Hodina pravdy

Tři hodiny po porodu jsou dvojčata vyhoštěna z novorozenecké jipky s tím, že jim nic není, tak ať se snaží sama. A protože i Ludmila vypadá vcelku svěže, opustíme všichni čtyři porodnické třetí patro (tak zase za rok, loučí se s námi) a přesuneme se na patro šesté, do pokoje, ve kterém podle všech dosavadních instrukcí strávíme den až dva.

Jdete dneska domů, ptá se nás hned po příchodu nějaká doktorka. Nó, né, my nevíme, nám říkali den až dva, koktáme, a paní doktorka mává rukou: No tak to jo, dobrý, prostě jak půjdete domů, tak mi řeknete. A zmizí.

Já jdu dětem změřit teplotu, hlásí nějaká sestra. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí jiná. Já poslechnout dětem srdce. Vy prej máte vysokej tlak, přiběhne další doktorka, já vám ho radši přeměřim. A dětem už teplotu někdo měřil? Já radši někoho pošlu. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí už asi patnáctá osoba. Ale mě už měřili, protestuje Ludmila. To se musí měřit víckrát!

Já jsem vaše sestra, ale jenom do sedmi, pak přijde jiná! Já jsem záskok za vaši sestru, abych ji trochu odlehčila! Já jsem ta jiná sestra od sedmi! Ale jenom do tří! Já měřím teplotu! Já měřím tlak! Já odebírám krev! Já přináším pilulky proti bolesti! Teplota! Tlak! Rosný bod!

Sestra! Doktorka! Laktační poradkyně! A všichni něco slibují, ale nikdo nic neplní. Přijdu za hodinu – a nepřijde. Přinesu – a nepřinese. Zavolám – a nezavolá.

V pondělí ráno, po první probdělé noci, se situace opakuje. Já jsem sestra a jdu dětem měřit teplotu, už tu byla laktační? Honem se probírám tou haldou obličejů z neděle. Ano, byla! Výborně, tak kojte! A pošlu sem sestru, co bere krev. Dneska vám budou volat z nutričního!

Pak přijde ta nejdůležitější doktorka, která rozhoduje o tom, kdy půjdeme domů. Jdete dneska domů, vyzvídá. Já domů nechci, pláče Ludmila. No nic, uklidňuje jí doktorka, to si řeknete sami, až budete chtít.  A proč nekojíte? Jaktože tu není laktační? Počkejte, zavolám někoho, ať vám změří tlak.

V úterý už to nevydržíme, a když se ukáže nejdůležitější doktorka, zamkneme dveře. Jdete dneska domů, zase se ptá. Cha, přiskakuju a držím ji v šachu. To nám řeknete vy! Musíte přece provést výstupní prohlídku a rozhodnout! Ale ne, mává stydlivě rukou nejdůležitější. To rozhoduje pediatr, já jsem jenom sekretářka, co připravuje výstupní papíry. Vy mi řeknete, že jdete dneska domů, a já to dám tisknout.

Znovu si v hlavě procházím všechny ty osoby, co sem chodí brát krev, měřit tlak a teplotu, přinášejí prášky a pleny – ani jeden pediatr! 

Jdu si naši bezvýchodnou situaci rozmyslet do kantýny, a když se vrátím, Ludmila hlásí, že tu byl pán, co zařizuje rodné listy. Nechal tu papíry na vyplnění, prý si je vyzvedne odpoledne. Ten už nepřijde, syčím, ale všechno spořádaně vyplním. Propouští se mezi desátou a jedenáctou; je půl dvanácté, dnes už nikam nepůjdeme.

Po obědě zase někdo: Já jsem sestra, jdu dětem změřit teplotu! Už to nemůžu vydržet, takže ji zahradím cestu. Vy tady přestanete šaškovat s tím teploměrem a teď hned okamžitě zavoláte pediatra, ať provede výstupní prohlídku! Ale žádný takový, že jenom řeknete, že ho zavoláte, a pak už nikdy neuvidíme ani vás ani jeho, tenhle trik už jsem tu viděl stokrát. Já si vás pohlídám! Půjdeme za ním spolu!

Já jsem pediatr, přiznává se domnělá sestra. Aha! kontruju. Ještě před chvílí jste tvrdila, že jste sestra! Jsem sestra pomlčka pediatr, vysvětluje ona, navíc výstupní prohlídky může provádět i sestra. Proveďte tedy výstupní prohlídku, vyzývám ji stroze. Pediatr v převlečení za sestru opět vytáhne teploměr a usoudí, že pokud budou zítřejší krevní testy v pořádku, není důvod nás tu déle držet.

Zítra jdeme domů, hlásím laktační. Výborně, tak já objednám odsávačku a řeknu jim, ať ji doručí k vám domů, ale ne dnes, až zítra odpoledne.

Ve tři odpoledne se objeví úplně nová osoba. Manažerka. Jak se vám tu líbí? Změnili byste něco? Jsou na vás všichni hodní? My spokojeně přikyvujeme, jak je všechno v nejlepším pořádku, ale když už potřetí naléhá, ať se jí svěříme, tak začnu: Víte, je to taková drobnost, vy se na mě možná budete zlobit, já to snad ani neřeknu – a vybalím na ni to s tou pomlčkovou. Manažerka kýve, a že prý to promyslí. To je strašně důležité, tahle zpětná vazba, vykládá nám. Proto já chodím po těch pokojích každé odpoledne. Zítra ve tři zase přijdu a prodiskutujeme to. Nejdřív mě napadá, že bych ji mohl upozornit, že jednak tu zítra ve tři už nebudeme, a jednak jsme tu už třetí den a vidíme ji poprvé, takže to s těma každodenníma návštěvama asi nebude tak horký. Ale pak se jenom usměju. Co když je to taky převlečený pediatr.

Za chvíli telefon. Šéfe, jsme tady s tou odsávačkou, ale nikdo není doma! Měli jste přijet až zítra! Jó, to nám nikdo neřekl… K večeru opět volají z nutričního, a pán od rodných listů samozřejmě nepřijde.

Ve středu ráno opět zoufalý dětský pláč – už podvacáté je bodají do nohy. Tak co, tak co, vyzvídám. Až budou výsledky známy, tak vám dám vědět, říká doktorka, a já propadám v hysterický smích. Jste jako všechny ostatní! Už vás nikdy neuvidíme! Nikdy se nevrátíte! Svezu se do kouta a vzlykám. Nemám sílu jí bránit v odchodu.

Jdete dneska domů, ozve se asi za hodinu známý hlas. Co krev, hlesnu, stále ještě složený v koutě. Prej dobrý.

Dobrý! To mě zase postaví na nohy. Ano! Jdeme domů! Začněte tisknout! Už je skoro deset!

A do toho přijde laktační a sestra na prášky a sestra na tlak, a do toho úplně cizí člověk. Pardon, já přijdu později, zamumlá a chce zmizet, ale Ludmila – já to všechno beru na sebe, ale ona je stále se mnou – se mocně vztyčí v posteli a zařve: To je on! Chyť ho!

A už ho držím za límec, panáčka. Nikam nepůjdeš, zase bys už nepřišel. Tu máš formuláře na rodné listy! Pán poctivě prochází všechny kolonky a kýve, je to v pořádku, rodný list bude. A zase se hotoví k odchodu.

Mladý muži, zastavuji ho, pojďme si to přepočítat. Kolik tu vidíte dětí? Dvě. Kolik jste nám dal formulářů? Dva. A kolik si jich teď odnášíte? No jo! Jeden chybí! Pán se omlouvá, bere si druhý formulář, a slibuje, že to všechno přinese k podpisu cobydup. Jestli ne, tak si vás najdu, šermuju mu před nosem teploměrem, protože nemám nic lepšího po ruce.

Hrozba zabere, rodné listy jsou vyřízené, odsávačka domluvená, papíry vytištěné. Už je skoro jedenáct, to nestihneme! Ale děsíme se zbytečně. Můžete odejít, kdy chcete, říká sestra, já jsem tu stejně až do tří. Ale pak přijde jiná!