Porodila like a boss

Mám rád bojovky, které mi Ludmila čas od času připravuje, a mám rád, když si spolu povídáme ze spaní. Takže když se v neděli ve tři čtvrtě na dvě ozvalo do temné noci "vstávej, jedeme do porodnice", krátce jsem se zasmál a byl připraven na všechno, jenom ne na odjezd do porodnice.

Nesměj se a pojď, praskla mi voda, dodává Ludmila, a já začínám chápat, že ten seznam, co mám na stole (prádlo, nádobí, koše, sbalit si do porodnice) bude muset ještě chvíli počkat.

O sedm hodin později už jenom vyjeveně koukám, jak doktorce přistávají v rukou tělíčka – nejdřív Alice, o šest minut později Bob –, vystřelená docela velkou rychlostí z Ludmilina břicha. Tak tedy nesimulovala, nešlo o pouhou zástěrku, jak do sebe dostat víc zmrzliny, čokolády a pak ještě čokoládové zmrzliny. Skutečně byla těhotná! 

Budete chtít epidurál? vyzvídá sestřička. Jednak je u dvojčat epidurál povinný, poučuje sestřičku Ludmila, protože má všechno dopředu nastudováno, a jednak bych ho chtěla i sama od sebe. Řeknu si.

Zatím bolesti skoro nejsou. Máme půl třetí – skáču v čase tam a zpátky, aby to bylo trošku zajímavější – jsme na triáži, kde se rozhoduje, jestli si Ludmila nevymýšlí a nepolévá se schválně úplně cizí vodou. Testy jsou ale pozitivní a sestřička slibuje, že kdyby se snad uvolnil nějaký pokoj, tak se na něj i můžeme přesunout. Jenom máváme rukou. Když bude potřeba, klidně odrodíme ve výtahu.

Pak konečně pokoj dostaneme a probíhá několik komických výstupů, ve kterých je Ludmila ta, která chce sedět na míči, a různé sestřičky hrají veselé ženštiny, které ji přesvědčují, že je potřeba, aby si alespoň na chvíli lehla na postel, protože na míči zachytávají monitory tep jen jednoho dítěte, a to je proti předpisům.

Ludmila je ale tvrdá vyjednavačka. Jak dlouho že mě potřebujete na posteli? Hodinu? Si děláte prdel. No ani půl hodiny tam nebudu ležet. Ne, já se z toho míče zvedat nebudu. No dobře, patnáct minut, ale ani o vteřinu víc!

A kontrakce jsou častější a častější, až je najednou tři čtvrtě na sedm a sestřička se loučí. Že prý v sedm přijde nová, a to bude jinačí sekáč. Ludmila cítí, že přichází čas na utišení bolesti, a tak čekáme do sedmi, než se ukáže ta nová služba. A do čtvrt. A do půl.

Mě už to nebaví, já už asi porodím, prozrazuje mi Ludmila, a pak to prozrazuje i nové sestřičce. Ta rozhodne, že je potřeba prozkoumat, jak moc je otevřený děložní čípek, a zase někam zmizí.

Když se konečně objeví, Ludmila volá "už jde, už jde", ale nemyslí tím sestřičku zdravotní, ale sestřičku od bratříčka, který čeká druhý v pořadí.

Sestřička Ella řekne známou větu "teď to bude trochu nepřijemné", pak zamumlá "to je asi hlavička", a pak se tváří strašně tajuplně. Na morfium to už není, bude epidurál, povídá. Já jsem zvědavý: Kolik? Jak moc je čípek otevřený?

Úplně.

Až tak úplně, že musíme zavolat paní doktorku, aby si to taky osahala. Rodíme! Doktorka zmizí a sestřička začne připravovat nástroje.

Nechci se vnucovat, vnucuju se, ale dvojčata se rodí na operačním sále. Jo? diví se ona. No to si teda zjistím! Ježiš no jo! Honem na sál!

Ale co ten epidurál? Já už žádnej epidurál nechci, běduje Ludmila, už je pozdě!

No to ale musíte, domlouvá jí doktorka. Na to první dítě už to nezvládneme, ale kdyby se to druhý přetočilo nebo něco, tak musíte mít epidurál, jinak bychom vám museli dát celkovou anestezii. No dobře, dobře, volá Ludmila, a to už její postel jede na sál a já se oblékám do jakéhosi protichemického obleku, abych nic nekontaminoval. Pak se málem porod nepovede, protože mi chybí návleky na boty, ale i ty se najdou a můžeme se do toho pustit.

Abych vám mohl píchnout epidurál, musíte si sednout, povídá anesteziolog, který se také jmenuje Bob. Hm, jenomže já se nezvedám, říká Ludmila. Tak my vás zvedneme, nabízejí se hned všichni ostatní, ale Ludmila jenom důrazně zdvihne ukazováček, a je v tom taková síla, že když s ním maličko hýbne doleva a doprava, aby naznačila, že teď není vhodná chvíle, nikdo se neodváží ani pohnout.

Posadíme vás, až odezní tahle kontrakce, navrhuje někdo, ale tento hloupý nápad je zastaven výkřikem, že už leze hlavička. Zakrvácená Alice jde z rukou do rukou, a při další kontrakci se k ní přidává Bob. A zatímco doktorka láká placenty, aby se šly taky podívat na sluníčko, já koukám na ty dva drobečky. Doktoři souhlasně mručí, je to všechno zdravý a krásný, jenom Alice trochu nepatřičně ohýbá levý kolenní kloub opačným směrem, ale já jsem v tu chvíli přesvědčen, že i s tím se dá chodit.

Ludmilu necháváme na sále a chvátáme na novorozeneckou jipku, protože jsou dětátka přece jenom tak droboučká, že není jasné, jestli jsou vůbec schopná šifrovat. Po pár hodinách pozorování ale padne verdikt, že se máme všichni sebrat a jít. Já tedy přestanu pendlovat mezi Ludmilou a dětma, a společně se všichni čtyři jako rodina vydáváme vstříc novým dobrodružstvím.

Já mám děti, nemůže tomu věřit Ludmila. No ale Plho, o čem tu asi již osm měsíců hovoříme? 

Žádné komentáře:

Okomentovat