Nablito

Bývaly prý doby, kdy náš dům neměl mříže. Ale do toho průchodu chodili spát bezdomovci. Teď mříže máme. A tak nám přes ně lidi chčijou - a jak ukázal minulý týden, i to jim je málo.

A neříkejte, že to je psí. Pes je slušný a spořivý zvíře, když se vybleje, tak to zase po sobě sežere.

Sousedka Kuchtová na to marně lije kýbly vody, aby zvratky difuzovaly k ostatním vchodům. Ani se nehnou.

A v tržnici opět kavárna, ve zkušebním provozu. A zmrzlina, tož nenápadně nakukuju, ale kavárníci se ostražitě nudí, tak mě hned lapnou: Dobrý den!

Jdu tedy blíž, a ona lopatka za padesát korun. To máte pěkně drahé, zlobím se, dražší než v centru! Kavárník se ošívá, dávají jí prý hodně.

Tak hodně, aby jí bylo za padesát? To mi tedy, pane, ukažte! A jsem připraven ho kovovou padesátikorunou bacit do hlavy, kdyby toho bylo málo.

Ale není, kavárník a zmrzlinář v jedné osobě poctivě láduje kornout zmrzlinou, opatlává to lopatičkou, až to překypuje ze všech stran, a pak se hrdě ptá: Tak co, je toho dost?

Je. Doma ukazuju tu velkou zmrzlinu, třikrát mi tam lopatičkou kydnul!, a vyslovuji obavu, že to udělal schválně, abych o tom napsal, a že příště tak štědrý nebude.

Odpoledne pak se ženou, zase kolem těch zvratků, a tu koukáme, v homobaru nabízejí také zmrzlinu, a v každé mají lopatičku, což je neklamná známka toho, že na socialistické polokopečky se tu nehraje. Mladý zmrzlinář nám předčítá z papírku, jaké druhy mají, protože popisky u zmrzlin chybějí, a když si konečně vybereme, sáhne někam dozadu a zaklape tím polokopečkářským nástrojem.

Aha, větří žena, vy pěkně naberete a pak to otřete o kraj, aby toho bylo co nejmíň, že jo! A zmrzlinář přikyvuje, že přesně tak to hodlá udělat, protože přesně tak to má nařízeno. Ovšem u toho být nemusíme, a tak jdeme do té kavárny v tržnici.

Je tam tentýž kavárník vulgo zmrzlinář, a tentokrát se do toho obouvá má žena. Jede ve stejné linii: Taková drahota, to i v centru to mají levnější, kolik že toho bude? Jo osmdesát gramů, no to já nevím, kolik to je, hlavně aby toho nebylo málo - a pán se dušuje, že ne, že to jsou dvě lopatičky a že to je opravdu hodně.

Tak tedy nakonec svolujeme, aby zalopatil. Dejte nám melounovou! Ale pak se nám nějak nepozdává, je příliš ztuhlá, a tak to měníme na višňovou. Pán cpe do kornoutu první lopatičku zmrzliny, ale žena kontruje: To nebyla žádná pořádná lopatička, to byla tak půlka! A tak pán přidává ještě druhou a třetí, a pak přísahá, že je to osmdesát gramů, ba že je to dokonce víc a že je ochoten to jít zvážit, ale my už jsme na něj hodní, já si dávám ještě malinovou, dostanu taky tři lopatičky a jdeme pryč spokojení.

A o stovku lehčí, ale kdo by na to hleděl, když je neděle.