Jsem mrtvej

Sen čtvrté horečkové noci.

Zatápím v kamnech, mám nutkání se otočit, jako by za mnou někdo byl.

Otáčím se a za mnou někdo je. Zachovávám chladnou hlavu, útočníkovi se ubráním. Chrstnu mu do obličeje vařící čaj z konvice, a pak jej přetáhnu pohrabáčem po zádech.

Jenže čaj letí z konvice jinam, než bych chtěl, a když se nešikovně rozmáchnu pohrabáčem, neznámý uhne, kopne mě do holeně a utíká pryč.

To bolí!

Volám policajty, přepojují mě na místní, snažím se jim všechno vysvětlit, sakra, nemám moc času, je tu zloděj! Jak se tam dostanem? vyzvídají policajti. To musím i pojicajtům vysvětlovat cestu? A je ozbrojený? ptají se dál.

Zapínám hlasitý odposlech a pokládám sluchátko na stůl. Je! křičím, protože útočník stojí opět ve dveřích a v ruce má nůž. Můj nůž z kuchyně!

Mezi námi je stůl. Oběhnout jej nestačí, a kdyby na něj chtěl vyskočit, podrazím mu nohy.

On si najednou přehodí nůž z ruky do ruky a hodí ho po mě! Reflexivně uhnu, skrčím se. Jenomže ten hajzl útok jenom předstíral, a háže až teď.

Mám nůž v rameni. Ležím. Nechci nikam.

Haló, hukákají policajti do telefonu, a uslyší dva výstřely. A protože pak ten hovor někdo típne, je jim jasný, že už nemusej spěchat.