Tak kde to žijem??

Nepodezírám bláhově své čtenáře, že by to ono zaregistrovali stejně jako já, neb máme jiné zájmy. Ale k věci.

Před velmi nedávnou dobou se na českém internetu tak maličko řešilo, jak se vypořádat s různými podvůdky. Třeba se pod tímto článkem objeví komentář od Karla Gotta a já nevím - je to fakt Kája? Nebo nějaký úchyl?

A všechno to spělo k tomu, že by se měl vymyslet nějaký efektivní způsob identifikace, autentizace a dalších ací, kterých je asi pět, aby bylo jasný, že to buď je fakt Gott, nebo je to někdo jiný, a komu mám jít v tom případě rozbít hubu. Silná slova, říkáte si, ale to proto, že ještě nevíte to hlavní.

Chtěl jsem na to všechno totiž reagovat výzvou k toleranci a pohodlí. Důvěra je děsně ošemetná věc, ale přináší neuvěřitelné pohodlí. Nemusíte se ničím prokazovat, když něco řeknete, tak vám to ten druhej uvěří...

To si totiž ve Švýcarsku užívám. To pohodlí a svobodu. Že nemusím furt chodit obtěžkanej průkazkama, razítkama a notářsky ověřenejma listinama. Že si něco objednám a zaplatit můžu až poté, co to dostanu. Že když úředníkovi řeknu, kde bydlím, tak to prostě zapíše do příslušné kolonky a nechce vidět nájemní smlouvu. Že když mi kurýr přinese balík a já zrovna nejsem doma, tak mi ho může nechat přede dveřma a až přijdu z práce domů, ten balík tam bude ještě čekat, neukradenej.

To všechno jsem chtěl napsat a byl bych to napsal, kdyby mi nevykradli sklep.

Na sklepu je standardně zámek jak od kůlničky, ale co bych si pořiroval lepší, když žijeme v tý vzájemný důvěře?

A že se do sklepa vejde věcí:
- holínky, od povodní jsem je ještě nemyl
- dvě krabice zbytečností
- hodiny s jelenem a parohama, umělecká práce, bratru za tři stovky
- jízdní kolo skoro nové, netknuté
- brusle kolečkové
- brusle nožové
- lyže sjezdové
- pneumatiky zimní, 4 ks
- víno, 15 lahví

Tak si to tam spokojeně střádám a najednou tohle. A teď mi řekněte, co to bylo za zloděje? Všechno víno sebral a zbytek tam nechal! Tak kde to žijem, Karle?!