Zatápím v kamnech, mám nutkání se otočit, jako by za mnou někdo byl.
Otáčím se a za mnou někdo je. Zachovávám chladnou hlavu, útočníkovi se ubráním. Chrstnu mu do obličeje vařící čaj z konvice, a pak jej přetáhnu pohrabáčem po zádech.
Jenže čaj letí z konvice jinam, než bych chtěl, a když se nešikovně rozmáchnu pohrabáčem, neznámý uhne, kopne mě do holeně a utíká pryč.
To bolí!
Volám policajty, přepojují mě na místní, snažím se jim všechno vysvětlit, sakra, nemám moc času, je tu zloděj! Jak se tam dostanem? vyzvídají policajti. To musím i pojicajtům vysvětlovat cestu? A je ozbrojený? ptají se dál.
Zapínám hlasitý odposlech a pokládám sluchátko na stůl. Je! křičím, protože útočník stojí opět ve dveřích a v ruce má nůž. Můj nůž z kuchyně!
Mezi námi je stůl. Oběhnout jej nestačí, a kdyby na něj chtěl vyskočit, podrazím mu nohy.
On si najednou přehodí nůž z ruky do ruky a hodí ho po mě! Reflexivně uhnu, skrčím se. Jenomže ten hajzl útok jenom předstíral, a háže až teď.
Mám nůž v rameni. Ležím. Nechci nikam.
Haló, hukákají policajti do telefonu, a uslyší dva výstřely. A protože pak ten hovor někdo típne, je jim jasný, že už nemusej spěchat.
už jsem to tady několikrát psal, ale musím to napsat znovu: už to neber!
OdpovědětVymazatTo je ale strašnost!
OdpovědětVymazatto máš z těch filmů, co si pouštíš!
OdpovědětVymazatTo máš z toho, že nechceš vzít lobouška na noc!
OdpovědětVymazat