Deset nejlepších knížek

Po zhnusení výsledky ankety Moje kniha - Hledáme neoblíbenější knihu obyvatel ČR, jsem tu já se svým daleko lepším žebříčkem.

Rozhodl jsem se sestavit vlastní žebříček těch "nej" knih. Ne že bych snad neměl co na práci, ba naopak - právě proto, že toho mám na práci spoustu a samé nepříjemné úkoly, které je nutné za každou cenu oddalovat, pustil jsem se do vytváření tohoto žebříčku.

Na první pohled je to počin docela bláhový, ale jisté odůvodnění přeci jen má. Moc by mě totiž zajímalo, jestli se tento Top10, který jsem vytvořil večer 5. října 2004, bude nějak lišit od žebříčku, který (snad) sestavím v roce 2014. Že se lišit bude, v to doufám, jinak bych deset let četl nadarmo, ale jak se bude lišit?

Překvapilo mě, jak jednoduché bylo těch deset nejlepších knížek vybrat. Stanovil jsem si totiž přísná pravidla, která každá kniha nárokující si některou z prvních deseti pozic musela splňovat. Tímto velmi hustým sítem prošlo nakonec třináct titulů, ze kterých jsem pak bez uzardění smazal dva a s trochou lítosti i třetí přebývající.

Měl jsem tedy deset nejlepších knížek, leč vzájemně ještě neuspořádaných. Ani tady ale nenastal zádrhel, snad kromě jednoho případu. Ale šlo pouze o spor mezi objektivitou a subjektivitou, kdy mi rozum napovídal uspořádat knihy jinak. Objektivita tedy byla vzápětí vypráskána ze dveří, tento žebříček jest záležitostí čistě subjektivní.

Zvolená kritéria byla, jak už jsem zmínil, velmi přísná, a mnoho knih, ke kterým mám určitou specifickou vazbu (říkejme, ve značně nepřesné zkratce, že je mám rád) tato kritéria nesplnila. Mé přejícné já je oplakalo, mé přísné já švihalo bičem.

Hledal jsem knihy, ke kterým mám úctu. Které mě ovlivnily, změnily můj náhled na svět. Knihy, o kterých jsem přemýšlel, ke kterým jsem se vracel.

Kromě kuchařek, ke kterým se vracím opravdu často, nemluvě o jejich vlivu na mé stravovací návyky, jsem byl ochoten akceptovat snad téměř vše. I odbornou literaturu, i poezii, i divadelní hry.

Do první desítky se nedostali Tři mušketýři ani Hrabě Monte Christo. Přestože je mám rád, ještě dnes je jsem ochoten znovu a znovu číst, přestože ve mně vybudovali jakési těžko zachytitelné morální povědomí, nakonec se mi to zdálo málo. Knihy šly přes palubu, promiňte, Alexandře, můj Jaroslave Foglare.

Do první desítky se nedostala kniha, na kterou by mnozí, kdo mě znají, sázeli. Hugovi Bídníci, přes veškerou svou humanitu, neustáli zkoušku opakovaného čtení. Ostatně, já už stejně na humanitu nevěřím. Mimochodem, pokud se potřebujete nějakých Bídníků, nejlépe v cizím jazyce, zbavit, dejte mi vědět, sbírám! Česká vydání pouze zachovalá, ilustrovaná či nějak kuriózní.

Častokrát zmiňovaný Saturnin - v první desítce není. Je to pouze vtipné a po pátém prolistování už ani to ne. Ostatně, žádná vyloženě humoristická knížka neuspěla. Jsem zřejmě povahy melancholické.

Chybí tam Orwell, Wilde, Stendal. Napsali knížky, ke kterým se bojím vracet, protože z nich mám v hlavě hutný, přesný dojem, který by mohl být narušen. Přesností nemyslím správnost, ten dojem je špatný v tom smyslu, že ona knížka je o něčem jiném, akcentuje něco jiného, vypráví jiný příběh. Ale já cítím, že ten svůj dojem potřebuju. Takže - opět - promiňte: 1984, Obraz Doriana Graye, Lucien Leuwen.

Chybí tam knížky, před kterými se klaním, ale zatím je znám příliš krátce, než abych byl schopen je zařadit do kontextu. Nebo jsem je četl jen jednou a už jsem si nenašel čas se k nim vrátit. Něžná je noc, Pěna dní, Markéta Lazarová, Želary, Zbraně pro Erató, Pátý syn.

Chybí tam knížky, na které jsem si ve své prachsprosté zapomnětlivosti nevzpomněl, a až na ně narazím, budu se chytat za hlavu.

A konečně tam chybí knížky, kteér jsem ještě nečetl. V aktuálním pořadníku je jich asi třicet. trpělivě čekají na svou šanci.

Jak vidno, jsou tu přinejmenším tři důvody, proč by ten žebříček mohl za deset let vypadat jinak. Čtvrtým důvodem by mohlo být, že čtyři knížky z těch deseti jsem četl v posledním roce.

Dvě ze třinácti, ty, které byly vyřazeny, byly Borovičkovy Procesy, které vzrušily svět a Kouroumův Alláh není povinen. Odnesly to zejména kvůli tomu, že oceňuji vlastně pouze fakta, která jsem se dozvěděl, nikoli literární dílo. Jedenáctkou byla Lambertova Dlouhá bílá noc. Tady se nedá říct víc, než že měla prostě smůlu, asi tak velkou, jako měla o chvíli dřív štěstí, že porazila jiné dvě válečné knížky: Veterány a Johnny si vzal pušku.

O čem přesně ten žebříček vypovídá, nevím. Ale o něčem ano. Pět knížek je českých. O šesti jsem se učil ve škole. Dvě knížky od jednoho autora. Odborná knížka na prvním místě (kniha na pustý ostrov!). Werther obklíčen poezií. Nevím, možná bych měl jít na psychoanalýzu.


10 nejlepších knížek

 1. B. Balcar, P. Štěpánek: Teorie množin
 2. V. Nabokov: Lolita
 3. K. Šiktanc: Český orloj
 4. J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera
 5. V. Holan: Bolest
 6. J. W. Goethe: Faust
 7. M. Kundera: Nesmrtelnost
 8. L. Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
 9. A. Lustig: Dita Saxová
10. J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě

No a vy? Můžete mě utopit v důkazech toho, že lineární uspořádání prostě nelze sestrojit, že je potřeba vzít v potaz tolik různých, navzájem nesrovnatelných faktorů... Fajn, nic proti. Ale taky se můžete pokusit poctivě sestavit svůj žebříček. A možná se o sobě i něco dozvědět.

Ne že by snad bylo důležité, co v žebříčku je. Spíš jde o to, co v něm není a proč.