Jak to byl šťastný nebo nešťastný život, to sám nepoměřím. Dva pravnuky má - jaké to asi je, vidět vyrůstat třetí generaci?
Co mě trápí, je ztracená historie. Příběhy, které už nejsou vyprávěny. Vždyť co já vlastně vím? Že dědeček byl řezník, že patřil do jakési té pražské tlupy, co neměla ráda socialistický majetek, že ho zavřeli, že babičku s dětmi vystěhovali z Prahy, že pracovala na šachtě, že se s dědečkem po mnoha letech rozvedla - tehdy jsem ho poprvé a naposledy viděl, u soudu; žije ještě? -, plus znám pár příhod z čapkárny.
Je toho žalostně málo. Otázkou zůstává, jestli je mi to tolik líto, abych s tím něco dělal.
Hm.
psát pro sebe i budoucí. a hledat v rodných listech, na kraji rodinný bible útržky, skládat si je dohromady jako obrázek a spojit chybějící linie. jemně brát do prstů zteřelej papír a luštit tenký písmo, za jedním dopisem z války je celej život.hodně štěstí.
OdpovědětVymazat