Já, Jidáš

Otevřel jsem oči a byl zvědav, jestli jsem se probudil ve Vršovicích. Ale ne, byl to tentýž byt, ve kterém jsem industriálně usínal. Tentýž Karlín.

Jidášsky jsem vyměnil Vršovice za Karlín, jen kvůli penězům. Ležím a snažím se usnout. Uíííí uíííí húúú, prožene se před domem letitá tramvaj. Hrk hrk gzzz múúú, promluví letitá lednička Minsk. Když je zrovna ticho, chrastím si letitými stříbrňáky.

"Paní Uhlíková!"

Ne tramvaje, ne lednička. Vzbudí mě starý, roztřesený hlas na chodbě. Dvě sousedky si přišly popovídat a já mám pocit, že mi stojí za hlavou.

"Paní Uhlíková, já jsem se přišla zeptat, jestli to, no... já už ani nevím, na co jsem se chtěla zeptat."

"No tak to vidíte. A už se vám vrátil syn?"

"Co?"

"Syn! Jestli se vám už vrátil!"

"Syn?"

"No váš syn!"

"Ale to víte, já už se na takový věci nedívám. Ale to jsem se chtěla zeptat, nájem už vám přišel?"

"Co?"

"Nájem! Jestli vám už přišel!"

"No to ne!"

"Viďte, že ne. Já na to taky čekám."

"Oni prej na to nemaj tu krabici."

"Co?"

Prostě jedno z mnoha karlínských rán. Húúú...