Co děti vzaly

Již nikdy nenavrátí. Konkrétně v abecedním pořadí akordeon, brčko, cedník, časopis a další, až po život. Na mnoha místech povstávají matky a jasně a zřetelně pojmenovávají, co všechno jim děti vzaly a co již nikdy nedostanou zpátky. Za všechny například: Ztráty a nálezy, Vezmou vám děti váš život?Válečné skóre, Berou děti víc než dávají? nebo Čejnem přes ajka.

Uzrál čas, aby k tomu něco řekl i otec. A jsem rád, že to padlo na mne. Chci říct – je to oběť, ale zájmy celku musí být nadřazeny zájmům jednotlivce.

Děti mi nevzaly nic. Ba naopak, věci mi nosí. Brčka, cedníky, jistě, někde se to musí hromadit, tak proč ne u mě – ale obohatily můj život i statky nehmotnými.

Jsem zdravější. Zrovna teď máme na kuchyňském stole šestnáct jablek, šest hrušek, banány, pomeranče, mandarinky. Všechno to sice sní děti, ale já jim to loupu a pak si ty šlupky od jablek a hrušek – ano, ty šlupky, ve kterých je nejvíc vitamínů – můžu sníst.

Chodím ven. Procházky jsem vždycky považoval za trapárnu, protože doma je nejlíp, ale s dětmi se dostanu na čerstvý vzduch a vždycky objevím něco nového. Třeba jak moc špinavé mají sousedi schody. No ale fuj.

Flákám se. Kdybych se dřív doma jen tak povaloval, bylo by mi to v jistých kruzích vyčítáno. Ne tak dnes, dnes se věnuji rodině, děti kolem mě běhají, obdivují moje obří chodidla, přelézají mě, tahají mě za uši a vůbec mě masírují. A teď pozor, zcela zdarma!

Jsem informovaný. Máme pod okny autobusovou zastávku a protože tu staví jenom autobusy číslo 6, 37, 43 a 71, často jsem nevěděl, kdy zrovna kolem projíždí autobus. To se mi teď už nestane, děti mě zuřivě informují o každé velké pojízdné krabici. Také jsem neustále hlasitě informován o tom, že se v mém okolí vyskytuje kočka. To je v domácnosti s kočkou prostě k nezaplacení. Ještě teď se mi ježí chlupy na mých obřích chodidlech, když si vzpomenu, jak jsem často prohledával celý byt a hledal, kam se ta čerchmantka zase schovala.

Znám spoustu lidí. Souvisí s předchozím. Děti nejen že se vítají a loučí s každým řidičem autobusu, který se odváží v jejich blízkosti otevřít dveře, ale v podstatě s každým, kdo se na ně na ulici jen letmo podívá. S dotyčným pak setrváme několik minut v srdečném rozhovoru, během kterého typicky potvrdím, že ta malá stvoření jsou děti, že jsou moje, že jsou dvě, že jsou to dvojčata, že jsou přibližně stejného věku, že se jedná o chlapce a dívku, že nejsou jednovaječní, neboť by to technicky ani nebylo možné, že jsou ale přesto kouzelní a že se máme určitě zase někdy stavit. Loučení dosáhlo nového vrcholu, když Luisa dnes při večeři mávala bramboře, kterou se chystala pozřít. Dobré bylo, že, byvši již uvařená, byla hlíza poněkud nemluvná, ale na druhou stranu nás Luisa nutila, abychom i my bramboře mávali a líbali ji na dobrou noc.

Víc čtu. Nejenom že víc čtu, ale také si to, co čtu, víc pamatuju. Rozpoznávám různé druhy obilí a znám jejich pořadí (je to totiž abecedně: bílé ovsy, ječmen, pšenice, žito) a dokážu ze lnu ušít kalhotky s kapsami, do kterých se vejde kulička, hřebík, knoflík i zrcátko. 

Nemusím uklízet. Jedná se o přínos zřejmě nejzásadnější. Děti uklidí všechno samy. Mé špinavé prádlo odnášejí do koše na špinavé prádlo, čisté do koše na čisté. Nákup z tašek vybalí. Boty mi přinesou, abych se už konečně obul a šel pryč. A já tedy jdu, zdravý a informovaný, jdu pryč z našeho uklizeného bytu a venku se ještě otočím a zamávám do oken. Protože když se můžou loučit s bramborou, tak se zvládnou rozloučit taky se mnou.