S přátelstvím se to má totiž takhle

Hluboký příspěvek na závažné téma - a naopak.

Nutno říct, že nejsem člověk, který by se nějak zvlášť kamarádil. Ale už tak prostě chodí, že lidé v mém okolí mají nutkání si se mnou povídat, a tak mi často nezbyde, než si zapamatovat, kdo se jak jmenuje.

Což je ovšem málo. Zdá se, že se sociální interakce zintenzivňuje a že bych měl o svém okolí vědět i mnohé další věci: kolik je komu let, zda s někým žije a kde, kdy si bude zařizovat hypotéku a kam se chystá na dovolenou.

To jsou všechno informace, které svému okolí neustále opakuji. Mám na to i speciální kartičku s textem "31 - ano - Vinohrady - nikdy - Indie". Někdy mám i pocit, že se mě na tyto věci ptají lidé jen proto, abych se je pak já jich zeptal na totéž. Ale takové hry já nehru.

Speciálním připadem je Enimen, který se mi jednou za čas zjeví na icq se zprávou "nazdar draku, jak to jde?". Toho nezajímá, jak to jde, ale chce vyzvědět nějaké piškuntálie o Tomáši Baldýnském. Já si vždycky pohotově něco vymyslím, on to napíše, je spokojen, a já mám na měsíc klid.

Podstatné ovšem je, že z toho homogenního okolí vyloupávají kamarádství a přátelství. S takovými lidmi se pak vídám častěji než s jinými, navštěvujeme se, společně někam zajdeme, a často je přítomen sentiment i alkohol.

Problémem je časový rámec, ve kterém se pohybuji. Obvykle totiž nikde nevydržím déle než čtyři roky.

A tak tedy druhý stupeň základní školy prožívám s jinými lidmi než stupeň první. Původní kamarády nevídám - chodí do jiné školy a po škole sedím doma. Na střední školu nastupuju z naší třídy sám, ostatní jdou jinam. Ze dne na den se s nimi přestávám vídat. A po dalších čtyřech letech opět tlustá čára za minulostí.

Tehdy se ukázalo, že prokletý rámec čtyř let funguje i tehdy, když jsem na jednom území déle. A tak jsem si s těmi, kteří se se mnou seznámili v prváku, viděl naposledy na konci čtvrťáku, a nikoho, s kým jsem se stýkal na konci šesťáku, jsem nepoznal dřív než ve třeťáku. Záhada.

Nový okruh kamarádů se mi začal formovat při blogování. Měl jsem fůru času, osamělosti na rozdávání, šlo to snadno. První, druhý, třetí blog - některé z nich už neexistují, jiné existují a nepíšu do nich, protože nemám čas. Pochopte, před pár týdny jsem si založil už čtrnáctý blog.

Ta vlna proběhla mezi létem a zimou 2003, a tak není divu, že jsem už dva měsíce bez kamarádů. Přišlo to zase jakoby náhodou, nečekaně, zákeřně.

Ještě před pár měsíci jsem měl diář posetý schůzkami s ledaským. Od prvního ledna jsem se viděl, neklame-li mě pamět, pouze s Paželvem. (A to je v pořádku, podle propočtů by mi měl vydržet ještě do příštího roku.)

Je konec února, Ludwig má dnes jedenácté narozeniny a já si nedokážu připustit, že je něco špatně.