Chytla mě čteč-křeč

Pustil jsem se do čtení. Střídám svá čtecí a nečtecí období, dvě knížky za den s dvěma knížkami za půl roku. A tak jsem konečně ze seznamu rozečtených moh vyřadit drsnou Paměť mojí babičce.

Naštvaly mě na ní jen dvě věci: Nejprve, že je nám (čtenářům) odepřen neexistující příbeh Nary a Džargala pod průhlednou záminkou, že když už jej zná Chiroko, my nemáme nárok. A za druhé, že je Petra Hůlová o dva roky mladší než já a už si klidně napsala takovou pěknou knížku, zatímco já píšu jen takové slaboučké sešítky.

Já román psát neumím. Jsem totiž vlídný ke svým čtenářům a nehodlám je napínat tím, že bych zdržoval a utlačoval závěr pro chabou nit příběhu. Mé příběhy končí hned, protože se už všechny dávno staly a já neumím předstírat, že k nim teprve dojde.

Před dvěma roky jsem napsal: Ať už se jedná o prózu či poezii, mikro vždy více skrývá než odhaluje. Mikropovídka je sama básní, románem v kostce, na dřeň sedřeným, pointa předchází pochopení - musí se číst rychle a několikrát. Mikrobáseň je hozeným nožem, jedna rána a je pryč, jenom krvácení nejde zastavit. Mikro je možná styl, ale není to minimalismus. Je to prostředek terče, který si každý musí zasadit do svého kontextu, je to iluze, kterou si musí každý sám okořenit.

Jsem pan Mikro.