Naběhl jsem do nejbližšího kadeřnictví těsně před zavíračkou. Měl jsem štěstí, že se nade mnou paní kadeřnice slitovaly, když jsem komicky předváděl (šmik šmik, číhy číhy), že chci jen ostříhat. Děvčata se halasně loučila, až jsem tam zůstal sám s jednou dívenkou s rukama za zády, s jednou paní s nůžkami a s jedním pánem, jehož účes (ústřih?) byl už téměř hotov.
Lidská práce je ve Švýcarsku velmi drahá. Třeba taková výměna čepů v autoservisu vyjde na 800 franků (16 tisíc Kč). Kadeřnice je pochopitelně odbornice a její cena též není levná. Proto má k ruce onu dívenku - asistentku, která za nižší mzdu myje zákazníkům vlasy, zametá vlasy, prostě skoro-všechno vlasy, jenom nestříhá vlasy.
Tato dívenka mi nejprve podala časopis, abych si ukrátil dlouhou chvíli, a pak přišla s bílým hávem. Snažil jsem se jí ho vytrhnout a navléci si ho, ale mrštně uhýbala, až jsem si všiml, že to není jen tak obyčejný ubrus, ale že je to skutečně pláštík s rukávy a že se dívenka snaží nasměrovat mi ruce do rukávů. Pochopil jsem a hned jsem se do nich hrnul, jenomže jako operatér, obráceně. Když mi konečně vysvětlila, že se jedná o jakýsi župan (co jsem to za hotentota!), oblékl jsem si jej a vrhli jsme se na mytí mých vlasů. Ne že by to nebylo příjemné, dokonce i špetka kondicionéru se našla, ale docela mě z toho nepřirozeného záklonu chytaly křeče do krku.
A pak už jsem nastoupil přímo ke kadeřnici osobně. Ujistili jsme se navzájem, že si vůbec nerozumíme, pak mě někde šmikla, já jsem rezignoval a už se jelo. Občas měla ještě nějakou otázku, čurilovsky jsem střídal odpovědi oui a non, což jí začalo trochu mást v okamžiku, kdy mi položila stejnou otázku dvakrát za sebou, ale celkem jsem to přežil bez úhony a dokonce jsem pochopil, na co se pořád ptá, když vykřikuje žel. Zaplatil jsem 43 franků a zvesela čekal na okamžik, kdy mé vlasybudou nemyté, neboť tak si to žádá návod na barvě na vlasy. Ten okamžik nastal v neděli ráno.
První barva na vlasy ve formě masky, hlásal instruktážní letáček. Moc jsem to nepochopil, barva vypadala jako barva, masku přece poznám. Ujistil jsem se, že po celou dobu barvení budou mé vlasy vyživovány do hloubky nějakými ovocnými oleji a že mi celou proceduru bude zpříjemňovat ovocný parfém (toho jsem si nakonec nevšiml, ale vlasy smrděly po nějakém přezrálém ovoci ještě druhý den).
Zvesela jsem uchopil přiložené rukavice a zjistil jsem, že se do nich nenarvu. A to prosím nemám ruku nijak zvlášť velikou, nejsem žádný medvěd. Tak jsem pomaličku natahoval a natahoval ten igelit, opatrně, aby se nepřetrhl, a nakonec se dílo podařilo. Narozdíl od předchozích barev, které jsem kdy na sebe patlal, tahle se míchala přímo v aplikační nádobce, což bylo velmi potěšující. V návodu psali, že mám s nádobkou zatřepat, aby se obě složky promíchaly, a pak ihned ulomit hrot a okamžitě začít s aplikací. Třepu s nádobkou a napadá mě, že nebylo řečeno, jak dlouho se má třepat (ona ta promíchanost nejde dost dobře zvnějšku poznat), a tak čekám, že každou chvíli prošvihnu ten okamžik, kdy přetlak roztříští nádobku a vytluče mi okna. Ale kdepak, nic se nestalo, hrot jsem ulomil a žádný přetlak tam nebyl.
Návod popisoval, jak mám barvu nanášet od kořínků, a další podobné finesy, ale nejsem včerejší, takže jsem se k barvě zachoval jako k šamponu a prostě jsem si s ní vlasy "umyl". Bylo jí děsně moc, nakonec jsem ten zbytek vylil, protože se mi zdálo, že už se mi na hlavu víc vejít nemůže. Pak mi došlo, že to tričko, co mám na sobě, to původně bílé tričko bez červených fleků, jsem si chtěl sundat. No, stalo se, teď jenom nevím, jestli to tomu tričku taky odroste jako mně.
Pětadvacet minut čekání jsem strávil čtením, jenomže jsem se začetl moc a přestal jsem hlídat čas, takže je barva možná sytější než by měla být, ale já jsem docela spokojen (i když teda světlejší být mohla!). Hned jsem si vzal svou novou proužkovanou košili s vysokým límcem a vyrazil ven. Holky se na mě lepí, kudy chodím.
to zní akčně ;) že bych to taky zkusil? nahoď fotku!
OdpovědětVymazat