zase dávím, naprázdno zvracím, a zjišťuju, že dokážu silou vůle uzavřít jakési průchody v nose, že tamtudy špejli neprorazíš. A dostávám bezva pilulky, které způsobují zároveň ospalost a nespavost, a pak takové ty běžné věci jako neklid, třes, křeče, slabost, zvracení, závratě, bolesti hlavy, bušení srdce, dýchací obtíže a bolestivé močení, prostě nic, co bych stejnak běžně neměl.

U tramvajové zastávky pak na mě někdo zírá. Je to Niki - víš, že Ctirad umřel? Nevěděl jsem, i když jsem tak nějak tušil, že není v pořádku, když vám někdo náhle přestane odpovídat na maily i telefonáty. A najednou je mi smutno, jako bych ani žádný zánět dutin neměl.

Rozešli jste se v dobrém nebo ve zlém? ptá se Niki, protože ví, že mi Ctirad dlužil šedesát tisíc. V dobrém, říkám, a ona je ráda a já jsem taky rád.

Tak už mu hrajou to věčný blues - a Spálená, ulice běžně tepající životem, jako by byla opuštěná.

I ta dvaadvacítka přijede téměř prázdná.