Jak si Petr vyjel do Hirtshalsu

3. 8. 2002

Petr se rozhodl, že z Kodaně vyjede časně ráno, aby měl dost času na prohlídku Odense. Prudký ranní déšť (již zcela obvyklý) ale donutil Petra zůstat v hlavním městě ještě o hodinu déle. Času pak nebylo nazbyt, takže Petr ani nestačil na nádraží vyměnit peníze a už seděl v téměř prázdném vlaku. Radostně dojel do Odesne a vydal se do centra. Na prohlídku měl asi dvě hodiny.

Zaujala jej směrovka ke Kunstmuseet, tak se hned správně nasměroval, ale za chvilku se ztratil. Dostal se do centra mezi obchody, které na něj řvaly SLEVA! a Petr jentaktak unikl, vykoupil se jedním svetříkem, což je nutno vidět velmi pozitivně.

Mapka mu upřesnila, že muzeum přešel, a pak pořád chodil kolem něj. Nebylo těžké vejít dovnitř a užít si zbývající hodinu. Muzeum bylo ve skutečnosti galerií, a to galerií zabírající období od konce 17. století až do 20. století. Kromě stálé výstavy Petr natrefil na mimořádnou výstavu soch - obvykle to byly ženy v nezvyklých pozicích: žena si hraje s dítětem, dítě si hraje s ženou, žena jde z nákupu, žena je sklíčená, ... pochopitelně nechybělo ani téma žena a sexuální hrátky.

Pak už se Petr vydal na další cestu. Po ranním vlaku, kde byl téměř sám, byl nyní udiven tím, že musí stát na chodbě. Třetinu vlaku totiž zabírala nějaká dětská výprava. Ta naštěstí po dvou hodinách jízdy v Arhusu vystoupila.

Čím víc jel Petr na sever, tím víc pršelo. V půl páté přeběhl na Hjoringu do místní lokálky a už bylo jasné, že je zle. Najít v Hirtshalech ubytovnu ve slunném počasí je možná hračka. Najít ji v přívalovém dešti je o ústa. Po půlhodině byl Petr již zcela promočený a s hrůzou začal zjišťovat, co všechno se mu namočilo přes stěnu batohu. To už byl pochopitelně ve svém pokoji, který sdílel s dalšími šesti lidmi.

Ponechme stranou důvody, které Petra vedly k tomu, že ten den zmokl ještě jednou, a přesuňme se do dne následujícího. Petr se časně ráno vzbudil a vyrazil na nádraží. Pošta byla zavřená, takže nemohl odeslat dopis a pohledy, které všera napsal, a tak si alespoň koupil něco k jídlu a před příjezdem vlaku se nasnídal.

Průvodčí v lokálce byl nekompromisní a odmítl uznat platnost jízdenky EuroDomino. Naštěstí šlo o pouhých 13 dánských korun. V Hjoringu byla asi dvacetiminutová pauza, které Petr náležitě využil: poslal ty své písemnosti a vyměnil si peníze (překvapivě se mu obojí podařilo na poště).

Vlak se zaplňoval postupně, takže Petr pohodlně seděl, a dojel až do Randers. Tam teď sedí a čeká na čtvrtou hodinu odpolední, kdy se otevírá ubytovna, a také na to, až přestane pršet. Čehož se asi nedočká. Držme mu tedy palce, ať ten zítřejší vlak není plný, ať se shledá se svou dívkou a ať už konečně začne svítit sluníčko!