Role otce je krásná: Nic se ode mě nechce, jenom abych byl. A tak tedy jsem: Ležím na zemi a děti juchají a vřískají a testují, co se s tou horou dá dělat. Dá se tahat za vlasy a za chlupy, plácat do břicha, přelézat přes stehno, slintat do ucha, škrábat na kůži, ožužlávat chodidlo, zápasit s rukou, šplhat na hrudník, schovávat se do podpaždí.
Pak je to omrzí a jdou si každý po svých. Zde je třeba přiznat, že jak děti rostou a mění se, mění se i jména, jakými je častujeme. Kdepak Luisa a Lotka, kdepak Alice a Bob. Dášeňka si zaleze do kouta, kde se snaží rozkousat moje pantofle, a žabák Mauglí honí kočky, dokud jej nezaujme futrál na saxofon. Ten stojí smutně v koutě a nikdo jej neolizuje, což je potřeba okamžitě napravit.
Já se rozplývám nad tím, jak se Mauglí parádně dokáže postavit a jak vesele šmátrá po futrálu a snaží se mu ukousnout roh. Náhle se futrál trochu nakloní, Mauglí jej pro jistotu obejme oběma rukama a přilepený k němu se kácí dozadu – futrál stále ještě větší i těžší než on sám. Hlavička na dřevěné podlaze zaduní a futrál začne plakat. Ne, není to futrál – je to Mauglí. Nebylo ho moc vidět.
Odnáším tedy saxofon doprostřed pokoje, ať ho mám pěkně na očích. Už jej sice nestavím na výšku, ale z jakéhosi důvodu jej nepokládam jako kufr, který bych si chtěl vybalit, ale jako kufr, který bych si chtěl odnést. Tuto nuanci Mauglí o pět minut později odhaluje, a já jej opět lovím zpoza futrálu.
Když se konečně Mauglí doplazí ke stolku, postaví se vedle něj a podklouzne mu noha, takže sebou opět nepříliš elegantně sekne, uznávám, že je na čase ho uložit do postele. Mauglí samozřejmě nechce a protestně v postýlce vstává, ale unavené nohy jej opět zrazují a čelo mu narazí do laťky tak zhurta, že se Mauglí skácí a probouzí se až za tři hodiny.
~
Že se Mauglí dokáže postavit, pokud se u toho přidržuje zdi, nábytku, nohy, či alespoň saxofonu, jsem snad už ozřejmil. Tento týden jsem s ním ovšem musel mít vážný pohovor: Žabáku Mauglí, neznalost fyzikálních principů neomlouvá, pravím, neboť Mauglí vzal do obou rukou chrastítko a postavil se.
Ty si myslíš, že se něčeho držíš, vysvětluju dál. Že ta hloupá hračka je totéž, co třeba tady skříň. Ale není. Ty sice něco držíš, ale ničeho se nedržíš! Zvratné zájmeno! Chrám i tvrz! A máchám kolem Mauglího rukama jako kouzelník, když se snaží ukázat, že nikde nejsou žádné neviditelné špagáty. Ale Mauglí kouzelníkům nevěří. Drží se chrastítka a ví, že nemůže spadnout.
A protože to ví, nespadne.
Žádné komentáře:
Okomentovat