Jedlíkovy rituály

V Praze jsem se naučil neobědvat. Nebo odnaučil obědvat? Prostě jsem jedl až odpoledne, večer. To je špatný návyk, zdá se mi. Ale hlad jsem nemíval.

Však není lepšího okamžiku k odstranění špatných návyků, než okamžik přestěhování se. A zejména to platí, když se přestěhujete někam, kde vyvařují. A tak jsem si zvykl obědvat. Nebo odvykl neobědvat?

Mé rituálky se ustálily následovně. Dopoledne popadnu svou rychlovarnou konvici, vyleju z ní vodu a natočím čerstvou na dva hrnečky. Ten dopolední je šípkový. V 11:15 na mě vybafne počítač, ať se začnu chystat na oběd. Kdybych si snad náhodou nevšiml, v 11:20 mě přepadne ukrutný hlad. Snoozuju po pěti minutách až k půl dvanácté, kdy už to nevydržím a podívám se do jídelníčku. Vybírám, zda půjdu do restaurace číslo jedna (deset minut cesty) nebo dva (minuta pěšky). Obvykle vítězí číslo jedna (je tak nějak lepší) a já vyrážím dostatečně včas, abych vstupoval do dveří nejpozději v 11:50, protože pak se tam nahrnou davy lidí, musí se stát ve frontě a dávají se menší porce. 

Oběd zapíjím vodou, jako téměř každý tady. Voda je zdarma a ti, co se vyznají, si natáčejí vodu do dvou sklenek. Já se pochopitelně vyznám a navíc jsem vychytralý, a proto si natočím vodu do dvou sklenek, jednu hned vypiju a pak si ji natočím znovu. Chodím k těm dvěma kohoutkům úplně vlevo a natáčím obě skleničky najednou. Z pravého kohoutku teče voda trochu rychleji, ale už mám grif.

Po obědě se odvalím zpátky, odfukuji, odpočívám, a někdy po třetí dostanu zase hlad. Přichází na řadu zbytek vody v konvici - tentokrát mátový čaj. Večeře musí počkat až na doma.